Velký vánoční okruh jihem jižního ostrova

Začínáme Vánoci ve Wanace

Wanaka je turistické městečko v jižní části Středozemě (Jižního ostrova), které je postaveno na břehu nádherného horského jezera. Trávili jsme tam Vánoce s partou přátel a bydleli tam krásné tři dny. První den jsme dojeli, přicmrdovali v kuchyni, kde se připravoval bramborový salát, a povídali s kamarády, které jsme dlouho neviděli. Dům byl nádherný. Prostorný, takže se nás tam vešlo bez problémů 15. Jo, fakt nás bylo tolik … Takové Vánoce jsme ještě nezažili a musím se přiznat, že po té vánoční pohodě a radosti ve Wanace se mi bude stýskat. Znáte to: už několik měsíců před Štědrým dnem se nervujete s dárky, ládujete se před televizí cukrovím a s rodinou se stejně akorát zhádáte. Naše Vánoce byli opravdu pohodové, plné radosti, že jsme spolu. Na bramborovém salátu jsme se podíleli všichni a jako rybu jsme měli lososa ze sádek v Twizelu, kterého jsme koupili den předem při cestě. Dárky jsme vyřešili tzv. Tajným Ježíškem, kdy každý měl donést nějaký nejlépe ručně vyrobený dárek, kterému se dalo číslo, které si někdo vylosoval. Štědrý den jsme trávili už od rána u jezera, popíjeli jsme, opalovali se a jezdili na lodi. Někdo se jen tak vozil, někdo si i zařídil (třeba já) a ti odvážnější z nás si užili vodní snowboard nebo tahání na pneumatice za lodí (Viky). Prostě pohoda bez stresu a nervů, tak, jak to má na Vánoce být. Večer už hurá na večeři a dárky.

Druhý den se celá naše banda vydala na pochod (museli jsme zase shodit ten salát a lososa) a to k Rob Roy ledovci. Aby se člověk dostal k parkovišti, od kterého se vychází na samotný trek, musí sjet z hlavní cesty a dát se 25 km po prašné štěrkové silnici pro zemědělce, kde se překonává asi 8 fordů (ford je autem průjezdný potok). Cesta je nádherná a pro auto dost náročná. Vede údolím, které je obklopeno horami ze všech stran. Začíná tam pověstný národní park Mt. Aspiring, místo, které ztvárnilo Mlžné hory – Misty Mountains z Hobita. Fakt to tam vypadá jako ve filmu. Z kopců a hor okolo stéká tisíc vodopádů, které padají do křišťálové řeky. Trek k ledovci, který nám kluci vybrali, byl sám o sobě cílem. Šli jsme celou dobu původním novozélandským pralesem – ten se tradičně skládá z vysokých kapradin a drobných buků (mnohem menší než evropské buky), barevně kvetoucích keřů, lián a samozřejmě spousty mechu, vodopádů a potoků. Pralesem jsme šli okolo 3-4 hodin. Když jsme z něho vystoupili, otevřelo se před námi srdce hor. Ocitli jsme se na plošině obklopené korunou hor, která měla v jednom ze sedel mohutný ledovec Rob Roy. Z ledovce stékalo mnoho vodopádů. Každou chvíli se do omračujícího ticha okolo nás ozvalo burácení padající masy ledu z Rob Roye. Byli jsme od něj tak blízko, že jsme se mohli jít vykoupat pod jeden z jeho mrazivých vodopádů. Jen natáhnout ruku …

Třetí den ráno jsme se rozloučili a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.

Zlatá horečka v Arrowtownu

Arrowtown leží na hlavní trase z Wanaky do Queenstownu. Je to teď už malé turistické městečko, které svou největší slávu prožívalo v předminulém století. Po náhodném nálezu zlata v místní řece, se do tehdy ještě malé osady sjelo tisíce zlatokopů a horníků. Město rychle vykvetlo. Památkou na tuto dobu je několik vskutku přepychových budov, muzeum a především skanzen čínských obyvatel, kteří tam byli pozváni jako levná pracovní síla pro zhýčkané imigranty z dnešní Velké Británie. Prošli jsme si skanzen, který ukazuje, v jak hrozných podmínkách tito Číňané žili a s jak silnou rasovou nesnášenlivostí od místních se museli potýkat. Arrowtown je milá zastávka při cestě.

Queenstown

Je to město, kde to žije. Rozléhá se na březích dalšího horského jezera – Wakatipu. Je to domov bungeejumpingu. Prvním místem, na kterém se bungeejump uskutečnil je slavný Kawarau Bridge, který je kousek od hranic města. Místo, které si zahrálo v Pánu prstenů Argonath (neboli Pilíře králů) je coby kamenem dohodil. Byli jsme se podívat také do lesa, kde Arwen vezla na smrt zraněného Froda lesem přes řeku do Roklinky a honili ji při tom Černí jezdci. Lesík je už teď polovykácený, ale svoji atmosféru si přesto zanechal.Když už jsme u Pána prstenů, asi 2 km od Queenstownu je kemp, kde jsme spali a přímo na tom místě se natáčela scéna s olifanty (Dvě věže, hned na začátku). Je to takový ten úsek, kde je Sam, Frodo a Glum a dívají se z kopce, jak jdou údolím jižní lidé na olifantech. Tak přesně tam jsme byli. Je úžasné být na těch místech, jsou ještě krásnější než ve filmu. V samotném Queenstownu jsme prošli botanické zahrady, zarezervovali si plavbu v Milford Soundu a podnikli celodenní výšlap na Ben Lomond. Je to jedna z nejvyšších hor nad městem a je z ním božský výhled na celé jezero a okolní hory. Jedny z vrcholů byli černé, strmé a ostré, že jsme si říkali, že to jsou schody do Mordoru. A víte co? Oni to opravdu schody do Mordoru byly!

Túra na vrchol Ben Lomond je docela oříšek. Nejdřív se jde nádherným pralesem plným mechu, kapradí a vodopádů. Pak se jde pořád vzhůru do kopce mezi trávou a nakonec se šplhá po příkré skále ze sedla hory na její vrchol. Celá cesta byla poměrně namáhavá, ale její poslední úsek byl zdaleka nejobtížnější. Vrchol má hodně přes 2 000 m.n.m. , je to strmá úzká skála a fučák, který byl na hoře nám taky nepomohl. Několikrát už jsem se chtěla otočit a jít zpátky, k´protože jsem se bála, že spadnem dolů. Nakonec se před námi objevila cílová rovinka a placatý kámen na vršku. Pocit to byl k nezaplacení. Všude okolo byly vidět sluncem osvícené majestátné hory, smaragdové jezero, mraky. Všechno trápení světa bylo najednou tak strašně daleko, že vám připadalo, že žádné ani neexistuje. Jenom stojíte, zhluboka dýcháte, rozhlížíte se okolo sebe a žasnete nad nádherou přírody. Člověk vychutnává každou vteřinu, každý svůj nádech, děkuje, že mu to bylo dopřáno. Stáli jsme tam, drželi se za ruce a snažili si zapamatovat štiplavou čerstvost vzduchu, který jsme vdechovali, šumění hor, které jsme slyšeli, pozorovali umělecké dílo, které se před námi rozprostíralo jako plátno a vnímali, jak se navzájem přitom všem držíme za ruce. Když už to nemohlo být lepší, najednou se odkudsi ze skal vynořili barevní nestor kea, horští papoušci, kteří před námi ve vzduchu tancovali. Tohle si prostě za peníze nekoupíte.

Osmý div světa Milford Sound

Milford Sound je vlastně nedotčený fjord na konci světa.

Celá oblast o rozloze několika tisíc hektarů je přísně chráněna jako národní park. Přímo k fjordu se dá dostat jen jedinou slepou silnicí vedoucí od jezera/vesnice Te Anau, je to zhruba přes 200 km a po cestě není žádná benzínka, jen divočina. Ovšem, již samotná jízda touto divočinou je překrásným zážitkem. Jede se skrz člověkem nepoznané louky, pralesy a hory. Všude je spousta původních ptáků, horská jezera a hlavně žádné vykácené pláně, jako to je v Canterbury a Otagu. Tahle cesta nám trvala celý den. Ne, že by to bylo tak hrozně moc daleko, to my jsme se celou dobu kochali (takže naše průměrná rychlost byla tak 30 km/h), zastavovali snad každých 10 metrů na vyhlídkách, zhluboka dýchali a žasli s pusami otevřenými dokořán. Abychom vypíchli pár zajímavostí na cestě do Milford Sound: Mirror Lakes/Zrcadlová jezera – několik navzájem propojených jezer hlubokých tak 2 až 3 metry s křišťálově modrou vodou, takže je vidět až na dno. My měli zrovna krásné počasí a hladina byla klidná, takže jsme viděli okolní hory s ledovci a vodopády doslova jako v zrcadle…

Dalším krásným místem byla překrásná louka o pár metrů dál. Protože právě kvetly vlčí boby (nebo taky lupiny), louka doslova zářila v tisíci odstínech modré, fialové a růžové. Přidejte k tomu ještě ty hory, potok, vodopády a papoušky nestor kea …

Nutno dodat, že silnice vedla dolů z kopce, nahoru na vrchol a to se pořád střídalo. Projížděli jsme okolo mnoha nádherných vodopádů, které se valili dolů z hor a ledovců. Jedna vyhlídka byla uprostřed kopce, takže jsme mohli vidět všechny hory okolo spolu vodopády a původním pralesem.

Místo, které se rozhodně zapamatujeme je Homer Tunnel. Je to věhlasný tunel, který vede skrz horu. Je ručně vykutaný a nemá uvnitř žádné podpěry ani světla či průduchy. Projíždět jím je fakt zajímavý pocit, protože si celou dobu říkáte: jak to, že se to ještě nezřítilo? Protože se jedná opravdu jen o díru ve skále (a i skály dýchají), projížděli jsme okolo několika menších vodopádů a potoků i v tunelu. Před vjezdem do tunelu je malé odpočívadlo a člověk se může zastavit a obdivovat nádherná rozkvetlá údolí řek, majestátné hory a pomalu roztávající ledovce.

Když jsme dojeli do Milford Sound, byli ráno. Jelikož je v celém oblasti Milford Sound přísně zakázáno kempovat nebo kdekoliv spát přes noc (i ve voze se záchodem a koupelnou), noc jsme přečkali v posledním kempu na cestě. Ráno jsme mohli vyjet už brzy, abychom byli na 8:00 připraveni vyplout na plavbu lodí přímo po fjordu Milford Sound. Dvouhodinová plavba stojí okolo 50 NZD (cca necelých 1000 Kč) včetně občerstvení, což je na novozélandské poměry za hubičku. Vřele doporučujeme společnost Go Orange, s jejíž servisem jsme byli nadmíru spokojeni. Když jsme se ráno nalodili, celý fjord se teprve začal probouzet do nového dne. Příroda byla v magickém oparu, a když začalo svítit slunce (měli jsme opět štěstí na nádherný den), bylo to jako bychom byli uprostřed duhy. Všechno se třpytilo a zářilo nespočtem barev. Téměř ihned, co jsme vypluli lodí z přístavu, nás čekal další naprosto fantastický a jedinečný zážitek. Kapitán lodi nám řekl – „podívejte se napravo. Máme velké štěstí, protože se k nám přidalo hejno delfínů.“ A opravdu. Delfíny jsme naživo viděli poprvé. Jednalo se o velké hejno tzv. Dusky Dolphins – jedněch z největších delfínů na světě. Delfíni připluli jen pár metrů k lodi. Chvilku jen tak zkoumali situaci a pak začalo jejich představení. Když zjistili, že jim žádné nebezpečí nehrozí, hráli si ve vlnách, skákali jeden přes druhého, honili se všude okolo, mluvili na sebe, zkrátka předváděli se bez ostychu s tak neuvěřitelnou radostí ze života, že se nám chtělo skočit mezi ně a dovádět s nic. Po nějaké době nás dohnala jiná loď a delfíni se v několika řadách plavili před ní, jakoby jí táhli. Opět u toho skákali do výšky a radovali se. No a my se radovali s nimi. Při plavbě jsme míjeli mnoho vodopádů a dojeli jsme až k ústí fjordu, do Tasmanova moře. Na zpáteční cestě jsme minuli velké útesy s vyhřívajícími se lachtany a velkým zážitkem byla i expedice pod největší a nejvyšší vodopád. Loď zajela přímo k němu a my, jelikož jsme byli v horním patře přímo na střeše, jsme ho pak okusili doslova všemi smysly. Je to neuvěřitelná síla. Dvě hodiny uběhli jako voda a tak jsme chtě nechtě museli vystoupit a jít dál.

V zálivu Milford Sound jsme strávili ještě celý den. Na tohle místo nikdy nezapomeneme. Právem se mu přezdívá Osmý div světa. Je to asi to nejhezčí, co jsme zatím viděli.

Přála bych všem politikům a businessmanům, aby mohli taková místa navštívit před tím, než se rozhodnou zničit nějaký kus přírody tím, že vykácí stromy a postaví tam satelitní města, doly, fabriky nebo já nevím co. A celkově nám všem větší úctu k přírodě…Tady na Zélandu si totiž člověk uvědomí, že příroda není něco statického a neživého, ale dýchající tvor žijící svým vlastním životem, za kterého bychom se měli bít, protože až tu nebude, nebudeme ani my.

V národním parku jsme šli ještě na jeden trek, který vedl podél řeky, která vytéká z horského jezera Marien. Jezero je opravdu jedinečné tím, že na jeho dně roste normální tráva. Netuším, jak je tohle možné, ale je to tak. Tráva je měkoučká, svěží a krásně zelená. Cestou jsme uslyšeli češtinu a tak jsme zbystřili a po chvilce si již povídali se sympatickým manželským párem, který se rozhodl si splnit sen a procestovat Nový Zéland. Protože s Vikym nejsme žádná ořezávátka, dopřáli jsme si ledovou koupel v jezeře s trávníkem na dně, oddechli si a jeli dál, vstříc dalšímu dobrodružství.

Invercargill

Invercargill je drsné město. Leží hodně na jihu a je posledním větším městem při cestě na Antarktidu. Jeho poloha mu určuje nepříliš vlídné klima. Většinu roku tam fičí mrazivé větry z Antarktidy, převážně tam prší a slunných dnů je jen hrstka. Přesto jsme si město moc užili a určitě doporučujeme všem, kteří plánují výlet na Zéland, aby se tam jeli podívat.

Čím si Invercargill získal nás:

• Je tam super muzeum, které je za dobrovolný příspěvek a jsou v něm vzácné maorské artefakty a hlavně je jeho součástí rozlehlé tuatárium. Asi vám dost dobře není jasné, cože je to tuatárium.

Nuže: Tuatárium je místo, kde žije Tuatara neboli Hatérie novozélandská. Jedná se o jednoho z nejraritnějších tvorů na světě a to z několika důvodů. Hlavním z nich je, tuatara je jediným žijícím přímým potomkem dinosaurů. Její DNA je stejná jako DNA nalezená v kostech vyhynulých tvorů, jako byl třeba Tyranosaurus Rex. Je to plaz dlouhý okolo tři čtvrtě metru se zelenou kůží. Může se dožít i přes čtyři sta let. Nejstarší tuataře v Invercargillu je přes sto padesát let a je to nejstarší tuatara, u které jsou písemné doklady věku. Jinak tohle zvíře nenajdeme nikde jinde než na Zélandu a i zde se nachází jen na třech místech: v tuatáriu ve Wellingtonu, tuatáriu v Invercargillu a v přísně chráněné rezervaci na Codfish Islandu ve volné přírodě. Představte si, že zrovna, když jsme byli v muzeu, rozhlasem oznámili návštěvníkům, že za pět minut se jdou krmit hatérie. Neváhali jsme ani vteřinu a běželi do tuatária. Při krmení jsou tito živé fosílie nezvykle aktivní a tak se na ně hezky koukalo. Nakonec nám chovatel vytáhl jednu modelku, abychom se mohli na tuataru podívat hezky zblízka. Říkal nám, že kdyby odjel na 10 let na dovolenou a o plazi by se nikdo nestaral, po příjezdu by je našel živé jako by se nic nestalo. Tuatary totiž ukládají potravu do ocasu v podobě tuku. Tuk pak v případě potřeby metabolizují na energii a to jim dává neuvěřitelnou schopnost přežít třeba i celá desetiletí bez potravy. Hatérii jsme si nakonec i pohladili.

• Hned vedle muzea je v Invercargillu nádherný rozlehlý park z botanickou zahradou a mnoha obrovskými voliérami s novozélandskými ptáky, kteří jsou ve volné přírodě už jen stěží k vidění. V botanické zahradě mají různé sekce – prošli jsme kanadskou přírodou, středomořskými lesy, posvačili ve stínu libanonských cedrů.
• Město jako takové má zajímavou architekturu. Jsou tam krásné cihlové domky, vodárenská věž, krásné kostely …

Bluff

Bluff je malinkatý přístav s drsným, subantarktickým podnebím, který je vyhlášený vynikajícími ústřicemi a turistickou atrakcí potápění v kleci se žraloci (jakože jenom turista je v kleci, žraloci jsou v mořiJ ). My nepřijeli do Bluffu ani kvůli ústřicím, ani kvůli žralokům, ale protože jsme z Bluffu vyjeli katamaránem za dalším dobrodružstvím – na Stewartův ostrov.

Rakiura (Stewartův ostrov) neboli Země žhnoucích nebes

Auto jsme nechali na chráněném parkovišti v přístavu a hned v osm ráno jsme se nalodili. Z Bluffu do Obanu (jediný přístav a město na Stewartu) je to zhruba hodina plavby, vzdálenost okolo 35 km vzdušnou čarou. Cesta tam byla pohodová. Projeli jsme kolem několika menších ostrůvků, na které se člověk ani nedostane, protože jsou tvořeny vysokými strmými útesy. Konečně jsme uviděli Rakiuru …

Stewartův Ostrov je malý ostrov pod jižním ostrovem a okolo 98% jeho území je národní přírodní rezervace Rakiura.

Dnes žije na celém ostrově do 500 lidí, ale nebylo tomu vždy tak. Před několika desítkami let to bylo hustě osídlené místo. Na rozdíl od jiných ostrovů Nového Zélandu tady nikdy permanentně nežili Maorové (kvůli drsnému klimatu). První sem přišli velrybáři, kteří tu založili první osady. V Obanu jsme navštívili místní muzeum, kde měli několik exponátů mučicích nástrojů, kterými se zabíjeli velryby doslova po stovkách. Ve vodách Stewartova ostrova už od nepaměti velryby nacházeli útočiště a dostatek potravy. A lidé toho samozřejmě využili. Dále se tu lovili tučňáci kvůli tuku, ohromné množství ptactva, tuleňů a ryb. Přivezli sem i vačice (schválně kvůli kožešině) a krysy (nechtěně na lodích), které zdecimovali místní ptactvo. Tehdejší zkázu ostrova dokonal dřevařský průmysl, kdy lidé postavily a operovaly 3 veliké pily. Dřevo z ostrova se používalo na stavbu lodí i topení a tak místní flóra a fauna brzo vzala za své. Jak ale lidé postupně vytěžili přírodní zdroje, začali se pomalu a jistě ze Stewartova ostrova odstěhovávat zpět na hlavní pevninu. Vzhledem k neúrodné půdě se tu neměli moc jak uživit. Příroda si byla vrácená přírodě a z ostrova se udělala přírodní přísně chráněná rezervace. Kde byli dříve polomy a domy, tam je teď opět nádherná třetihorní džungle s vysokými kapradinami, přesličkami a liánami.

Největšími lákadly Rakiura jsou ptáci kiwi. Je to jedno z mála míst na Novém Zélandu, kde lze kiwi ptáčka spatřit ve volné přírodě. Kiwi jsou symboly Nového Zélandu. Je to nelétavý noční pták s dlouhým zobákem a jemným peřím, ze kterého se dělali pláště pro maorské náčelníky. My jsme moc štěstí neměli a kiwiho jsme nikde nepotkali.

Když jsme tedy lodí připluli do Obanu, už pršelo. Stewartův ostrov nemá zrovna hezké počasí. Jeho klima je klasifikováno jako subantarktické – charakteristický je ledový silný vítr a silné deště a mlhy.

Kākāpō

Po tom, co jsme si vyzvedli krosnu, jsme se šli porozhlédnout po městečku. Narazili jsme na informační centrum DOCu (to je vládní organizace, která se stará o přírodu na Novém Zélandu co se týče její ochrany a hlavně ochrany živočišných a rostlinných druhů, udržuje turistické stezky a chaty atd.), kde jsme se dozvěděli něco o Stewardově ostrově a o přilehlých ostrůvcích. Jedním z nich je Codfish Island. Dívali jsme se tam na místní dokument o kākāpō. Kākāpō je nejtěžším druhem papouška, vypadá jako sova a je nočním ptákem.

Zde je odkaz na jeho obrázky: https://www.google.co.nz/search?q=codfish+island+kakapo&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwil-Nm1j_PSAhXMnpQKHc1DBcYQ_AUICCgB&biw=1366&bih=662

Dříve jich bylo všude po Zélandu mnoho, ale dnes jich je jen posledních 160. V šedesátých letech bylo považováni za vymřelý druh. V sedmdesátých letech objevili vědci náhodou ve fiordlandské divočině 18 samců, což také nebyla žádná výhra pro druh. Všichni byli odvezeni právě na Codfish Island, ze kterého byla vytvořena přísně chráněná přírodní rezervace za účelem záchrany těchto ptáků. Souhrou šťastných náhod pak bylo nalezeno pár posledních samic, které byli taktéž dopraveny na Codfish Island. Cesta k záchraně tohoto živočišného druhu je neuvěřitelná. Na počátku tohoto století jich bylo na Codfish Islandu 22. Dnes, díky konzervaci a usilovné práci vědců, kteří zkoumají jejich vzorce chování, mají papoušci kākāpō mnohem lepší vyhlídky na přežití.

Více se o tomto fascinujícím příběhu můžete dočíst zde:

http://kakaporecovery.org.nz/about-kakapo/

V infocentru jsme se také podívali, kudy přesně vede Rakiura trek, který jsme měli v plánu jít. Třídenní Rakiura trek patří mezi devět tzv. Great Walks, tedy Velkých pochodů. Jedná se o několikadenní pochody na těžko, které vedou národními parky a spí se buď na tábořištích, nebo na horských chatách a měli by to být ty nejlepší treky na Zélandu. Během pochodu se nesmí spát nikde jinde než na placených chatách nebo tábořištích, které si musíte dostatečně dopředu zaplatit přes internet. Na nás už místo v chatě nevyšlo a tak jsme se museli spokojit s tábořištěm a to ještě k tomu jen na jednu noc. Všechno to už bylo vyprodané. Na pochod jsme měli v plánu vyjít druhý den brzo ráno, protože jsme se museli dostat za jeden den na tábořiště, které jsme měli zaplacené, což bylo něco okolo 26 km. Po procházce okolím jsme se šli ubytovat do hostelu, kde už sice neměli volné místo pod střechou, ale spoustu místa pro stan na zahradě u domu, koupelnu, toalety a velkou společenskou místnost s kuchyní k využití. Protože opravdu moc pršelo a my si zapomněli stan, dcera majitelů Michelle, co pracuje na recepci, nám zázrakem nějaký erární stan sehnala. Stan jsme rozložili, krosnu nechali na recepci a vyšli na menší několikahodinovou procházku ostrovem. Nejdřív jsme pořád nadávali na počasí, ale po tom, co jsme se vyvztekali a přišli na to, že hudráním déšť nezastavíme a akorát si to kazíme sami sobě, jsme si dobrodružství na ostrově začali opravdu užívat. Nasadili jsme pláštěnky a vydali se do nádherné třetihorní džungle. Protože na ostrově žije tak málo lidí, je tu obrovské množství ptáků, kteří jsou na severním i jižním ostrově Nového Zélandu k vidění jen stěží. Jakmile vstoupí člověk pod deštník pralesa, začne slyšet ptačí zpěv, ze kterého srdce tancuje. V muzeu jsme četli deník prvních Evropanů, kteří se na Rakiura dostali a jeden z nich psal, že když se vylodili, nebylo přes ptačí zpěv v pralese slyšet ani slovo. To bylo sice před 250 lety a my jsme se slyšeli perfektně, ale ptáků na Stewartově ostrově je i tak opravdu dost. Našim nejoblíbenějším ptáčkem se stal Tui. Tui je velký asi jako kos, jen má trochu štíhlejší tělíčko. Má černo zeleno modré lesklé peří, obojek z bílých peříček a pod hlavičkou zepředu na krku má takový bílý chomáček peří.  Živý se nektarem z rostlin, který olizuje dlouhým jazýčkem. Často jsme ho zpozorovali, jak balancuje na větvičce nebo keři. Je to endemický novozélandský pták a jeho zpěv se nedá nazvat jinak než kosmický. Je to spíš znělka ze sci-fi filmu než ptačí zpěv.

Také jsme tam viděli maličké černé ptáčky Tomtit, kteří jsou velcí asi jako velký vlašský ořech, Fantaila, který má ocas ve tvaru vějíře a jednoho z mála nočních papoušků na světě, Kaka. Kaka je dnes už na prahu vyhubení a vidět ho ve volné přírodě je vzácnost. Šli jsme se projít po zálivech, lesem, loukami. Všude je krásná čistá voda a pláže s jemným pískem. Po procházce jsme se vrátili do hostelu a relaxovali před velkým dnem ve společenské místnosti. Jak jsem už psala výše, hostel byl v té době plně obsazen a tak jsme ho sdíleli s mnoha národnostmi a milými lidmi. Spát jsme šli brzo, hned potom, co v televizi skončil Pán Prstenů… I když bylo po půl dvanácté v noci, pořád bylo ještě světlo a obloha zářila.

Noc byla mokrá, ale stan naštěstí vydržel. Ráno jsme se vzbudili a na vlastní oči poznali, proč se Stewartovu ostrovu říká Rakiura neboli Země zářících nebes. Už v šest ráno, kdy jsme vstávali, byla obloha sytě oranžovo zelinkavá. To je další velký důvod proč jet na Stewartův ostrov – velice často tu můžete spatřit velkolepou podívanou – auroru australis neboli jižní polární záři.

Sbalili jsme stan, zkontrolovali vybavení, rozloučili se a vyšli na cestu. Rakiura trek je poměrně náročný, má 37 km. Není to ani tak kvůli vysokému převýšení, ale kvůli terénu samotnému. Jde se převážně pralesem, nebo po pláži a kvůli neustálím dešťům je všechno tak trochu… blátivé. Bláta jsme na cestě měli tolik, že po pár hodinách chůze jsme navzdory snaze bláto přeskakovat, jak se dá, měli bláto doslova až za ušima. Často jsme museli překonat doslova bažinu přes celou cestu. Jde se z kopce do kopce, málokdy po rovině, takže do kopce jsme udělali krok a o další dva se svezli dolů J Z kopce vám to asi popisovat nemusím… S krosnou jsme se střídali, takže jsme ji každý nesl okolo 15 km. Můžu vám říct, že to bylo naprosto dokonalé – na Silvestra 2016 být 22 000 km od domova, v pralese bez signálu, v dešti, bez počítače, telefonu a jakékoliv stopy po civilizaci, jen s jídlem na den, vodou, spacákem a plachtou.

Po celém dni jsme došli na tábořiště, kde jsme měli zaplacený nocleh. Bylo to na Maori Beach, o které nám v infocentru říkali, že tak kiwi hnízdí. Měli jsme v plánu počkat do soumraku a podívat se na ně, ale náš plán měl hned pět na sobě závislých zádrhelů:

1.) na tábořiště jsme přišli okolo půl sedmé večer a do soumraku bylo ještě dost daleko (asi 5 hodin) a to bychom museli čekat

2.) všude okolo byla mračna sandflies, což jsou takové potvory podobné komárům, co kousají a jsou otravné (nevydávají ten hrozný komáří pískot, ale jejich bodnutí bolí víc a svědí víc)

3.) zapomněli jsme si stan a s sebou měli jen takovou velkou plachtu. Plánovali jsme si z ní udělat bivak, abychom nezmokli. To znamená, že jakmile se zapečetíme do bivaku, už by bylo těžké vylézat a pravděpodobně by nám voda natekla dovnitř a o sandflies, které by s námi chtěli sdílet spacák ani nemluvě.

4.) pršelo a nikde nebyla ani lavička ani přístřešek, kde by bylo možné počkat

5.) po 30 km chůze blátem s 30 kilovou krosnou se nám už ani čekat nechtělo

Takže jsme si udělali nezbytnou hygienu, prošli se v okolí tábořiště, kde jsme objevili hnízdo oystercatchera (černý brodivý pták s dlouhým červeným zobákem a nohama, taktéž endemický a postupně vymírající), což je další náš oblíbený novozélandský ptáček. Ne kvůli zpěvu, ale protože je sranda ho pozorovat. U tábořiště tekla řeka a vlévala sena pláži do moře a právě na břehu té řeky jsme objevili spousty kiwích šlápot. Na pláži byli snad statisíce velikých ulit od všelijaké mořské zvířeny, kterých jsme si pár nasbírali na památku. No a pak jsme se zabalili do plachty a vykročili do Nového roku 2017.

Noc nebyla tak hrozná, jak jsme čekali, nebyli jsme ani poštípaní, ani mokří, takže všechno dopadlo perfektně. Do konce treku nám zbývalo jen asi 7 posledních kilometrů, které jsme ušli jako nic a za chvilku jsme už byli na Lee Bay, tedy na poslední pláži, kus před finišem.

V zálivu Lee lze spatřit i obrovské novozélandské lvouny (sea lions), mořské savce podobné lachtanům jen o hodně větší, tučňáky a i extra raritní leopard seals, což jsou také mořští savci tvaru lachtana, ale dlouzí asi 3-4 metry a se stříbrnou srstí s leopardími fleky. My jsme je bohužel neviděli. Bylo počasí, že by ani lachtana nevyhnal. Leopard seal jsme viděli jen vycpaného v muzeu v Dunedinu. Už skoro nikde nejsou, pár kolonií žije v Antarktidě a na přilehlých ostrovech. Jsou to extrémně draví predátoři, takže jsme vlastně rádi, že jsme mu nezkřížili cestu.

Po příchodu do přístavu jsme si prohlédli místní muzeum a kostel, popovídali s místními a zašli si na jídlo do jediné místní hospody, poseděli na pláži a pomalu se šli nalodit. Rozloučili jsme se s jedinečným místem na naší planetě, místem, které stoprocentně stojí za to navštívit a nasát jeho divokou a magickou energii. To jsme ještě netušili, jak šílená cesta zpátky na pevninu nás čeká.

Zpátky do Bluffu aneb matějská a dům hrůzy v jednom

Normálně bych asi hodinové cestě lodí nevyčlenila celý odstavec a vlastní nadpis, ale tady udělám výjimku.

Už po vyplutí z přístavu nám přišlo, že je něco divně. Vysílačka v kapitánské kajutě podezřele často a důrazně vysílala, posádka byla nezvykle soustředěná a hlavně – moře doslova šílelo. Na širém moři se vlny nelámou tak, jako v pobřežních vodách. Moře se spíš jen tak převaluje. Tentokrát se převalovalo tak, že jsme s lodí klouzali nahoru a dolů. Když jsme byli dole v prohlubni, tak byla okolo nás hradba vody třeba i deset metrů vysoká. Okolo nás pár lidí začalo zvracet do připravených pytlíčků a trochu panikařit. Posádka se na sebe znepokojivě, ba dokonce tázavě každou chvíli dívala. Pravda, s lodí to fakt houpalo. Nemůžeme říct, že nám nebylo taky poněkud úzko. Já se bála, že ztroskotáme, tak jsem jela půlku cesty se zavřenými oči a vždycky, když jsme projížděli okolo nějakých útesů, tak jsme si říkali, že kdybychom se vyklopili, tak aspoň doplaveme na tuhle nebo tamhletu skálu v moři. Mírně nás znepokojovali taky to, že Bluff a okolní vody jsou vyhlášené jednak ústřicemi a pak také tím, že jsou místní vody plné žraloků bílých a odvážlivci se tu s nimi mohou potápět v klecích. Navíc nám sice posádka na začátku plavby ukázala, jak se navléká záchranná vesta, ale jaksi nám už neřekli, kde je v případě nouze najdeme.

No, po hodině jsme konečně vystoupili z lodě na molo a pořádně jsme si oddechli. Kapitán nám sdělil, že se omlouvá za nepříjemnou plavbu a že vyplutí bylo na hraně. Zážitek to byl ale k nezaplacení 🙂  Autíčko jsme našli tam, kde jsme jej před třemi dny zanechali a jeli jsme drsnou krajinou dál, podél jiho-východního pobřeží.

Překrásná Země Jihu a Catlins

První pevninskou zastávkou po našem ostrovním dobrodružství bylo místo zvané Waipapa Point. Je tam starobylý maják a kolonie mořských lvounů neboli New Zealand sea lions. Lvouni jsou mořští savci podobní lachtanům, jen jsou o dost větší. Své jméno nosí právem – okolo krku mají totiž hřívu jako lvi. Jsou zákonem chránění a je přísně zakázáno je vyrušovat ze spánku, chodit k nim blízko nebo je jinak opruzovat nebo dokonce napadat. Na souši vypadají trochu nemotorně, ale ve vodě jsou ve svém živlu. Když jsme byli na pláži, tak k nám ale jeden nebojácný lvoun sám přihopkal. Když jsme úspěšně utekli před hladovým lvounem, Obdivovali jsme mořské dno. Byl právě příliv a tak jsme uviděli roztodivné malé a krásně modré medúzky, malé rybky chycené v tůni v útesu, mořské řasy kvetoucí jako podvodní květy. Také jsme narazili na kousky zkamenělého dřeva vsazeného do kamene mořského dna. Celá pobřežní oblast jihu jižního ostrova byla před několika miliardami let součástí pevniny a ne moře jak je tomu teď. Vědci totiž zjistili, že kdysi dávno byl Nový Zéland obrovským kontinentem, kterému se teď říká Zélandia. Byl to kontinent velký jako Austrálie a oplýval životem. Pak se pravděpodobně kvůli pohybu zemských desek „potopil“ do oceánu a nad hladinou zůstala jen pevnina, která dnes tvoří Nový Zéland. Projekt zkoumání Zélandie je neskutečně zajímavý. Před několika lety totiž našlo pár vědců fosílie třetihorních mořských plžů a mlžů zapuštěné do skal v dnešních vysoko položených oblastech Jižných Alp (v nadmořských výškách přes 2 000 m. N. M.). Tehdy to bylo něco jako sci-fi blábol, ale později, s přibývajícími důkazy geologického rázu (například i nedávné silné zemětřesení v Kaikouře způsobilo „vystoupení“ mořského dna pobřeží o několik desítek metrů) se tato teorie začali více a více brát vážně a dnes o Zélandii nikdo nepochybuje. Proto jsme byli schopní najít kusy zkamenělého dřeva v mořském dně při odlivu. A to jsme ještě nebyli v Curio Bay.

 Dotek pravěku v Curio Bay

Curio Bay byl naší další fascinující zastávkou. Bay znamená záliv a tenhle záliv je výjimečný Hektorovými delfíny, se kterými si můžete zdarma zaskotačit v moři, lachtany a tučňáky, ale hlavně zkamenělým třetihorním lesem, který se odhaluje při každém odlivu. Jak už jsem zmiňovala dříve, kontinent Zélandia, jehož špičku Nový Zéland tvoří, měl v pravěku svou rozlohu téměř jako Austrálie. Tak, kde je dnes moře, bývali dříve lesy. Curio Bay je toho nezvratným důkazem. Člověk má možnost obdivovat dlouhé kmeny přesliček a kapradin, které jsou vtisknuté a zaryté do mořského dna. Pobřeží je tu divoké, vlny se s neskutečnou silou lámou o útesy a fičí ledový vítr z Antarktidy. Při procházce po pobřeží jsme narazili na malé překvapení. Přes pláž si to k nám štrádoval tučňák žlutooký – jeden z nejohroženějších tučňáků vůbec. Zastavil se před námi na půl metru a začal si čistit peří jakoby nic.

Zbytek cesty do Christchurch byl pořád stejný – krásné a divoké pobřeží, procházky k vodopádům, majáky a Dunedin.

Dunedin

Dunedin je skotské město s čokoládovnou Cadbury, náměstím ve tvaru osmiúhelníku, překrásným kostelem a hlavně – kolonií albatrosů královských na poloostrově Otago. Je to jediná kolonie albatrosů na pevnině – albatrosy totiž většinou hnízdí na menších subantarktických ostrůvkách. Také jsme jich pár viděli. Albatrosy jsou tu velké lákadlo pro turisty a podle toho taky vypadá cena. My jsme nešli na albatrosí komentovanou prohlídku, protože to bylo strašně drahý a tak jsme se museli spokojit s výhledem z parkoviště. Viděli jsme jich ale taky docela dost J Poloostrov Otago a město Dunedin se nám moc líbili. Město jsme si prochodili celé, na poloostrově jsme si udělali procházky po plážích. A viděli jsme nádherného raritního a veskrze novozélandského ptáka se jménem Royal Spoonbill neboli Kolpík Královský (foto zde: http://www.biolib.cz/cz/image/id76070/ ). Můžete se na něj podívat i v naší novozélandské galerii.