FIDŽI – Expedice 21. 9. – 7. 10. 2017
21. 9. Den první aneb přílet do Nadi a první dojmy
Na Fidži jsme letěli z Christchurch s leteckou společností Air New Zealand. Pokud se na Fidži také chystáte, určitě s nimi neleťte – Fiji Airways mají celkově lepší ceny a podle vyprávění kamarádů je i servis na mnohem vyšší úrovni. Nikdy jsme neletěli s tak nepříjemným personálem a v navzdory nemalé ceně letenky (650 NZD) nám nabídli zdarma jen kelímek vody, čaj nebo kávu. Let nám poměrně pomalu ubíhal. Konečně jsme uslyšeli magické slovo BULA. Znamená ve fidžánštině něco jako Ahoj a V pohodě. Na letišti jsme vyměnili pár jen pár dolarů nezbytných pro zaplacení první noci v hotelu, protože tam byl nevýhodný kurz. U příletové brány nás už čekali naši čeští kamarádi z Nového Zélandu, Andrejka a Péťa, kteří měli Fidži jako přestupní stanici na dovolené a bylo to naposledy, co jsme s nimi trávili čas, protože se pak už vraceli domů. Odjeli jsme spolu všichni na hotel, převlékli se a za teplé noci se vydali na večeři do čínské restaurace. Dali jsme si snad všechno z jídelního lístku a zaplatili 30 FJD, vrcholem byl krab. Poprvé jsme ochutnali místní asi nejlepší pivo Fiji Gold. V restauraci stojí 6 babek. Byla to večeře na rozloučenou s jedněmi z nejbližších lidí, které jsme na Zélandu měli, Andrejka s Péťou byli částí naší novozélandské rodiny, se kterou jsme slavili Vánoce, narozeniny, úspěchy, sdíleli starosti a pomáhali si.
Dlouho do noci jsme pak venku povídali pijíce rum a Bayleys. Náš hotel Central Sunview byl ve čtvrti Martintar v Nadi a navzdory tomu že to bylo nejlevnější ubytování za 50 fidžánských dolarů za pokoj a noc, tak byl čistý a s klimatizací, kterou jsme ocenili.
Místní Fidžánci jsou neskutečně milí lidé. Hned první den se na Fidži cítíme jako doma, opravdu vítaní a v bezpečí.
22. 9. Den druhý aneb směna peněz a zařizování ostrovů
Po příjemné noci nás ráno probudili Andrejka s Péťou ať už jdeme na snídani. Dali jsme si papáju a pak ještě nějaké podivně vypadající ovoce, které mělo ale naprosto dokonalou chuť. Jo a také nějaké místní buchtičky. Rychle jsme pobalili a odjeli jsme s našimi přáteli do města, odkud už pokračovali na letiště. Loučení bylo celkem veselé, jsme si jistí, že se ještě potkáme. Výhodou cestování je, že potkáváte spoustu podobně smýšlejících lidí, kteří se vám nesmazatelně zaryjí do srdce. Stanou se součástí vašich cest, vašich vzpomínek, vašeho života. Nevýhodou je, že se s nimi musíte dříve nebo později rozloučit. Asi každý to má jinak, ale aby mě tahle těžká loučení tolik nebolela, musím to pojmout jako dočasné nashledanou a ne jako sbohem navždy. Takže Klouzci – na brzkou shledanou!
V centru Nadi jsme byli tak v 10 hodin ráno. Nikde jsme nepotkali žádné otravné naháněče. Město žije svým rušným životem, ale není nám to nepříjemné. Je to prostě jen jiné. Hned jsme šli do první turistické kanceláře Selva Tours, abychom naplánovali ubytování a dopravu na ostrovech. Na souostrovích Yasawa a Mamanuca, kam jsme měli namířeno, není kromě ubytovacího zařízení a/nebo fidžánské vesnice nic jiného než džungle. Na ostrovech většinou není ani zdroj pitné vody. Pokud nemáte vlastní loď, jste absolutně závislí ve všem na ubytování, které si zajistíte předem z hlavního ostrova. Nezávislé punkové cestování si tu opravdu neužijete. V cestovní kanceláři jsme narazili na velice milou Fidžánskou paní v nejlepších létech a sečnu ze Samoa, co jí pomáhala. Obě se o nás moc hezky starali a u šálku čokolády nás vyzpovídali, jaká místa si přejeme vidět, jaký máme rozpočet, jak chceme bydlet a kolik ostrovů navštívit. Po třech hodinách jsme odcházeli s rezervovaným ubytováním, dopravou a skvěle naplánovaným itinerářem cesty. Vybrali jsme si strávit 12 na 6 ostrovech v souostroví Mamanucas a Yasawas. Nutno ještě říci, že jsme se na konci zeptali paní, jestli by nebyla nějaká slevička a paní nám ji dala (slevila nám 300 fidžánských dolarů, takže nás 12 dní na ostrovech stálo 3000 fidžánských dolarů za nás oba včetně veškeré dopravy, ubytování a jídla).
Ohledně smlouvání na Fidži – nebojte se zeptat na slevu. Místní vám rádi něco sleví, když se k nim budete chovat s respektem a budete na ně milí.
Paní nás ještě doprovodila do směnárny Lotus ve městě, kde jsme vyměnili peníze (a dostali mnohem lepší kurz než na letišti, čímž jsme hodně peněž ušetřili) a pak nás zavedla do prodejny společnosti Digitel, kde jsme si zakoupili sim kartu s daty za 15 FJD. Ukázala nám také, kde koupit levně čerstvé ovoce a zeleninu, takže jsme si večer udělali papájové orgie. Také jsme nakoupili 3 balíky balené vody, protože na ostrovech je celkově vody málo a je drahá. Po nákupu jsme si vzali autobus k našemu hotelu (stálo to 0,70 FJD, takže ani ne 7 Kč). Autobusy jsou tu velice čisté a upravené, což nás hodně překvapilo, protože jsme to moc nečekali. Navíc si tímto typem cestování můžete popovídat s místními a dozvědět se něco nového. Všichni se t zdraví Bula! a také nám hodně lidí nabízí pomoc. Lidé tu jsou velice přívětiví a přátelští, ale nevtírají se. Milujeme Fidži J
Odpoledne jsme si trochu zdřímli a večer šli na výbornou večeři při svíčkách do restaurace Sitár. Jídlo bylo do indicka, velice dobré a taky levné. Za večeři pro dva s pitím jsme dali 29FJD i s dýškem.
23. 9. Den třetí – teď už jsme opravdu v ráji
Ráno v 9:00 pro nás k hotelu přijíždí bílá dodávka s indickým řidičem a dalším párem, který se chystá na ostrovy. Jsou to Mike a Kirsty, Novozélanďané, se kterými jsme na ostrově Mana trávili každou volnou minutu. Jedeme do přístavu Denarau, odkud vyjíždí lodě na Mamanucas a Yasawas. Při cestě obdivujeme barevné květy ibišků a orchidejí, které tu rostou snad u každého domu a podél silnic. Když jsme dojeli do Denarau, tak jsme moc nepochopili, proč se tomu říká přístav – nebyli tam žádná mola, jen lehátka, restaurace a houpací sítě na písečné pláži s palmami. Inu, proč ne… Zapovídali jsme se s Mikem a Kirsty. Jsou také z Christchurch, takže jsme toho měli hodně společného a čekání na loďku nám rychle uběhlo. Ani jsme se nenadáli a přijela loď. Teda spíš loďka. Bylo nás 15 pasažérů a bylo vidět, že loďce to dalo hodně zabrat. Potřebovali někoho na vyvážení na příď a tak jsem šla. Užívala jsem si to ale jen tak 15 minut, protože kapitán (ostřílený mořský vlk v nejlepších letech) rozhodl, že potřebujeme větší loď. Zajeli jsme k někomu domů, přestěhovali se na poctivou rybářskou plechovku a vyjeli tentokrát už doopravdy na naši první zastávku – ostrov Mana v souostroví Mamanuca. Cestou jsme míjeli spousty krásných malých ostrůvků s krásnými písečnými plážemi obklopenými křišťálově čistým mořem, s palmami a houpacími sítěmi. Tu a tam byla ve vodě vidět i nějaká ta veliká potvora.
Konečně jsme dojeli na ostrov Mana. Strávili jsme tam 4 dny ve vesnickém hostelu ve vlastním pokoji. Většinu ostrova tvoří Mana Island Resort, což je hodně drahý hotelový komplex. Náš hostel už byl ve fidžánské vesnici, kterou od resortu odděloval vysoký plot s ostnatým drátem s nápisy: Soukromý pozemek, vstup zakázán. Náš hostel se jmenoval Mana Lagoon a byl hned na pláži a okolo v moři byly překrásné korálové útesy s barevnými rybami, které plavali i u břehu. Hostel samotný je v docela žalostném stavu- oprýskané zdi, hodně věcí rozbitých, ne dobře udržované. Nicméně to místo je prostě dokonalé. Hned, jak jsme se ubytovali, jsme vzali ručníky a tradá do moře. Na nějaké plavání to sice nebylo, protože byl veliký odliv, za to jsme ale viděli podmořský život i bez šnorchlování. Stačilo se projít mezi korály. Byly tam veliké modré hvězdice, morény, barevné rybky, pruhovaní hadi. Tak moc mě to pohltilo, že jsem úplně zapomněla na sílu sluníčka a než jsme došli večer domů, byla jsem červená jak rak. Pláže i moře jsou tu zalité záplavou mrtvých korálů a mušlí. Některé z nich jsou opravdu brovské. Přesně takové, jaké si můžete koupit z obchodu se suvenýry. Odpoledne uteklo jako voda a najednou byl čas večeře. Všechno jídlo bylo lokální, žádná západní kuchyně. Ke každému jídlu byl vždy kus ovoce nebo zeleniny – papáje, banány, okurky, taro. Vikymu to trochu připomínalo knedlík.
Po večeři jsme se šli projít do resortové vesničky. Nebyli tam vůbec žádné odpadky. Lidé tam bydlí v domkách s vlastní kuchyní a koupelnou s fantastickým výhledem na moře. Byli tam tenisové kurty, bazény a lázně a restaurace. Asi proto, že jsme běloši a sebevědomě jsme nakráčeli rovnou přes hlavní vchod, si nás nikdo ze zaměstnanců nevšímal a tak jsme si užívali dalších krásných pláží a ibiškových zahrad v resortu. Při procházce jsme tam také potkali Michaela a Kirsty. Popovídali jsme si a pak šli domů do našeho hostelu, protože už byl čas na západ slunce. Západy slunce na Fidži jsou naprosto fenomenální a až kýčově neskutečné. Nebe zrudne do krvava a během 15 minut změní barvu ve žhnoucí oranžovou a postupně přechází do temně žluté, růžové a fialové. Po západu slunce byl kulturní program. Hlavní šéfík a kuchařka se převlékli do tradičního domorodého oděvu a tancovali po fidžánské tance. Pak jsme se přesunuli ven a hlavní šéfík udělal ohňovou show tak, jak ho to učili jeho předci. S ostatními lidmi z hostelu jsme pak tancovali a povídali. Moře bylo klidné a tak jsem se šla v noci koupat. Dlouho do noci jsme leželi na pláži na lehátkách, pili Bayleys a vychutnávali každou sekundu. Když jsme přišli do pokoje, měli jsme u postele obrovského pavouka. Viky ho chtěl zabít a tak jsem do něj rychle foukla a on utekl.
24. 9. Den čtvrtý – ostrov Mana
Souostroví Mamanucas je významné a zajímavé tím, že sem zasahuje cíp Velkého bariérového útesu a tím pádem je to jedno z nejlepších míst na světě na potápění nebo šnorchlování. Já jsem šnorchlovala tak 8x denně a pořád jsem neměla dost. Vikymu se udělal na noze ze sluníčka puchýř a tak nešnorchloval. Nejlepší bylo, že ostrov Mana je se všech stran obklopen korálovým útesem , takže už 5 metrů od pláže jste se mohli potopit a rázem jste se ocitli ve fascinujícím světě malé mořské víly. Opravdu tam chyběla jen ta Ariela. Když jsem šnorchlovala, měla jsem s sebou občas i kousek chleba, kterým jsem rybky krmila. Byli jich tam kolem mě vždycky stovky – modré, zelené, hnědé, pruhované, bílé, s kraječkami, maličké, obrovské,… Viděla jsem tam dokonce i mořské pruhované hady a želvu. Před obědem jsme se šli projít na druhou část ostrova, kde byly útesy. Podařilo se mi tam utopit telefon. Obešli jsme celý ostrov. Odpoledne jsme se zase koupali a šnorchlovali a dělali si prstýnky z kokosáku. Dělá se to tak, že špičkou nůžek otáčíte tak dlouho, dokud neuděláte díru velkou jako váš prst, pak ji tupou rezavou pilkou pižláte tak dlouhou až ji upižláte a nakonec si vezmete stoletý šmirglový papír a 5 hodin brousíte. Fidži styleJ
Když jsme zapáleně brousili, překvapila nás Kirsty. Přišla nás jen tak pozdravit a pozvat nás na večeři. Michael byl totiž rybařit a chytil tři velké ryby, tak se s námi chtěli podělit.Takže jsme pak strávili zbylé dva večery na ostrově Mana s novozélandskými přáteli a vychutnávali vynikající fidžánskou kuchyni. S Kirsty a Mikem jsme si dobře rozuměli. Pozvali jsme je na oplátku na české jídlo až budeme v Christchurch.
25. 9. Den pátý – pořád ještě Mana
Ráno jsme si dali snídaní u moře jako obvykle a šli se koupat. Dopoledne uteklo jako voda a my sseděli u moře s obědem. PO obědě jsme šli za Kirsty a Mikem, protože nás pozvali na kávu. Domek v resortu byl opravdu velice luxusní a prostorný. Vše je krásně nové a čisté. Jsme ale rádi zanaše rozhodnutí si na Fidži vyzkoušet všechny typy ubytování – hostel, u místních, pětihvězdičkový hotel. Odpoledne jsme strácili v moři povídáním a pak jsme šli do našeho hostelu na večeři. Přijeli nějací noví osadníci – mladý pár z Velké Británie, který cestuje po světě, Švéd, který byl kameramanem ve štábu švédského Survivora – reality show a 2 postarší páry. Při večeři jsme si se všemi hodně povídali a sdíleli své zážitky z cestování. Byla to sranda a navíc strašně zajímavé potkat tak jedinečné odvážné lidi. Každý z nich měl svůj neopakovatelný životní příběh. Asi nejvíc se mi na Fidži líbí ta neskutečně přívětivá a přijímající kultura. Každý –ať turista nebo místní – je tou přátelskostí obejmutý a nasycený. Lidé tu žijí jako lidé – pomáhají jeden druhému, ať ho znají nebo ne. Sdílejí své příběhy, sdílejí lásku a přátelství, sdílejí své lidství.
Večer jsme našli ve vstupní hale snad celou fidžánskou vesnici se všemi obyvateli hostelu – byla to velká událost, kde se pilo a tancovalo a povídalo s kýmkoli, kdo seděl vedle. Bylo to prostě super. Všichni jsme se tak trochu opili, protože nám opilí místňáci nutili alkohol. Fidži je ráj.
Od první chvíle se tu cítím bezpečně, příjemně, jako v dávném domově. Podotýkám, že nás tu nikdo nenahání, nic nevnucuje. Cítím se tu neskutečně šťastná.
26. 9. Den šestý – Příjezd k domorodcům, kteří by nás ještě před sto lety snědli
Po snídani jsme si šli zabalit batůžky, protože jsme se přesouvali na další ostrov, který se jmenoval Wayalailai. Batůžky jsme nechali na pláži a šli se ještě smočit. Okolo 11 přijel náš kapitán Aku se svou motorovou loďkou, která nás za 200 FJD měla dopravit přes oceán. Plavba trvala asi hodinu . Musím říci, že jsem se při tom docela bála. Loďka skákala po vlnách na otevřeném moři jako šílená a už v prvních 15 minutách jsme byli mokří od hlavy k patě. Nakonec jsme zdárně dorazili k ostrovu Wayalailai, kde jsme si zaplatili ubytování u místních ve fidžánské vesnici. Byla to nejlevnější varianta ubytování a tak jsme to taky chtěli zkusit. A teď se podržte: ze břehu na nás mávali Honzík a Markétka, naši současní spolubydlící z Christchurch, kteří na Fidži odjeli týden před námi. Než odjeli, tak jsme plánovali kus cesty spolu, ale pak jsme to vzdali a rozhodli se, že si to každý uděláme po svém. Chápete, že Fidži má přes 330 ostrovů a my se bez jakéhokoli domlouvání sejdeme na jednom z nich? Honzík s Markétkou dokonce bydleli přesně tam, kde my. Takže jsme zase bydleli spolu. Bydlení ve fidžánské vesnici je jedinečný zážitek. Ale nejdříve něco o ostrově. Dominantou je skála, která je uprostřed. Jsou tu 3 tradiční vesničky (ostrov je relativně velký). Naše vesnice má asi 90 obyvatel a všichni muži a děti se tu narodili – ženy se sem přivdali – takže celá vesnice byla vlastně jedna rodina, protože tu jsou všichni příbuzní. Podle toho se tu k sobě chovají. O tom ale později. Zbytek ostrova tvoří džungle a skály. Je tu i pár hotelů. Místní tu mají štěstí, protože je na ostrově šest potoků, takže mají „pitnou vodu“. Na většině ostrovů na Fidži pitná voda není. Ostrov hned vedle nás je známý tím, že zde žijí manty obrovské a dá se tu s nimi i plavat. Bohužel v tomto období se stěhují jinam za potravou, takže jsme je neviděli.
Ohledně vesnice: protože tu jsou všichni doslova jedna rodina, neexistují tu ploty nebo princip soukromého vlastnictví. Všechno je všech a všichni chodí všude. Ani po třech dnes jsme nedokázali říct, kdo bydlí v kterém domě nebo čí je které dítě. My jsme se stali součástí vesnice a tím pádem i kmene. Má to ale svá pravidla. Nikdo nesmí nikoho obtěžovat – třeba tím, že se opije nebo že by chodil v plavkách po vesnici. Elektřina je jen ze solárních panelů a jen během pár hodin ve dne – jinak se tu žije bez ní. Večer se tu proto chodí spát brzo, protože se tu tak v 7 večer stmívá. Mají tu několik kohoutů, kteří se starají o budíček ve 4 ráno. V 5 ráno místní spustí generátor elektřiny pro kostel a sejdou se uprostřed vesnice, kde zpívají žalmy. Jsou silně věřící. Kohouti kokrhají po celý den. Ten náš kohout je docela útočný. Několikrát denně ho otec naší rodiny popadne do rukou, běhá s ním po vesnici a straší s ním děti. Místní děti jsou zvědavé a pořád si hrají. Je tu opravdu hodně dětí, ve vesnici to žije. Děti se rády předvádí a rády se nechávají fotit. Náš pokoj nemá dveře, jen krátký závěs, takže to na žádnou erotiku nevidíme J Sprcha (=pár starých stlučených prken) nefunguje a tak se poléváme miskou od jogurtu dešťovou vodou s kýble.
Zajímavé je, že místní pohřbívají své zesnulé hned před hlavní vchod domu, kde dotyčný bydlel. Všude okolo domů jsou hroby, na kterých místní větrají matrace, sedí nebo leží na nich, chodí po nich slepice. Vesnice je hodně prostá, de facto je to jen pár dřevěných chatrčí v džungli u pláže. Rostou tu všude ibišky, obrovské stromy chlebovníků, mangovníky, papáje, banánovníky, ananasy. Za vesnicí začíná strmý sráz, který pokračuje až ke skále uprostřed. Všude jsou obrovité balvany. Za vesnicí jsou prasečince zbudované pod balvany.
Po obědě jsme se šli s Honzou a Market projít na jeden z větších balvanů v džungli, odkud byl výhled široko daleko. Chtěli jsme dojít až na vrchol skály, ale prales byl neprostupný a Vikymu se navíc udělal puchýř na noze a bolelo ho to. Tak jsme jen tak seděli na balvanu, klábosili a kochali se výhledem. Večer jsme šli společně na pláž, udělali jsme oheň, pili Bayleys a povídali dlouho do noci. Tyhle chvíle jsou prostě neopakovatelné…
27. 9. Den sedmý – pořád ještě na Wayalailai
Viky vstává díky kohoutovi už ve 4 ráno, ale já mám své špunty do uší a tak spím až do půl sedmé. Ke snídani jsme dostali něco jako koblížky – bylo to vynikající. Honza a Market dnes odjíždějí na hlavní ostrov do Nadi a pak odlétají zpět na nový Zéland, takže ještě povídáme a trávíme čas spolu. Ještě než odjeli, tak nám dali adresy na ubytování a slíbili, že pošlou zprávu našim rodičům, ať se o nás nebojí, protože se jim neozýváme kvůli rozbitému telefonu. Ulehčilo nám to spoustu starostí. Po rozloučení jsme zůstali na pláži. Viky spal pod palmou a já jsem si tak plavala. Po obědě jsme jen tak zevlovali a povídali s americkým párem, který do vesnice také přijel. Odpoledne jsme donesli lidem z vesnice buchty, co upekla Shery, co se o nás stará a vaří nás. Lidé se každé odpoledne shromáždí na plac a dají si spolu čaj. Vyprávěli nám historii vesnice. Kdysi byla na tom ostrově vesnice jen jedna, ne tři jako dnes. Žil v ní náčelník, o kterém se říkalo, že je to svatý muž, protože prý hovořil s Bohem. Předtím, než v roce 1í83 zemřel, řekl lidem z vesnice, že se skály zřítí a ukázal místo, kam ho mají pohřbít. V roce 1985 se v noci opravdu utrhl kus skály uprostřed ostrova a sesunul se přímo na vesnici. Skoro všichni si to živě pamatují – prý skály padaly a buráceli a vytvořili ohnivou stopu. Kameny se zastavily centimetr před hrobem svatého muže a tím pádem nezničili vesnici. Vesničáné si to pořád připomínají a považují to za zázrak. Nicméně, lidé byli tenkrát vystrašení a tak se přestěhovali a založili tak další 2 vesnice. Mladí lidé a rodiny se později vrátili sem, do původní vesnice, ale staří lidé už tam zůstaly.
Každý den v 6 večer je v místním kostelíku mše. Před šestou k nám domů přišel pastor se svým synkem, aby mu nás ukázal. Jeho syn ještě nikdy totiž neviděl bílého člověka. Byl naprosto fascinovaný. Bylo mu tak 7 let, jmenoval se Josese a neuměl anglicky. Chvilku jsme spolu seděli a kreslili si a pak jsme šli do kostela na mši.
V kostele nejsou lavice, jen rohože na sezení. Ženy a muži sedí zvlášť. Obřad je celý ve fidžánštině, takže vůbec ničemu nerozumíme. Pastor celou dobu mluvil, chvílemi ječel, bylo to chvílemi jako divadelní představení. Hodně jsme zpívali ze zpěvníků, někdy jen muži, někdy jen ženy, někdy do kupy. Taky mě místní ženy vzali k sobě, abych s nimi zpívala. Asi o hodině vstal jeden z mužů, co s námi seděl odpoledne na návsi, a šel dopředu k pastorovi a řekl, že děkuje českým přátelům, že s nimi slaví bohoslužbu a pozval nás po kostele k pití kavy. Všichni nám podávali ruce, když jsme odcházeli z kostela. Připadalo mi, že jsme opravdu v očích vesničanů stoupli na hodnotě a zahrnuli nás k sobě. Naše sousedka mi řekla, že 17. 2. 2018 bude mít jejich vesnice 100 let výročí od přinesení křesťanství = zanechání kanibalismu. Každý měsíc tu sem proto chodí nějaký speciální kazatel a zůstává tu na tři dny. Během těchto tří dnů se nekouří a nepije se kava. Večer jsme se tady připojili k náčelníkovi a vesničanům a rituálně jsme pili kavu. Kava je sušený kořen nějaké rostliny. Je poměrně drahý a je to droga. Dříve se kava podávala obětem kanibalů-otupuje totiž smysly a při požití většího množství vám znecitliví tělo. Dnes už je to jen taková sociální záležitost. Rituál vypadá tak, že si všichni sednou na rohože na zem, náčelníci si sednou naproti ostatním a nádoba s kavou je uprostřed nich. Nejdříve se pozdraví náčelníci a zpívají se nějaké domorodé písně. Pak se nádoba na kavu omyje, usušená kava se dá do pytlíku a vymáchá se ve vodě. Ostatní přitom tleskají do rytmu a náčelníci něco mumlají. Bylo nás tak 30-40, skoro celá vesnice. Po tom, co se kava umíchá, se začne s pitím. Nejdříve se nabídne náčelníkovi. Dotyčný tleskne, pak se mu podá kokosová půlka s kavou, dotyčný řekne nahlas BULA, vypije na ex kavu a 3x tleskne. Tak se postupně napijí všichni a jedou se další kola do němoty. Opravdu. Po prvním doušku vám úplně zdřevění jazyk a při větším množství vám zdřevění celá půlka těla od pasu nahoru. Víc jsme toho nezkoušeli. Povídá se, místní nám vypráví kanibalské historky, aby nás trochu postrašili, vesnice je spolu.
28. 9. Den osmý – Příjezd do těžké romantiky na ostrov Malewu
Ráno jsme se vzbudili díky generátoru a kohoutovi okolo čtvrté ráno. Od rána poprchávalo, což byla pro místní radostná událost. Jelikož tu prší v listopadu, tak už jsou místní u konce se zásobami sladké vody. Na tomhle ostrově prší jenom v listopadu. Místní za tu dobu musí naplnit všechny zásobárny vody, tak, aby přežili do dalších dešťů.
V deset ráno nás měli místní obyvatelé dopravit doprostřed moře, aby nás tam nabrala velká loď, která nás opět vyhodí uprostřed moře a někdo další z resortu White Sandy Beach (kam jsme měli namířeno) nás tam na malé loďce vyzvedne. Zhruba od 9 jsme už byli připravení na pláži na domluveném místě. Spolu s místními jsme vyhlíželi velkou loď, abychom mohli vyrazit, až ji uvidíme. Velká loď totiž nikde nečeká, jenom trochu přibrzdí. Po vykoupání jsme loď viděli přijíždět a tak jsme se přichystali na odjezd, nicméně místní měli tak velký fiji time, že na nás zapomněli a zkráceně řečeno nám loď ujela před nosem. Museli jsme tedy ukecat Shery aby nám sehnala někoho y vesnice, kdo nás do dalšího ubytování vezme na loďce, protože ta velká loď jezdí jen jednou denně. Je to asi hodina cesty. Nakonec Shery sehnala 3 teenagery, kteří byli ochotní nás na White Sandy Beach hodit. Trochu se mi chtělo smát, když jsem je viděla, protože jim ještě ani nerostli vousy. Jeli jsme na maličkém motorovém člunu na otevřeném moři, kde to opravdu hodně houpalo a loďku řídili děti. Nicméně jsme tuto dobrodružnou cestu přežili a musím přiznat, že kluci byli opravdu zkušení na svůj věk.
White Sandy Beach resort nás přivítal velice vřele.
Ubytovali jsme se v našem nádherném domečku přímo na pláži s výhledem na moře přímo z postele. Moc se nám líbí, že každý domeček má svou malou koupelničku, která je nalepená na domek a je bez střechy a bez umělých prvků (defacto se jedná jen o zídku z kamení s písečno kamennou podlahou a sprchou ze zdi). Při sprchování se tak můžete kochat okolními rozkvetlými keři a stromy. Mezi pláží a domkem je alej ze stromů frangipani, mezi kterými je naše soukromá houpací síť pro dva. Miluji, když zavane lehký větřík a přinese omamnou vůni květů frangipani. Miluji, když jen tak ležíme v síti a díváme se na západ slunce. Zaměstnanci tohoto zařízení jsou mladí, v našich letech, takže jsou velice uvolnění a přátelští a rádi se s námi baví. Večer nám připravili raut z tradičních fidžánských pokrmů – salát ze syrových ryb v kokosovém mléce, vařené taro (místní obdoba brambor), pochoutky z kokosů a papájí a další dobroty. Po večeři nám tancovali místní tanec Bula a protože se všem tanec líbil, tak nás ho i naučili. Všichni jsme blbli a užívali si to. Šli jsme spát pozdě večer.
29. 9. Den devátý – White Sandy Beach podruhé
Ráno jsme si došli báječnou snídaní spolu s dalšími spolucestovateli. Ke snídani byl švédský stůl sestávající se z pořádné porce čerstvého ovoce, domácí buchty a džusů. Seznámili jsme se s Brazilcem Brunem a jeho manželkou, která je z Peru. Oba žijí na Zélandu jako my, ale v Queenstownu. Jsou moc fajn. Odpoledne jsme šli spolu šnorchlovat. Objevili jsme totiž Dokonalé místo kousek od pláže, které bylo asi to nejhezčí místo, co jsem viděla. Byl to kraj útesu, kde byl doslova korálový les, který svítil modrou barvou jako safíry. Viděla jsem tam chobotničku a miliardy barevných ryb, které zářili všemi barvami, jaké si jen dovedete představit. Prostě nádhera. Zbytek dne jsme strávili na pláži s ostatními. Povídali jsme si s Britem Johnem, který žije v Číně, kde učí angličtinu. Člověk při cestování potká neuvěřitelné lidi s neuvěřitelnými osudy. Také jsme se šli projít dál po pláži a objevili v džungli opuštěný hotel. Všude byli obrovské pavučiny s obrovskými pavouky, ale také spousta banánovníků s banány, papájí, ananasy a rozkvetlé ibišky. Když jsme se pak jednoho z místních večer ptali, co je to za místo, řekl nám, že je to bývalý hotel, který utrpěl velké škody při loňském cyklonu a tak ho museli vyklidit a uzavřít. Cyklony se tu opakují mnohem častěji, než tomu bylo dřív. Teď přicházejí skoro každý rok a pokaždé mají ničivé následky. Tenhle místňák také říkal, že loni viděl, jak vzal větrý vír nějaký domek do vzduchu a odnesl do džungle 50 metrů dál. Po cyklonu zůstanou také škody na životním prostředí, protože se všechno, co není opravdu dobře přikotvené, roznese po džungli, na pláže a do moře. Místní pak tráví mnoho čas napravováním a uklízením škod.
Jedna z místních zaměstnankyň nás také vzala na procházku džunglí a ukázala nám rostliny používané při léčení.
V noci jsme měli velikou ohnivou vatru na pláži, povídali jsme s ostatními u sklenice s koktejly, tancovali Bula tanec a hráli hry.
30. 9. Den desátý – poslední rozloučení s White Sandy Beach a 3 parádní dny na Long Beach na ostrově Matakawalevu
Ráno jsme si dali lehkou snídani a šli si zaplavat do moře. Dopoledne uteklo jako voda a my šli k obědu. Po obědě jsme si dali naše věci na pláž. Jelikož cestujeme jenom s dvěma malými batůžky, tak jsme pokaždé sbaleni v cuku letu. Čekali jsme na pláži na to, až se objeví na horizontu velká loď, abychom mohli nasednout na malou loď, která nás vezme doprostřed moře a vysadí nás na ten veliký katamarán. Velká loď měla několikahodinové zpoždění a tak jsme na další ostrov dorazili pozdě odpoledne. Ubytování se jmenovalo Long Beach a jednalo se o rodinný penzionek s domky na pláži. Tohle ubytování bylo opravdu nádherné a moc jsme si to tam užili – jako ostatně všude na Fidži. Místní majitelé se o hosty moc hezky starali. Hlavně se nám věnoval Chris – mladý syn majitelů. Je to dredatý sympaťák v našich letech, který ještě nikdy neopustil Fidži. Hodně se nás ptal na naši zemi, jak to tam funguje se školstvím a jaké tam máme počasí a tak podobně. Ukázali nám tam, jak sundat kokosák ze stromu a rozbít ho jedním pohybem o kámen. Večer jsme hráli takovou místní deskovou hru, která se jmenovala fliky fliky a taky volejbal. Bylo nám tam ubytovaných asi 6 – celá kapacity penzionku.
Protože deník dopisuji asi po dvou měsících, už mi trochu splývá, co jsme který den přesně dělali. Uteklo to ale hrozně rychle. Pamatuji si, že jsme každý večer večeřeli na pláži, kde byli okolo nás pochodně, po večeři jsme si povídali na pláži u ohromného ohně. Místní mají ohně hodně rádi a taky jsou to mistři v chození naboso po rozpáleném uhlí. Taky jsme hodně hráli fliky fliky (skoro pokaždé jsme proti místním prohráli), lenošili v houpací síti, koupali se v tom dokonale čistém moři, chodili na výlety do okolí a taky nás Chris naučil plést košík na ovoce z palmových listů.
Na tomto místě se na pláži chodili za odlivu krmit rejnoci s vystřelovacími jedovatými bodci na ocasu (sting rays), takže jsme museli pokaždé dávat velký pozor. Ani jsme nebyli šnorchlovat, protože jsme to prostě nestíhali. Jeden den nás Chris spolu s dvěma dalšími obyvateli vzal na procházku na Kozí ostrov. Museli jsme přeplout na loďce takový korálový průplavek, abychom se tam dostali. Na kozím ostrově je spousta divokých koz. Má kuželovitý tvar a z vršku je neuvěřitelný výhled na korálové útesy, kterými jsou ostrovy v okolí obklopeny.
Je to opravdu těžké rozhodování, ale Long Beach bylo asi to nejlepší místo, které jsme na Fidži navštívili. Tři dny byly ty tam a my jsme opět nasedali na malou loďku, která nás vezla doprostřed moře, abychom naskočili na velkou loď plující na vršek souostroví Yasaw.
3. 10. Den třináctý – Modrá laguna v celé své kráse
Hezky na čas jsme naskočili na velký katamarán a nechali se unášet na sever na ostrov Nacula na pláž Blue Lagoon neboli Modrá laguna. Jestli vám to něco říká, tak je to správně, protože přesně tady se natáčel slavný film Modrá laguna, který všichni milujeme. Vypadá to tu přesně jako ve filmu. Pláže mají bílou barvu a moře je díky tomu jedinečné. Když jsme vyskočili z menší lodě, která nás dopravila z prostřed moře na pláž, přivítali nás zaměstnanci resortu. Tímhle ubytováním jsme si udělali radost – je to pěti hvězdičkový hotel, kde bydleli herci z Modré laguny. Ubytování je hodně drahé a i když jsme si dopřáli jen jednu noc a ještě k tomu v pokoji s dalšími 6 cizími lidmi, stálo nás to více, než všechna ubytování předtím. Stálo to ale za to. V ceně bylo veškeré jídlo, které bylo opravdu vynikající. K obědu jsme měli na výběr z plného jídelního lístku. K večeři byli švédské stoly, které se prohýbali dobrotami a ke všemu hrála živá hudba. Dokonce jsme tam viděli i svatbu na pláži, přímo kousek od nás. Nevěstu vedli po pláži ve svatebních šatech 2 strážci s tradičními vyřezávanými zbraněmi a další bubnoval na takový vyřezávaný a vydlabaný kmen stromu, který se používá k rituálům. Bylo to jedinečné. I tady jsem většinu času šnorchlovala, Viky se tradičně válel na pláži na lehátku.
Plavání a šnorchlování na tomhle místě je zase o něco jiné než na místech předtím. Samozřejmě, ani nemusím říkat, že tu jsou ohromné živé barevné korály a miliony ryb. To je samozřejmé. Co je ale výjimečné na Modré laguně je to, že jak je tu všude bílý písek, tak když šnorchlujete v moři třeba v 5 metrové hloubce, kde je jenom voda a písek, který skrze tu krystalově čistou vodu vidíte, je vám prostě tak nějak zvláštně. Abych to nezobecňovala, tak vám napíšu, jak jsem se cítila já. Cítila jsem se neskutečně šťastně, jako bych já sama byla jednou kapkou vody, která mě obklopovala. Ráda jsem jen tak zavřela oči, roztáhla ruce, vyřadila z provozu všechny svaly a jen tak se odevzdala vodě. Znáte ten pocit, když si váš mozek chce odpočinout a na nic nemyslet, ale v mysli se vám honí pořád nějaké myšlenky (třeba na to, že je těžké na nic nemyslet)? Téměř okamžitě jsem vždycky v této pozici upadla do stavu ne-myšlení, stavu hluboké meditace.
4. 10. Den čtrnáctý – Projekt na záchranu vymírajících lastur obrovských (Giant Clam) na ostrově Tavewa a návrat na Viti Levu
Ráno jsme si užili východ slunce na Modré laguně, posnídali a jeli se podívat lodí na ostrov Tavewa, který se nachází kousek od Modré laguny a je významný tím, že se místní obyvatelé snaží zachránit populaci Giant Clams. Je to jeden z mnoha vymírajích druhů a jedná se o mořské mlže. Dokážete si vybavit obraz Zrození Venuše od Botticcelliho? Pokud ano, tak Giant Clam je přesně ta mušle, ze které nahá Venuše vystupuje. Tito živočichové jsou často loveni proto, že mají hodně masa. Jednu jsem při šnorchlování viděla – byla velká asi jako mikrovlnka (takže spíš ještě takové mládě). Dospělé mušle jsou velké skoro jako člověk. Při mnoha procházkách po fidžánských plážích jsme objevili vyvrženou obrovitánskou skořápku právě téhle mušle. Mají již dlouho své přední místo v červené knize celosvětově kriticky ohrožených druhů.
No ostrově mají takové školky pro tyto živočichy. Při šnorchlování je možné si je hezky zblízka prohlédnout. Mají je tu chráněné před predátory a hlavně před rybáři.
Odpoledne jsme se nalodili na menší katamarán, který nás zavezl na hlavní ostrov Viti Levu, do přístavního města Levuka. Cesta trvala asi dvě hodiny a byla to teda jízda. Na otevřeném moři to hodně houpalo, loď brázdila vlny jako na surfu (takže jsme se vezli po hraně) a řítila se střemhlav přímo po čumáku do vln, ze kterých zase byla vystřelená jako katapult. Na konci plavby jsme byli mokří úplně všichni. S úlevou jsme v přístavu vystoupili z lodě. Jedna paní nám doporučila ubytování v Levuce a napsala nám na papírek adresu (nezapomeňte, že jsme neměli ani mobil). V přístavu jsme si stopli taxikáře, který nás vzal k hotelu. Hotel byl levný, ale byli tam šváby, takže jsme si pobyt zrovna moc neužili. Na druhou stranu byl hned naproti ovocnému trhu a autobusovému nádraží, takže jsme se šli navečer projít, koupili jsme dobroty a vodu na další dny a taky jsme zašli do lékárny pro nějakou dezinfenkční mastičku pro Vikyho. Na nártu se mu totiž udělal ze sluníčka velký puchýř, který prasknul, a noha mu otekla.
5. 10. Den patnáctý – Sigatoka a písečné duny
Ráno jsme na recepty hotelu odevzdali klíče od pokoje a zeptali se paní recepční, jak se dostaneme autobusem do Sigatoky. Pokud se někdy na Fidži ocitneme, doporučujeme místní veřejnou dopravu. Autobusy jsou velice čisté (mnohdy i v lepším stavu než v Čechách), jsou extrémně levné (za cestu dlouhou cca 70 km jsme zaplatili asi 7 fidžánských dolarů na osobu, což je okolo 60 Kč) a řidiči i místní mají turisty opravdu rádi a rádi s nimi povídají. Často se tak dozvíte o krásných místech a dobrých levných restauracích, které v průvodcích nenajdete. Řidiči vám také zastaví, kde budete chtít, na zastávky se tu moc nehraje. Neexistují tu ani jízdní řády – autobus čeká na zastávce tak dlouho, dokud se nenaplní (což je většinou chvilka) a pak vyjíždí. Na jeho místo dojede další a kolečko se opakuje. V praxi to vypadá tak, že neřešíte žádné odjezdové časy, ale prostě rovnou přijdete na zastávku nebo k silnici a jedete.
V Levuce jsme nastoupili do prázdného minibusu s indickým řidičem, který byl moc hodný a milý. Nechal nás si sednout, došel nám koupit nějaké sladkosti a za 10 minut jsme vyjeli. Měli jsme řidiče i autobus sami pro sebe za absolutně směšnou cenu.
Často jsme slýchali od lidí, co na Fidži byli, že si máme dát na Indy pozor, protože okrádají a jsou vychcaní. Rádi bychom tu zdůraznili, že to v našem případě nebyla pravda. Indové se tu chovají stejně přátelsky a čestně jako původní obyvatelé – Fidžánci. Je možné, že někdo měl smůlu a narazil na blbce Inda, je dobré si ale zas a nova uvědomit, že všechno je jen o individuálních lidech a neházet všechny Indy to jednoho nehezkého pytle.
Dorazili jsme do Sigatoky, kudy protéká veliká džungloidní řeka. Jsou tu také „kanibalské jeskyně“ , místo, kde archeologové nalezli množství ohlodaných či tepelně upravených lidských kostí. Vstup byl bohužel relativně drahý a také už jsme neměli tolik času, tak jsme museli jeskyně oželet. Místo toho jsme se ale vydali do národního parku písečných dun, které určitě doporučujeme navštívit. Podle společnosti Trip Advisor je to 75. nejzajímavější místo na světě. Vstupné je symbolické, protože se o chod a údržbu starají dobrovolníci.
Písečné duny u Sigatoky jsou obrovské. Vede jimi stezka dlouhá asi 8 km a vede částečně dunami porostlými vysokými travami, které se při větru vlnili jako zelené moře, částečně holými dunami, kde jsme si připadali jako na Sahaře, částečně podél divokého moře a částečně pralesem, který byl vysázen před pár lety jako ochrana před vysycháním ostrova. Cesta trvala asi 3 hodiny a při odchodu jsme si hezky popovídali s jedním z dobrovolníků. Vyprávěl nám o historickém významu toho místa. Před dvěmi lety totiž archeologové objevili v dunách stopy po první fidžánské civilizaci – zbytky obydlí a také množství keramických střepů. Co ale celému světu vytřelo zrak byl nález několika hrobů s kostrami obrů. Objevili mnoho lidských koster, které měřili od 2,5 do 3 metrů. V současné době probíhá intenzivní výzkum, aby se zjistilo, kdo tito lidé byli.
Po návštěvě dun jsme se postavili k silnici a počkali pět minut na autobus. Ten nás vzal do městečka Nadi.
V Nadi jsme se ubytovali v hostelu hned na pláži, který se jmenoval Traveller´s Beach Resort. Na hlavním autobusovém nádraží, kde nás vyklopil autobus ze Sigatoky, nás odchytl Ind Alkesh a ptal se, jestli nepotřebujeme pomoct. Prošli jsme se s ním městem, nakoupili, co jsme potřebovali a odvedl nás k autobuse, který nás měl odvést k hostelu. Protože jsme neměli drobné na autobus, zaplatit to za nás a nic za to nechtěl. Jel autobusem s námi, povídali jsme a ukázal nám, kde vystoupit. Vystoupili jsme tedy a vyšli ulicí k hostelu. Po chvilce jsme si všimli, jak za námi Alkesh běží. Omlouval se nám, protože nám řekl, ať vystoupíme na špatném místě. Objednali jsme tedy taxíka a dojeli jsme do hostelu taxíkem. Stálo to 5 dolarů. Ubytovali jsme se a šli spát, protože už bylo okolo 11 v noci a po tolika dobrodružstvích jsme byli pěkně unavení.
6. 10. Den šestnáctý – Zahrady Spícího Obra a Bahenní lázně s osobním řidičem
Kousek od Nadi začínají krásné skalnaté hory a džungle, kterým se říká hory Spícího obra. Je tomu tak proto, že když se člověk dívá z Nadi od letiště, vypadá to, jakoby vrcholy hor tvořili obrys ležící postavy. Protože jsme měli ještě nějaké peníze a pronajmout si osobního řidiče není na Fidži vůbec drahé, udělali jsme si radost a nechali se vozit. První zastávkou byly proslulé orchidejové zahrady v horách Spícího obra. Je to místo v pralese plné místních druhů orchidejí a exotických rostlin, kudy protéká potok a všude létají motýli a vážky. Strávili jsme tam asi tři hodiny. Pak jsme se byli podívat do přírodních bahenních lázní, které byli jen o kus dál. Uprostřed louky tu vyvěrá vroucí pramen vody a hned vedle pramene se mísí voda s jílovitou půdou. Místní chytře a jednoduše přehradili místo s bahnem a horkou vodu svedli do třech bazénů. Výsledkem jsou jedinečné přírodní bahenní lázně, které si musí užít snad úplně každý.
Strávili jsme v nich zbytek dne.
Náš řidič nás pak ještě hodil na řemeslný trh, kde jsme nakoupili pár suvenýrů a ovoce na snídani a okolo šesté večer jsme byli zpět na hostelu. Šli jsme si na večeři a pak jen leželi na pláži užívajíc si poslední večer v tomhle ráji na zemi. Fidži je nekrásnější místo, které jsme při našich cestách navštívili. Jeho krása, čistota a přátelskost místních obyvatel nemá obdobu.