Stvoření

Na Novém Zélandu jsme už nějaký ten měsíc a ještě jsme vám nepověděli jednu důležitou věc – Jak vznikl svět.

 

Na počátku byla Te Kore, Nicota a z ní vzešla Te Po, Noc.

V neprostupné temnotě Rangi, Nebeský Otec, leží v náručí Papa, Matky Země.

Bohové, které byli jejich dětmi, lezli skrze úžinu mezi jejich těly, která na sebe naléhala. Toužili po svobodě, po větru vanoucím přes ostré vrcholky kopců a hlubokými údolími, a světle zahřívajícím jejich bledá těla.

“Co budeme dělat?”, ptali se. “ Potřebujeme prostor na natažení našich ztuhlých údů, potřebujeme světlo, místo.”

Pak Tane-mahuta, mocný otec lesa, otec všech živých věcí, které milují světlo a svobodu, pozvedl svou nohu. Na tak dlouho, na jak člověk může zadržet dech, se Tane pozvedl, tiše a nehybně, svolavše všechnu svou sílu. Zatlačil své ruce proti tělu své matky a otáčejíc se vzhůru nohama, zasadil svou nohu pevně do svého otce. Narovnal svá záda a zatlačil proti Rangimu.

První rodiče přiléhali jeden ke druhému. Tane vynaložil veškerou svou sílu, přetěžujíc svá záda a údy, až nakonec přinutil jejich mocná těla, nebesa a zemi, aby se od sebe oddělila.

Byl to nelítostný čin, kterým Tane oddělil nebesa od země. Každý byl poslán jinam, projevila se temnota a tak vzniklo světlo.

Rangi byl vymrštěn daleko rozzuřenými větry, které vřeštěly prostorem mezi zemí a nebem.

Tane a jeho bratři se zadívali na jemné křivky jejich matky.  Jak se světlo  plížilo zemí, viděli závoj mlhy, která se houpala přes její nahá ramena – mlha byla nářek za jejího zmizelého muže. Slzy začaly rychle stékat z Rangiho očí a pršely dolů, tvoříce jezera a potoky na těle Papa, Matky Země.

Ačkoliv Tane své rodiče oddělil, přece je miloval. Oblékl svou nahou matku do krásy, která nebyla předtím ve světě temnoty spatřena. Přinesl své vlastní děti, stromy, a zasadil je na zemi. Ale Tane byl jako dítě, které se moudrosti učí vlastními chybami, protože moudrost ještě nebyla zrozena. Proto zasadil stromy kořeny nahoru. Jejich koruny byly pohřbeny v půdě, zatímco odkryté bílé kořeny strnule trčely do větru.

Nebylo žádného místa pro jeho další děti, ptáky a hmyz. Vytáhnul tedy obrovský strom Kauri, setřásl hlínu z jeho větví, zasadil jej kořeny pevně do půdy a hrdě prozkoumal širokou korunu, která se rozpínala nad čistým, rovným kmenem. Vánek si hrál s listy zpívajíc píseň o novém světě:

Tūtū te kiri      •      Stojíc od sebe odloučeni

Wewehe te kiri      •      Jejich kůže jsou odděleny

Tātarāmoa te kiri      •      Je to pro ně mučivá bolest

Ongaonga te kiri      •      Je to pro ně Tātarāmoa

Kei mihi ki te ipu      •      Netruchli pro svůj protějšek

Kei tangi ki te tau      •      Neplač pro svého muže

Tangaroa watia      •      Nech vodu vstoupit mezi vás

Tangaroa tara      •      Dovol oceánu, aby vás vzdálil

Onga tonu koe ki tai ē,      •      Sjednoť se s mořem,

Ki tai ē      •      Ano, s mořem, má země

Wati ko koe kei mihi.      •      Rozbili jste se na kusy.

Ko koe kei aroha,      •      Netruchli,

Kei mihi ki te ipu,      •      Pohřbi svou lásku,

Kei tangi ki te tau.      •      Netruchli pro svého muže.

Země ležela nehnutě, přenádherná a zabalená do kabátu živé zeleně. Oceán omýval její tělo, ptáci a hmyz poletovali svěžím vzduchem. Bohové s hnědou kůží dováděli pod stromy v Taneově zahradě. Každý z nich měl svou povinnost. Rongo-ma-tane udržoval plodnost všech věcí, které rostly ze země. Haumia-tiketike bděl nad kořeny kapradin. Tu-matauenga byl bohem války. Tangaroa řídil neklidné vlny. Jenom jeden ze sedmdesáti bratří opustil poklidné útočiště své matky, aby následoval svého otce. Byl to Tawhirimatea, bůh všech větrů, který vane mezi zemí a nebem.

Tane-mahuta pozdvihl své oči tam, kde ležel Rangi, chladný, bledý a zpustošený v nekonečném prostoru nad zemí. Bylo mu líto svého otce ležícího v prázdnotě a odloučení. Vzal tedy zářící slunce a položil ho na Rangiho záda spolu se stříbrným měsícem. Procestoval deset nebí než našel šat žhnoucí červení. Sedm dní odpočíval a poté rozprostřel šat po celé obloze, od východu na západ a ze severu na jih.

Ale Tane ještě nebyl spokojen. Rozhodl se, že tohoto daru jeho otec není hoden a šat z něho svlékl. Malý kousek ale přece jen na obloze zůstal. Lidé ho mohou vidět při západu slunce.

“Velký otče,” zavolal Tane, “všechny bytosti strádají žalem v dlouhém čase nocí, když měsíc Marama osvicuje tvou hruď. Podniknu cestu až na samý konec prostoru, abych pro tebe našel ozdobu.”

Kdesi v tichu uslyšel souhlasný povzdech. Hbitě došel až na samý konec prostoru, do srdce temnoty, putoval, dokud nedosáhl Maunganui, Velké hory, kde žili Zářící. Byly to děti Uru, Tane-mahutova bratra. Bratři je pozorovali, jak se hrají u paty hory.

Tane úpěnlivě prosil Urua, aby mu dal několik zářících světel, které by mohl rozsvítit na nebeském povrchu. Uru pozvedl svou nohu a mocně vykřikl. Zářící to uslyšeli a přišli, kutálejíce se ze svahu přímmo k jejich otci. Ten nastavil svou náruč směrem k oslnivé mase světel a nahrnul Zářící do koše.

Tane umístil pět žhnoucích světel do tvaru kříže na Rangiho hruď a pokropil temně modrý otcův plášť Dětmi Světla. Potom pověsil koš na širé nebe. Ten koš je Mléčná dráha. Někdy se Uruovi děti převalí a skutálí se na zem, ale většina jich setrvává jako světlušky na povlaku nočního nebe.

Příchod moudrosti

Úkolu převést posvátnou tradici z jedné generace na další se zhostil tohunga ahurewa, posel bohů. Byl odborníkem v makutu (magii), tapu (obřadní příkazy a zákazy) a karakia (zaříkávadla). Tohunga byl zodpovědný za předávání vědomostí, které obdržel od svých předků.

Školy, ve kterých se tohunga učil, byly wananga (domy skryté moudrosti). Bylo jich několik stupňů; nejvyšší z nich byl whare kura (dům učení), ve kterém se učili minulé tradice, legendy, rituály války a obdělávání země stejně tak, jako hluboká mystéria řemesel. V metafyzickém slova smyslu byla posvátná moudrost vložena do kamenů známých jako whakatukura a ty byli uloženy do “košů vědění”. Jsou tři takové koše: kete-aronui, se znalostmi, které jsou prospěšné, kete-tuauri se znalostmi celé škály rituálů a zaříkávadel, a kete-tuatea obsahující znalosti o zlu a černé magii.

Tyto tři koše byli převzaty bohem Tane z prostoru za hranicí země. Během devatenáctého století mohl být příběh nebojácného Taneho, který se vydává za hranice světa, ovlivněn křesťanskými koncepty dobra a zla, zosobněného Tanem a Whiroem. Rozumově je to asi odůvodnitelné, nicméně to, že Tane přinesl lidstvu tento dar pro něj znamenalo velký risk.