Noho Marae aneb jedinečné dva dny v srdci māorské komunity

Jelikož pracuji pro instituci, která považuje vztahy s původními obyvateli Aoteoroa /Nového Zélandu za naprosto klíčové, dostalo se mi obrovské cti účastnit se s 19 kolegy z Enviroment Canterbury Noho Marae (doslova to znamená Setrvej v domě, mohli bychom přeložit jako předávání nebo pokračování v moudrosti, vědění) v Koukourarata, jedné z mála přeživších původních māorských komunit v našem regionu. Zdůrazňuji, že to nemělo nic společného s jakoukoli formou turismu.
Jednalo se o dvoudenní setkání, kdy jsme byli formálně podle protokolu přijati do kmene a byli s námi zacházeno jako s členy. Účastnili jsme se rituálů, které jsou předávány z generace na generaci od nepaměti, byli nám předány příběhy o předcích, sami jsme předali své příběhy dál, stali jsme se jednou rodinou. Protože svou zkušenost považuji za velmi hlubokou, ráda bych se s vámi podělila o své zážitky, které jsou (vzhledem k nechuti Māorů sdílet svou kulturu s cizinci) v podstatě jedinečné.
Jedinečnost této události vyzdvihla i samotná příprava na ni. Museli jsme projít přípravou, kdy nám bylo Māorkou Gaye vysvětleno, jak se máme při “vítací” ceremonii chovat tak, aby nás hostitelé přijali (pokud jako hosté nedodržíte etiketu danou předli, ukážete, že si hostitelů nevážíte a ti vás pak požádají, abyste odešli), co máme mít na sobě a hlavně jsme měli minikurz māorštiny, protože se u Māorů mluví māorsky 🙂 Většina Māorů chápe britskou nadvládu v Aotearoa jako zločin, protože jim byla půda v podstatě ukradena – a mají velice pádný důvod si to myslet – později vysvětlím proč. Většina Māorů těžce nese to, že byli přinuceni novými přistěhovalci opustit svůj tradiční způsob života spjatý s přírodou. Dnes už se toho spoustu změnilo, ale chování britských imigrantů k Maorům by se dalo označit za nadřazené, tak jako všude jinde v koloniích. Jelikož si i svého jazyka tito lidé cení, je pro ně svým způsobem urážkou, když někdo jejich jazyk využívá “po anglicku”. Takže na přípravě jsme se mimo jiné učili, jak vyslovil krásné “r”, s čímž měla většina mých kolegů velké problémy 🙂

Den první – Ra Tuatahi

Ráno jsme se shromáždili na recepci ECanu. Podle protokolu jsme měli přijet do Koukourarata k přijímacímu rituálu oblečeni do slavnostního oblečení, ženy museli mít sukně a to minimálně pod kolena. Naše průvodkyně, Gaye, pracovala dříve pro centrální vládu, starala se o vztahy vlády a Ngāi Tahu, māorských obyvatel po celém jižním ostrově. Přešli jsme kousek na autobusové nádraží, kde na nás už čekal speciální ECan bus. Potkala jsem tam několik známých tváří, hlavně Anne Puentener, neuvěřitelně přívětivou a přátelskou kolegyni, se kterou jsem před někkolika měsíci absolvovala jedno ze vstupních školení. Dál jsem znala Hayley a Alex, se kterými jsme se dříve účastnili tréninkového programu ve fitnes centru Les Milles. V autobusu jsem seděla s Kate, usměvavou kolegyní z Klientského Servisu. Moc hezky jsme si popovídali. Kate toho hodně procestovala a příští rok by chtěla cestovat po Evropě, tak se možná sejdeme v Čechách. Koukourarata se nachází v polozapomenutém zálivu na Banksově poloostrově, cesta tam trvá asi 1,5 hodiny. Je to vyhlídková trasa, kdy se jede přes kopce, pastviny a skály. Škoda, že nám moc nepřálo počasí, protože byla hustá mlha a místy pršelo. Po příjezdu do Port Levy (anglický název pro Koukourarata) jsme zůstali chvíli venku. Podle tradice se musí host setkat s lidmi z domu před domem a teprve potom, co řekne, co má za úmysly, se mu dovolí vejít. V případě přátelských úmyslů jsou návštěvníci formálně pozváni ke sdílení whare (domu). V celém domě se chodí naboso (prokazuje se tím úcta místo, které dává přístřeší) a nesmí se sedat na stoly (na stůl se dává jídlo, díky kterému jsme naživu a je proto projev lhostejnosti a nevychovanosti si na něj položit zadek). V centrální místnosti se také nesmí jíst ani pít nic kromě vody (voda je naší součástí, takže ta se pít může). Zákaz jídla a pití je z toho důvodu, že je whare hlavní místo, kde se uchovává tradice.

Pozdravení – Powhiri

Přijetí a pozdravení se odehrává v centrálním místu whare (tam, kde se nesmí jíst a píst). Na jedné straně sedí hosté, na druhé hostitelé. Místo uprostřed je věnováno předkům, kteří jsou hostitelem přizváni k setkání. Přes místo uprostřed se nesmí chodit. Hostitelé po celou dobu obřadu sedí na židlích. Hosté sedí ve třech řadách. Vepředu sedí na zemi děti, za nimi sedí na židlích muži a teprve za nimi sedí na židlích ženy z kmene. V māorské kultuře hrají ženy zásadní roli. Muži sedí při powhiri před ženami ne proto, že by jim byli nadřazeni, jak to interpretovali Britové, ale proto aby je chránili, protože ne vždy byla setkání pokojná. Hosté i hostitelé mají své mluvčí.Nejdříve mluví mluvčí hostů a to výhradně v māori. Řekne hostitelům důvod, proč hosté přišli, odkud a co žádají. Mluvčí domácích na to reaguje, sdělí jméno domu, k jakým předkům se místo vztahuje. Také řekne něco jako, že whare je otevřen každému s dobrými úmysly a formálně přijme hosty do svého domu, aby se staly jeho součástí. Sdělí jim nakonec, že se stávají členy Tangata Whenua (těmi, co mají povolen přístup k vědění, nositelé vědění). Poté se hosté postaví a jako poděkování za tuto poctu zazpívají waiata (uvodní písně na začátky rituálů). Naše waiata je tahle: E te iwi e te iwi, tenei matou katoa, He mihi atu nei, Tena koutou tena koutou e. Tím je formální stránka u konce a od této chvíle jsou všichni bratry a sestrami. “Hosté” se srovnají do řady a každý provede s hostitely hongi, tedy takové osobní pozdravení. Hongi je opravdu intimní záležitost, která vyjadřuje, že si druhého člověka velice vážíme. Vypadá to tak, že si dva lidé navzájem položí pravé ruce na levá ramena, dotknou se špičkami nosu. Zavřou oči, nadechnou se a v duchu se přivítají. Často se tomu říká sdílení dechu. V různých kmenech se hongi může mírně lišit. Například můj učitel te reo māori (doslova māorské řeči), Kupu, je z kmene, kde se nedotýkají nosy, ale čely. Princip ale úplně stejný.

Individuální představení a pozdravení – Mihimihi

Nastala pak důležitá část dne, mihimihi. Princip tohoto rituálu je v tom, že je uprostřed kruhu, ve kterém sedíme, pomyslný koš, do kterého dá každý člen Tangata Whenua kus sebe, svůj příběh, své “vědění”, něco, co pak bude sdílet s oslatními. Později jsem poznala, jak geniální myšlenky to je. V průběhu dne máte s ostatními lidmi spoustu témat k rozhovorům, protože o každém něco víte. Bereme si to, co jsme předtím do “koše” vložili. Tento princip sdílení je základní stavební kámen māorské kultury. Pokud si něco vezmete/něco dostane, musíte pak na oplátku něco dát/vrátit. Funguje to ve všech sférách života. Ve vztahu k přírodě, v rodinách, obchodě, všude. Když si z rostliny vezmete listy na upletení tašky, musíte jí vrátit starou tašku, která vám dosloužila. Členové rodiny a sebe navzájem pečují. Neexistuje, že by se rodiče starali a své dítě jen tak, z titulu rodičů, dítě musí dávat také něco na oplátku a to to, že je poslouchá, váží si jich a pomáhá jim. Pokud člen komunity jenom bere a nic nevrací, nemá ve společnosti místo. Je to krásný princip udržitelnosti.
Takže tedy, seděli jsme v kruhu a popořadě jsme každý vstal, představil se a pak v te reo māori, angličtině nebo v jakékoliv jiné řeči, která je mu blízká, řekl svůj příběh. Představení vypadá takhle:
Tena koutou katoa. – Pozdrav nám všem.
Ko Helena Hejnova ahau. – Jsem Helena Hejnová.
No Česká Republika ahau. – Jsem z ČR.
Ko Velká Deštná te maungau. – Hora, ke které se vztahuji je Velká Deštná.
Ko Bělá te awa. – Řeka, ke které se vztahuji je Bělá.
He kaimahi au i te Kaunihera Taiao ki Waitaha. – Pracuji v Environment Canterbury.
Ka nui te mihi ki a koutou katoa. – Pozdrav nám všem.
Pozn. Zahrnutí hory, řeky a místa je důležité proto, že to účastníkům umožní najít své společné předky.
To je to, co musí bezpodmínečně zaznít v te reo māori. Pak řekne každý to své. Já se rozhodla říci můj příběh v čestině (pak jsem přeložila do angličtiny, aby z toho ostatní něco měli). Řekla jsem jsem, že je pro mě možnost účastnit se Noho Marae velkou poctou a poděkovala jsem ještě jednou za přijetí. Dále jsem vyprávěla, že je pro mě má přítomnost v Koukourarata zázrakem, protože jsem se narodila do komunisty zotročené a nesvobodné země, kdy bylo lidem odepřeno poznávat svět, svobodně se vzdělávat a mít náboženství. Věci se ale změnili a díky Václavu Havlovi a dalším velkým lidem je má země svobodná. Chtěla jsem toho říct ještě hodně, ale byla jsem tak nějak až moc dojatá z toho všeho. Na konci se řekne:
No reira, tena koutou, tena koutou, tena tatou katoa. – A tak tedy, zdraví, zdraví, pozdravy nám všem.
Tato část trvala něco přes dvě hodiny.
Potom nám hapū (člen whenua, který je zodpovědný za předávání vědění) vyprávěl o svých předcích a o Tutuhuarewa, což byla māorská princezna, po které je pojmenovaný samotný whare. Byla to odvážná a silná náčelnice, která dovedla svůj iwi (kmen) do Koukourarata. Zemřela před pěti generacemi a ve whare visí její obrázek.
To už byl ale čas na oběd a po obědě jsme šli na procházku po okolí, kde nám hapu ukázal místa spjatá s tradicí jako třeba oplocené místo v kopci na louce, které sloužilo jako místo předků a duchů. U vchodu byly dvě dřevěnné vyřezávané sochy s očima z paua mušlí, jak je to pro umění typické (paua nosí štěstí). Uprostřed kopce je sousoší , které zobrazuje 3 dávné předky, kteří jsou v osadě stále přítomní a svým způsobem ji ochraňují.
Velice zajímavým pro mě bylo hlavně vyprávění o vztahu Māorů k přírodě. Příroda je pro Māory živým organismem, je doslova Matkou. Podle mýtu o stvoření je země matka a nebesa jsou otec, kteří byli od sebe násilně odděleni jejich synem a tak byl stvořen svět. Nikdo nemá proto na cokoliv ze země nárok, lidé zemi nestvořili, patří všem. Člověk je pouze a jen její správce. Matku zemi je nutné chránit, vracet jí to, co jsme si od vzali. V maorské kultuře nikdy neexistoval princip soukromého vlastnictví tak, jak ho známe z Evropy. Tím se dostáváme k problému, který je na Novém Zélandu stále živý a tím je vztah Māorů k britské koruně a k Británii celkově.

Smlouva z Waitangi – Te Tiriti e Waitangi

Británie si činí nárok na Aotearou na základě smlouvy z Waitangi z roku 1840. Je to dokument o třech odstavcích (přečíst si ho můžete zde: http://archives.govt.nz/sites/default/files/users/carterba/te_tiriti_o_waitangi-ebook.pdf ), kterým si britská koruna činí dědiční nárok na Nový Zéland. Existuje ve dvou základních verzích, māorštině a angličtině. Nejproblematičtějším jeho článkem je článek 2., kde se píše, že “královna Anglie souhlasí s tím, že bude ochraňovat náčelníky, kmeny a všechny lidi na Novém Zélandu…. Ale za to musí prodat náčelníci konfederace a všichni náčelníci Královně zemi za odsouhlasenou cenu…” V māorské verzi je tento článek přeložen spíše v tom smyslu, že Královna si vezme zemi do správy, což plně korespondovalo s představou māorského vztahu k přírodě. To, že přijdou Britové, vykácí lesy, vybijí polovinu živočišných druhů a “svou půdu” si oplotí, aby zamezili její užívání ostatním lidem, Māory tenkrát asi ani nenapadlo. Mnoho māorského obyvatelstva dnes cítí poněkud hořkou pachuť na jazyku pokaždé, když vyslovují jméno britských královen. Ne všichni, ale mnoho z nich chápou smlouvu z Waitangi a vůbec to, že se Aotearoa stala kolonií jako prachsprostou krádež a lest královny Viktorie. V 70. letech 20. století se začali zkoumat historické prameny na popud māorských náčelníků. Výsledek byl ten, že současná královna Alžběta v roce 1997 veřejně přijala vinu, omluvila se māorským obyvatelům mimojiné za nespravedlnosti způsobené majetkovými záležitostmi (jak hezky lze pojmenovat krádež 🙂 ) a přislíbila jim vrátit 10% půdy (dodnes vrátila jen zlomek). Dokument její Omluvy také visí ve whare.

Pletení z kōrari (novozélandského lnu) – Raranga

Po přípochu z procházky jsme měli na pořadu dne trochu tradičního umění. 2 māorské tetičky nás naučili vyrobit kytičky puri puri z novozélandského lnu. Byli jsme v buši, kde nám ukazovali, jaké listy si z rostliny smíme vzít. Prostřední tři listy představují rodinu (taťku – tata, mamku – mama a dítě) a nikdy za žádných okolností se nesmí uříznout, protože zabezpečí další život a rozmnožení rostliny. Před řezáním listů se musí rostlině poděkovat. Tetičky nám také ukázali, jak se získává tzv. muka, které se také někdy říká māorské hedvábí. Z vláken rostliny, tedy muka, se dříve vyráběli extrémně pevná lodní lana, která se vyvážela do celého světa. Oblečení z muka je top luxus. S jeho výrobou je mnoho práce, protože se vlákna musí několikrát namáčet do přírodních roztoků, aby byla správně pružná . Také jsem si z kōrari vyrobila puri puri. Z kōrari se dá vyrobit takřka všechno od ozdob přes tašky až po koberce.
Po vydatném obědě jsme měli chvilku pro sebe a tak jsem se šla sama toulat po okolí. Můj mozek si toužil trochu odpočinout od anglicko – māorského módu uvažování a být sám. Po večeři byla volná zábava, povídali jsme si až do noci. Spali jsme všichni v centrální místnosti předků. Bylo nás 25 a spali jsme na matracích na zemi.

Den druhý- Ra Tuarua

Po té, co jsme vstali (e oho) a provedli ranní hygienu (karakia) jsme měli snídani (parakuhi).
Po snídani jsme měli přednášku pána, jehož jméno jsem bohužel nestihla zapsat, ale vím, že pracuje jako vedoucí nesmírně zajímavého projektu. Jedná se o projet We are Ngāi Tahu (My jsme Ngāi Tahu). Hlavní idea je tohoto projektu, který započal před deseti lety, je vytvořit webový atlas původních māorských názvů míst na jižním ostově. Záměrem je předat vědění zpět lidem. Spousta lidí dnes třeba ví, že jejich předek pocházel z nějakého místa, které se māorsky řekne Otautahi, ale protože původní māorské názvy vytlačili ty oficiální anglické, nemají už vůbec ponětí, kde se to místo nachází. Může se nám to zdát jako banalita, ale i tohle vedlo k jakémusi pocitu vykořenění u mnoho Māorů. Přestali znát své kořeny a odkud přišli, což pro mnohé bylo velkým traumatem – a dodnes je. Před deseti lety tedy tým našeho přednášejícího začal usilovně pátrat v archivech, rodinách a kmenech, knihách, aby vytvořili mapu míst s původními názvy. Říkal nám třeba, že místo Akaroa na Banksově poloostrově, velice turistické městečko s francouzským obyvatelstvem, se v māorštině řeklo Whaka Roa, tedy Dlouhý přístav (whaka=přístav, Roa=dlouhý). Za těch několik let udělali pořádný kus práce, protože se jim podařilo identifikovat a správně zařadit již několik tisíc zeměpisných názvu a původních tras.

Přivítání – Powhiri

Po této přednášce přijeli naši hosté, lidé z Ngāi Tahu, kmenu, ve kterém se sdružují potomci Māorů z různých kmenů jižního ostrova (více info zde: http://ngaitahu.iwi.nz/).
Jelikož my jsme z předchozího dne již byli členy rodiny, byli jsme teď již v roli hostitelů. Po úvodním přivítání jsme zazpívali našim hostům māorskou hymnu Environment Canterbury. Následovalo opět hongi s každým z hostů (kterých bylo asi 30) a tím byl rituál přijetí a přivítání u konce. Mluvčí našich nových bratrů a sester se jmenoval Manaia.

Trochu environmentálního vzdělání

Manaia má na starosti obnovu přirozené buše na různých místech Banksova poloostrova. Zavedl nás k jednomu páru, který před 15 lety koupil kus pastvin a začal je osazovat původními druhy stromů. Teď je to vzrostlá buš, ve které se nacházejí vzrostlé stromy a kapradiny, díky kterým se do okolí vrátilo obrovské množství ptactva a hmyzu. Pokud vám to trochu připomíná novelu Muž, který sázel stromy od Jeana Giona, věřte, že nejste sami. Náš muž, který sází buš mu byl i fyzicky dost podobný. Manželka muže, který sází buš nám zase ukázala své království organické zeleniny.
Manaia má jeden dlouhodobější cíl a to zavést jiný model zemědělství, protože ten stávající se ukazuje být neudržitelný a to zejména v pěstování brambor a rajčat. Vysvětlím. Jelikož brambory a rajčata před příchodem jiných národů na Novém Zélandu nebyli (sladká “brambora” kumara není botanicky druh brambory), při dlouhodobém procesu pěstování si tady tyto prodiny nedokázali vytvořit odolnost vůči škůdcům a jsou proto velice snadno napadnutelné plísněmi a dalšími fujtajbly. Brambory a rajčata neorganického původu jsou proto nastříkány okolo 17 druhy toxických pesticidů (a to všechno jíme, protože při takových koncentracích je chemikáliemi plod v podstatě nasáklý). Dalším problémem, který klasický způsob pěstování těchto plodin přináší je, že jelikož je k závlaze potřeba enormní množství vody, které se bere z řek a potoků, vody v úrčitých vysoce rurálních oblastech začíná být kriticky málo. Manaia má jedno řešení těchto dvou problémů, které odkoukal z Evropy, kde byl na stáži. Sám začíná využívat bílých netkaných textílií, které přirozeně nepropouští UV paprsky, které jsou potřeba k množení hnilobných bakterií a zamezují nadměrnému vypařování vody, takže není potřeba tolik vody k závlaze. Manaiovi držím pěsti, ať se mu dobré dílo zadaří!
To už bylo ale odpoledne a pomalu nastával čas odjezdu. Po rozloučení jsme vyrazili na cestu zpátky do Christchurch.
Byli to neuvěřitelně plné a hluboké dva dny mého života. Pro vždy jsem byla přijatá do jedné velké māorské rodiny. Od teď se do Koukourarata mohu vracet jako domů. Už teď se těším, až svou novou māorskou rodinu zase navštívím…