Díl č. 1 – Začínáme náš Kanadský sen
He a Vi v Torontu
Naši milí čtenáři,
pojďte s námi otevřít další kapitolu naší cesty, která se jmenuje Kanada.
Kapitola začala na začátku března 2018, kdy jsme se po cestě z Prahy přes islandský Reykjavík ocitli na mezinárodním letišti v Torontu. Protože jsme byli po cestě pořádně vyhládlí, našli jsme stánek s pekelně dobrými poutini. Poutini je národní kanadské jídlo, na které je každý Kanaďan náležitě hrdý. V podstatě je to porce hranolek se slaninou, sýrem, politá uhem (neboli Univerzální Hnědou Omáčkou). Trochu jsme si odpočinuli a vydali se hledat autobus, který nás měl odvézt do torontské čtvrti The Beaches (= Pláže). Právě tady jsme strávili našich prvních 14 dní v Kanadě.
Před odletem jsme si přes internet našli v Torontu housesitting a dogsitting – to znamená, že se někomu staráte o dům a psy, protože majitelé potřebují odjet a nemají nikoho, kdo by se jim o to postaral. Za to dostanete jednak zdarma ubytování, ale hlavně poznáte nové lidi. Takže jsme odpověděli na jeden inzerát hledající psí chůvy, zavolali si, abychom se navzájem trochu poznali a ruka byla v rukávu. Pokud vás myšlenka housesittingu zaujala, zadejte do googlu lokalitu a slovo housesitting a budete moct plánovat další dovolenou. O housesittingu nám povídal jeden slovinský pár, který jsme potkali při cestách na Fidži. Díky tomu procestovali svět za hubičku a potkali spoustu zajímavých lidí.
Hodinu jsme se kodrcali hromadnou dopravou přes celé Toronto a po dalších deseti minutách chůze jsme se ocitli před adresou, kterou nám naši hostitelé, Sandy a Ken, poslali v emailu. Stáli jsme s naším kufrem přede dveřmi a doufali si, že jsme si nespletli dům. Zabouchali jsme a za chvilku nám přišla Sandy otevřít. Taky se k nám hned vrhli Finn a Byah, dva pejsci, o které jsme se měli 2 týdny starat. Stačila sekunda a byli jsme jejich. No posuďte sami. 
Finn je naprosto úžasný zástupce psího hipstera – kříženec francouzského buldočka a čivavy a Byah (čti Bája) je kříženka pudla a zlatého retrívra s jemnou duší a vybranými způsoby. Sandy s Kenem je kanadský pár ve středních letech. Žijí ve velkém domě pár metrů od břehu jezera a spolu s Byah a Finnem s nimi v domě žije ještě jejich syn Matt. Jejich další děti sice žijí jinde, ale téměř každý den se alespoň stavili. Dostali jsme vlastní pokoj s koupelnou a první týden jsme se pomalu učili, jak se o dům a čtyřnohé miláčky starat, až Sandy s Kenem pojedou na týdenní dovolenou do Mexika. Myslím, že jsme si s nimi hned padli do oka. Strašně jsme si oblíbili jejich děti, protože jsou všichni ve stejném věku jako my. Každý týden v neděli u nich v domě dělají večeři, všichni přijdou a vezmou i své partnery. Abychom to zkrátili – zkušenost s hlídáním cizího domu a psů byla naprosto skvělá a dodnes jsme se Sandy a Kenem v kontaktu.
Za těchto prvních čtrnáct dní v Kanadě jsme si stihli vyřídit sociální číslo, abychom mohli začít pracovat, založili účet v bance (což bylo opravdu jednoduché – jenom jsme přišli do BMO na pobočku, ukázali pasy a do pár minut jsme měli účet zdarma i s platební kartou). Taky jsme začali trochu víc poznávat Toronto a oba jsme si našli práci. Přestože nám Sandy a Ken nabízeli, abychom u nich zůstali déle, nechtěli jsme zneužívat jejich pohostinnosti a s díky jsme odmítli. A tak jsme si našli pronájem apartmánu.
Přes facebook jsme našli nabídku spolubydlení v třípokojovém bytě. Zavolali jsme na uvedené číslo a na odpoledne si domluvili prohlídku. Byt byl na úplně opačné straně města, než jsme doteď bydleli. Naskočili jsme na šalinu a dobrou hodinu a půl jsme se povozili. Sešli jsme se s Filipíncem, který hledal spolubydlící do volného pokoje v bytě, který si právě pronajal. Podívali jsme se, slovo dalo slovo a za dva dny se stěhovali. Vlastně jsme si jen sbalili kufr. Veliká výhoda minimalismu v cestování je to, že se můžete stěhovat, kolikrát chcete, a vždycky vám bude stačit jen veřejná doprava J Jinak se dá dlouhodobé ubytování nalézt přes kijiji.ca, tradiční airbnb.com nebo easyroommate.com.
Naše nové bydlení je v malém čtyřpatrovém činžáku, který je v porovnání se čtyřiceti podlažními paneláky okolo spíš takovým trpaslíčkem. Je ale hned na břehu jezera Ontario, v oblasti, kde je spousta parků a zeleně.
Když jsme si do bytu poprvé přivezli náš kufřík, v našem pokoji byla jen postel. V kuchyni trouba, sporák a pár hrnečků. Jinými slovy – nikde žádný nábytek. Prvních čtrnáct dní jsme seděli na kartonech, protože Nico, náš filipínský spolubydlící, nechtěl za nábytek utrácet. Teď to berte s rezervou, ale díky americkému konzumnímu stylu života jsme tu situaci s nábytkem vyřešili ku prospěchu všem stranám. Jelikož jsme nevěděli, jak dlouho v našem novém domově pobudeme, nechtěli jsme tyhle velké věci kupovat ze svého a pak se se spolubydlícím dohadovat o jejich odkoupení, až se budeme stěhovat. Takže jednou jsme šli večer na procházku, projít se po okolí a na chodníku uviděli krásné křeslo. Pořádně jsme si ho prohlédli, jestli není špinavé nebo v něm nejsou blechy a nic jsme nenašli. Jenom na spodní noze bylo trochu poškrábané. Abych se dostala k jádru věci a nenudila vás detaily – lidé v Torontu jsou zvyklí věci pravidelně vyhazovat. I když s nimi nic špatného není. Prostě si jim stůl už nelíbí a tak ho vynesou ven před dům, aby si ho nějaký chudák, co nemá peníze nebo chce šetřit životní prostředí, vzal. Jinak ty věci vezmou popeláři na skládku. Nemáme zkušenosti z jiných kanadských měst, ale v Torontu nejsou snad žádné obchody se zbožím z druhé ruky. Zatím co na Novém Zélandu je recyklování populární a dokonce i manažerky z mé bývalé práce nosili s pýchou second handové oblečení, tady byste něco podobného hledali marně.
Díky tomu jsme ale během čtrnácti dnů kompletně vybavili byt. A problém se vyřešil.
Díl č. 2 – Jak se žije v mega městě aneb
Výhody Toronta
Toronto je největší město Kanady a nachází se na břehu jednoho z Pěti Velkých Kanadských jezer – Ontaria. Tohle jezero, které svou rozlohou připomíná spíš menší moře, dalo jméno celé provincii. Kanada má těch provincií hned několik: Severozápadní teritoria, kde dávají polární medvědi dobrou noc; Britskou Kolumbii a Albertu, kde se nacházejí skvostné Rocky Mountains a nejkrásnější národní parky Kanady; Saskatschewan a Manitobu, kterým se přezdívá obilnice Kanady díky lánům polí, které končí v nedohlednu a prériím se stády bizonů; Ontario, nejvíce obydleným územím a správním a obchodním centrem země; Quebeck, který je osídlen převážně potomky Francouzů a je také zbytkem Kanady posměšně označován na místo s největší koncentrací protivných lidí na světě; Nový Brunšvik, Newfoundland a Labrador tvořeny ostrovy a poloostrovy u břehů Atlantiku s divokou a řídce osídlenou krajinou; Nové Skotsko, nejvýchodnější část Kanady s bílými plážemi a Ostrov prince Eduarda, který je nejmenší a podle mnoha cestovatelů nejpoetičtější Kanadskou provincií.
V tomto článku budeme pozitivní a řekneme vám, co máme na Torontu rádi a co nás tu baví.
Město Toronto jsme si k životu nevybrali náhodou. Věděli jsme, že tu budeme mít šanci najít dobré práce. Znáte to – bez práce nejsou koláče a tak jsme chtě nechtě museli přemýšlet kde a jak si na další cestování nejlépe vyděláme.
Abych byla upřímná, výběr Toronta jako města pro život pro nás byla velká výzva. Jen si to představte: Pocházíte z malé vesničky v České republice, pak se přestěhujete do Prahy a říkáte si: ty jo, to je ale velký město! Pak žijete pár let na Novém Zélandu, kde je 5x více ovcí než dvounohých obyvatel (což jsou 4 miliony). No a nakonec přijedete do Toronta, které má oficiálně jen 2,8 milionu obyvatel, ale do toho je počítaná pouze ta populace, která žije v centru. Toronto je obklopeno dalšími městy, které jsou sice správně oddělené a samostatné, ale fakticky a geograficky patří k Torontu. Každé z těchto měst má zhruba po milionu obyvatel a to dává dohromady necelých 9 milionů lidí, kteří žijí a pracují v této velké aglomeraci zvané Toronto.
Pravda, když žijete v tak obřím městě, kde je navíc veřejná doprava a vlastnění auta velký problém, moc přírody (a tím myslím opravdové přírody a ne městských parčíků nebo golfových hřišť) si neužijete. Život v takovém městě vás ale může obohatit tak, jak byste to nečekali!
Atmosféra Toronta
Toronto je velice tolerantní a kosmopolitní město. S britským Londýnem se tradičně přetahuje o titul nejvíce multikulturní město světa. V Torontu má svůj domov úctyhodných 230 národností z celého světa a ve městě se mluví více než 180 různými jazyky a dialekty. Musím vám upřímně říct, že tuhle diverzitu na Torontu prostě miluju. Teprve, když člověk žije každodenní život mezi tolika různými lidmi, zjistí, jak je rozmanitost kultur obohacující.
Pořád se máte s ostatními lidmi o čem bavit. Posloucháte vyprávění o zemích, ze kterých přišli, o jejich zvycích a dějinách, posloucháte a vyprávíte své příběhy.
Inspirujete a necháváte se inspirovat.
Vzděláváte se a vzděláváte ostatní.
Navzdory tomu, že se tu mísí obrovské množství různých kultur a různých lidí, kteří sem přišli z různých důvodů, celý ten systém funguje k prospěch všech obyvatel. Myslím, že je to hlavně zásluhou místní vlády, která netoleruje žádné formy rasismu a nesnášenlivosti a spíše vychovává lidi k tomu, aby byli jednotní a navzájem se respektovali, protože jsou všichni Kanaďané nehledě na to, odkud přišli, jakou mají víru nebo barvu kůže.
Naše osobní gastro turistika
Každý víkend si vybereme nějakou restauraci v okolí, kde servírují tradiční jídla, a ochutnáváme. Takhle už jsme byli v polské restauraci na vynikajících pirohách s houbami v polévce z červené řepy, v řecké restauraci na souvlaki a gyrosu, v mexické restauraci na fantastickém buritu, thajské na dokonalých nudlích a tofu, jiho-indické na výborných róti plackách a tak dále… Pořád je tu co objevovat.
Dalším plusem národnostní diverzity v Torontu jsou kromě výborných národních restaurací a bister také různé festivaly a národní svátky. Největším festivalem a zároveň oslavou jednoty v různosti je festival karibských kultur v Torontu zvaný Caribana. Představte si karneval v Riu de Janeiru. Sice jsem tam nikdy nebyla, ale když se řekne Rio, představím si polonahé lidi v kostýmech s dlouhými barevnými ptačími pery, alegorické vozy, průvody, lidé tančí a baví se. Přesně takhle vypadá asi nejlepší akce Caribany, která se jmenuje Grande Parade neboli Velký Průvod. Několika kilometrový úsek dálnice ve městě se uzavře a místo a vlastně celé Toronto se na několik dní stane karnevalovým Riem. Ve městě narazíte na karibské dívky, o kterých se ani nedá říct, že by byli polonahé, neboť mají místo kalhotek jen šňůrku z bižuterie (představte si pohádku o Chytré horákyni posunutou o level dál). Celé město se ponoří do euforie (rozdávají tu taky zdarma kondomy) a promění se v obrovskou street party. Lidé tancují na ulicích spolu s tanečnicemi a tanečníky.
Festivalů a větších či menších akcí, kde můžete okusit jiné kultury, které tu žijí, je mnoho. Pro mě osobně je tohle forma sebevzdělávání. Čím více o lidech víte, tím méně se jich bojíte.
A věřte mi, neznám nic, co by nás tolik oslepovalo jako právě strach.
Pořád se tu něco děje
Další výhodou života v Torontu je mnoho možností kulturního vyžití. Je tu spousta galerií, museí, koncertů, divadel, kin a to v takových variacích, že si tu musí vybrat snad každý. Lidé tu jsou kreativní, je tu spousta nejrůznějších spolků a uměleckých uskupení, které vám dají možnost nejen se bavit, ale také se rozvíjet.
Na internetu jsem narazila na třídenní kurz zdarma, který učil účastníky, jak napsat knihu. Lektorem byl majitel jednoho velkého nakladatelství, které publikuje knihy businesového stylu (takové ty knihy typu Jak přestat prokrastinovat atd…). Tenhle týpek na svých kurzech v podstatě hledal nové slibné autory, a proto byl tento jeho kurz zadarmo. Sice jsem nikdy neuvažovala o tom, že napíšu knihu, ale stejně jsem se přihlásila. Kurz byl mimořádný především skvělou inspirativní atmosférou a vysokým standardem kvality informací, které v něm byli předávány.
Takových akcí je tu každý den hned několik.
Hodně pracovních příležitostí
Ať už umíte cokoliv, jedno je jisté – pokud budete opravdu chtít, v Torontu máte příležitost pracovat v tom, co chcete, nebo vás baví. V Torontu je neoficiální finanční centrum Kanady a lidé tu vydělávají velké peníze. Tohle je hlavní důvod, proč jsme si Toronto vybrali mi. Upřímně. Každý den je tu vypisováno mraky a mraky nových pracovních nabídek všech možných odvětví a pozic. Pokud chcete pracovat na kariéře a zažít pracovní život ve velké americké korporátní společnosti se vším všudy a něco se naučit, právě v Torontu máte největší šanci uspět. Pracovní nabídky tu samozřejmě nejsou jen od velkých korporací. Na druhou stranu s nabídkami je spjatá i veliká konkurence uchazečů, které se nedá vyhnout, ale lze se na ní dobře připravit.
Viky tu našel výborně placenou práci jako pokrývač do jedné hodiny (ano, našel první inzerát, zavolal na něj a druhý den šel podepsat smlouvu!) a já byla přijata do svého současného zaměstnání pro velkou právnickou korporaci zhruba po týdnu od doby, co jsem rozeslala první životopisy. Tahle zkušenost mě motivovala k tomu, abych využila znalostí, které jsem se naučila na semináři o psaní knih a tak jsem se rozhodla, že napíšu knihu o tom, jak si v cizí zemi najít dobrou práci. Chystám se předat své zkušenosti s hledáním zaměstnání na Novém Zélandu a v Kanadě tak, aby mohli pomoci někomu dalšímu.
Život v Torontu přináší spoustu dalších výhod a takových těch maličkostí, které vás zahřejí. Navzdory spoustě betonu je tu i mnoho parků se spousty veverek a mývalů a ptáků. Je tu hodně veřejných knihoven, které jsou zdarma, letní kina, která v létě promítají filmy v parcích, cyklostezky a hlavně spousta lidí, kteří běhají, jezdí na bruslích, cvičí jógu v parcích, takže vám přijde normální, že lidé sportují a ani se nenadějete a sportujete taky. Tomu se říká davová motivace 🙂
Dnes jsme si popovídali o tom, co máme na Torontu rádi. Přístě vám ale vyklopíme, co tu rádi nemáme, respektive co na Torontu stojí za starou bačkoru.
Díky za to, že cestujete s námi !
Díl č. 3 – 5 nevýhod Toronta aneb
Tohle tu je opravdu špatně
Naši milí čtenáři,
vítejte u dalšího dílu vyprávění o našem současném životě v největším kanadském městě, Torontu.
V minulém díle jsme vám popisovali, proč se nám tady líbí. Doufáme, že si tu fantastickou rozmanitost kultur a svobodomyslnou atmosféru Toronta užili, protože dnes vám práskneme 5 věcí, které nám tu vysloveně vadí.
Ať to zbytečně neprodlužujeme, tady je první nevýhoda Toronta:
1. Doprava
Asi největší bolístkou tohoto velkého města je doprava a to hned v několika směrech. Toronto má sice dobrou síť veřejné dopravy, ale na to dostat se z bodu A do bodu B je potřeba si mnohdy vzít celý den. Všechny zastávky jsou od sebe vzdálené tak 200 metrů a tak se tramvaje a autobusy rozjedou, aby za minutu zastavily. Navíc je v centru města tolik semaforů, na kterých se stojí, že se po chvíli přistihnete, že máte radost z toho, že se dopravní prostředek, ve kterém jedete, vůbec hýbe.
Ve městě jsou také denním pravidlem dopravní zácpy a to navzdory gigantickým dálnicím, kterými je Toronto doslova prošpikované. Některé z dálnic tu mají třeba i 8 pruhů v jednom směru a přesto je potřeba plánovat jízdu tak, aby se člověk vyhnul špičce. Hlavním problémem je to, že každý správný Kanaďan má minimálně jedno auto. Spíš jich ale má víc než míň. V každém autě navíc jede většinou jen jeden člověk a tím je řidič. Veřejné dopravní prostředky jsou pro chudáky, co nemají na auto. Navíc tu platí pravidlo, že čím větší auto člověk má, tím vypadá bohatší a tím pádem si takový jedinec přijde důležitější a hodnotnější.
Protože Kanaďani nejsme, tak nemáme ani auto. Jo jo, jsme tu za takové chudáčky, protože Viky chodí do práce pěšky (má to 20 minut) a já jezdím na kole. Vlastnit tu auto je totiž taková malá finanční sebevražda. Jelikož místním obyvatelům přijde samozřejmé a normální mít dluhy na všechno (koneckonců hlavně, že si ostatní myslí, že jsem v balíku) a pojem finanční gramotnost tu zná málokdo, všichni místní auto prostě mají a hotovo. Problém není v tom, že by tu auta byla drahá, to spíše naopak, problém je v tom, že je tu povinné pojištění auta, které musíte mít uzavřeno v momentu, kdy auto kupujete. Bez toho na vás auto nebude přepsáno. Pojištění se platí měsíčně a jeho suma je hodně individuální, záleží na mnoha faktorech, například jestli jste žena nebo muž, jak dlouho máte kanadský řidičák, v jakém městě žijete anebo jaký druh auta kupujete. Abychom to zkrátili, když jsme se informovali na výši pojistného pro nás, nejlevnější varianta vyšla na 450 kanadských dolarů, což je zhruba 8 000 Kč. Měsíčně! V Torontu jsou sice poměrně dobré mzdy, ale i tohle už je pro průměrného zaměstnance trochu moc. Navíc ve městě v podstatě neexistují parkovací místa zdarma a tak bychom za parkování v areálu domu, kde jsme rezidenty a platíme nájem, platili dalších 100 dolarů (asi 1 700 Kč) měsíčně. To už máte 10 000 Kč měsíčně vydaných za auto, které ještě ani nemáte. Jelikož nás tahle suma vyděsila a navíc bychom si museli udělat kanadský řidičský průkaz, protože v Kanadě neuznávají mezinárodní řidičák, na auto jsme se tu prostě vykašlali. Snažíme se poznávat město, a když jedeme někam na výlet, většinou si půjčíme auto. Asi nemusím říkat, že autopůjčovny tu jsou také předražené… Abych byla upřímná, doprava je hlavní důvod, proč nás Toronto a Kanada celkově dost zklamaly. Veřejná doprava mimo město v podstatě neexistuje nebo je směšně drahá a pořídit si auto, které ke kvalitnímu životu prostě potřebujete, vám vezme takovou část výplaty, že už vám na žádné výlety stejně peníze nezbudou.
2. Příroda je v nedohlednu
I když se o Kanadě všeobecně ví, že oplývá hlubokými neprozkoumanými lesy a obrovským územím, kde nežijí žádní lidé, v Torontu je to trochu naopak. 25% veškerého obyvatelstva Kanady (cca 30 milionů) je soustředěno v okruhu 200 kilometrů od centra Toronta. To znamená, že na malém kousku země o rozloze Prahy a Středočeského kraje žije skoro 10 milionů obyvatel!
V praxi to samozřejmě znamená, že příroda tu je hodně přetvořená tak, aby se člověku líbila. Abyste narazili na opravdový les (ne lesopark ani městský park nebo ZOO), musíte jet dlouho a daleko. Nejbližší opravdová příroda je 5 hodin jízdy a jedná se o národní park Algonquin. Jinak je celé daleké okolí Toronta souvisle zastavěné domy, mrakodrapy, dálnicemi a zábavními zařízeními.
Nedostupnost přírody tu dospěla do fáze, kdy když chcete jít do přírody, musíte za to platit. Ano, vstup do národních parků (což je v podstatě každá opravdová příroda) je zpoplatněný, což je něco, co mi přijde prostě špatně.
Minulé čtyři týdny byla v Torontu až nesnesitelná vedra, teploty se vyšplhaly až ke 40 stupňům Celsia ve stínu. Není se čemu divit, protože celé tohle veliké město je směs betonu, skleněných budov a asfaltu. Přitom se nachází na břehu obrovského jezera, které by mělo vzduch ochlazovat. Upřímně je mi našeho jezera Ontario neskutečně líto. Nikdo se v něm nekoupe, protože je celoročně plné řas a sinic od toho, jak se do něho vypouští všechen lidský a chemický odpad ze všech měst, které jsou na jeho břehu. Na hladině plavou pet lahve, kusy neidentifikovatelných plastů a povlak mikroplastů. Při horkých letních dnech jezero vypadá a páchne jako stoka. Přitom se ještě před pár lety na mnoha plážích lidé koupali a užívali si vody. Dnes si můžete tak maximálně zahrát volejbal na pláži, jít kolem jezera na procházku nebo si vyjet na lodi někam daleko a hledat čisté místo ke smočení.
3. Toronto je pekelně drahé místo k životu
Oficiálně je Toronto jedno z nejdražších míst k životu na světě. Platy tu sice nejsou špatné a na první pohled by se mohlo zdát, že si místní obyvatelé nemají na co stěžovat. Když ale začnete žít místní normální život, brzy přijdete na to, že věci nejsou tak růžové, jak se na první pohled zdají. Enormní množství bezdomovců a žebráků v ulicích by vám to pravděpodobně potvrdilo.
Pokud chcete žít v Torontu, musíte s nadsázkou platit i za vzduch, který dýcháte. A teď bez nadsázky – všechno je tu extrémně drahé. Výše jsem popisovala, kolik měsíčně stojí mít pojistku a parkování pro auto. Vezměte si, že minimální mzda je tu 14 dolarů a obrovské množství lidí tu také pracuje za minimální mzdu. Místní zaměstnavatelé úspěšně využívají (zneužívají?) výhody skutečnosti, že je v Torontu spousta nových imigrantů. Pro ty z vás, kteří jste nikdy v zahraničí nepracovali a tak vám není jasné, jakou to má spojitost – Když přijedete někam, kde nikoho neznáte, máte třeba jenom dočasná pracovní víza a nemáte našetřen milion do začátku, jste neskutečně vděční za jakýkoliv příjem, kterým zaplatíte nájem. Víte, že vaše kolegyně s místním občanstvím, která pracuje o polovinu méně, má o pět dolarů na hodinu vyšší mzdu, ale přesto jste prostě vděční za to, že máte práci a i minimální mzda vám přijde fantastická. Vraťme se ale k výdajům. S minimální mzdou si tu vyděláte okolo 1 700 dolarů měsíčně. Hromadná doprava stojí 150 měsíčně, samostatný pokoj bytě v nějaké z okrajových lokalit ale s relativní dostupností do centra stojí 1000 měsíčně. Mnoho lidí z finančních důvodů bydlí ve sklepech bez oken. Bydlet ve sklepě je o trochu levnější, vyjde to třeba za 700 měsíčně za pokoj. Za jídlo člověk utratí tak 200 dolarů měsíčně, pokud si ale vaří sám. Pokud si sem tam koupíte hotové jídlo, přihoďte dalších 100 dolarů, protože pod 10 dolarů za porci je dost těžké se najíst. Takže, abychom to shrnuli – máte střechu nad hlavou, dopravíte se do práce, najíte se a zbude vám 250 dolarů na měsíc na život. Zaplatíte si telefon (50 dolarů je standard u všech společností), koupíte něco na sebe, jednu zajdete do kina a na zbytek si holt musíte půjčit…
Snad každý člověk tady má finanční problémy. U některých lidí to poznáte na první pohled, u některých až na ten druhý. Lidé si tu ani nejsou schopni našetřit pár stovek na novou televizi a tak si ji vezmou na splátky. Je to takový život na dluh. Osobně tomu říkám nablýskaná chudoba. Místní obyvatelé tu sice jezdí v bavorácích a mercedesech a mají z toho super pocit, ale všechny ty věci včetně bydlení mají na dluh. Jakmile se jim něco stane a oni nebudou moci podnikat nebo je třeba vyhodí z práce, banka přijde a vezme si to všechno zpátky i s úroky. A torontské ulice budou mít o další bezdomovce navíc.
4. Konzum, konzum, prachy, konzum
Protože je Toronto město, kde se točí velké peníze, společnost a lidé, kteří jí tvoří, jsou zvyklý přemýšlet převážně v rovině peněz. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem slyšela v jednom z nejposlouchanějších místních rádií monolog o tom, jaký je rozdíl mezi sejvrem (z anglického SAVE neboli šetřit) – tedy šetřílkem a čípákem (z anglického CHEAP neboli levný) – tedy levňousem. Oblíbený rádiový mluvka naprosto vážně mluvil o tom, že jestli jste čípák, tak jste prostě ubožák, protože nemáte dost dobrý lifestyle. Rozdíl mezi čípákem a sejvrem (který je sice taky ubožák, ale ne tak velký jako čípák) je prý takový, že když si koupíte balenou vodu v Costcu (to je takové místní Makro), tak jste jen sejvr, ale když pijete vodu z kohoutku, tak jste čípák a tedy ubožák, protože nechcete utrácet peníze za balenou vodu. Chápete to?
Z každého billboardu, televize, rádia doslova křičí takoví rozumbradové a omílají pořád dokola, že kdo nemá každých 6 měsíců nejnovější typ telefonu je looser (=ubožák), kdo pije vodu z kohoutku je looser, kdo nechodí do práce každý den v novém oblečení je looser, kdo nemá desénový konferenční stolek je looser, kdo nejezdí taxíkem je looser,… Lidé, kteří jsou takovému tlaku (který je, upřímně, docela těžké ustát) vystaveni, tuhle absurdní hromadu hnoje často neunesou a podlehnou. Vezmou si půjčku, aby si koupili značkové oblečení a kolegové si o nich nešuškali, že nakupují jako čípáci. Koupí si iPhone, který další 2 roky splácí, aby se zavděčili ostatním a sami sobě. Společnost tu nutí jedince k tomu, aby neustával v utrácení, kupování nových nesmyslných věcí a vyhazování funkčních věcí, jejichž jedinou vinou je, že už vyšly z módy.
Lidem, kteří tu jsou kratší dobu, to přijde nesmyslné, lidem, kteří tu žijí déle, to přijde normální. Přemýšlí o odpadcích stylem – Kanada je přece dost velká a tak se toho na skládky dost vejde.
Musím říct, že tohle je další věc, která mě na Kanadě prostě šokovala. To neskutečné množství zbytečného odpadu, který se tu produkuje. Když jdete na nákup, v obchodě vám automaticky zabalí každý kus koupeného zboží do jiné igelitky. Já si vždycky beru plátěnou tašku a předem musím prodavačku několikrát upozornit, že ty plastové tašky prostě nechci. Nerozumí tomu. Většinou mě začnou přesvědčovat, že jsou zdarma a tak, že bych si je měla vzít. To už se pak přestanu usmívat, zamračím se a řeknu, že znečišťují přírodu.
S plastovými taškami máte na výběr, ale s mnoha dalšími předměty ne. Mnoho potravin je baleno ve zbytečných plastech. Na obrázku můžete vidět jeden takový příklad za všechny. Koupila jsem dvě okurky. Každá z nich byla zabalená ve trojité vrstvě fólie a obě dvě byly ještě zavázané v igelitové tašce.
Minimalismus tu není zrovna v módě.
5. Velká koncentrace psychicky nemocných lidí, o které se nikdo nezajímá
Za necelých šest měsíců, co žijeme v Torontu, se tu stali 2 velké útoky, které šokovaly Ameriku. Prvním byl případ, kdy se zhrzený mladík rozhodl najet dodávkou do davu žen, protože se s ním rozešla přítelkyně, a 19 lidí, většinou žen zabil. Druhý útok se stal nedávno v centru, kdy si jiný mladík vyhlédl restauraci a začal střílet do lidí, přičemž zabil 2 dívenky – 8 a 18 let. Oba případy mají jednu věc společnou: oba mladíci měli už dříve psychické problémy. Tím se dostávám k další věci, která mi na životě v Torontu přijde přinejmenším znepokojivá. Mám pocit, že je tu mnoho lidí s vážnými psychickými problémy, kterým ale lidé nevěnují pozornost. Jde většinou o členy rodiny nebo přátele, kteří sice o problémech vědí, ale buď se jim je nechce řešit, nebo prostě nevědí jak. Po druhém útoku, kde mladík zastřelil 2 děti, vydala rodina útočníka prohlášení, ve kterém mimo jiné uvedla, že jejich syn měl vážné psychické problémy! Čtete dobře – ti lidé o tom věděli, a přesto nic nedělali.
Když náhodou prší a já nemůžu jet na kole do práce, jedu tramvají. Tramvají jezdím nerada, protože je to zdlouhavé a pokaždé se tam veze nějaký ožrala, co tam zvrací nebo huláká po ostatních. Jednou jsem jela tramvají a nastoupila postarší paní, která neměla kalhoty. Ani kalhotky. Chodila po ulici s holým zadkem a předkem. Když nastoupila, bylo navíc zřejmé, že ani neovládá své vyprazdňování. Nastoupila do tramvaje a tím špinavým holým zadkem si sedla na sedačku. Nechápejte mě špatně, nechci mluvit ošklivě o paní, která za svůj stav evidentně nemohla. Chci poukázat na to, že nikdo se o ní nezajímal. A to je ta tragédie Toronta. Ta paní, stejně jako ostatní nemocní lidé, kteří chodí po ulicích, mají své rodiny, kterým jsou ukradení. Třeba ta paní žádnou rodinu ani přátele nebo sousedy neměla. Od toho jsou ale na každém rohu policisté, kteří mají pomáhat a chránit a pomoci takovým lidem najít pomoc.
Vzrůstajícím fenoménem Ameriky je nárůst depresí u mladých lidí, kteří trpí samotou.
Je to trochu bizardní, nemyslíte? Máte okolo sebe 10 milionů lidí, a přesto jste sami, protože nikoho nezajímáte…
Závěrem
Doufáme, že na vás tohle vyprávění nepůsobilo moc pesimisticky. Jestli ano, tak se omlouvám a slibuji, že to bylo naposled a příště si budeme povídat o příjemnějších věcech.
Cílem tohoto dílu nebylo kritizovat životy jiných lidí, ale zamyslet se. Udělat krok zpět a posoudit věci z odstupu.
Díky za to, že jste!
Vaši He a Vi