Národní park Mt Aspiring

Protože jsme měli před sebou další prodloužený víkend, pobalili jsme, co se dalo, oprášili našeho věrného parťáka na cesty, Toyotu Estimu, a už ve čtvrtek po práci jsme vyjeli dolů na jih do městečka Wanaka. Cesta to byla dlouhá, trvala nám asi čtyři hodiny. Do Wanaky jsme přijeli pozdě večer. Našli jsme krásný kemp na břehu jezera Wanaka. Jezero mělo nádherně čistou vodu, a kdyby nebyla taková zima, hned bychom se v něm vykoupali, Bohužel už při cestě začalo pršet a když jsme dojeli, bylo už všude plno vody. V noci jsme si jenom vyčistili zuby a umyli se a šli spát. Nespalo se nám moc dobře, protože silný déšť bubnoval do plechové střechy našeho auta. Když jsme se ráno probudili, všude byla silná mlha a pořád ještě pršelo. „ No nic“, řekli jsme si, nasnídali se, udělali nezbytnou hygienu a vyjeli dál vstříc dalšímu dobrodružství. Za jezerem Wanaka už začíná národní park Mt Aspiring. Je to krásný kus naší planety  – husté původní pralesy, tisíce vodopádů, opojný ptačí zpěv. Tento národní park si také zahrál Mlžné hory v trilogii Hobit. Mlha zahalující kopce dává tomuto místo nepřekonatelný půvab.

První zastávkou na naší cestě byli Blue Pools, neboli Modré tůně. Je to vlastně řeka, která se prodírá skálami a je líná a hodně hluboká. Tuto řeku Young napájí voda z ledovce. Asi díky tomu a také díky dalším minerálům má řeka oslnivě azurovou barvu a je vidět až na její dno. K tomuto místo se člověk dostane po krátké procházce pralesem. Procházka je to moc pěkná, ale nic pro nás – zálesáky a dobrodruhy – protože je evidentně dělaná pro bohaté čínské turisty a jejich boty na podpatcích a pandí kůže J Těchto turistů tam i přes ne příliš vlídné počasí bylo požehnaně. Za tůněmi vedla naštěstí pěšina, která už nebyla upravená a tak ji turisté ignorovali. Naštěstí pro nás – vedla nás totiž podél řeky, pralesem, kde jsme si mohli prohlížet zblízka místná ptáčky, kteří kolem nás zvědavě tancovali. Viděli jsme spoustu fantailů, tomtitů, novozélandských holubů, kteří se schovávají v korunách vysokých stromů, a také našich oblíbených tui. Všude to vesele švitořilo. Kvůli rozvodněné řece a hrozícím sesuvům půdy jsme se ale to hodině toulání pralesem otočili a šli nazpátek.

Jen jsme popojeli pár kilometrů, našli jsme další zajímavé místo – Haastova vyhlídka. Pan Haast byl jedním z prvních lidí, kteří zmapovali důkladně místní terén a našli možnou lokalitu pro postavení silnice spojující východní a západní pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Na jeho počest se tedy silnice, po které jedeme nazývá Haastův Průsmyk (Haast Pass) a je to jeden ze 3 průsmyků, které vedou z východu na západ skrz pohoří Jižní Alpy. Při cestě je zastávka a hezká procházka na kopec, který je uprostřed prstence hor na kterém je ona Haastova vyhlídka. Mlha, která se jen líně převalovala z jednoho údolí do druhého, tomu místu dodávala jedinečnou atmosféru. Počasí se na nás usmálo, protože přestávalo pomalu (opravdu pomalu) pršet.

Cestou průsmykem jsme navštívili několik impozantních vodopádů, ale protože celou dobu pršelo a bylo opravdu nevlídno, nikde jsme se moc dlouho nezdržovali.

Odpoledne jsme dojeli do městečka Haast, kde nás příjemně překvapilo místní nové moderní infocentrum. V Haastu pršelo ještě zuřivěji, než jinde a tak pro nás bylo infocentrum příjemným útočištěm, kde jsme se ohřáli a dozvěděli se zase něco nového o tomto kraji. Když jsme odcházeli, pořád ještě pršelo a řeka Haast, která se za městem vlévá do Tasmanova moře, byla nebezpečně rozvodněná. Chtěli jsme si udělat túru k řece Clarence, která je známá přírodními horkými prameny, jež se u ní nacházejí. Cesta k ní ale vede podél řeky a je dlouhá několik kilometrů. Paní v infocentru nás důrazně varovala, že je to nebezpečné právě kvůli rozvodněné řece a tak jsme museli horké prameny oželet. To už se začalo smrákat. Udělali jsme si rychlou večeři a vyjeli po cestě najít nějaký kemp, kde bychom přenocovali. Jeli jsme, byla už tma a nikde žádný kemp. Pořád hustě pršelo a voda se valili přes silnici, hladiny řek, které jsme přejížděli, dosahovali podezřele blízko k vrchním krajům koryt a tak jsme se rozhodli, že bude nejbezpečnější, když noc přečkáme na vyvýšeném odpočívadle na kraji silnice. Spalo se nám… no představte si, že ležíte kdesi uprostřed země nikoho zabalení v plechovce a leje jako z konve. Když jsme se ráno probudili, už nepršelo a my pokračovali dál, přímo do království ledu.

Foxův ledovec/Te Moeka o Huawe/ Huaweovo místo posledního odpočinku

Podle maorské legendy je dnešní Foxův ledovec místo posledního odpočinku slavného průzkumníka Huaweho. Své moderní anglické jméno získal po siru Williamu Foxovi (1812-1893), významném politikovi, průzkumníku a spisovateli, který sepsal ve své době proslulý popis 6 částí Nového Zélandu, které byli britskými koloniemi. Vesnička, u které se tento ledovec nachází, je takové turistické místo, které si žije svým životem. Je to tam neskutečně drahé a plné turistů, jak se na pravou novozélandskou atrakci sluší. My se hned ráno vypravili uzavřenou trasou k ledovci. Bohužel každým rokem je ledovec menší a menší. Trasa, kterou jsme si vybrali, byla pro turisty uzavřená, protože se minulý rok utrhla velká masa ledu, která rozdivočila řeku, která je ledovcem napájená natolik, že s sebou dravá voda brala vše, co jí stálo v cestě, tedy balvany, hlínu i kmeny stromů. Podél cesty byli pozůstatky bývalých turistických lávek. My se nenechali odradit a šli. Většina cesty vedla lesem – tím nejhezčím, kterým jsme kdy šli. Vypadalo to tam jak v pravěku – vysoké kapradiny, palmy, keře, jezírka, barevné květy. Chyběl tam jen obrovský pták moa a dinosauři. Z této trasy byl vidět jen kousek z ledovce. Za to jsme tam ale nikoho nepotkali. Podél cesty bylo i několik praménků s horkou vodou vyvěrající z nitra země.

Abychom viděli Foxův ledovec opravdu celý, udělali jsme si procházku i tou echt turistickou trasou. Ta už takové kouzlo neměla, byla to něco jako dálnice s dopravními značkami typu – nechoďte blízko k řece, nechoďte za barikády atd. Na druhou stranu se není čemu divit, protože tu už mnoho lidí kvůli originálnímu selfíčku s ledovcem zpoza bariér zemřelo.

Ledovec Františka Josefa/  Kā Roimata o Hine Hukatere/ Slzy děvčete Hukatere

Foxův ledovec má staršího bráchu a tím je Ledovec Františka Josefa. Romantická maorská legenda vypráví, že když se milá průzkumníka Huaweho dozvěděla o jeho smrti, začala plakat tak silně, až její slzy vytvořili ledovec. Ledovec Františka Josefa je mnohem, mnohem zajímavější než ten Foxův. Je větší a otevírá se do celého údolí v celé své kráse. Dá se k němu dojít také o něco blíže a i cesta samotná je lemovaná nádhernými vodopády. Jde se podél dravé řeky, která z ledovce vytéká. U ledovce vyrostlo i turistické městečko se množstvím zajímavých restaurací a turistickým infocentrem. Právě tam jsme zamířili, abychom se zeptali, jak se dá dostat s průvodcem až na ledovec. Viděli jsme totiž několik upoutávek, podle kterých si můžete zaplatit průvodce a projít vnitřkem ledovce přímo až na vrchol. Byli jsme připraveni jít do toho. V infocentru nás ale trochu zklamali, protože jsme se dozvěděli o tom, že kvůli masivnímu tání Františka Josefa je cesta ledovcem uzavřená a to i s průvodcem. S průvodcem se můžete dostat k začátku ledovce a trochu ho obejít ale víc nic. Nebo zaplatit helikoptéru a přistát s ní na vrcholku. Tato varianta je ale drahá, vychází to na 800 dollarů na osobu, takže bychom za dvouhodinový let zaplatili oba v přepočtu necelých 30 000Kč. A to nechcete… Udělali jsme si pár hezkých fotek na památku (každým rokem ledovec odtaje o desítky metrů, takže za pár let už tu vůbec nebude), prošli se po okolní přírodě a protože čas neúprosně běžel a tma se blížila, vyjeli jsme dál, najít kemp k přenocování.

Okarito

Okarito je malá osada u moře, kde se zastavil čas. A jak jinak, než v pravěku. Jede se tam dlouho buší, je to slepá odbočka z hlavní silnice. Je to oblast s hlubokými původními pralesy. Žije tam jeden druh kiwi ptáčka, kterého nikde jinde nenajdete. Hádáte správně, neviděli jsme ho. Udělali jsme si krásnou podvečerní procházku mokřady a pralesem. Vyšlápli jsme si na kopec, který byl uprostřed mezi mořem na jedné straně a horami věčného ledu na druhé straně. Všude byli jen ty nádherné divoké lesy a nikde ani človíčka. Pokud se vám poštěstí a na Nový Zéland se někdy podíváte, Okarito určitě nevynechejte. Na světě už mnoho takových míst nezbývá.

Super Tajné místo s přírodními horkými prameny

Po přenocování jsme pokračovali pohlavní silnici na sever. Hledali jsme místo, o kterém nám říkali naši spolubydlící Dan a Péťa, kde se nachází přírodní termální prameny. Bez poplatků a neupravované. Jeli jsme podle tajných instrukcí za vesničku Harihari. Auto jsme nechali na polní cestě a šli se prodírat buší, až jsme v dálce u řeky opravdu uviděli páru stoupající z ramena řeky a s radostí se tam vydali. To místo bylo okouzlující. Ukryté, na okraji lesa. Pod jedním z potoků napájejícím řeku, byla země horká a voda, která tudy tekla, byla logicky horká taky. Někdo před námi potok přehradil pár kameny a větvemi a vzniknul tak naprostý unikát – přírodní bazén s horkou vodou. Na Vikyho byla ta voda v bazénku až moc horká, ale já si to naprosto užívala. V lese za námi zpívali ptáci, kteří si nás zvědavě prohlíželi a někteří z nich se odvážili až na dosah ruky. Nikdo tam nebyl, takže jsme si i užili trochu té nahoty. To místo bylo jako z ráje. Doopravdy. Jedinou vadou byli všudy přítomní upíři jménem sandflies neboli písečné mouchy. Jsou to neskutečně krvelačné stvůry. Komáři a hovada jsou oproti nim amatéři. Sandfly je zákeřná mrcha, co nevydává žádný zvuk a je malá, za to ale drancuje nebohé oběti v celých hejnech. Její bodnutí svědí jako čert a co hůř, nejde se ho zbavit po celé týdny. Zrovna tadytěch potvor tam byla mračna. Vyřešili jsme to tak, že jsme byli po hlavu ponoření ve vodě a vlasy a obličej jsme měli namazány mandlovým olejem s citronelou, který je odpuzuje. Až po několika hodinách našeho lebedění přišli dva němečtí turisté. To už jsme ale byli dosyta vylouhovaní. Posbírali jsme si svých pár švestek a jeli zas o dobrodružství dál.

Hokitika

Pár kilometrů na sever je městečko Hokitika. Je proslavené festivalem netradičního jídla z Nového Zélandu, ale hlavně je to místo, kde se nachází naleziště pounamu neboli nefritu. Pounamu je Maory považován za vzácnost a národní poklad neboli taonga (kiwi ptáci například jsou také považováni za taongu, stejně jako třeba místa velkého kulturního významu). Vše se statusem taonga je přísně chráněno a nesmí se vyvézt za hranice země. Nefrit používali Maoři od té doby, co Zéland osídlili (asi před 500 lety) jako prostředek směny a jako artefakt. Je to krásný zelený kámen, který lze nalézt téměř všude v přírodě. Menší kameny samozřejmě sebrat a odvést můžete, ale už ne ty velké. V Hokitice je množství dílen, které nefrit opracovávají a velké množství obchodů a galerií, kde výrobky z nefritu mají. Je tam dokonce i takové muzeum nefritu, kde jsme se byli podívat. Nefritu existuje spousta druhů, od jednobarevných variant po žíhané skvosty hrající odstíny modři a zeleně. Nutno dodat, že novozélandský nefrit nikde jinde na světě nalezen nebyl a místa, kde se vyskytuje – tedy západní pobřeží Nového Zélandu s centrem v Hokitice – jsou uznány jako místa mezinárodním významem.

V Hokitice jsme strávili celý den obdivováním nefritových galerií a dílen, procházkou po městě a po místní pláži plné naplaveného dříví. Zašli jsme si na oběd a odpoledne jsme vyjeli ven z městečka. Namířili jsme si to do proslulé Hokitika Gorge neboli Strže, kde měla být voda podle obrázků modrá jako obloha. Dojeli jsme na parkoviště, prošli se buší a narazili jsme na řeku. A opravdu, obrázky nelhali, místo bylo dokonce ještě krásnější než v průvodcích. Řeka Hokitika v tomto místě protéká skalnatými soutěskami, a při své cestě s sebou bere minerály z kamene. To jí dává tak krásnou barvu. Ostatně, přesvědčte se sami v naší galerii.

Ze strže jsme se vydali k jezeru Kaniere. Je to jezero obklopené horami a původními lesy s kapradinami a palmami. Udělali jsme si procházku k Dorotiným vodopádům, které měli černo červenou barvu způsobenou řasami, které v jezírku žijí. Potkali jsme také mnohho ptáčků weta. Říká se jin lesní slepice, protože opravdu vypadají trochu jako slepice a žijí v lese. Stejně jako kiwi ptáci jsou i wety přísně chráněné, protože jich rok od roku ubývá a nikde jinde než na Zélandu je nenajdete. Jsou velké jako slepice, mají hnědo rezatou barvu a co je zajímavé – nemají žádná křídla. Ani náznak. Jelikož dlouho neměli žádné přirozené nepřátele, křídla jim, stejně jako ptákům moa nebo kiwi, zakrněla. Weta ptáky jsme si oblíbili. Nebojí se lidí a jsou neskutečně zvědavé. Na Zélandu, kde je zvířat v přírodě naprosté minimum, je to příjemné zpestření. U jezera Kaniere se bude v listopadu vdávat má kolegyně Sharrie. I proto jsme se tam prostě museli podívat J

Od jezera Kaniere jsme se vrátili k hlavní silnici. To už byla tma a my měli tip ještě na jedno místo, které jsme prostě museli vidět. To místo byl skalní převis v lese, kde jsou kolonie svítících červíků. Ano, ano. Tak jako my v Čechách máme světlušky, na Zélandu mají svítící červíky. Svítící červíci jsou larvy jedné mouchy, které žijí na tmavých a vlhkých místech. Nejčastěji v jeskyních nebo na skalách v lesích a podobně. Jsou neskutečně zajímavý, protože žijí přilepeni ke kameni nebo stromy a pletou takové malé šňůry s korálky, které lepí a také v noci svítí. Červíci takhle loví kořist, která si myslí, že svítící korálky jsou hvězdy a že jsou tudíž pod širým nebem a tak letí vzhůru, až se přilepí ke korálkům a hladový červ si na nich smlsne. Červy takhle žijí 9 měsíců a pak se z nich vylíhne moucha, která žije jeden den, za který se musí stihnout spářit a neklást vajíčka, ze kterých se vylíhnou další červíci. Kolonie, které červíci tvoří, jsou opravdovým divem přírody. Jsou to zářící galaxie o tisících malých světýlkách, která září tmou. Prostě pohádka.

Arturův průsmyk

Protože se náš čas na cestování chýlil pomalu ke konci a byl tu konec týdne, museli jsme se přesunout na cestu k domovu. Místo pokračování dál na sever, jsme zabočili doprava a dali se cestou přes Arturův průsmyk. O této oblasti jsme vám vyprávěli už dříve, vzpomínáte? Tentokrát jsme se zastavili při cestě u řeky Otiri, přes kterou vede obrovský aquadukt jako část silnice vedoucí přes Arturův průsmyk. Našli jsme si krásnou túru vedoucí podél této divoké horské řeky, které vytéká z ledovce. Na túru jsme si s sbou vzali plavky, k´protože jsme si na Zélandu zamilovali koupání v přírodě v řekách. Šli jsme podél řeky do hor, a když už byla veškerá civilizace za námi, převlékli jsme se do plavek a skočili do jiskřivé tůně v jednom z klidnějších zákrutů řeky Otiri. Všechno máme zdokumentované, takže se můžete přesvědčit v galerii, že nekecáme. Dál podél řeky se dá překročit horské sedlo, ale to už bychom za dnešek nestihli. Vrátili jsme se k autu a jeli se podívat ještě na jedno místo, vodopád Devil´s punchbowles, což v překladu znamená něco jako Ďáblovy sklenice na punč. Je to opravdu vysoký vodopád, ke kterému se dojde krátkou stezkou z hlavní silnice a je to jedno z největších turistických lákadel vesnice Arturův průsmyk.

Ďáblovi punčové sklenice byli naší poslední zastávkou v tomto nabitém týdnu. V noci jsme se vrátili zpátky domů do Christchurch, umyli se a nechali si zdát o divokých lesích, kouzelných vodách …. a když jsme se probudili, zvonil budík a my museli chtě nechtě do práce.