LOVE FOOD. Hate waste. New Zealand
Nedávno jsem na stolečku v naší kanceláři objevila malý letáček.
Byl to propagační materiál pro kampaň LOVE FOOD hate waste New Zealand (MILUJU JÍDLO nesnáším plýtvání Nový Zéland), která běží na regionální úrovni po celém Zélandu. Každý magistrát města si kampaň upravuje podle cílů, kterých je hodno dosáhnout, přesně podle potřeb a hlavně výsledků pro danou oblast.
Regionální kampaň v našem kraji Canterbury spravují Christchurch City Council (Magistrát města Christchurch) spolu s Enviroment Canterbury (Regionální radou kraje Canterbury, která se stará o vše, co se týká vody, vzduchu a země v oblasti).
Poznámka: Ekologie, ochrana přírody, péče o přírodní zdroje na Novém Zélandu funguje naprosto odlišně, a to ve většině aspektů, především správně. Pokud byste chtěli nahlédnout do této problematiky dříve než se ze Zélandu vrátím a osobně o nabitých zkušenostech povyprávím, podívejte se na webové stránky ECanu www.ecan.govt.co.nz
Teď ale zpátky k letáčku a ke kampani proti plýtvání s jídlem.
Proč je plýtvání jídlem alarmující problém na Novém Zélandu aneb čísla a fakta
Podle poměrně detailního průzkumu UN Environmental Programme (nezávislá organizace specializující se na výzkum) se necelá jedna třetina produktů určených pro lidskou konzumaci vyhodí.
Novozélandské domácnosti ročně vyhodí do odpadkových košů 122,547 tun jídla.
Jedná se o jídlo, které by se přitom vůbec nemuselo vyhodit, kdyby ho Novozélanďané nekupovali zbytečně velké množství nebo se naučili lépe suroviny zpracovat.
Agentura UN Environmental Programme také uvedla, že vyhozené jídlo a náklady na zpracování organického odpadu stojí ročně 872 milionů dolarů ročně (při současné kurzu dolaru to dělá cca 14,5 miliardy českých korun!).
Jen pro upřesnění uvedu, že se do toho nepočítá odpad, který vyhazujeme, protože se prostě jíst nedá (jako třeba šlupky od banánů, slupky z cibule nebo česneku), ale jídlo, které za odpad považujeme my a vyhazujeme jej jako odpad (jako třeba dva starý chléb, který nám už tolik nešmakuje, zelené části pórku, které nejsou kvalitativně nijak odlišné od těch bílých nebo třeba mírně nahnědlý banán).
Negativní dopady
Finance: Na každou místní domácnost ročně připadají 3 plné nákupní koše jídla, které se dá sníst, ale které místo toho putuje do děr v zemi a zahrabe se. Převedeme-li to na peníze, dělá to zhruba 600 až 1000 dolarů ročně (10 200 – 17 000Kč), zbytečně zahrabaných do země.
Dopad na životní prostředí: Pokud by se snížilo množství vyhazovaného jídla, snížila by se i jeho produkce. Nejvýznamnějším důsledkem by bylo snížení CO2 emisí z jeho produkce zhruba o 326 tun ročně. Kdybychom tohoto snížení chtěli dosáhnout jinak, museli bychom zasadit 130 390 nových stromů nebo na celý rok odstranit ze silnic 118 107 aut.
Morální hledisko: Jídlo nás udržuje naživu. Bez jídla bychom zemřeli hlady. V tradici původních obyvatel Nového Zélandu, Maorů, hraje jídlo a úcta k němu velkou roli. Sednout si na stůl, položit svůj zadek na místo určené pro jídlo, je chápáno jako buranství a ignorace Matky Země, která nás živí. Pokud tohle uděláte před Maory, velice těžko si získáte jejich respekt.
Vytvoření jídla stojí mnoho lidí značné úsilí. Takový pekař musí často za minimální mzdu být ve tři v noci v práci, abychom měli druhý den pečivo. Tím, že výsledek lidské práce vyhazujeme bez rozpaků do popelnic, dáváme najevo, že si jí nevážíme.
Ne, maso se nevyrábí v supermarketu. To asi všichni víme, ale neradi si to přiznáváme. Proto, abychom si mohli dát steak, musíme krutě zabít zvíře. Pokud nějaké živé bytosti násilně vezmeme život a její maso pak vyhodíme, jsme idioti. Málokdo by dokázal sám přijít k praseti, podříznout ho a vykuchat. Jsme tak stateční, že tu špinavou práci necháváme jiným. Podobně je to i s mlékema mléčnými výrobky. Kráva má mléko jen když má tele. Mléko se vytváří v těle matek a je určeno výhradně pro mláďata. Lidé jsou jedinými tvory, kteří berou jiným druhům potravu pro mláďata (ne, kočka si v přírodě krávu vážně nepodojí). Kráva má nadprodukci mléka v případě, kdy je krmena vysoko energetickou stravou. Takové zvíře má ale po pár letech vyšťavený/vydojený organismus a podlomené zdraví. Telata jsou nežádoucím vedlejším produktem výroby mléka a tak se i tady, na Novém Zélandu, ve většině případů po pár týdnech zabíjejí. Pokud maso a mléčné produkty vyhazujeme, je celé tohle týrání zvířat k ničemu.
Pozn.: Na menších rodinných farmách a biochovech to funguje samozřejmě jinak, s větším respektem vůči zvířatům i jídlu, které dávají.
Top 10 nejvíce zbytečně vyhazovaných potravin na Novém Zélandu:
- Chléb*
- Přebytky**
- Brambory
- Jablka
- Kuře
- Banány
- Salát
- Pomeranče
- Dýně
- Mrkev
*20 milionů vyhozených bochníků každý rok
**za přebytky jsou považovány zbytky od večeře, oběda, např. půl misky omáčky s trochou rýže, kterou nedojíme a tak ji radši vyhodíme, aby nám nezabírala místo v lednici.
Co s tím?
The Waste Management Institute New Zealand (Institut pro zpracování odpadu), vládní organizace, která má nad tříletou kampaní LOVE FOOD hate waste dozor a zaštiťuje ji, chce pomocí vzdělání rapidně snížit množství vyhazovaných potravin.
Pomoci k tomu mají především její oficiální stránky www.lovefoodhatewaste.co.nz.
Stránky jsou nabité:
- relevantními informacemi o negativním působení plýtvání na vládní i individuální ekonomiku
- tipy, jak se k jídlu chovat tak, aby co nejdéle vydrželo a zpracovalo se takzvaně from root-to-stalk (celé)
- průvodci, jak skladovat jídlo a udělat si v lednici nebo spíži jednoduchý systém, aby se v nich už nic nezkazilo
- recepty na využití těch částí surovin, které se často vyhazují nebo jsou ve stavu, kdy se vyhazují
- medailonky o lidech, kteří se aktivně angažují v záchraně jídla
- akcemi, které se v různých městech konají a mají co dočinění s myšlenkou food salvation (záchranou jídla) jako třeba kurzy vaření z nechtěného jídla, workshopy, výstavy, ochutnávky, přednášky atd.
Proč to sem vůbec píšu?
Jestliže se na Novém Zélandu, jedné z nejekologičtějších zemí světa, která má jenom 4,5 milionu obyvatel a je nesrovnatelně větší než Česká republika, ročně vyhodí 122 tun jídla za 15 miliard korun, jak velký problém to potom musí být pro zemi jako je Česká Republika?
Mám pocit, že pořád žijeme v představě, že kdo zbytečně vyhazuje jídlo je borec, protože na to má peníze, kdežto ten, kdo to nedělá je chudák. Opak je ale pravdou. Domácnosti s nejmenšími příjmy jejíž členové mají nižší vzdělání většinou s jídlem plýtvají nejvíc. Taková je situace na Novém Zélandu a troufám si tvrdit, že i v Čechách a je na čase s tím něco udělat.
Plýtvání s jídlem a dalšími přírodními zdroji je ale podle mě součástí mnohem komplexnějšího problému, který by se dal popsat jako konzumní přístup člověka ke svému okolí. Často mám pocit, že vyrábíme věci jenom proto, abychom se jich mohli zase vesele zbavovat, dáváme si dárky pro dobrý pocit, že jsme něco dali (čím dražší, tím lepší pocit máme) a unikají nám mnohem důležitější hodnoty a perspektivy. Ty nám žádné továrny vyrobit nedokážou.