Díl č. 1 – Začínáme náš Kanadský sen

He a Vi v Torontu

Naši milí čtenáři,

pojďte s námi otevřít další kapitolu naší cesty, která se jmenuje Kanada.

Kapitola začala na začátku března 2018, kdy jsme se po cestě z Prahy přes islandský Reykjavík ocitli na mezinárodním letišti v Torontu. Protože jsme byli po cestě pořádně vyhládlí, našli jsme stánek s pekelně dobrými poutini. Poutini je národní kanadské jídlo, na které je každý Kanaďan náležitě hrdý. V podstatě je to porce hranolek se slaninou, sýrem, politá uhem (neboli Univerzální Hnědou Omáčkou). Trochu jsme si odpočinuli a vydali se hledat autobus, který nás měl odvézt do torontské čtvrti The Beaches (= Pláže). Právě tady jsme strávili našich prvních 14 dní v Kanadě.

Před odletem jsme si přes internet našli v Torontu housesitting a dogsitting – to znamená, že se někomu staráte o dům a psy, protože majitelé potřebují odjet a nemají nikoho, kdo by se jim o to postaral. Za to dostanete jednak zdarma ubytování, ale hlavně poznáte nové lidi. Takže jsme odpověděli na jeden inzerát hledající psí chůvy, zavolali si, abychom se navzájem trochu poznali a ruka byla v rukávu. Pokud vás myšlenka housesittingu zaujala, zadejte do googlu lokalitu a slovo housesitting a budete moct plánovat další dovolenou. O housesittingu nám povídal jeden slovinský pár, který jsme potkali při cestách na Fidži. Díky tomu procestovali svět za hubičku a potkali spoustu zajímavých lidí.

Hodinu jsme se kodrcali hromadnou dopravou přes celé Toronto a po dalších deseti minutách chůze jsme se ocitli před adresou, kterou nám naši hostitelé, Sandy a Ken, poslali v emailu. Stáli jsme s naším kufrem přede dveřmi a doufali si, že jsme si nespletli dům. Zabouchali jsme a za chvilku nám přišla Sandy otevřít. Taky se k nám hned vrhli Finn a Byah, dva pejsci, o které jsme se měli 2 týdny starat. Stačila sekunda a byli jsme jejich. No posuďte sami. Finn je naprosto úžasný zástupce psího hipstera – kříženec francouzského buldočka a čivavy a Byah (čti Bája) je kříženka pudla a zlatého retrívra s jemnou duší a vybranými způsoby. Sandy s Kenem je kanadský pár ve středních letech. Žijí ve velkém domě pár metrů od břehu jezera a spolu s Byah a Finnem s nimi v domě žije ještě jejich syn Matt. Jejich další děti sice žijí jinde, ale téměř každý den se alespoň stavili. Dostali jsme vlastní pokoj s koupelnou a první týden jsme se pomalu učili, jak se o dům a čtyřnohé miláčky starat, až Sandy s Kenem pojedou na týdenní dovolenou do Mexika. Myslím, že jsme si s nimi hned padli do oka. Strašně jsme si oblíbili jejich děti, protože jsou všichni ve stejném věku jako my. Každý týden v neděli u nich v domě dělají večeři, všichni přijdou a vezmou i své partnery. Abychom to zkrátili – zkušenost s hlídáním cizího domu a psů byla naprosto skvělá a dodnes jsme se Sandy a Kenem v kontaktu.

Za těchto prvních čtrnáct dní v Kanadě jsme si stihli vyřídit sociální číslo, abychom mohli začít pracovat, založili účet v bance (což bylo opravdu jednoduché – jenom jsme přišli do BMO na pobočku, ukázali pasy a do pár minut jsme měli účet zdarma i s platební kartou).  Taky jsme začali trochu víc poznávat Toronto a oba jsme si našli práci. Přestože nám Sandy a Ken nabízeli, abychom u nich zůstali déle, nechtěli jsme zneužívat jejich pohostinnosti a s díky jsme odmítli. A tak jsme si našli pronájem apartmánu.

Přes facebook jsme našli nabídku spolubydlení v třípokojovém bytě. Zavolali jsme na uvedené číslo a na odpoledne si domluvili prohlídku. Byt byl na úplně opačné straně města, než jsme doteď bydleli. Naskočili jsme na šalinu a dobrou hodinu a půl jsme se povozili. Sešli jsme se s Filipíncem, který hledal spolubydlící do volného pokoje v bytě, který si právě pronajal. Podívali jsme se, slovo dalo slovo a za dva dny se stěhovali. Vlastně jsme si jen sbalili kufr. Veliká výhoda minimalismu v cestování je to, že se můžete stěhovat, kolikrát chcete, a vždycky vám bude stačit jen veřejná doprava J Jinak se dá dlouhodobé ubytování nalézt přes kijiji.ca, tradiční airbnb.com nebo easyroommate.com.

Naše nové bydlení je v malém čtyřpatrovém činžáku, který je v porovnání se čtyřiceti podlažními paneláky okolo spíš takovým trpaslíčkem. Je ale hned na břehu jezera Ontario, v oblasti, kde je spousta parků a zeleně.

Když jsme si do bytu poprvé přivezli náš kufřík, v našem pokoji byla jen postel. V kuchyni trouba, sporák a pár hrnečků. Jinými slovy – nikde žádný nábytek. Prvních čtrnáct dní jsme seděli na kartonech, protože Nico, náš filipínský spolubydlící, nechtěl za nábytek utrácet. Teď to berte s rezervou, ale díky americkému konzumnímu stylu života jsme tu situaci s nábytkem vyřešili ku prospěchu všem stranám. Jelikož jsme nevěděli, jak dlouho v našem novém domově pobudeme, nechtěli jsme tyhle velké věci kupovat ze svého a pak se se spolubydlícím dohadovat o jejich odkoupení, až se budeme stěhovat. Takže jednou jsme šli večer na procházku, projít se po okolí a na chodníku uviděli krásné křeslo. Pořádně jsme si ho prohlédli, jestli není špinavé nebo v něm nejsou blechy a nic jsme nenašli. Jenom na spodní noze bylo trochu poškrábané. Abych se dostala k jádru věci a nenudila vás detaily – lidé v Torontu jsou zvyklí věci pravidelně vyhazovat. I když s nimi nic špatného není. Prostě si jim stůl už nelíbí a tak ho vynesou ven před dům, aby si ho nějaký chudák, co nemá peníze nebo chce šetřit životní prostředí, vzal. Jinak ty věci vezmou popeláři na skládku. Nemáme zkušenosti z jiných kanadských měst, ale v Torontu nejsou snad žádné obchody se zbožím z druhé ruky. Zatím co na Novém Zélandu je recyklování populární a dokonce i manažerky z mé bývalé práce nosili s pýchou second handové oblečení, tady byste něco podobného hledali marně.

Díky tomu jsme ale během čtrnácti dnů kompletně vybavili byt. A problém se vyřešil.