Náš novozélandský sen se pomaličku začal blížit k cestě autem na sever a pak domů z Aucklandu. 17. listopadu 2017 jsme tedy vyklidili náš pokoj, sbalili si všechny věci, rozloučili se s kamarády, které jsme v Christchurch nechali a vypravili sena cestu. Loučení probíhala na několikrát. Bylo to takové hořko-sladké období. Strašně jsme se těšili na cestování a pak na rodinu a na domov, ale na druhou stranu se nám přetěžce loučilo s dvěma lety báječného života v Christchurch, hromadou úžasných přátel a naší novozélandské rodiny.

Vzali jsme to přes Lewisův průsmyk, což je nejkratší a nejpřímější cesta na sever. Při jízdě jsme si se slzou v oku zavzpomínali na to, co jsme tam na různých místech zažili. Něco končí a něco začíná, však to známe všichni.

Andělské jezero

První zastávkou bylo městečko St Arnaud, kde jsme na doporučení kamarádů Lilouše a Kilouše startovali třídenní pochod k jezeru Angelus. Auto jsme nechali spolu se všemi věcmi na parkovišti u začátku treku, v místním infocentru jsme za malý poplatek nechali nejcennější věci pro případ, že by nám v noci auto někdo vykradl (stává se to bohužel docela často) a poklábosili jsme s paní za pultíkem o tom, jak se dneska všichni máme. Taky jsme si koupili lístky za spaní v chatě, tzv. Hut Pass. Paní nás jen varovala, že bude už turistická chata u jezera asi úplně plná, až tam dorazíme, takže máme počítat se spaním na zemi, pokud nemáme stan. S tím jsme docela počítali, takže jsme to nevzdali. A dobře jsme udělali. Vycházeli jsme docela pozdě, asi ve 3 odpoledne. Trek je asi 30 km dlouhý a jde se vysokohorským terénem a štěrkovými suťovisky.

Prvních 15 kilometrů jsme šli nádhernou buší a poté, co jsme vyšli z buše a vešli mezi kleče a travnatou část, jsme uviděli první turistickou chatu, která na cestě k jezeru je. Od téhle chatičky to bylo ještě asi 5 kilometrů k jezeru a chatě Angelus. Protože jsme měli ještě pár hodin do setmění, dali jsme si jenom lehkou svačinku a rozhodli se jít dál. Od svačinové chatky jsme šli asi kilometr do kopce podél potoka a naše nohy začali pomalu cítit, že začíná přituhovat. Trávy a stromů ubývalo a ubývalo, až jsme se doslova drápali po sesouvajícím se štěrku do skoro kolmého kopce. Výhled tam byl ale k nezaplacení a za ten pot a bolavá lýtka to stálo. Stály jsme uprostřed panenských hor, kde se jako drahokamy třpytila nebesky modrá horská jezera a jezírka. Pomaličku se začalo smrákat a právě v tu chvíli jsme se přiblížili k zasněženému kopci s ledovými schody. Ty jsme opatrně vyhopkali a z vrchu se nám naskytl výhled na jezera Angelus. V ten okamžik jsme pochopili, proč je oficiálně tenhle trek označený za nejhezčí vícedenní pochod na Zélandu. Jezera jsou dvě a jsou navzájem propojená. Na plošině uprostřed je turistická chata Angelus. Nejsilnější na tomto úchvatném místě je to, že je ze všech stran obklopeno zasněženými masivy hor. Je tam ticho, klid a mír. Když jsme se dívali na ten zázrak přírody, všechny starosti se nám vykouřili z hlavy. Byli jsme v přítomném okamžiku zakořenění do země. A to jsme si mysleli, že jsme toho už na Zélandu viděli dost!

Půlkou po zadku a půlkou po nohách jsme sjeli horskou stěnu pokrytou sněhem a ledem a za pár minut (dolů to šlo samo, určitě si to dokážete živě představit) jsme si zouvali boty a vcházeli do chaty. Chata byla plná až k prasknutí a protože jsme dorazili tak pozdě, všechna místa na matracích byla už dávno zabraná. Funguje tu pravidlo: kdo dřív přijde, ten spí na matraci na pryčnách. Zbylých asi 40 opozdilců, mezi které jsme patřili i my, muselo vzít za vděk lavicemi na sezení anebo zemí. Podařilo se nám ukořistit dvě lavice u prosklené stěny, takže jsme si užívali královských výhledů. V noci stačilo jen otevřít oči a člověk měl nad sebou miliardy hvězd a jasnou spirálu mléčné dráhy opravdu na dosah ruky. Nebe bylo jasné a bez mráčku, takže se nám ani nechtělo zavřít oči. V chatách většinou nebývá elektřina a tak se jde se setměním spát. Je to takové nepsané pravidlo, které všichni poctivě dodržují. Nikdo tu nesmí obtěžovat nikoho, kdo už chce jít spát. Na záchod se chodí ven, většinou o několik desítek metrů dál, na sucháč. Dali jsme si s Vikym jedno vrcholové pivo Viktoria na dobrou noc, provedli nutnou hygienu a zaposlouchali si do orchestru chrápajících spolunocležníků (to je něco, s čím prostě nic neuděláte 🙂 ). Dobrou noc pod hvězdami!

Ráno jsme se probudili s prvními slunečními paprsky, rychle se nasnídali, umyli a sbalili a mezi prvními utíkali na kopec, abychom stihli východ slunce. Marně bych se pokoušela popsat tu nekonečnou nádheru tohoto svítání, neznám jazyk, který by to dokázal vyjádřit. Byl to nejkrásnější východ slunce, který jsme kdy v životě viděli, a troufám si říci, že už nic takového ani neuvidíme.

Vypravili jsme se na cestu po hřebenech hor. Stezka byla široká právě tak, abychom po ní postupně po jednom mohli přejít a vedla většinou po strmých štěrkových vrcholech, přes balvany a kolem vykousaných kamenných zubů hor. Před sebou jsme měli posledních 10 kilometrů, které vedli hřebeny a pak travnatými pláněmi, pak pastvinami a nakonec původním listnatým lesem. Protože se poslední dvě třetiny cesty šlo z kopečka, ani jsme se nenadáli a na parkovišti se bez úhony setkali s naším věrným společníkem autem. Žádný zloděj ho nenavštívil a tak jsme byli radostí celý bez sebe, převlékli se do čistého oblečení a nazuli si pohodlnější boty. U usměvavé paní v infocentru jsme si vyzvedli to, co jsme si tam nechali v úschově a našli krásnou vyhlídku, kde jsme si udělali oběd.

Při cestování si jíme báječně, protože s sebou máme vařič a zásobu potravin. Navíc je skvělé, že máme kuchyňku zařízenou uvnitř auta, takže nám nevadí, že třeba venku prší nebo fouká. Vždycky zaparkujeme na nějakém krásném místě, vaříme, kocháme se a jsme rádi, že jsme na světě.

Protože času taky nemáme nekonečně a za pár dní nám odplouvá trajekt z Pictonu do Wellingtonu, nastartovali jsme našeho věrného oře a  vydali se na cestu do městečka Motueka, které je vstupní branou do národního parku Abela Tasmana. V Motuece jsme si koupili mobilní data a pobrali pár map a nějakou inspiraci ohledně toho, co je vlastně tady na severu jižního ostrova k vidění.

Motueka a Abel Tasman – zlaté pláže, mlsní úhoři a místo velrybích sebevražd

Protože se nacházíme v proslulém kraji vinic a ovocných sadů, skoro u každé silnice si můžete koupit čerstvé a levné ovoce přímo od farmáře. Je tu krásně teplíčko, protože tu nejsou velehory Jižních Alp. Proto se tu pěstitelství tak daří. Krajina je plná kopečků a kopců, na kterých jsou opečovávané sady a vinice. Z Motueky jsme vyrazili směr k nejsevernějšímu bodu ostrova – k písečnému misu Farewell Spit.

Celý jeden den jsme strávili ve vyhlášeném turistickém letovisku Kaiteriteri. Kaiteriteri je známé svým typickým abel-tasmanovským mořem a krajinou. Hned popíšu, jak si takovou scenérii představit. Národní park Abela Tasmana se rozprostírá poměrně daleko do vnitrozemí, které je tvořené zelenými kopci s deštným pralesem, které směrem na jih přecházejí do hor Jižních Alp. V kopcích se nachází mnoho jeskyní a pozoruhodných skalních útvarů světového formátu. Kopce se prudce svažují  k plážím, které jsou proslulé zlatým pískem. Široké zlaté pláže přecházejí postupně do moře, které je na většině míst protkáno skálami, útesy a podvodními jeskyněmi. Voda je tu tyrkysově modrá a v kombinaci s útesy se člověk ani nemůže divit, že se některým místům Abel Tasmanu říká novozélandské Zlaté pobřeží (podle slavného Gold Coast v Austrálii).

Byli jsme se projít na pláži, odkud je báječný výhled na Apple Split Rock. Je to útes, který vystupuje nad vodu v takovém bizardním tvaru, jak již název napovídá – ve tvaru obrovského půlícího se jablka. Na pláži bylo kromě nás ještě pár dalších lidí. V písečném potůčku se cachtali škvrňata od rodinky, co si dělala piknik, opodál seděla parta kamarádů na židličkách a rybařili. Tohle se nám na Zélandu líbí – lidé spolu tráví čas venku v přírodě, užívají si rodiny a přátel a to všechno venku v krásném prostředí. Žádné vysedávání v hospodách.

Přenocovali jsme v kopcích Takata Hill na parádním odpočívadle v lese s výhledem do deštného lesa. Po tisíci klikatých serpentinách jsme dojeli na Farewell Spit, což je taková písečná kosa, která vystupuje ze severního cípu Jižního ostrova a tvoří tak děsně krásný ekosystém. Na travnatém parkovišťátku jsme si nechali auto a vešli do přírodní rezervace. Farewell Spit je tvořen mocnými písečnými dunami, malými jezírky mořské vody, která vzlíná z moře a odolnými travinami a pouštními keři. Je to neuvěřitelně kouzelné místo. Písek je tak bílý, že máte pocit, že z něho za chvíli oslepnete. Pláž je přes deset kilometrů dlouhá a trek, který vede podél moře, vás provede nejhezčími zákoutími. V moři plavala hejna velikých ryb a mnoho velkých rybích zdechlin bylo také na pláži. Přesně tady na Farewell Spitu v roce 2017 uvízlo přes 500 velryb v mělkých písčitých vodách. Až na pár jedinců tady všechny velryby zahynuly. Tento jev není nijak ojedinělý, velryby tu umírají relativně často. Nicméně loňských 500 byl opravdu smutný rekord. Mnoho lidí se tam sjelo, protože je chtěli pomoci zachránit, ale nebylo už v podstatě nic, čím by je mohli zachránit. Při procházce jsme narazili na hodně velrybích koster a kostí vybělených sluncem a mořskou vodou.

Další pozoruhodností jsou mračna mořských ptáků, kteří se na dunách zdržují. Nejde jen o všudypřítomné racky, ale i ohrožené oystercatchery, wrybilly a další novozélandské ptáky s bídnými vyhlídkami na přežití druhu. Protože jsme strávili celý den na přímém letním slunci v podstatě na poušti, když jsme se už k večeru navraceli k autu, byli jsme úplně uondaní a unavení. Na pláži jsme si uvařili něco na zub, ještě se chvilku ztišili, abychom mohli poslouchat moře a pak vyjeli zpět směrem k Motuece.

Vraceli jsme se stejnou cestou a tak jsme si udělali větší zastávku v Takata Hill. Je tam mnoho zajímavých míst, jako třeba slavný jeskynní komín Harwood´s Hole neboli Harwoodova díra. Je to nejvyšší jeskynní komín na Zélandu a dá se k jeho ústí dojít krátkou procházkou. Člověk je ale schopný vidět jenom tu díru, ne to, co je uvnitř. Naši odvážní kamarádi Harwoodovu díru slaňují. Komín je vysoký přes 180 metrů! a když máte natolik kuráže, že se vám podaří slanit ho bez nehody až dolů, můžete projít zapomenutým bludištěm jeskynních komor a soutěsek , který se táhle několik kilometrů.  Když se ani neutopíte v podzemních řekách, nezaseknete v úzké štěrbině nebo vás nesežere nějaká jeskynní příšera, vylezete uprostřed džungle. My s Vikym tak odvážní ale zdaleka nejsme a tak vám podzemní svět Harwoodovy díry předáváme jen zprostředkovaně z fotek a videí kamarádů.

Na cestě zpět do Motueky jsme se zastavili ještě na posvátném místě Waikorupupu Springs. Je to další jedinečný výtvor přírody. Z podzemních jeskyní zde vyvěrá voda do jezera a dále odtéká řekou pryč. Voda vyvěrající z jeskyní je ale abnormálně čistá – je to po vodě v jezeru Blue lake, které je hluboko v horách parku Nelson Lakes  – nejčistší vodní zdroj na světě. Okolo jezera je postavena oplocená stezka. Je přísně zakázáno se vody jakkoli dotýkat nebo ji kontaminovat třeba koupáním. Přes vodu šlo vidět i ty podvodní jeskyně. Rostou tu i nějaké speciální barevné řasy, které jsou extrémně choulostivé na kvalitu vody.

Konečně jsme dorazili do Motueky. Kousek od městečka se nachází proslulá restaurace Jester Café. Je to neskutečně zajímavé zařízení a to hned z několika důvodů:

Toalety – jsou ultra ekologické a inspirativní. Vejdete do milé, dřevem obložené komůrky, super čistý a moderní suchý záchod a hned vedle něj je bedýnka s pilinami, kterými odpad zasypete. Toť vše. Žádné splachování, žádné chemické osvěžovače vzduchu, žádný zápach, žádný nepořádek nebo nedej bože mouchy. Jenom čistá vůně dřeva z pilin. Nikdy bych nevěřila, že může být suchý záchod tak funkční, estetický a čistý.

Restaurace – nabízí výborná a jednoduchá jídla z lokálních potravin. Zařízení je přesně ve stylu, jaký máme rádi – recyklované vybavení (např. stolky od šicích strojů jako stoly), duchaplné dekorace, každý talíř jiný. Všechno to dýchá pohodou. Vybrali jsme si místo venku na sluníčku a strávili tam půl dne, jak nám tam bylo dobře.

Zahrada – do zahrady mohli hosté na průzkum a jak mladí tak staří si v ní mohli hrát. Byla obrovská se spoustou zajímavých vynálezů, prolézaček, domečků, zahrádek s bylinkami, ovocem a zeleninou, slepičích ohrádek. Všechno z recyklovaného harampádí nebo přírodních materiálů, což tomu všemu dodávalo punc hravosti a radosti. Koneckonců ve znaku této restaurace je kašpárek.

Ochočení úhoři – úhoře známe snad všichni. Sice jsou v České republice kvůli znečištěným vodám téměř vyhubeni, ale myslím, že si ještě dokážeme vzpomenout, jak vypadají. Na Novém Zélandu jich ale požehnaně. Žijí v potocích a řekách a jednou za život v hejnech odplouvají na námluvy k ostrovům Tonga v Tichomoří. V Jester Café protéká zahradou potok, který si několik úhořů vybralo jako svůj domov. K potoku vedou schůdky a tak mohou návštěvníci restaurace za úhoři na návštěvu. Úhoři jsou na popularitu zvyklí a tak se zvědavých turistů vůbec nebojí. Ba naopak, když nějakého spatří, hned se začnou předvádět a vlnit ve vodě a jako o závod plavají ke schůdkům. Už totiž vědí, že skoro každá návštěva jim něco dobrého přinese. V restauraci se dá totiž koupit jídlo pro lidi, ale i pro úhoře. Je to mleté kuřecí maso na nanukové tyčce. Tím můžete krmit úhoře přímo do pusy. Dobrá strava je na nich znát, protože snad všech 20 kousků měřilo 150 cm a víc. U úhořů jsme strávili snad hodinu. Většina z nich se nechala na oplátku za jídlo pohladit a všichni dělali při krmení doslova úhoří kusy. Třeba se vymrštili až na kamenitý břeh a plazili se tam jako hadi.

Koupání v hobitím stylu, opuštěný Marlborough Sound a nádherné Rarangi

Město Nelson na severním pobřeží je největší město severní oblasti Jižního ostrova. Čas už nám šlapal na paty, tak jsme si tam udělali jen krátkou zastávku. Prošli jsme si historické centrum města, šli jsme do botanických zahrad a vyšláply jsme si na vyhlídku, ze které byli vidět okolní kopečky a moře.

Z Nelsonu jsme pokračovali podél pobřeží po státní silnici č. 6 a dorazili divokými lesy a strmými kopci  k řece Pelorus. Je na ní zbudovaný most a hned za mostem je velké parkoviště, kavárna, toalety a několik turistických stezek. V tomhle období je na Zélandu léto, takže je venku prostě nádherně. Zaparkovali jsme auto, nazuli pohory a vyšli na túru k opuštěnému vodopádu a jezeru. Cestou jsme potkali pár novozélandských holubů. Na rozdíl od těch našich jsou barevní a jsou ohroženým druhem, který lze najít jak jinak než tady, na Zélandu. Po obědě jsme přišli zpět k autu, které bylo od stání na přímém slunci rozpálené zvenku i zevnitř a přeparkovali ho do stínu. Nasoukali jsme se do plavek a vypravili se k řece Pelorus na koupačku v hobitím stylu. Přesně tady pod mostem se natáčela slavná scéna z Hobita a to, jak hobiti utekli z elfího vězení v sudech po řece. Sudy jsme s sebou sice neměli, ale koupání v smaragdové řece, která je vlastně filmovou celebritou, jsme si užili.

Naskočili jsme do auta, udělali si pozdní obědo-večeři a pokračovali v krasojízdě, dokud jsme nedojeli do vesničky Havelock. Je to vesnice na pobřeží, kde začínají fjordy Marlborough Soundu a je známá chutí mořských plodů, které okolní vody poskytují. Když jsme byli v Havelocku my, zrovna byl masivní odliv a tak se dalo po mořském dně přejít z ostrova na ostrov. Šli jsme si vyšlápnout kopeček na místní vyhlídku, ze které byl úžasný výhled na moře a hlavně jeho písčité dno.

Odtud jsme si udělali odbočku po silnici královny Šarloty, která nás zavedla přímo do útrob Kenepuru Soundu. Je to další z úchvatných fjordů Marlborough Soundu. Je to naprosto opuštěný kraj, kde je jedna jediná rozbitá silnice, po které se dá dojet skoro až na nejsevernější výběžek. Místo to bylo krásné, ale po silnici se opravdu moc špatně jelo.  Téměř po celých 100 kilometrů, kterých jsme do fjordu zajeli, byla silnice široká na jedno auto a tak jsme museli vždycky vymýšlet psí kusy, abychom se úspěšně vyhnuli. Silnice vede po útesu a nejsou tu svodidla. Na hodně místech byl dokonce její kraj utržený kvůli nestabilnímu podloží. Protože už byla tma, zastavili jsme na jedné lesní cestě a radši se vyspali. Ráno jsme dojeli na opuštěnou pláž, kde byly kachničky s mláďaty, co se nás vůbec nebály. Dali jsme si snídani a v podstatě celý den jsme strávili koupáním, pitím vína a lenošením na pláži. Přišlo nám, jako bychom byli na konci světa. Marlborough Sound je hodně podobný Milford Soundu na jihu Jižního ostrova jen s tím rozdílem, že Marlborough je sušší, širší a bez vodopádů.

Ze Soundu jsme se museli vrátit zpět po stejné silnici, jako při cestě tam, takže jsme jeli rychlostí 20, výjimečně 30 km/h. Cestou jsme se alespoň mohli dosyta kochat, takže nám vůbec nevadilo, že jsme jeli jako slimáci.

Do přístavu Picton to už bylo co by kamenem dohodil a tak jsme se jeli podívat, odkud že to zítra odpoledne máme najet na trajekt. Pořádně jsme obhlídli rampy k naloďování vozidel, abychom druhý den náhodou něco nepropásli a vyhlédli jsme si v místním infocentru také kemp na přenocování, ke kterému jsme se vydali. Kemp byl asi 20 km od přístavu u oceánu na dlouhé a široké oblázkové pláže. Na koupání to tam nebylo, protože tam fičel silný vítr (nebo větr, jak by řekla Peťulka z Lipníku) a celkově tam bylo mnohem chladněji, než ve chráněném vnitrozemí. Dali jsme si tam ledovou sprchu a šli na průzkum nedaleké jeskyně a pak také po stezce vedoucí přes útesy do skrytého Opičího zálivu. K večeru jsme se vrátili, otevřeli další láhev vína, kterou jsme dostali jako výslužku od přátel z Christchurch a když už jsme byli opilí, usnuli jsme pod hvězdnou oblohou.

Ráno jsme se nasnídali, rozloučili se s pláží v Rarangi a vyjeli do Pictonu, abychom se ještě před vyplutím stihli podívat po přístavu. U přepravní společnosti jsme si vyzvedli lístky na trajekt, auto nechali na parkovišti a šli do městečka na procházku. Zrovna tam opravovali nějaké vodovody a tak to tam trochu smrdělo. To jsou ale malé věci. Městečko je malebné, s centrem na promenádě u moře. Jsou tu vysazené vysoké palmy a tak si tu člověk připadá jako v nějakém lázeňském letovisku. V obchůdku se suvenýry jsme nakoupili dárky domů (i když už jsme opravdu nic kupovat nechtěli, protože už takhle budeme mít do letadla určitě markantní nadváhu zavazadel), po dívali se kolik je hodin a začali šílet, protože jsme už dávno měli být na molu a nechat se i s autem odbavit. Bleskurychle jsme zaplatili a běželi k parkovišti u odbavovacího mola společnosti BlueBridge, jenže jak to bylo všude rozkopané, tak jsme se ztratili a zamotali, a když jsme doběhli k autu, jsme byli poslední, kteří se přidali do fronty. Všechno nakonec dobře dopadlo a hladina adrenalinu se nám zase vrátila do normálu. Auto jsme nechali v podpalubí a šli jsme si sednout do restaurace k prosklené stěně na přídi. Trajekt to byl obrovský s kapacitou několika set aut a hezky vybaveným prostorem pro cestující. Jen jsme si sedli, kapitán zapnul rozhlas, přivítal nás na palubě a popřál nám příjemnou plavbu. Já jsem trávila v podstatě celou dobu plavby venku na zábradlí na přídi a užívala jsem si vítr ve vlasech a plavbu úžasným Marlborough Soundem a Cookovým průplavem . Po třech hodinách houpání se loď zastavila a my se ocitli na Severním ostrově.

Vítejte ve Wellingtonu, nejjižnějším hlavním městě světa!