Je čtvrtek večer a my se pomalu zastavujeme auto a chystáme spát. U potoka provedeme večerní hygienu, zatáhneme záclonu, hupneme pod deku a zkontrolujeme, jestli nesvítí kontrolka nedovřených dveří. Otevřeme střešní okno a díváme se na hvězdy dokud neusneme. Už prší jen maličko…

Ráno po probuzení nás čeká překrásný výhled. Stojíme na opuštěném odpočívadle a okolo nás se třpytí zasněžené vrcholky hor. Čeká nás ještě pět dní na cestách, spaní v autě, trampování, poznávání.

Nejkrásnější jezero – Tekapo

Tekapo je jako safír v prstenu z diamantů. Odstíny jeho modře nemají konců a je po celém obvodu obklopeno zasněženými masivy. Ne nadarmo se tomuto místu říká Ledový prsten.  Na jednom z jeho břehů stojí nejkrásnější kostel (spíš kostelík) na světě – Chrám Dobrého Pastýře (nádherné fotky jsou zde: http://mackenzienz.com/scenic-highlights/church-of-the-good-shepherd/ ). Kostelík je kamenný a jeho největší ozdobou je prosklená stěna místo oltáře nebo mučednických obrazů. Místo nad utrpením člověk sedí v úžasu nad nádherou stvoření. Menší vada na kráse místa je zjevná komercializace místa. Na parkovišti stálo nepřetržitě tak 10 autobusů s Číňany, kteří nepatří zrovna mezi příjemné a pohodové turisty.  Kousek od kostelíku vzhlíží socha kolie k vrcholkům hor. Nechali ji odlít jako poctu pro všechny ovčácké psy, bez kterých by byl chov ovcí na Zélandu nepředstavitelný. Nejsme rasisté, ale ti číňani nás nám už opravdu lezly na nervy, tak jsme se vydali na tůru k observatoři na Mt John (Janově hoře).

Mt John Track vede podél západního pobřeží jezera. První polovinu cesty se můžete kochat tisíci odstíny jezerní modré a bíle jiskřícími peřinami hor. Když začne cesta pomalu stoupat do kopců, máte pocit, že se kopce hýbají. Není to zemětřesením, jen je tu trochu více zajíců. Jelikož sem byli zajíci přivezeni evropskými osadníky  (v dobré víře, že se obyvatelstvu postarají o obživu) a tudíž zde neměli kromě lidí (kteří ale o zaječí pečínku valný zájem nejevili) přirozené nepřátele, brzy se tu přemnožili. Spolu s vačicemi a klokany Bennetovými patří k největším národním nepřátelům. Tito tři druhy zvířat tu jsou tak nenávidění, že pokud například v lese narazíte na klokana a nezastřelíte ho nebo nezavoláte rangera, aby ho přijel zastřelit do dvou dní, můžete jít v případě prokázání viny do vězení. Na škůdce (tedy klokany, zajíce, vačice, jeleny nebo fretky) se na Novém Zélandu svádí skoro vše co se environmentálních problémů týče. Vymírání endemických druhů ptáků, úbytek vody v řekách, mizení trávy z kopců a “pouštnatění” stovek a stovek hektarů půdy. Pamatuji si, jak mi mé kolegyně v práci nadšeně povídali o jakési staré paní, která zasvětila svůj důchod likvidaci zajíců. Celé dny trávila tím, že kladla pasti na zaječí mláďata. Denně jich takto pobila stovky. Fotky s mrtvolkami pak posílala do různých environmentálních novin a stala se tak téměř národní hrdinkou.

Spousta novozélanďanů je doslova posedlých po zabíjení a lovu. Pušku koupí kdokoliv v supermarketu za pár dollarů a na lov není potřeba žádné povolení. Mnoho z nich tráví víkendy v horách a střílí a vraždí a vraždí a střílí pořád dokola, až do nedělě večer. Není nóbl a cool sníst zvíře, které jste zastřelili. Takže si hezky zastřelíte co nejhezčího jelena, uděláte si selfíčko s mrtvolou, kterou potom kopnete do příkopa a jedete dál.

No, protože my máte zvířata rádi, tak jsme zajíce nepostříleli, jak nám tu velí zákon o nechtěných organismech a šli dálza nosem. Cestička se zvedala a zvedala, až jsme se ocitli na vrchu Janovi Hory s Tekapem v zádech a observatoří v čele. Observatoř na Janově Hoře je údajně jedno z nejlepších míst na zeměkouli na sledování noční oblohy. Oblast okolo jezera Tekapo je členem mezinárodní asociace IDA (International Dark-Sky Association), které sdružuje místa s nízkým světelným znečištěním. Ten den nám ale počasí moc nepřálo a ač nepršelo, obloha byla plná mraků, takže jsme se s plánem pozorování noční oblohy v observatoři museli rozloučit. Druhá polovina cesty vedla lesem. To bylo něco. Byl to úplně normální les, ale vzhledem k tomu, že je většina lesů na Zélandu vykácená, to byl hezký zážitek.

Za všechno může deforestace

Teď vám něco důležitého musím říct.

Nemám komu jinému bych to řekla, tak to píšu sem. Na Zélandu bylo před příchodem prvních lidí – Maorů – asi 95% plochy pokryto lesy (buší). Maorský přístup k přírodě je sice citlivý, ale také ne úplně. Maorské obyvatelstvo lovilo ke své obživě ptáka Moa. Ve spoustě muzeích mají jeho celou kostru nebo jen její části. Moa bylo několik druhů a jeho velikosti byli různé, byl ale opravdu macatý a obrovský. Jeho největší druh byl velký jako slon. K lovu moa používali Maorové velice neekologickou techniku – zapalovali velké plochy buše a tak donutili moa vběhnout do pasti. Takto nejenže vyhubili celou živočišnou třídu Moa, ale natrvalo zničili lesní porost na značném území. Katastrofa byla dokonána po příchodu evropského obyvatelstva, které lesy ničilo účelně a měnilo je na pastviny. Po roce 1840, kdy započala evropská imigrace, se procento lesů snížilo na tragických 25% celkové rozlohy Nového Zélandu. Teď je na Novém Zélandu méně než 31 % lesů. Pokud vás to více zajímá, pod článkem je uveden odkaz na organizaci MangaBay, která se zabývá environmentálními problémy na světě. Jejich výzkum deforestace na Zélandu je podepřen relevantními daty z oficiálních informací uveřejněných vládními institucemi.  Jsem přesvědčená, že za vymírání endemických druhů ptáků nemůžou ani klokani ani zajíci ani vačice (vačice se živý především listy, plody a jinou vegetací. Rozhodně se neživý výhradně ptáky. Mám podezření, že těch pár obrázků vačice s ptáčetem v puse cirkuluje pořád dokola a dokola.), ale lidé se svou neuhasitelnou žízní po businessu. Stejně tak, jako nechtějí farmáři slyšet o tom, že by se jim pár hektarů pastvin zalesnilo a oni by měli méně peněz z dobytka, nechtějí se lesnické společnosti zbavit svých zisků z prodeje dřeva.

Ptáci žijící po tisíce let v buši se logicky nedokáží přizpůsobit tak náhlé změně prostředí a vymírají. Většina ptáků žije na zemi ukrytá v keřích nebo hnízdí v korunách stromů. Pokud jim lidé lesy vykácí kvůli pastvinám nebo dřevu, vezmu jim domov a odsoudí je k vyhynutí. Býložravci za to tedy opravdu nemůžou a podle mě je velice kruté a neetické je po tisících jen tak vybíjet. Je smutné vidět, že na Novém Zélandu, který je považován za lídra v environmentálním vzdělání, ochrana přírody v podstatě moc nefunguje a vláda si volí jiné živočichy, které předhodí lidu k nenávidění jako obětní beránky, místo toho, aby přiznala opravdovou příčinu vymírání endemických druhů, úbytek vody v řekách a vegetace.

http://rainforests.mongabay.com/deforestation/2000/New_Zealand.htm

Zpátky k výletu

Kritiky už bylo dost, pojďme se vrátit k výletu. U jezera Tekapo jsme strávili krásné odpoledne s kachnami a dalšími ptáčky, kteří byli zvědaví, cože si to vaříme v rendlíku. Bylo ideální počasí na to se jen tak procházet a toulat po březích, vychutnávat jedinečnost genia loci. Když se začalo smrákat, vyjeli jsme do království věčného sněhu za královnou Aoraki.

Za největší horou

 

Aoraki je kráska s divokými vlasy, které se vlévají do moře a oceánu ze všech světových stran.

Je to ledová královna se zářící stříbrnou korunou, která tu vládne od počátku..

Stačí jeden pohled a vezme člověku všechen dech. Je klenotem přírody, uměleckým dílem. Je jejím nejkrásnějším drahokamem. Do jejího těla se vnořila duha.

Je to čarodějka – ve dne je zahalená do čistě bílých krajek, ale s prvními paprsky zapadajícího slunce obléká fialový šat, do kterého se halí s přicházející nocí víc a hlouběji.

Je to bytost klidná i nespoutaná. V její blízkosti je slyšet jen její tichý zpěv, ale když se rozzlobí, burácí, láme skály, trhá vše, co ji přijde do cesty.

Jakmile jsme přejeli pláně, které oddělují jezero Tekapo od národního parku hory Aoraki, začali jsme hádat, která z těch hor okolo nás je ta nejvyšší. Měli jsme několik favoritů a už poněkolikáté jsme říkali, že tady hora je na tutovku Aoraki/Mt Cook, ale jistí jsme si nebyli. Slunce už pomalu začalo zapadat za vrcholy a se západem přišly červánky. Červánky jsou nádherné všude, dávají obloze nový rozměr a novou tvář. Červánky mezi mohutnými zasněženými horami nabývají jiného rozměru. Jeli jsme a kochali se a meditovali nad červánky a v tom se před námi hory rozestoupili a my ji poprvé uviděli … Aoraki před námi vystoupila v celé své nádheře, jako obrovská socha z bílého mramoru jako jediná ze všech hor okolo osvícená magickým purpurem červánků. A my jen hleděli, hleděli nahoru a říkali si, jak jen je to možné. Pro Maory je Aoraki jedním z nejposvátnějších míst v zemi. Když ji člověk na vlastní oči vidí, vůbec se tomu nediví.

Druhý den jsme se šli podívat do hotelu Hermitage a do Muzea Sira Edmonda Hillariho, který jako první člověk na světě stanul na střeše světa, Mount Everestu a který Aoraki miloval. Byl to Novozélanďan a zemřel v roce 2008. Před centrem je jeho socha v životní velikosti, která se dívá přímo na Aoraki před ním (https://cs.wikipedia.org/wiki/Edmund_Hillary  http://www.hermitage.co.nz/en/the-sir-edmund-hillary-alpine-centre ).

Po procházce vesničkou pod Aoraki jsme přejeli na parkoviště, které je na rozcestníku stezek, které po okolí vedou. My jsme si vybrali stezku vedoucí přes údolí až k ledovcovému jezeru u paty hory, podél řeky Hooker, která z jezera vytéká. Je to trasa dlouhá tam i zpátky asi 9 km a není to nic náročného. Cestou se jde přes tři dlouhé lanové mosty, které přemosťují na třech místech velice dravou řeku Hooker. Už jen projít se po jednom z rozhoupaných a prověšených mostů je zážitek. Jedinou vadou na kráse jsou opět nerespektující a otravní čínští turisté. Nepochopte mě špatně, čínští turisté mi nevadí proto, že jsou z Číny, ale pro to, že se chovají nevychovaně. Pokud nějaká skupina 20 hlučných asijských občanů rozbalí své selfie tyče, stativy a foťáky uprostřed úzké stezky a je jim naprosto ukradené, že ostatní nemohou projít, jsou to Číňané.

Jednou z nejhezčích stezek, Muellerovou stezkou jsme ale nešli. Tato stezka vede příkrým terénem až k Muellerově chatě. Je to vyhlídková trasa – uvidíte Aoraki a široké okolí včetně ledovců z téměř ptačí perspektivy. Jinak Aoraki je horolezecký oříšek – nevím kolik horolezců přesně ztratilo život při pokusu a její zdolání, bylo jich ale opravdu mnoho. Cestou k hoře je památník věnovaný horolezcům, kteří zde zemřeli, doslova zazáplatovaný destičkami se jmény a okolnostmi úmrtí. Třeba jeden z horolezců měl opravdovou smůlu. Vylezl po několika dnech s vypětím všech sil nahoru na vrchol a přitom, když se kochal výhledem, zavál silný vítr, nešťastník se zapotácel a spadl rovnou dolů. Prostě se musí dávat pozor.

Po příchodu k autu jsme se rozhodli zdolat ještě jednu stezku – k Tasmanově ledovci. Tasmanův ledovec stéká z druhé strany Aoraki a trasa k němu začíná asi o 30 kilometrů dále. Vyšli jsme a po několika stech metrech jsme potkali první vysokohorskou turistickou křižovatku, jedna cesta vedla k modrým jezerům. Byla to jezírka, pečlivě ukrytá mezi horami, která ale modrá vůbec nebyla. Měla barvu jako skokan. Z info cedule jsme se dozvěděli, že jezera ještě před pár lety modrá skutečně byla a to díky vodě, která přepadávala z vrcholků hor. Jenže s táním ledovců už neměla jezírka zásobení čistou vodou a začali se v nich tvořit řasy, které způsobují zelenou barvu. Po nekonečném kopci jsme se vyškrábali na vyhlídku. Z vyhlídky je naprosto dech beroucí pohled na Tasmanův ledovec, který se vine údolím až k ledovcovému jezeru, do kterého taje. Ledovcové jezero je něco nádherného. Díky sedimentům kamene, které s sebou ledovec při tání nese, má stříbrně šedou barvu. Je obrovské a má v sobě křišťálově modré ledové masy, které se postupně rozpouští. Všude okolo je ticho. Vítr se sem přes tisícové vrcholy nedostane. Jenom mohutné praskání, odlamování a padání několikatunových kusů ledu člověka vzbudí z spánku. Sešli jsme dolů až k jezeru. Voda je nečekaně – dost studená. Jezero je obklopeno obrovskými balvany, do kterých jsme si sedli jako do křesla a usnuli na slunci. Všechno tam byli tak strašně moc intenzivní, slunce ještě zvýrazňovalo barvy okolo nás, řinčení ledu zvýrazňovalo ticho, čistý vzduch, který jsme dýchali, nás téměř až bodal do nosu. Jezero vypadalo tak nehybně. Když jsme se šli podívat k místu, kde se z něho stává řeka, tenhle obraz se najednou rozplynul. Ještě jsem neviděla tak zuřivý a dravý proud, který jezero doslova trhal.

Když jsme se vrátili k autu, byl už večer. Udělali jsme si ještě jídlo v přístřešku a vyjeli dál, směrem k jezeru Benmore.

Vodní elektrárna Benmore

Jezero Benmore je zajímavé tím, že v jeho nejužším místě lidé zbudovali obrovskou přehradu s vodní elektrárnou, která zásobuje zelenou energií 1/3 celého Nového Zélandu. Je zbudovaná tak, že kromě rozvodny pod přehradou není na první pohled poznat, že to není jen velké jezero s vodopádem. Na hrázi byla spousta rybářů. Věřím tomu, že kdybychom taky rybařili, tady určitě něco chytneme. Pstruzi, kteří tu jsou nasazeni, jsou tlakem vody nasáváni k turbínám (které jsou ale chráněny sítěmi, takže nehrozí, že ryby vcucnou) , což je přímo rybářům do naběráků. Na jezeru jsme si udělali jídlo a vyjeli dál, podél řeky Waitaki, která se z jezera vylévá.

Údolí řeky Waitaki

Od tohoto úseku cesty jsme nic nečekali. Opravdu. V turistických průvodcích se o údolí řeky Waitaki moc nedočtete, něco vám povědí místní obyvatelé. Nepatří zkrátka do kategorie novozélandských „must do“ (=to musíte vidět/zkusit). Když se dáte menší okresní silnicí a nepojedete tudíž rychlostní silnicí přímo do pobřežního Oamaru. Již po chvíli, co jsme odbočili, jsme narazili na staré skalní maorské malby. Většina opravdu hezkých maleb skončila v museích, některé ale přece jenom zbyly na svých místech. Co se nám ale líbilo snad ještě víc, než maorské umění, byla pískovcová skála, na které byli. Jedná se o obrovské a rozlehlé masivy, které jsou prošpikované ptačími hnízdy jako ementál. A toho švitoření! V pískovcových dutinách hnízdí malý ptáčci o velikosti vrabce i tací, kteří jsou velcí jako holuby. O tohoto úseku jsme jeli dál skoro sami. Silnice se klikatila a vedla jednou z kopce, jednou do kopce. Bylo to, jakoby ta silnice byla řeka – po obou stranách se vinuly pískovcové skalní masivy jako její pradávné koryto. Po chvíli jsme zastavili v Elefant Rocks – Sloních skalách. Je to kopec, který je posetý velikými zaoblenými valouny pískovce, takže některé z nich opravdu jako sloni vypadají. Na tomhle nenápadném, ale krásném místě se natáčel film Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Má to být lokalita okolo hrobky, kde se pak odehrávala ta poslední bitva. Na tenhle film jsme se po návratu podívali a opravdu jsme to ve filmu poznali. Za zmínku stojí to, že se tenhle díl natáčel na Novém Zélandu, Čechách (hlavně Adršpach) a v Polsku ve Stolových Horách. Jakmile jsme poodjeli pár kilometrů dál, našli jsme další zajímavé místo. Jmenovalo se Whales Valley, tedy Údolí velryb. Opět se jednalo o údolí plné pískovcových masivů s dutinami plnými ptačích hnízd. Tohle údolí ale, jak název napovídá, bylo výjimečné tím, že se tak našlo mnoho velrybích koster. Byli jsme na takovém velrybím hřbitově. Jedna kostra tam je ponechaná za sklem, aby si ji lidé, co tam zabloudí, mohli prohlédnout. Odtud jsme už pokračovali dál do viktoriánského Oamaru.

Oamaru – ve jménu tučňáků a steampunku

 

Do Oamaru se zamilujete na první pohled. Je to něco úplně jiného než nudná novozélandská maloměsta s unylými dětskými hřišti a dřevěnou stodolou místo kostela. Oamaru je viktoriánské městečko s původními pískovcovými budovami (je to fakt pecka), kde má viktoriánská post-moderna své výsadní postavení. Hlavní charakteristikou Oamaru je streampunk. Asi se teď ptáte, co že je to ten streampunk?

Tak tedy: Steampunk je něco jako styl kultury. Jádrem steampunku je viktoriánská éra, kdy se vymýšleli nové mašiny poháněné párou, doba počátků průmyslové revoluce. Jules Verne, Van Helsing a spol. Steampunk v umění využívá technických propriet – kolečka z hodinových strojů, všemožné kovové součástky ze starých přístrojů. Steampunk je neuvěřitelně živý a kreativní – kombinuje totiž svět viktoriánských vynálezů se sci-fi. Nikdy jsme se o steampunk nezajímali, ale o to víc nás jako styl kultury (nebo spíš sub-kultury) bavil.

Teď si představte město s krásnými starými kamennými budovami, které žije steampunkem! Je to něco, co prostě jinde něž tady neuvidíte. Je tu spousta stodol, které teď spouží jako galerie. Ale ne ledajaké… Samozřejmě steampunkové. Místo svetrů z merina se tu nabízejí obleky pro sci-fi hrdiny, korzety, staré strojky, nové strojky, které jejich tvůrce právě vymyslel a nemají jiný než estetický (rozuměj steampunkový) smysl. Plakáty, prehistoričtí roboti, sochy z kovového šrotu, kapesní hodinky, bože z hodinových koleček, veteráni. Je to, jako byste se přenesli strojem času (který mají v muzeu) do jiné éry v jiném světě. Dětské hřiště není barevné, ale vyrobené z kusů vysloužilých lokomotiv. Recyklace v praxi. Nevím, jak to popsat, podívejte se v Galerii J Koná se tu i týdenní festival steampunku, kdy všichni ujíždí na steampunku ještě víc než normálně a každý turista i starousedlík nosí kostýmy a ozdoby či propriety (třeba brýle na jedno oko), které steampunkového ducha uvolňují. V Oamaru samozřejmě nesmí chybět i pravé muzeum Steampunk Headquaters, které je za babku a navštívit ho se skutečně vyplatí. Jak už jsme nastínili, je to muzeum plné železného šrotu velice umně zkombinovaného se starými mechanickými přístroji, figurínami a hlavně světly a párou, takže jen žasnete a ptáte se, kde má lidská fantazie mezí. Super je, že si můžete na všechno sáhnout, vše ozkoušet, vyfotit si, svést se, mačkat čudlíky, prolézat,… Opravdu nás to tam bavilo a strávili jsme tam určitě víc jak dvě hodiny.

Oamaru je hlavně známé kolonií tučňáků modrých, kteří jsou hrdými nositeli titulu nejmenší tučňák na světě. Viděli jsme je, jsou opravdu moc roztomilí. Každý večer se vrací z celodenního lovu a to je hezká podívaná. Co ale není tak hezké je to, že lidé (místní „eko“ soukromá společnost) koupila od státu za babku toto místo, kde tučňáci od nepaměti hnízdí, oplotila ho, nad hnízdy udělala prosklené díry a vystavěla tam tribuny s hledišti a vztyčila reflektory, aby přece turisté v noci na tučňáky dobře viděli. Vstup do téhle šaškárny je docela drahý, okolo 60 – 70 dolary za osobu. My jsme se šli už za dne projít na útesy u Oamaru. Viděli jsme skály obložené mořskými volavkami s mláďaty, jednoho tučňáka žlutookého, který si to štrádoval po pláži k hnízdu, tuleně … a taky místo, ze kterého jsme večer zdarma z pláže pozorovali tučňáky modré, jak se vrací z lovu. A to i bez výčitek svědomí, že podporujeme byznis na přírodě…

Oamaru se vyplatí navštívit. My se sem určitě vrátíme. Pomalu vyrábím kostým pro festival steampunku

Waimate – setkání s nepřítelem

Dál jsme jeli na sever, do Waimate. Předem se omlouvám za to vyjádření, ale Waimate je ospalá díra. Je těsně pod Hunters Hills (Kopce lovců) a kromě jedné ulice, která vypadá jak z westernu, v ní nic zajímavého není. Je obklopená velice ošklivou zemědělskou krajinou. Když ale odjedete kousek za Waimate, objevíte malou chaloupku (spíš chatrč), ve které žije místní čarodějnice – divná ženština (=pro místňáky) – hrozně milá starší paní (=pro nás), která chová klokany Bennetovy. Asi vám na tom nepřijde nic zvláštního, ale tady je to ten nejhorší zločin. Tak tedy: Klokan Bennetův je na seznamu nechtěných organismů a na základě zákonu o ochraně místní fauny a flóry, musí být do roku 2050 vyhuben z volné přírody. Teď se asi ptáte, co je to za krvelačnou stvůru?Klokan Bennetův je býložravec. Bojí se vody, měří ani ne 60 cm a rád se tulí. Trávu spásá velice jemně, nikdy nepoškodí kořeny, jako třeba ovce. Má jedno mládě do roka, které zhruba rok nosí v kapsičce. A čím se tenhle tvoreček provinil? Jí trávu, která je určená pro ovce. Když sní jeden klokan trávu pro půl ovce, okrade tím farmáře o půl ovce, farmář má míň byznysu, pláče doma na farmě, protože má tvrdý život a kvůli klokanům i málo peněz. To je celý problém. Pokud narazíte při toulkách přírodou na klokana Bennetova, musí jej sami zabít nebo do dvou hodin zavolat rangera, jinak půjdete sedět. Kdokoliv by vzal živého klokana mimo Hunters Hill (kde je zakomplexovaní Novozélanďané mohou legálně pro zábavu střílet), půjde sedět na 5 let do vězení. Paní, ke které jsme jeli na návštěvu má těchto škůdců doma přes šedesát a má je ráda, stará se o ně a turisté ji ještě platí, když si nějakého mohou nakrmit a pomazlit. Asi proto si místňáci klepou na čelo pokaždé, když ji vidí. Většinou jí lovci mláďata nosí z lovu. Když lovec zabije klokana, většinou najde v kapsičce mládě. Většina lovců je na místě zabije, ale ti, kterým cit ještě zbyl, odnesou mládě téhle stařence, aby ho dala do své mini zoo.

Ve výbězích s klokánky jsme strávili pár hodin. Bylo to pro nás jako terapie. Po životě na Zélandu bez zvířat jsme brali mazlení s něčím přítulným a chlupatým jako zázrak. Klokánky jsme oblíbili natolik, že jsme se rozhodli je po návratu do Čech chovat. Jsou prostě boží a tohle byla upřímně zdaleka nejlepší část našeho výletu. Stařenka nám pak dala chovat čerstvé mláďátko, které jí lovci před pár dny přinesli a tak jsme strávili ještě další hodinu povídáním a ňuchňáním dvaceti centimetrového miloučkého tvorečka.

Po Waimate jsme se zastavili už jenom v na pláži a v muzeu v Timaru a frčeli domů.