Termín naší cesty na Nový Zéland: 20.2.2016 – 13.12.2017

Díl č.1: Cesta tam aneb let a první dojmy

Vítejte u prvního příspěvku, který píšeme z Nového Zélandu.

Odlétali jsme 20. 2. 2016 z pražského letiště. Za 1,5 hodiny jsme byli ve Frankfurtu, kde jsme přestupovali na letadlo do Taipei. Nastala tam první obava a to ze zdravotních skenů. Při průchodu bezpečnostní kontrolou se musí každý pasažér podrobit kontrole zdravotního stavu. Konkrétně to vypadá tak, že si musíte stoupnout do proskleného válce a držet ruce nad hlavou, dokud pracovník neřekne, že to stačí. Přístroj, ve kterém se vám zkontroluje tělesná teplota a to, jestli nejste infikovaní nějakou nebezpečnou bakterií nebo virem. Toho jsem se bála z toho důvodu, že jsem jako na potvoru pár dní před odletem onemocněla zánětem nosohltanu a při odletu jsem ještě brala antibiotika. Zkrátka jsem si svou teplotou nebyla úplně jistá. Ve Frankfurtu to ale dobře dopadlo a úspěšně jsme nastoupili do dalšího letadla. Do Taipei jsme letěli hodně dlouho, vyletěli jsme v 10:00 ráno a na Taiwanu jsme byli druhý den v 5:00 ráno. Letěli jsme v podstatě do budoucnosti, takže je třeba odečíst cca 8 hodin, které tvořili časový posun, ale stejně. Cesta to byla úmorná. Když jsme dorazili do Taipei, byli jsme tak unavení, že jsme rychle našli klidovou zónu, kde jsme se uvelebili a většinu dne prospali. Letadlo do Melbourne nám totiž odlétalo až o půl dvanácté večer.

Letiště v Taipei je úžasné. Je tam všude spousta milého personálu, který cestujícím sám s úsměvem radí a pomáhá, když něco potřebují. Je to obrovská změna oproti letišti v Praze, kdy jsme se už na odbavení setkali s ohromnou neochotou mladého pracovníka (např. otázka Helenky: „Byla jsem nemocná a dobírám ještě antibiotika, mohu si vzít svou dávku léků na let do příručního zavazadla do letadla?“ – odpověď pracovníka: „No to já nevím, to se musíte zeptat jinde, jako já tady nejsem od toho, abych tohle věděl.“) a kyselými obličeji v podstatě všeho personálu letiště. Na tomto letišti jsou také připraveny sprchy pro cestující, které mohou použít zdarma včetně veškerého vybavení jako např. šamponu, ručníků, mýdla, fénu, županu atd. Je tam spousta klidových zón, kde jsou lehátka nebo gauče a křesla s dekami a polštářky připraveny pro každého cestujícího, který zde přestupuje nehledě na třídu, kterou cestuje. V naší klidové zóně byl i automat s horkou vodou a pohárky na pití a tmavá místnost s projekčním plátnem s masážními křesly (opět zdarma k použití pro jakéhokoliv cestujícího). Je zde i možnost využít zdarma výletu po městě, který financuje taiwanská vláda pro transferujicí cestující.

Díky komfortu na letišti nám den utekl rychle a před půlnocí jsme nastoupili na palubu letadla letícího do Melbourne. Let trval opět neskutečně dlouho, cca do 14:00 druhého dne. Tentokrát byl časový posun menší, jen asi 2 hodiny. To už jsme odpočítávali každou hodinu strávenou v letadle. Bolela nás hlava z častého vzlétání a klesání, z turbulencí a vzduchu v letadle. Zvláštním okamžikem bylo, když jsme někde nad Indonésií „předběhli“ rychlost otáčení Země a z absolutní tmy noci jsme se ocitli, takřka během minuty, ve světle dne. Konečně naše letadlo dosáhlo australského Melbourne, kde byla kontrola a chvilka času pro odpočinek. Vypadalo to tak, že cestující opustili letadlo se všemi věcmi a museli projít letištěm, znovu se nechat zkontrolovat na odbavení a nalodit se. Austrálie má podobně jako Nový Zéland přísné bio kontroly. Také se prochází zdravotním scanem, dělají se namátkové kontroly všech zavazadel i cestujících jakýmsi přístrojem, který určuje přítomnost hořlavin, výbušnin a všech nebezpečných prvků. Touto kontrolou jsme také úspěšně prošli a znovu nastoupili do stejného letadla, na stejná místa. Poslední část letu z Melbourne do Christchurch měla trvat okolo tří hodin. To už jsem se trochu začala bát toho, jak projdeme imigrační kontrolou na Novém Zélandu, Viky totiž dostal pracovní vízum, ale já ne.

 

Potíže se získáním Working Holiday víza a přílet na Zéland

Mladí Češi do 36 let mají možnost získat roční vízum na Nový Zéland, díky kterému mohou legálně pracovat. Jelikož je Zéland na výdaje jednou z nejdražších zemí světa, je toto vízum ideální kombinací jak procestovat ostrovy a na cestu si tam přitom vydělat. Má to ale dva velké háčky. 1. Počet těchto víz pro Českou republiku je omezen na 1200 míst na rok. Jelikož se kvóta otevírá jednou v roce v konkrétní hodinu a o vízum se žádá elektronicky, musí mít člověk obrovské štěstí, aby se úspěšně proklikal a žádost online odeslal. O tato víza je totiž neuvěřitelný zájem a bývají rozebrána tak do 10 minut. Musíte to mít nacvičeno a přesně vědět kam co vyplnit. Většině lidem je ale příprava na vyplňování kvóty k ničemu, protože jim nehledě na výkon počítače či rychlost internetového připojení spadne přetížený server novozélandského imigračního úřadu, zbělá obrazovka a dál se už nedostanou. Když se server zase odsekne, je už kvóta dávno rozebraná. A přesně takováto situace nastala u Helenky. Háček s Working Holiday vízy č. 2 je ten, že pokud jsou někomu víza schválena a on do roka na Zéland nevyjede, má do konce života smůlu a už další možnost nedostane. Ano, Vikymu se víza schválila a mě ne. Nastala tedy nejhorší varianta. Pokud bychom víza nedostali ani jeden, žádali bychom příští rok, ale takhle by Viky přišel o možnost poznat Zéland, kdybychom nevyjeli. Taková situace nastává u velké spousty párů. Je to jako naschvál. Rozhodli jsme se, že přesto pojedeme, Viky s WHS vízy a já jako turista a ze Zélandu požádám o WHS víza znovu v březnu.

Při pročítání příběhů ostatních lidí jsme ale začali mít strach z možného katastrofického scénáře, který byl takový, že nás při příletu na Zéland pošlou šupky hupky dalším letadlem zpátky domů. Spoustě lidem se stává, že mají problém na imigrační kontrole. Většinou jedou na turistické vízum. Nebo jedou ve dvou s tím, že jeden z páru má WHS vízum a druhý jede na turistické, jako jsme to měli my. Jde o to, že úředníci mají pravděpodobně nějaké špatné zkušenosti s těmito případy (práce načerno u toho, kdo nemá pracovní vízum atd.) nebo se prostě jen hůře vyspí. Každopádně mají právo na základě rozhovoru na příletu rozhodnout, že vás pošlou domů. Abychom tyto problémy neměli, postupovali jsme následujícím způsobem:

• já šla na k imigračnímu úředníkovi jako první, Viky šel až po mě a po výstupu z letadla jsme se k sobě nehlásili. Pokud by od úředníka přišla otázka: s kým cestujete? a já musela přiznat to, že jedu jako turista a manžel pracovně, úředníky by to asi hodně začalo zajímat.
• já jakožto turista jsem měla zpáteční letenku, která byla bookovaná na odlet za necelé 2 měsíce. Pozn. U Air China se dá datum odletu měnit, kolikrát chcete, za poplatek 500 Kč. Je jen potřeba, aby byl odlet max. do roka původního odletu. Hodně lidí si kupuje třeba letenku do Austrálie (je nejlevnější, stojí cca 3500Kč) a nechá ji propadnout. U této varianty je ale potřeba mít ale i turistické vízum do Austrálie, které je zdarma a je třeba ho řešit cca týden předem. Zpáteční letenku ale doporučuji z vlastní zkušenosti víc.
• nevezla jsem s sebou žádné pracovní věci ani životopisy nebo doporučení.
• je dobré přípravu na rozhovor nepodcenit a připravit se, jak jen je to možné. Tzn. měla jsem s sebou výpis z běžného účtu potvrzený od banky spolu s aktuálním převodním kurzem CZK/NZD. Dále je velice dobré mít vytisklou rezervaci ubytování v hotelu na první dny (u spousty hotelů na NZ je možnost storna rezervace zdarma nebo možnost zaplatit za ubytování přímo na hotelu) a vypadá dobře i to, že na ní máte poznámku, jak se tam z letiště dostanete. Pro jistotu jsem měla i itinerář „svého turistického výletu“. Je to v podstatě plán vaší cesty, kdy kde budete a co tam budete dělat. Může to být klidně na stránku. Na úředníka to opět dělá lepší dojem, že jste turista, který přijel na druhou stranu světa a ví, co bude na Zélandu dělat, kde bude bydlet, co chce vidět a nebudou s ním problémy. Poslední věc, kterou jsem měla, je kartička s cestovním zdravotním pojištěním, které mám od své banky za pár korun měsíčně. Tyto dokumenty nejsou potřeba, ale ze své vlastní zkušenosti je vřele doporučuji.

 

Jak probíhá kontrola: Když jsem čekala na volného úředníka s vyplněnou příletovou kartou, poslouchala jsem, na co se ptají lidí přede mnou. U všech padla otázka, jestli cestují sami nebo s někým. Když jsem přišla na řadu k okénku, měla jsem připraveny všechny dokumenty viz. Výše. Cítila jsem, že jakmile se mě zeptá, jestli tu jsem sama, bude zle. Přišla jsem k němu tedy a jako první jsem se omluvila, že jsem nevyplnila v příletové kartě bydliště, protože jsem nevěděla, jestli tam mám uvést hotel, i když tam budu jen týden. Pán se usmál a řekl, že ano, mám tam uvést adresu hotelu. Ptal se mě, jestli v tom hotelu budu jen na první noc a já odpověděla, že ne, že tam budu celý týden a podstrčila jsem mu pod okénkem rezervaci. Pak jsem mu podstrčila v podstatě všechny papíry, co jsem u sebe měla (on je ani vidět nechtěl), zeptal se mě, jestli mám ráda Českou republiku (odpověď: Ano, je to můj domov, ale miluju cestování) a popřál mi s úsměvem hezkou dovolenou. Strávila jsem tam tak 2 minuty a jsem přesvědčená, že to proběhlo hladce jen díky přípravě, kterou jsem tomu dala. Potom jsem si vyzvedla zavazadlo a šla s ním k úředníkovi, který se mě zeptal, jestli vezu nějaké outdoorové vybavení a případně jaké (ukázala jsem mu čisté boty, které jsem měla na sobě) a jestli vezu nějaké jídlo (sušené jídlo neživočišného původu není zakázáno, ale musíte to přiznat. Takže jsem poctivě vyjmenovala čokoládu, ovesné kaše v prášku, těstoviny). Potom nás a zavazadla už jen očmuchala spousta psů hledajících drogy a omamné látky a nechali jsme naposledy všechna zavazadla projet rentgenem. Udělali jsme pár kroků, a jakmile jsme uviděli nápis: Welcome to New Zealand, všechno z nás spadlo a nám se ohromně ulevilo. Byl to skvělý pocit.

 

Ubytování

K našemu domluvenému ubytování jsme se vydali autobusem z letiště. Už při příletu člověk cítí, že se tu žije úplně jinak, než v Čechách. Řidička v autobuse byla bodrá paní v nejlepších letech, měla v buse puštěné rádio a celou cestu si nahlas radostně zpívala. Všech cestujících, kteří nastoupili, se zeptala, jak se jim daří. Nám sama řekla, kdy máme vystoupit a to jsme tam sami nebyli. Prostě jsme zírali.

Ubytování jsme měli zařízené z Čech a našli jsme jej na jednom novozélandském serveru se sdíleným ubytováním. Majitel domečku, kde jsme měli pokoj, měl na nás jen Facebook, přes který jsme si psali, jednou jsme si zavolali přes Skype. Věděl, že přiletíme 22. 2. večer. Chtěl po nás, abychom mu poslali alespoň nějakou zálohu přes účet ještě z ČR, asi aby věděl, že to s ubytováním myslíme vážně. Dal nám přednost před jinými zájemci, které měl. Jenže my, jelikož jsme z Čech zvyklí na podvody a prolhané lidi, jsme mu peníze předem poslat odmítli. Majitel to vzal a víc jsme to neřešili. Na letišti v Taipei jsme kontrolovali FB a přišla nám od něho zpráva, že si spletl data a nebude při našem příletu v Christchurch, tak ať přijdeme do domu a že tam bude pravděpodobně náš spolubydlící Ankit, který nás ubytuje. Kdyby tam nebyl, tak ať si klíčky vezmeme ze schránky před domem a vybereme si pokoj. Ankit doma byl, takže vše proběhlo v pořádku. Druhý den šel Ankit do práce a my zůstali v domě sami. Nic se tu nezamyká. Ankit nám nechal ve dveřích své klíče od domu, na kterých měl klíč od svého nového auta, které má v garáži. Dokážete si představit tu důvěru? Přes internet se seznámíte s někým z druhého postkomunistického konce světa, u koho znáte jen křestní jméno přezdívku na Facebooku. Ten někdo vám odmítne poslat zálohu na službu, kterou od vás chce. Vy mu otevřete dveře svého domu a necháte ho tam bydlet a to jste ho ještě ani jednou neviděli a nemáte ani zrnko jistoty, že vás nevykrade a neuteče.

Cestování je nejlepší v tom, že máme možnost vidět, jak se věci dělají jinde. Člověku to pak otevírá oči a má možnost srovnat, jestli to, o čem si myslí, že je dobře, je skutečně dobře….

 

Díl č. 2: První týden v jiném světě aneb jak to tu funguje a jaký je to pocit zažít pravé zemětřesení

První dny po příletu se člověk vzpamatovává z časového posunu. V Čechách je totiž přesně o 12 hodin méně, než na Zélandu. Dalo by se říct, že jsme oproti Čechám v budoucnosti.

Spolubydlící

Pokud jsme zrovna nespali, seznamovali jsme se s novými spolubydlícími. Bydlíme s Indem Ankitem (Indie nás provází snad všude) a Francouzskou Amandine. Ankit pracuje jako softwarový inženýr pro město a Amandine studuje právo a na Novém Zélandu je na studijní stáži. S oběma si rozumíme moc dobře. S Ankitem často probíráme fenomény, na které jsme narazili při cestování v Indii a nerozuměli jim, a on nám je vždycky vysvětlí.

Hovořili jsme třeba o žebrácích v Bombaji. Říkal nám, že je oficiálně žebrota v Indii zakázaná, ale hlavně ve velkých městech existuje něco jako žebrácká mafie. Žebráci v podstatě podléhají nějakému bossovi, kterému odevzdávají vyžebrané peníze a on je výměnou za to nechá žít, případně jim dá nějaké jídlo. Ankit vysvětloval, že je to pro Indii velkým problémem, protože tato organizovaná mafie často unáší děti nebo třeba i staré lidi (nebo prostě všechny, kdo se sami nemohou fyzicky bránit) z rodin. Zmrzačí je, aby víc vyžebrali a tyto lidé se pak stanou součástí mafie. Indická vláda s tímto krutým problémem bojovala nejdříve tak, že tyto praktiky zakázala a začala viníky tvrdě postihovat. Nicméně se to ukázalo jako málo účinné a tak ještě začala dělat osvětu mezi obyvateli i turisty. Z tohoto důvodu se proto v Indii nedoporučuje dávat žebrákům peníze, ale třeba jen jídlo nebo pití.

Upřímně, trochu jsme měli obavy s tím, mít spolubydlící. S Vikym jsme si odvykli žít s někým cizím, s kým sdílíte vše kromě ložnice. Zatím nám to ale vyhovuje a jsme rádi, že to tak je.

New Brighton Pier

Byli jsme se take projít k oceánu. Na pláži je nově zřízená knihovna, která se jmenuje New Brighton Pier. Kdokoliv si tam může půjčit třeba časopis a sednout si do pohodlného křesla, které je přesně u prosklené stěny s výhledem na ocean. Z knihovny vede dlouhé molo přímo do oceánu. Může být dlouhé tak 200 metrů. Všude kolem létají rackové. Na molu (a v podstatě skoro všude na Zélandu) se dají chytat ryby a kraby. Nemusíte mít žádné rybářské povolení, jen ty ryby nesmíte prodávat a lovit na víc než jednu udici nebo prut. Na molu jsou i informační cedule, jaké druhy ryb se tam dají chytit a jestli jsou dobré k jídlu. Když jsme se z této dlouhé procházky vraceli domů, na jedné křižovatce na nás mávala nějaká usměvavá paní z auta a ptala se, jestli nechceme někam svést.

Molo v Christchurch

Moa Reserve

Za naším domečkem jsem objevila parčík, jmenuje se Moa Reserve. Zajímavé na něm je to, že se tu nachází velké záhonky, kde rostou různé bylinky, mateřídouška, šalvěj, máta, petržel atd. A taky třeba i rebarbora, cibule a česnek a to pro všechny lidi, kteří je zrovna potřebují. Není u toho plot ani nějaká výstražná značka, že se to nesmí trhat, je to pro všechny. Právě tady jsem seděla a přemýšlela, proč to i u nás v Čechách takhle nefunguje. Vždyť Češi jsou také hodní a srdeční lidé, máme sice své zlozvyky jako třeba to, že rádi nadáváme, ale v podstatě máme dobrá srdce. Tak co děláme špatně? Možná je to tím, že se u nás vždycky najde někdo, kdo  nechce “plavat s proudem” a dělá věci tak, jak “cítí”, že je to dobře. Takže když se v Čechách všichni sousedé dohodnou, že budou pečovat o zahrádku a každý si bude brát jen to, co sám potřebuje, najde se jeden, který otrhá všechno a doma si to nasuší. Ti ostatní pak už nemají sílu napravovat to, co jeden zničil a krásná myšlenka umírá. Tady existují pravidla, kterými se řídí bez výjimky všichni. To je podle mě důvod, proč zde věci fungují jinak.

Shánění auta

Také jsme zjistili, že je opravdu potřeba tu mít auto. V Christchurch nejsou žádné paneláky ani věžáky, takže obyvatelstvo zde žije v malých domcích se zahrádkou. Proto je Christchurch rozlehlé město, kde je všude daleko. Autobusy tu jezdí, ale jsou poměrně drahé – jedna cesta stojí 3,5 NZD, což je v přepočtu necelých 60 Kč. Litr benzínu zde oproti tomu stojí 1,73 NZD, což je asi 29 Kč. Auta tu také nejsou drahá. Podívali jsme se tedy na novozélandský inzertní server trademe a našli našeho favorita. Zavolali jsme majiteli a on se pro nás do 15 minut stavil přímo k nám před dům. Odjeli jsme s ním do jeho servisu, kde nám ukázal auta, která má k dispozici a my se doslova zamilovali do dodávky Toyota Estima, která měla uvnitř i manželskou postel. Auto jsme si projeli, zkontrolovali, majitel nás vzal na poštu, kde jsme během 2 minut provedli přepis a k bankomatu, kde jsme vybrali peníze a za pár minut jsme jím již odjížděli domů.

Takže Viky poprvé řídil auto vlevo, místo vpravo, poprvé řídil auto s automatickou převodovkou místo manuálu, poprvé řídil dodávku dlouhou asi 5 metrů. A víte co? Zvládl to naprosto skvěle!

Zemětřesení

Ano, posledním zážitkem, o kterém se s Vámi chceme podělit je to, že jsme poprvé zažili pravé nefalšované zemětřesení. V Christchurch jsou zemětřesení poměrně častá, podle některých zdrojů je zde cca 1000 pocitově zaregistrovatelných zemětřesení do roka! Většina z nich ale není nijak vážných. Zemětřesení, které jsme zažili dnes v  noci mělo podle zpráv 4,3 stupně Richterovy škály a bylo hluboké 5-20 km (http://www.christchurchquakemap.co.nz/).

Jak takové zemětřesení člověk vnímá? Zemětřesení nastalo okolo 4. hodiny ráno, kdy jsme spali. Celou noc vál silný vítr, ale v jednu chvíli to znělo jako uragán, to už jsme byli vzhůru. Pak jsme jen ve tmě cítili, jak se všechno, i my s postelí klepeme a jak se ozývají takové zvláštní silné zvuky. Ihned nám došlo, že je to zemětřesení, srdce nám bušila a my si jenom říkali, ať nezačne nic padat. Ale asi po půl minutě odeznělo a  další už nenastalo.

Díl č.3: Port Hills a práce v Christchurch

Díky bohu máme konečně za sebou stonací fázi!!!

Takže tu začínáme konečně žít, jak jsme chtěli. O víkendu jsme si udělali výlet do Port Hills. Je to oblast asi 10 km od centra Christchurch, kde jsou kopce stoupající z oceánu. Všude po kopcích se proháněla stáda ovcí, do nebe se tyčili obrovské skály a trsy nádherně zelené trávy. Z parkoviště, startovací stanice lanovky nahoru (Christchurch Gondola) jsme se pěšky vydali nahoru. Cesta byla dlouhá asi 5 km a vedla strmě do kopce. Jmenovala se Bridle Path. Když evropští osadníci osidlovali jižní ostrov Nového Zélandu (kolem r. 1853), tato cesta, Bridle Path, vedoucí přes kopce spojovala nově vznikající osadu Lytteton s Christchurchem.

Když jsme se po hodině a půl došourali nahoru, čekal nás na vrcholu krásný výhled na oceán, záliv a okolní kopce. Voda je zde zbarvená do blankytně modré. Z jedné strany bylo vidět město Christchurch jako na dlani a z druhé strany byl vidět přístav Lyttelton, který se rozprostíral na kopcích okolo zátoky.

Po chvíli jsme se vydali ještě dál do kopců na Skalní hrad a na skalní vyhlídku. Obloha se trochu zatáhla a začalo hodně fučet. Tam nahoře byl snad uragán. Jelikož na parkovišti, kde jsme měli auto, zavírali v 6 odpoledne, museli jsme už trochu spěchat, byli jsme nahoře dlouho a den už se chýlil k večeru. Dolů jsme se doslova dovalili.

Práce v Christchurch

Jen co jsme se cítili trochu lépe, Viky začal hledat práci. Prošel několik serverů s pracovními nabídkami a na většinu z nich zavolal. Primárně se soustředil na práci tesaře nebo zedníka. Na tyto druhy prací lze získat novozélandskou rezidenci. Tam, kde se nedalo dovolat, poslal email, na který ale nikdo neodpověděl (ach jo, i tady je to hledání práce tak nepříjemné jako v Čechách). Několik inzerentů mu po telefonu řeklo, že ho neberou, protože nemá vlastní nástroje (každý řemeslník, i ten, co pracuje pod velkou firmou, musí mít vše vlastní) nebo nemá zkušenosti se stavitelstvím na Zélandu. Přijala ho nakonec agentura na dočasnou práci na stavbě za 19 NZD na hodinu. Museli jsme ale jet koupit nějaké nástroje. Potřeboval kladívko, dláta, pomůcky na měření, zástěru na nářadí, boty s ocelovou špičkou a spoustu dalšího. Bez toho tu prostě nikoho nezaměstnají. A tak měl Viky práci. V podstatě hned další den po zavolání do agentury. Ještě zavolal na jednu nabídku a to od menší firmy, kterou vlastnil Simon. V té firmě se zabývají spíše restaurováním. Sešel se s ním a Simon mu nabídl práci u něj ve firmě od příštího týdne, což hezky navázalo na konec práce pod agenturou. Vikyho nástupní mzda činí 23 NZD hrubého.

Je to sice fyzicky náročná práce, ale docela dobře placená. Jsem zvědavá na sebe, až se mi schválí víza a já budu moct začít hledat práci. Pro holku se tu práce shání těžko (alespoň to všichni říkají).

Výlet k Waimakariri River

Byla sobota, to znamená volno i tady, na druhém konci světa a my dva s Vikym i naše spolubydlící Amandine jsme měli volno. Navíc byl nádherný slunečný den. Rozhodli jsme se, že pojedeme k řece Waimakariri. Je to řeka asi 10 km daleko od našeho domu a podle obrázků z internetu vypadala úchvatně. Jako byste vzali křišťálově čistou řeku a upletli z ní bílo-modrou vánočku. Pak jsme chtěli jet ještě do přírodní rezervace Bottle Lake Forest Park.

Projeli jsme kolem zemědělských usedlostí. To už jsme byli z města venku. Z jedné strany se rozprostírali zasněžené hory v dálce (Jižní Alpy), v popředí se pásla stáda ovcí a krav, kam jen oko dohlédlo. Auto jsme zaparkovali těsně před závorou, která říkala, že dál se musí pěšky a vydali jsme se na pochod, hledat tu bílo-modrou vánočku. Samozřejmě, že jsme nebyli tak naivní, abychom si mysleli, že to tam bude vypadat jako na obrázku. Když jsme šli asi 2 kilometry, rozevřela se před námi buš a my stanuli na kraji říčního koryta.

Doslova jsme oněměli úžasem. Koryto řeky tvořily bílo šedé oblázky. Mohlo mít šířku tak 50 metrů a dalo se v něm chodit. Cestou jsme míjeli “bazénky” různých velikostí s vodou čistou tak, že kdybych měla žízeň, nezdráhala bych se z nich napít. Nemohli jsme to vydržet a všichni tři jsme se převlékli do plavek a skočili do jednoho z bazénků. Voda byla ledová a člověk cítil i skrze kůži, jak byla čistá. Náš bazének byl hluboký tak 3 metry a přesto jsme viděli každé zrnko písku na dně. Další skvělou věcí na tomto místě bylo to, že kolem každého z bazénků byl jakýsi násep, takže nás nikdo neviděl, měli jsme soukromí a přes náspy jsme mohli dojít až k samotné řece. No, místo předpokládané hodinky jsme tam strávili celý den. Ať se člověk díval na kteroukoli stranu, nikde nebylo ani stopy po znečištěné civilizaci. Cestou jsme nenarazili na žádné odpadky, všude jen vysoké stropy, čistá voda, v dálce hory Arturova Pasu.

Také jsme došli k řece a dlouho ji pozorovali. Byla tak dravá a nespoutaná a čistá a klidná zároveň. V řece Waimakariri se hojně vyskytují lososy. Rybaření je zde povoleno, je zdarma a limit na chytání lososů je 2 lososy za den. To ujde.

Když jsme přijeli domů, bylo asi 7 večer. Už jen pro dnešní den stálo za to na Zéland přijet. Bottle Lake Forest Park jsme už nestihli, ale podíváme se tam určitě co nevidět.

Nedělní mše a stařenka s českými kořeny

Zvykli jsme si chodit každou neděli do místního kostela St. Mary. Je to sídelní chrám biskupa, takže se jmenuje St. Mary Cathedral. Protože o víkendu rádi dlouho spíme, chodíme na mši v 10:30. Je to mše, kde zpívá chór.

Mše jsou samozřejmě v angličtině a jsou multikulturní. Je tam vždy spousta Indů, Číňanů, Maorů, bělochů,… Tuto neděli se kněz ptal, odkud kdo je a byl tam dokonce i pár z Panamy a Kanady. A my z Čech. Prostor kostela je úplně jiný, než jsme zvyklí u našich kostelů. Lze vstoupit několika dveřmi. Všechny vedou do vestibulu kostela, kde si věřící berou program na mši a papírek s tím, co se bude zpívat. Ve vestibulu je i šatna, kde si každý může nechat kabát nebo bundu a spousta nástěnek. Přede mší je tam také velký koš, do kterého lidé dávají jídlo, které se v kostele posvětí a rozdá rodinám, které to potřebují. Koš se přináší spolu s obětními dary při mši. V kostele je vždycky teplo. Je to krásný otevřený prostor s mozaikovými okny, bez barokní přeplácanosti. Mše probíhá jako u nás, s tou výjimkou, že se více angažují věřící. Někdo přináší dary, jiný čte, jedno čtení, někdo čte přímluvy. Tito lidé se vždycky střídají. Je tam také spousta ministrantů, ti jsou ale spíš takovou ozdobou. Drží svíce, vykuřují nebo tam prostě jen jsou. Když je přijímání, vždy věřící pijí i z kalicha. Poprvé jsme také od přijetí Těla šli k paní, co držela kalich a po každém člověku otírala hranu, kde pil, abychom se napili. Ale přede mnou pil takový postarší pán (tak 85 let) a zůstalo po něm v tom kalichu kus sušenky. Já jsem ten kus sušenky, co plaval v Krvi Kristově viděla až když jsem to taky pila. Bylo to trochu nechutné. Viky šel po mě. Takže od té doby už ke kalichu nechodíme.

Po mši zůstává kněz oblečený v ornátu a stojí ve vestibulu u vchodu, aby byl k dispozici každému, kdo si s ním chce popovídat. Po mši si lidé ještě povídají (ve vestibulu nebo úplně venku) a je jim také k dispozici čaj nebo káva. Takové malé pohoštění na záměr.

Právě když jsme byli poprvé po mši a četli si ve vestibulu nějaké plakátky, přišla za námi stařičká shrbená paní, co seděla na druhém konci lavice, než jsme seděli my. Jmenovala se Sally. Když jsme jí pověděli odkud jsme, zazářili jí oči a říkala, že její prababička pocházela z Čech. Jmenovala se Elizabeth Polasek (české jméno Alžběta Poláčková) a připlula na Nový Zéland s první lodí českých imigrantů někdy v devatenáctém století, když jí bylo pouhých 14 let. Sally nám vypravovala, že tato loď připlula k severnímu cípu severního ostrova, blízko tehdejší osady Auckland a imigranti tam potkali přátelský kmen Maorů. Ty je dovedli několik kilometrů po proti proudu řeky a ukázali jim úrodnou zemi, kde se mohli usadit. Vznikla tam česká vesnice, která tam je dodnes. Prý se jmenuje Puhoi a je vyhlášená výrobou sýrů.

Sally říkala, že navštívila Čechy a zamilovala si Prahu. Nemohla si vzpomenou, odkud konkrétně její prababička pocházela, ale říkala, že by to na mapě dokázala určit. Chceme jí někdy pozvat na kávu, abychom si s ní více popovídali.

Vidíte, jak je ten svět maličký?

Výlet na kole do Bottle Lake Forest Park

Psala jsem tady, že už mám kolo? Asi ještě ne…

V rámci dopravy jsme byli nuceni obstarat mi nějaké vozítko, aby byla taky mobilní. Bez vlastního dopravního prostředku to tady nejde. V neděli po mši jsme se vydali do veřejného parku The Commons, což je kousek od našeho domu. Každou neděli je tam na 4 hodiny otevřená taková budka, kde si můžete zadarmo půjčit nářadí a spravit si kolo. Nebo si na něm vyměnit díly. Nebo někoho požádat o radu, aby vám ho spravil 🙂 A to vše zdarma nebo za dobrovolný příspěvek. Také se tam starší kola prodávají. Jedno nám padlo do oka a za 50 dolarů jsme si ho koupili.

Druhý den jsem jela na kole do parku asi 10 km daleko od domu. Jelo se pořád podél řeky na silnicích s minimálním provozem. Při cestě se jede po cyklostezce, která vede skrz mokřady. To bylo první, co mi vyrazilo dech. Hned u hlavní frekventované silnice je chráněná oblast, která není oplocená, není tam jediný odpadek a je tam velké množství divokých vodních ptáků. Viděla jsem tam bílé kachny (fakt to byly kachny!) nebo pár černých labutí. Černé labutě mají mnohem štíhlejší krky než ty bílé. Když jsem dorazila do Bottle Lake Parku, byla tak jedna hodina odpoledne. Je to obrovský komplex lesů a lesních mýtin, kde jsou udržované pouze stezky pro koně, horská kola a pěší turisty. Jinak je tu dán prostor přírodě. Sem tam jsou na mýtinách altánky k odpočinku.

Jak název napovídá, je tam také spousta malých jezírek. Pokud se parkem jede na sever, dojede se až k místu, které pozvolna přechází do Spencerova Parku. Spencerův Park je tvořen hlavně mokřady. Je to místo, kde se řeka Waimakariri vlévá do Pacifiku. Tato rozsáhlá oblast je mimořádně zajímavá díky ptactvu, které tam žije. Mokřady vedou stezky a na různých místech jsou rozesety pozorovatelny. Jsou to takové dřevěné budky, kde může člověk pozorovat hnízdící ptáky aniž by je rušil.

V lesích je také spousta keřů ostružin. Nasbírala jsem celou litrovou flašku, to jediné, co jsem měla s sebou a přivezla domů. Amandine byla šťastná, protože to je její oblíbené ovoce a ještě k tomu zrovna dělala palačinky, na které se ostružiny perfektně hodily.

Díl č. 4: Další pravidelná série příběhů od protinožců aneb prodloužený výlet v Akaroa a dobrovolnická práce v Christchurch

Velikonoce

Velikonoce jsou pro nás mnohem hezčí svátky než Vánoce. Lidé nejsou tak pokrytečtí jako na Vánoce, v obchodech se dá normálně nakupovat a příroda se probouzí do nového života. Velikonoce jsou nádherné duchovní svátky plné naděje a radosti, která rezonuje s pastelovými barvami květů prvosenek, chudobek a dalších rostlin. Na Novém Zélandu se Velikonoce slaví velice podobně jako u nás a přesto jinak. V kostele jsme byli na Květnou neděli-týden před Velikonocemi. Obřady probíhají v podstatě stejně. Šli jsme průvodem z parku do kostela, četli se pašije. Ten den byla mše ještě víc multikulturní než jindy. Kromě Indů, Korejců, Japonců, Maorů a Kiwáků (=občanů Nového Zélandu) se přihlásil ještě starší pár z Panamy, turista z Kanady, kdosi ze střední Afriky a my z Čech. Na Velký pátek je státní svátek a je zakázáno tu ten den prodávat alkohol. Je možné si dát v některých restauracích sklenku vína nebo piva k jídlu, ale rozhodně ne žádný tvrdý alkohol. V sobotu se slaví, v neděli se slaví a v pondělí, kdy je také volno, se slaví. Kluci s pomlázkou tu samozřejmě nechodí.

Akaroa

Jak je uvedeno výše, pátek byl státní svátek, den volna. Dopoledne přišel kamarád od Amandine, takže jsme strávili hezké dopoledne s kávou v milé společnosti. Odpoledne jsme sbalili věci a jeli na výlet. Z Christchurch do Akaroa vede cesta, na které projíždíte tak 8 parky a chráněnými rezervacemi. Je to asi 70 km daleko. Jede se přes strmé kopce, přímo přes hřebeny. Zastavili jsme na úplném vrchu, Hill Top, a kochali se výhledem do krajiny (fota z výletu jsou ve fotogalerii). Nikde nebyli vidět domy, jen příroda a pasoucí se ovce a krávy. Domy se tu staví se spojení s přírodou a jsou ukryté mezi stromy tak, aby nenarušovali dojem malebné divokosti, který člověk má, když se rozhlíží okolo.

Pozdě odpoledne jsme dorazili do Akaroa. Náš jediný český kamarád Pango tam zrovna byl a baskoval u mola v Akaroa (basking=hraní na hudební nástroje na ulicích nebo veřejných prostorech za dobrovolný příspěvek. Pango je klavírní hráč a bydlí v menším náklaďáku, který si přestavěl na dům), tak jsme se k němu připojili a poslouchali, jak hraje. Představte si, že stojíte na mole, před vámi je moře a nádherné zelené kopce a posloucháte živý koncert za slunečného dne. S písničkami na přání. S Pangem jsme se dohodli, že víkend strávíme společně a tak jsme se vydali na nákup do místního marketu. Cestou nás zastavil mladý pár cestovatelů. Carla z Německa a Fajid z Austrálie. Říkali, že druhý den odjíždějí a že jim zbylo nějaké jídlo, tak jestli ho nechceme. Bylo jim líto to vyhodit. Ač byli mladí (Carla se chystala po prázdninách na vysokou školu), byli duševně vyspělí. Cestovali po Zélandu 2 měsíce stopem a spali v přírodě pod stanem nebo v houpací síti. Hezky jsme si s nimi povídali, byli strašně inspirativní a otevření. Byla z nich cítit ohromná láska a úcta k lidem a k životu. Pak jsme si našli místo v lesích u  potoka, dál od města, kde jsme postavili auta a přenocovali.

Ráno nás probudil ptačí zpěv. Po ranní hygieně jsme jeli do města. V městečku bylo neobvykle živo. Všude byla spousta stánků, výletníků a hudby. Konali se tam každoroční farmářské trhy a vyhlášená dražba. Na fotbalovém hřišti stál obrovský stan s drobnými předměty, které si lidé mohli koupit. Většinou se jednalo o oblečení, knihy a kuchyňské náčiní. To se nám hodilo, protože jsme plánovali si koupit do auta nějaký hrnek a nádobí, abychom si mohli v přírodě vařit. Narazili jsme na hrnec za 20 centů (asi 3 koruny), parádní nože a hrnečky. Druhá část dražby byla pod otevřeným nebem a spočívala v tom, že bylo větší zboží jako třeba křesla, rybářské pruty, kola, čluny atd. poskládány do řad a opatřeny čísly. Když dražba začala, přijel džíp s otevřenou korbou, na které stáli 2 vyvolávači s dražebními kladívky a od čísla jedna se začalo dražit. Jakmile byla daná věc vydražena, auto popojelo k další položce. Taky jsme se této dražby zúčastnili, ale nic jsme nevydražili, protože nás ostatní přehodili. Ale byla to zábava. Na dražbě jsme strávili skoro celý den. Pak jsme se ještě procházeli po městečku.

Akaroa je krásné město v zálivu Akaroa. Je to francouzské město-první obyvatelé byli Francouzi. Dodnes tam žijí jejich potomci, kteří se snaží francouzskou kulturu udržovat. Děti se tu povinně učí ve škole anglicky a francouzsky a francouzskou historii. Vlaje tu několik francouzských vlajek. Městečko jako takové je malebné, klidné navzdory tomu, že je to turistická destinace. Je usazeno na břehu zálivu, obklopené kopci a skalami. Když si počkáte anebo využijete nabídky místních zážitkových společností, můžete tu potkat plískavici novozélandskou (Hector´s dolphin). Je to vzácný druh delfína, který žije výhradně při pobřeží Nového Zélandu. Často připlouvají při západu slunce až k přístavnímu molu. Ve skalách v zálivu mají svá hnízda tučňáci. V Akaroa se toho dá zažít spousta. My si ještě udělali výlet k majáku, který má být ještě údajně funkční, a ke starému hřbitovu. Hřbitov je v kopcích a jde se k němu po stezce s krásnými výhledy na přístav. Při cestě jsme si všimli několika pastí. Jde o to, že jelikož byl Zéland po dlouhou dobu naprosto izolovaným ostrovem, nevyskytovali se tu téměř žádní suchozemští savci. Neměli se sem jak dostat. Původně tu žili jen ptáci, ryby a obojživelníci. Jelikož zde neměli dlouho žádné přirozené nepřátele, nenaučili se bránit a po importu dravých savců lidmi (poprvé sem Polynésané=dnešní Maoři, tedy “původní” obyvatelé přivezli krysy při svých výpravách za ptákem Moa. Krysy pro ně byly potravou) se stávali jejich snadnou kořistí. Takto již vyhynulo několik druhů ptáků. Vláda tedy zavedla program na likvidaci nepůvodních dravců, z nichž určitě nejhorší je vačice. Je to taková hodně zlá kočka, která ptákům vybírá hnízda a jí jejich mláďata.

V neděli jsme se odpoledne vydali na cestu do Christchurch. Vzali jsme to oklikou a objeli si celý Banksův poloostrov. Zastavili jsme se v Pigeon Bay (Holubí záliv). Protože byl právě odliv, šli jsme se projít po pláži. Našli jsme několik mušlí Paua. Je to původní zélandský druh mušle, která má uvnitř i zvenku tyrkysově modrou barvu a vyrábějí se z ní šperky. Taky jsme tam našli řasy, které vypadali jako Nori a tak jsem je vzala domů a snědla. Žádné z obvyklých mořských řas zde nejsou jedovaté. V trávě při pobřeží rostlo zase plno planého hrášku – vypadá stejně jako hrách setý, jen má menší zrna. Trochu jsme si ho natrhali, abychom ho ochutnali. Cesta po pobřeží byla jedinečná. Štěrková silnička pro jedno auto, vedoucí strmě do kopce a z kopce, se klikatí a stáčí a dává tak člověku možnost vychutnat si tu nádheru ze všech úhlů. Podél cesty byli stromy vlašských ořechů a dozrávajících jablek, kterých jsme si taky pár natrhali.

Red Cross Volunteering- dobrovolnická činnost v Červeném kříži

Protože Viky chodí do práce, tak jsem se rozhodla, že kromě hledání práce věnuji svůj čas dobrovolnictví. Kousek od domu máme obchod Červeného kříže, kam sháněli dobrovolníky, tak jsem se tam šla v úterý zeptat, jestli by mě chtěli a ve středu jsem se už hned ráno hlásila u Bronwyn, která tam pracuje na plný úvazek. V tomto obchodě se prodává nejenom oblečení, ale i nábytek, zahradní potřeby, nádobí, spotřebiče – no prostě všechno, co tam dárci přinesou.

Kdokoliv tam může přinést cokoliv, co nepotřebuje. Personál pak rozhodne o tom, zda je to prodejné či nikoliv. Peníze z prodeje pak putují lidem, kteří to potřebují nebo se z nich financují veřejně prospěšné projekty. Jednou z hlavních zásad obchodu, kde dobrovolničím je to, že to tam nesmí vypadat jako na skládce. Všechno zboží se personál snaží dát do co nejlepšího stavu je schopen. Nábytek se očistí, nádobí se umyje, oblečení přebere a přejede přes páru a všechno špinavé se dá k recyklaci. Pak teprve se může zboží dát na prodejnu. Každou chvíli se tam utírá prach, luxuje, zboží se přerovnává, aby to vypadalo pěkně a navzájem ladilo. Lidé si zvykli chodit do Červeného kříže nakupovat. Dá se tam sehnat snad všechno, zboží je za směšné ceny a ještě člověk podpoří dobrou věc.

Kromě Bronwyn tu na plný úvaze pracuje ještě Jill. Obě dvě jsou rodilé Kiwačky a tak jsem ze začátku měla trochu problém jim porozumět. Ale měli se mnou vždycky trpělivost a s úsměvem mi cokoliv zopakovali. Je tam pak ještě několik dobrovolníků, kteří se střídají: Lana, která je z Běloruska a žije na Zélandu se svou dcerou, Peter, který ještě studuje, Christine, Megan a Mariane, které jsou už všechny v důchodu a chodí sem pomáhat, aby nebyli doma sami. Hrozně ráda tam chodím, všichni tam jsou ohleduplní a přátelští. Jill mě naučila, jak se pracuje s kasou a platebním terminálem (mají tu trochu jiné systémy než my v ČR) a tak jsem i obsluhovala za kasou, což mě bavilo.

Když nějaký dárce přinese zboží, které už nepotřebuje, dá se to všechno do místnosti pro personál, kde se vytřídí a ocení.

Díl č. 5: V hlavní roli angličtina aneb svět New Zild

Anglicky jsme se učili už od čtvrté třídy základní školy. Nikdy na našich cestách jsme neměli problém se anglicky dorozumět. Až doposud.

Protože je Nový Zéland součástí Commonwealthu a je tedy formálně pod správou britské koruny, je jeho oficiálním jazykem kromě maorštiny i angličtina. Angličtina, kterou se mluví na Zélandu je směsicí irské, velšské, britské a australské angličtiny a polynéských jazyků, takže je její přízvuk naprosto jedinečný. Kiwáci jsou si toho vědomi a tak s hrdostí nazvali svou angličtinu jako New Zealander English neboli New Zild. Jak to v praxi vypadá? Jakmile slyšíte nějakého Novozélanďana mluvit, nerozumíte nejdřív vůbec nic. Je to jako souvislý proud řeči, ve kterém sem tam rozeznáte nějaké slovíčko. I rodilý angličtí mluvčí (zejména Britové) mají problém novozélandské angličtině rozumět. O Indech, Evropanech a dalších národnostech ani nemluvě 🙂 Protože jsme byli (včetně Amandine) trochu frustrovaní z toho, že vlastně místním obyvatelům moc nerozumíme, začali jsme hledat na internetu nějaké informace o tom, jak novozélandské angličině porozumět. Našli jsme na youtube.com skvělý dokument (https://www.youtube.com/watch?v=bV_UmOvV1vs ), který nám v podstatě vše vysvětlil. Dokument je celý v angličtině, takže jsem se rozhodla napsat sem malé shrnutí, co se v něm říká.

Historie angličtiny na Zélandu

První anglicky hovořící lidé připluli na Nový Zéland před 230 lety. Podle výzkumů odborníků mělo rané obyvatelstvo toto složení: 22% Skotů, 20% Irů, 49% Britů. Jelikož se ocitli velmi daleko od striktní “královské” angličtiny, téměř okamžitě se stalo to, že noví obyvatelé začali mluvit více uvolněnou angličtinou. Na území Aotearoa (maorský název Nového Zélandu) ale už několik staletí před Evropany žili Maorové, což jsou potomci lovců z polynéských ostrovů. Maorština je v podstatě velice jednoduchý jazyk, který neoperuje se složitou gramatikou. Zajímavé je, že používá 5 samohlásek (a, e, i, o, u) a jejich kombinace, ale jen 10 souhlásek (w, wh, k, r, p, t, m, n, ng, h). Slova, která v sobě mají například písmeno b, c nebo třeba z tu prostě neexistují. Uvolněná angličtina nových obyvatelů se smíchala s ještě více uvolněným jazykem místních obyvatel. Starý jazyk dostal nový kabát.

Dalším impulsem byla zlatá horečka v 60. letech 19. století. Na Zéland připlouvali další jazykové variace angličtiny ze všech koutů britských kolonií. Obyvatelé se zde usadili, měli děti a ty poslali do škol. Potřeba sjednocení jazykových variant angličtiny ve školách uspíšila vývoj dnešní novozélandské angličtiny.

Co je pro New Zild typické

Velice typické (opravdu, poznáte to už při první větě) je zaměňování samohlásek. Anglický souhlas „Yes“ se snad všude ve světě vyslovuje jako jes, ale na Novém Zélandu se vyslovuje jako jis. Když to slyšíte poprvé, zní to jako anglické „is“ – tvar slovesa být, pak si ale zvyknete. Velice vtipné situace nastávají u číslovky šest – „six“. Novozélanďané to vyslovují jako „sex“.

U některých slov místní obyvatelé zdvojují hlásky nebo je vysloví jako dvojhlásky. Zní to, jako kdyby se některé hlásky vyslovovali nasálně (spíš nosem).

Někteří Kiwáci (spíše většina) na konci věty zhoupnou výšku hlasu, takže to zní jako otázka.

Celkově je tu výslovnost rychlá. Například fráze „How are you going?“ – Jak se máš? – se tu vysloví rychle a zní to jako „Air gun?“

Jak to vypadá teď

Z dokumentu je patrné, že ještě před několika lety byla novozélandská angličtina jazykem, se kterým mluvila spíše nižší střední třída. Jelikož se ale během několika minulých let dramaticky změnilo složení obyvatelstva (prý tu žije přes 80 národností z celého světa!) a každý nový člověk s sebou přinesl svůj vlastní přízvuk, novozélandská angličtina se stala něčím původním a přestala být typickou spíše pro nevzdělané lidi a místní lidé začali být na svůj unikátní akcent hrdí.

Tolik k dokumentu.

Teď se již nacházíme ve fázi, kdy rozumíme více méně téměř vše. Dokonce jsme si zvykli říkat místo „You are welcome“ (Není za co) jako odpověď na „Thank you“(Děkuji) místní cool variantu „No worries“ (Žádný stres) a místo nudného pozdravu „Hello“(Ahoj), když se s někým potkáme, používáme stylovější „Chee bro“ (zkratka Cheers brother – Čau kámo).

No uznejte, není tu sranda?

Díl č. 6: Práce pro holku

Starosti a odměna za hledání práce

Jak už jsme psali dříve, Helenka pracovní vízum dostala a tak začala hledat práci. Jak se hledá dobrá práce v Christchurch? Kde ji hledat? Jak se připravit na pohovor? Co očekávat? Odpovědi na tyto a další otázky týkající se sehnání práce pro ženu v Christchurch.

Před odjezdem na Nový Zéland jsem pracovala pár let v jedné české bance, takže mám praxi v administrativě. Kromě toho jsem i certifikovaná masérka. Protože masírování miluju, rozhodla jsem se, že si zkusím sehnat práci jako masérka. Vyšperkovala jsem si životopis, našla si na internetu masérská studia a začala jim volat a rozesílat motivační dopisy se životopisem. Obeslala a obvolala jsem jich snad 15, ale ani z jednoho se mi neobtěžovali odpovědět. Životopis jsem tedy vytiskla a rozhodla se zaujmout tváří v tvář. Přišla jsem do prvního studia, kde mi řekli, že fakt nikoho neshánějí, ve druhém si alespoň vzali životopis a řekli, že kdyby náhodou někoho chtěli, možná se mi ozvou, a ve třetím jsem dopadla obdobně. Masérský job jsem tedy nechala plavat. Přemýšlela jsem i o tom, že bych se živila jako masérka na volné noze, ale po debatě s jinou masérkou, která mi popsala všechna úskalí, jsem od toho upustila.

No nic, musím hledat jinde a jinak.

Začala jsem tedy hledat práci v administrativě. Každý den jsem projížděla inzertní servery trademe.co.nz a seek.co.nz a odepisovala snad na všechny pozice, které mě zaujali. Bez výsledku. Většinou mi ani neodepsali. Ono se asi není čemu divit, protože Christchurch je město, které se vzpamatovává se zemětřesení a tak se tu hodně staví. Muži tu najdou práci ve stavebnictví do druhého dne, ale ženy to mají trochu horší. Říkala jsem si, že asi dělám něco špatně. Přihlásila jsem se do jednoho celosvětově známého fast foodového řetězce začínajícího na M (určitě znáte J ) a začala tam pracovat.

Byla jsem tam jediná cizinka (kromě dvou Filipínek a dvou Indů v kuchyni) a manažeři mě hned první den postavili za kasu. Byla to pro mě zkouška ohněm. Zákazníkům jsem moc nerozuměla (neměla jsem žádné školení na to, co vůbec řetězec prodává), neuměla jsem s pokladnou a připadala jsem si, že ostatní kolegy spíš obtěžuje to, když jsem je žádala o radu a pomoc. Druhý den už to bylo trochu lepší a pak už jsem si zvykla. Mezitím jsem napsala pěti největším pracovním agenturám v Christchurch, že bych si ráda pohovořila s nějakým odborníkem na zaměstnání v Christchurch, případně vyladila životopis. Samozřejmě jsem si vybrala takové agentury, které měli otevřené administrativní pozice odpovídající mému profilu a zkušenostem. Odpověděli mi z jediné a to Enterprise Agency. Personalistka mi poslala odkaz na online testování MS Office a psaní textu a já ho vyplnila. Na základě toho mě pozvala na osobní pohovor. Test byl jednoduchý, jednalo se úpravu formátování, vkládání souborů do textu, přepisování faktur na čas. Určitě by to zvládl průměrný deváťák. Z tohoto testu jsem měla 98% úspěšnost.

Pohovor s Leanne

Po příchodu do agentury jsem vyplnila pár dotazníků a smlouvu.  Pak přišla personalistka Leanne a začali jsme si povídat. Byl to asi nejlepší pohovor, který jsem kdy absolvovala.

Určitě si vybavíte ty hloupé nic neříkající otázky typu: Kde se vidíte za deset let? Řekněte mi svou největší přednost, řekněte mi svou největší slabost. Proč si mám vybrat vás a ne toho člověka, který přišel před vámi? atd.

Vždycky, když tyto otázky slyším, udělám si o člověku, který je pokládá svůj obrázek. Personalisté, kteří si na jejich základě vybírají zaměstnance, mají nějaký komplex nadřazenosti nebo jsou úplně hloupí a potřebují to nějak skrýt.

A přesně na tyhle otázky se mě Leanne neptala. Byl to velice upřímný rozhovor o mých schopnostech, kdy mi pokládala otázky, které jí potvrdili, že mám schopnosti a zkušenosti, které jsem napsala do životopisu. Byli to otázky typu: Co jsi přesně dělala, když Ti zavolal klient, kterému se něco nelíbilo? Co jsi dělala, když jsi zjistila, že jsi něco vyplnila špatně? Atd, atd.

Povídali jsme s i o tom, proč jsme se rozhodli odjet na Zéland. Velice jí zaujalo to, když jsem jí povídala o tom, jak trávím volný čas dobrovolnictvím v Červeném kříži. “Pohovor” trval asi hodinu a bylo to velice příjemné setkání. Na konci Leanne odešla pro svou kolegyni, která měla na starosti nábor pro Environment Canterbury, představila mě a zeptala se mě, jestli bych měla zájem o administrativní pozici právě na Environment Canterbury. Je poměrně těžké vysvětlil, co to je za úřad, protože to v Čechách funguje jinak. Je to v podstatě mix ministerstva pro životní prostředí, hygienické stanice, katastrálního úřadu a krajského úřadu pro distrikt Canterbury, ve kterém žijeme. V čele stojí 7 tzv. Comissioneers (dá se to přeložit jako komisařů, ale je to dost nevýstižné), kteří jsou voleni a jejich rada rozhoduje o tom, komu se budou dávat dotace, limity těžby, povolení vrtání studní atd, atd,… Zrovna tam sháněli někoho do oddělení Records (mix archivu a podatelny). Jelikož se všechny dokumenty archivují především elektronicky do obrovské databáze, je s tím dost práce.

Samozřejmě jsem s nadšením souhlasila a připravila se na páteční pohovor přímo na Canterbury. Fast foodu jsem měla plné zuby. Jenže se mi nikdo neozval a příští týden mi Leanne napsala email, že pozici na Environment Canterbury zrušili, takže nikoho nového nehledají. Naprosto se mi zhroutil svět. Vím, že je to hloupé, ale brala jsem to jako zradu, jako úplný konec. Dál jsem chodila do fast foodu začínajícího na M ( a párkrát doma po příchodu z práce zvracela). Další čtvrtek mi zavolala kolegyně Leanne z Enterprise a s nadšením mi sdělila, že by mě zítra chtěli vidět na Environment Canterbury,  protože si to rozmysleli a měli by o mě zájem. Absolvovala jsem tedy pohovor (spíš mi můj budoucí nadřízený vysvětlil práci a zeptal se mě, jestli bych se na to cítila), provedli mě po budově a za půl hodiny po příchodu domů mi volali z agentury, že mě berou.

Teď absolvuji první týden. Chce to hodně pečlivosti, protože když se udělá chyba v čísle, celá elektronická složka důležitých dokumentů se pak nedá dohledat. Tak mi držte pěsti, ať to zvládnu. Je to docela náročné. Spousta slovíček, kterým nerozumím a bez kterých nepochopím základ toho, co mám vlastně udělat. Třeba musím třídit dokumenty, které se týkají kotvišť lodí. Musím vědět, jaké rozměry má mít kotviště, co je potřeba udělat, aby se něčí pozemek schválil jako kotviště atd. Pak je blbý, když ani nevím, jak kotviště vypadá. Je to boj, tak bojuju. Každý den, když přijdu z práce, překládám si jejich webové stránky, termín po termínu, abych věděla, co vůbec dělám. A to mě baví.

Je to ale práce, kterou jsem si zamilovala. Musím složit velkou pochvalu Leanne, která dokázala i bez hloupých klišé-otázek průměrných personalistů přijít na to, co dokážu a kde mě bude práce naplňovat. Přijde mi, že mě za tu hodinu, co jsme si povídali jako dvě staré známé, dokázala neuvěřitelně přesně odhadnout.

Co z toho vyplývá a jak si tady coby holka najít dobrou práci?

• Dokud ještě nemáte práci, choďte někam dobrovolničit. Je to super příležitost poznat tu další lidi, procvičovat si angličtinu v praxi, otrkat se. Novozélanďané (a obyvatelé Christchurch dvojnásob) si nesmírně váží dobrovolníků. Spousta super projektů by se bez nich neobešla (skupina Gap Fillers, Červený kříž,…). Navíc si čas strávený tam opravdu užijete. Zde si můžete prohlédnout činnosti, které by vás zaujali: http://www.volcan.org.nz/

Můžete chodit na kávu s babičkami, chodit kontrolovat turistické stezky, likvidovat nežádoucí plevel nebo pomáhat v nemocnicích. Fantazii se meze nekladou.

Mně dobrovolničení pomohlo i psychicky. Člověk se cítí potřebný, těší se mezi lidi, může si s někým popovídat, nechat si poradit.

• Oslovte agentury, které se zabývají sháněním lidí na pozice, které odpovídají vašim zkušenostem. Je možné, že se vám ozvou z jedné z deseti jako mě, ale pokud vás z té jedné pozvou na osobní setkání, můžete mít vyhráno.

• Nainstalujte si Grammarly, které je zdarma a bude vám automaticky kontrolovat chyby v gramatice.

• Nelžete v životopise. Nedávejte si do životopisu zkušenosti, které nemáte, jen proto, že se chcete dostat na nějakou pozici, která vás zaujala. Co vypadá dobře a neuškodí, je prodloužit si praxi. Pokud jste pracovali rok jako recepční v hotelu, věříte si v této oblasti a máte zkušenosti s touto prací, prodlužte si dobu zaměstnání.

• Pokud vás pozvou na pohovor, připravte se na něj, jak nejlíp dokážete. Připravte si konkrétní příklady toho, co jste dělali v minulé práci (ze které budete čerpat zkušenosti pro tu budoucí), jak jste tam řešili problémy. Můžou se vás také zeptat, proč vlastně na Zélandu jste (ne jako při výslechu, spíš ze zvědavosti) a co tu vlastně plánujete dělat. Buďte upřímní.

• Komunikujte, nenechte se vyslýchat. Ptejte se na to, co vás zajímá, pokládejte konkrétní otázky. Vy se přece taky musíte rozhodnout, jestli vám ta práce stojí za to. Navíc se můžete dozvědět spoustu věcí o městě a kultuře, ve které žijete a se kterou interagujete.

• A teď to nejdůležitější: Mějte naději, věřte a bojujte!!!

Díl č.: 7 Alpsko-Pacifický trojúhelník

Aneb jak jsme oslavovali královniny narozeniny

Žít v Commonwealthu je paráda. Nejenže žijete v jedné z nejvyspělejších zemí světa (stejně jako v Kanadě, Austrálii nebo třeba Velké Británii), ale dostanete také placené volno v práci, když má královna narozeniny. Státní svátek (spíš královský svátek-Nový Zéland není stát, ale království) připadl na pondělí, takže jsme si užili prodloužený víkend, který jsme využili k podniknutí výletu na Cathedral Cliffs, do Kaikoury a Hanmer Springs. Jelikož jsme se rozhodli změnit ubytování v Christchurch, odvezli jsme věci, které jsme nepotřebovali k výletu do nového bydlení a v pátek po práci vyrazili na výlet.

Začínáme na Cathedral Cliffs

Protože jsme nechtěli meškat, vyrazili jsme na cestu v pátek večer. První zastávka na výletě vedla ke Cathedral Cliffs poblíž rurální vesničky Domett. Jsou to útesy, které jsou co by kamenem dohodil od moře a když se půjdete kousek projít k vyhlídce, naskytne se vám nádherný pohled. Cathedral Cliffs (Katedrálové Útesy) dostali své jméno oprávněně. Když se díváte z vyhlídky do krajiny, vidíte zelené kopce, ze kterých se tyčí vysoké věže pískovcové skály, které opravdu vypadají jako věže katedrál. Koneckonců se můžete přesvědčit sami a podívat se na fotky z výletu v Galerii. Na odpočívadle u Cathedral Cliffs jsme přečkali noc. Měli jsme obavy, aby nám v noci nebyla zima, protože je teď na Novém Zélandu zimní období a zrovna velké teplo tu není. Rozhodně ne na to, aby spal člověk v nezatepleném autě. V noci se teplota pohybuje kolem nuly. Tento výletový víkend bylo zrovna nádherné počasí, protože svítilo sluníčko a země měla možnost se ohřát.

Na noc v autě jsme se tudíž dobře připravili. Měli jsme s sebou spacáky a deku, na sobě termoprádlo a před spaním jsme pořídili auto hezky vytopit. Když jsme se uvelebili, otevřeli jsme si střešní okno a pozorovali hvězdy. Ty svítily jako drahokamy. Snad nikdy jsme neviděli tak jasně svítit hvězdy. Jenom se jich dotknout. Byla krásně vidět i mléčná dráha.

Ráno jsme sjeli k moři, kde už se to jen hemžilo surfaři, kteří si sem přejeli užít velkých vln. Šli jsme se projít po pláži a našli jsme spousty mušlí Paua. Mušle Paua jsou novozélandskou raritou, nežijí nikde jinde na světě. Jsou různě velké, většinou od velikosti dámské pěsti po lidskou hlavu. Mají téměř magickou blankytně modro zelenou barvu a co je na nich snad nejzajímavější, perleť mají uvnitř i zvenku. Využívají se ke dvěma účelům: pro jídlo (jsou typickou delikatesou Maorské kuchyně) a jako dekorace. Z lastur se vyrábějí úchvatné šperky, intarzie do nábytku, luxusní dekorace. Paua mušle jako takové jsou symbolem štěstí. Prý mají své nezpochybnitelné místo na svatbách. Vybroušená Paua je i velice oblíbeným darem.

Pláž u Cathedral Cliffs byla těchto mušlí plná. Díky tomu jsme si mohli nasbírat jen ty nepoškozené a hezky velké. Kdybychom neměli před sebou ještě další místa k navštívení, zůstali bychom tam snad celý víkend. Byl právě odliv, tak jsme mohli jít dál do moře a obdivovat podmořský svět, který se na pár hodin odkryl. Roztodivné druhy řas, kolonie mušlí a lastur, barevné kameny. Opět jsme jen mlčky děkovali za to, že nám bylo umožněno něco takového v životě prožít a vidět.

Sobota v Kaikouře aneb les a vodopád Lachtanů Forestrových

Chtě nechtě jsme se rozloučili s pláží a vyjeli směrem na Kaikouru. Kaikoura je turistické městečko na pobřeží Tichého oceánu, asi 3 hodiny jízdy od Christchurch. Je to světová destinace č. 1 na pozorování velryb. Důvodem je to, že v oceánu u Kaikoury se stýkají 2 podmořské proudy, jeden studený a druhý teplý, které vytváří extrémně plodné podmínky pro plankton. Díky planktonu je tam tedy dostatek ryb a další potravy. V Kaikouře si lze zaplatit zážitkovou agenturu, která vás za nemalý poplatek (cca 200-250 dolarů= 3 500-4 000Kč) nalodí na loď nebo nasadí do vrtulníku a vyčmuchá, kde velryby právě jsou a doveze vás za nimi. Agentury mohou být provozovány výhradně Maory, jelikož jim jakožto původním obyvatelům (což je podle mě dost diskutabilní, protože předci Maorů připluli na Zéland z Polynésie jen asi 200 let před Evropany a ještě k tomu podařili vyhubit několik živočišných druhů) královna přiznala právo na Nový Zéland a jeho přírodní bohatství. Ptala jsem se kolegyň v práci, jestli mají nějaké zkušenosti s pozorováním velryb v Kaikouře (=jestli to stojí za to) a většina z nich odpověděla, že to za to nestojí, protože v lepším případě viděli za svých 200 dolarů na osobu jen velrybí ocas.

Kaikoura má totiž ještě jednu velkou atrakci. Její pláže a především kameny na nich jsou doslova obaleny lachtany Forestrovými, kteří na nich lenoší. K lachtanům se můžete přiblížit až na dosah ruky. Samozřejmě je nutné se vyvarovat prudkých pohybů nebo se pokoušet lachtany osahávat, jsou to přece jenom divoká zvířata, která mají ostré zuby, i když jsou na lidi zvyklí. Podle cedulí je zakázáno lachtany jakkoliv rušit, krmit, hladit, volat na ně, něco po nich házet. Lachtani tráví až 3 týdny v kuse v moři na lovu a když se pak vyvalí na břeh, je to kvůli tomu, aby odpočívali a nastřádali energii na další lov. Nedostatek energie je na moři dokáže snadno zabít.

Lachtani jsou super, vydrželi byste se na ně dívat hodiny. Každý lachtan v kolonii dělá něco jiného-někteří se jen tak válí, jiní se mezi sebou perou, další na sebe štěkají a prát se začnou za nedlouho, ti mladší dovádějí ve vlnách. Víte co je lepší než pozorovat lachtany? Pozorovat jejich mláďata.

Lachtaní mláďata (baby seals) nejsou se zbytkem kolonie na pláži, mají svou speciální školku v jezírku pod vodopádem Ohau. Auto jsme nechali na nedalekém parkovišťátku a následovali pěšinu, která vedla podél křišťálově čistého potoka do kopce doprostřed lesa.  Už po prvních 10 metrech, co jsme vešli do lesa, jsme narazili na čtyři lachtaní mláďata, jak dováděla v tůni potoka. Byli jako modelové, jakmile nás zmerčili, začali se předvádět, plavali před námi sem tam jako aquabely, jednou bříšky nahoru, po druhé jako vrtule. Vylezli před námi na kameny a pózovali, natahovali k nám hlavy a pak se zase honili v potoce. Lachtaní mláďata jsou neuvěřitelně zvědaví tvorečkové, všechno musí očichat a strašně rádi se předvádějí. Vypravili jsme se dál do lesa, směrem k vodopádu. Bylo to zvláštní. Šli jsme lesem do kopce (lesem, ve kterém rostli jehličnany spolu s palmami a kapradinami vysokými několik metrů) a cestou jsme potkávali lachtany. Tu na obrovském balvanu, tamhle na příkrém svahu. Všechno tam bylo tak bizarní a zvláštní, že jsme jen čekali, kdy uvidíme lachtana, jak leze po stromě jako veverka. Po pár set metrech jsme došli k vodopádu, kde se nacházela lachtaní školka. Je to doopravdová školka. Samice lachtanů tam nechávají svá mláďata, aby se bezpečně naučili plavat a sami jdou se svou kolonií na lov. Pak se vrátí, vylezou do kopce proti proudu potoka a mláďata nakrmí. A tak se to pořád opakuje. Lachtaní miminka jsou tak živá. Honili se ve vodě, dělali přemety a salta, vyškrábali se na svah nad jezírkem a skočili dolů. Ti odvážnější z nich prozkoumávali lidi, kteří se na ně přišli podívat, pózovali a hráli si mezi sebou. Bylo to něco nádherného. Nikdy bych si nemyslela, že lze něco takového vidět. Nejlepší na tom bylo, že nikde nebylo zábradlí nebo záterasy nebo mříže a tak jsme si mohli celou tu podívanou vychutnat z bezprostřední vzdálenosti. V lese se rychle začalo stmívat, tak jsme vyrazili ven, směrem k moři. V Kaikouře vede stezka poloostrůvkem na útesech, ze kterých jsou vidět lachtani na plážích a na určitých místech se dá sejít dolů až k moři. Moře pod námi bylo křišťálově čisté (jak jinak, jsme přece na Zélandu) a mělo téměř všude při pobřeží bílou barvu. Říkali jsme tomu arktická voda, protože to přesně vystihovalo tu barvu vody. V jednom místě jsme sešli dolů a zjistili, že to způsobuje bílý písek, který v určitých místech byl. Našli jsme tam dokonce i mušli Paua, která byla celá bílá. To už se pomalu začalo stmívat i u moře. Při procházce po pláži jsme našli několik mrtvých lachtanů (asi moc neodpočívali) a spousty živých, kterým jsme nevědomky  zabrousili do teritoria a tak po nás štěkali. Už za tmy jsme došli k autu, na místních veřejných toaletách jsme si vyčistili zuby a převlékli se do spacího a vyjeli pryč z Kaikoury, směrem do hor, do letoviska Hanmer Springs.

Jelikož jsme měli auto jízdou parádně vytopené, neuvědomili jsme si, že je venku pořádná zima. Jižní Alpy, pohoří, ve kterém se Hanmer Springs nachází, je poměrně vysoké. Vrcholy mají kolem 2 500 metrů a jeho nejvyšší hora, Mt. Cook, měří přes 3 300 metrů. Zastavili jsme auto na prostorném odpočívadle u polozapomenuté silničky v horách a vklouzli pod deku. Ráno jsme se probudili brzo, protože nám byla hrozná zima. Vytáhli jsme spacáky a zabalili se ještě do nich a spali dál. Za další dvě hodiny, když už jsme byli docela vyspalí, jsme vykoukli záclonou ven a zjistili, že máme na autě centimetrovou vrstvu ledu a všude kolem je bílo.

Hanmer Springs 

Do Hanmer Springs to byla slabá hodinka. Provoz byl minimální, takže jsme se stihli kochat vrcholy hor a nádhernými řekami.

Hanmer Springs je turistická vesnice uprostřed hor. Je obklopená nádhernou přírodou a jejím největším lákadlem jsou termální prameny. Na Novém Zélandu se nachází hodně míst, kde jsou sopky (už nečinné). Na těchto místech nezřídka vyvěrají vřídla s horkou minerální vodou. Hanmer Springs leží na takovém kusu země. Nacházejí se tu léčivé prameny, které vyvěrají na okolních kopcích, takže se můžete koupat přímo v neupraveném přírodním vřídle. Také ale můžete navštívit obrovské venkovní termální lázně, které jsou uprostřed města. My jsme dopoledne zaparkovali auto (a přijeli jsme tak tak, protože se parkoviště v pár minutách naprosto zaplnilo) a vyšlápli si na kopec Cone Hill za městečkem, ze kterého byl výhled na Jižní Alpy. Zasněžené vrcholky horských masivů se kolem nás rozprostírali jako koruna. Svítilo sluníčko, takže jsme tam strávili kupu času, opalovali se a snažili si to zapamatovat navždy.

Když jsme sešli dolů do města, prošli jsme si turistické čtvrti, naobědvali se a vyrazili do termálních lázní. Venkovní teplota na sluníčku mohla být tak 5 stupňů, bazény s vodou měli teplotu 36-40 stupňů. U vchodu byla velká fronta. Co nás překvapilo bylo to, že téměř všechny děti, které čekali ve frontě se svými rodiči nebo prarodiči, už byli připravené v plavkách a bosé. Tohle je velké plus novozélandského školství, protože už malé děti ve školách se otužují a běhají po školních zahradách bosé. My jsme domrzli ve frontě až k pokladnám (zase přeháním, tak hrozné to nebylo), zaplatili a šli do šaten. Celý areál je venku, takže mezi jednotlivými bazénky téměř všichni běhají, protože na vzduchu je prostě zima (zvlášť, když jste mokří). Některé bazény jsou větší, některé menší. Nám se nejvíc líbil bazének se sírovou minerální vodou, která sice pěkně smrděla, ale byla ze všech zdaleka nejteplejší.

Také jsme se tam potkali s Kamilou, která tam fotila turisty a s jejím přítelem Lukášem. Strávili jsme s nimi (hlavně s Lukášem, Kamča musela pracovat) skoro celé odpoledne. Bylo to fajn, zase si s někým česky popovídat. Doufáme, že jsme je neviděli naposledy.

Když byl večer, v areálu se rozsvítila barevná světla, ze všech bazénků se kouřilo, rozezněla se živá swingová hudba a nastala ta pravá a neopakovatelná atmosféra termálních lázní v Hanmer Springs. Když už jsme byli náležitě promočení, vylezli jsme ven, usušili se a vyjeli zpět k moři, abychom spali ve větším teple (ne v horách) a abychom si ušetřili denní čas na procházku u moře. Jeli jsme a jeli a zastavili u vesničky Pegasus. Je to jedna z nejmladších vesnic na novém Zélandu, založená před pár desetiletími. Její dominantou je rozlehlé golfové hřiště. Lidé sem jezdí ale hlavně kvůli krásné široké pláži s jemným pískem, kam mohou i se s svými psími miláčky. Lidé tu tráví třeba celý víkend, děti si hrají mezi písečnými dunami porostlými vysokou trávou, chlapy rybaří, ženy si jen tak povídají. Je tam skvělá atmosféra. U vchodu na pláž je parkoviště s toaletou a umyvadlem s nezávadnou vodou. Kdo by čekal špinavé záchody, nedočkal by se. Zatím jsme nenarazili na jakkoli znečištěný záchod,  sebe dál od civilizace. Všechno se tu udržuje v čistotě a pořádku, ani toaletní papír nikdy nechyběl.

Po procházce po plážích v Pegasu jsme už jeli domů, abychom se připravili na druhý den do práce.

Výlet byl tím nejlepším způsobem, jak oslavit královniny narozeniny 🙂

Díl č.: 8 První návštěva Arthurova Pasu aneb Castle Hill

Arthur´s Pass je rozlehlá přírodní rezervace, která se nachází zhruba v polovině jižního ostrova a tvoří ji část Jižních Alp. Přes Arthurův Pas se projíždí z východního pobřeží na západní. V této poměrně rozlehlé části Nového Zélandu se nachází téměř až spirituální místo Castle Hill, o kterém XIV. tibetský dalajláma při své návštěvě Nového Zélandu v roce 2002 prohlásil, že je to duchovní centrum vesmíru. Také se tam natáčela bitva z fantasy filmu Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň.
Vyjeli jsme s kamarády v sobotu kolem oběda a musím přiznat, že samotná cesta už byla jedinečným zážitkem. Celou dobu jízdy (je to asi 150 km od Christchurch) jsme se kochali nádhernými bílými masivy Jižních Alp. Když jsme dojeli na parkoviště, které se nachází uprostřed hor, a vystoupili z auta, všechno bylo tak trochu jiné. Jelikož je Aotearoa ostrov uprostřed oceánu, poměrně dost tady fouká a je jen málo dní, kdy by bylo bezvětří. Díky větru mám na Zélandu pocit dynamičnosti – vše se hýbe, listy stromů se třepotají se větru, vítr sviští okolo uší, tráva se ohýbá všemi směry. Vítr je tu prostě vždy a všude. Z parkoviště se jde asi půl kilometru přímo ke Castle Hill. Je to spousta velkých vápencových balvanů, které jsou rozesety na několika kopcích v nadmořské výšce cca 700 m. n. m. a zdálky opravdu připomínají rozvaliny hradu. Okolní korunu tvoří vysoké hory. Na balvany se dá šplhat a vychutnat si jedinečnost okamžiku ze všech úhlů pohledu. O naší výletní sobotě bylo zrovna nádherné počasí. Slunce zářilo a nebe bylo bez mráčku. Po chmurné canterburské zimě jakoby země a příroda znovu začali žít. Na kopcích ale byli ještě pořád zbytky sněhu (které byly naprosto ideální na koulování), díky slunci jsme ale běhali v tričkách. Na kamenech se krásně leželo, jak byli vyhřáté.
Zatímco se Viky, Lída a Ráďa, naši věrní kamarádi, vášnivě koulovali a hráli si na bitvu (asi z Letopisů Narnie), já ležela a poslouchala ticho. Ano, na Castle Hill je naprosté bezvětří, nikde v okolí žádný strom ani vysoká tráva. Skoro se mi zdálo, že nejsem na Novém Zélandu, na zemi, ale v nějaké stázi, ve stavu beztíže. Všechno okolo bylo tak zvláštně nehybné, statické a pokojné. Jen sem tam zacvrlikal nějaký ptáček.
Další zastávkou na našem výletu bylo jezero Pearson (Moana Rua), překrásné horské jezero , nad kterým se tyčí Purple Hill. Toto jezero je zajímavé (kromě své přirozené krásy) také tím, že je to jedno z mála míst na Zélandu, kde žije jeden z druhů potápky (nezaznamenala jsem přesný poddruh), který je kriticky ohrožený (na prahu vyhubení) a zbývá posledních 250 žijících jedinců.
Náš den jsme zakončili pohodovým večerem s partou přátel.

Díl č. 9 – Noho Marae aneb jedinečné dva dny v srdci māorské komunity

Jelikož pracuji pro instituci, která považuje vztahy s původními obyvateli Aoteoroa /Nového Zélandu za naprosto klíčové, dostalo se mi obrovské cti účastnit se s 19 kolegy z Enviroment Canterbury Noho Marae (doslova to znamená Setrvej v domě, mohli bychom přeložit jako předávání nebo pokračování v moudrosti, vědění) v Koukourarata, jedné z mála přeživších původních māorských komunit v našem regionu. Zdůrazňuji, že to nemělo nic společného s jakoukoli formou turismu.
Jednalo se o dvoudenní setkání, kdy jsme byli formálně podle protokolu přijati do kmene a byli s námi zacházeno jako s členy. Účastnili jsme se rituálů, které jsou předávány z generace na generaci od nepaměti, byli nám předány příběhy o předcích, sami jsme předali své příběhy dál, stali jsme se jednou rodinou. Protože svou zkušenost považuji za velmi hlubokou, ráda bych se s vámi podělila o své zážitky, které jsou (vzhledem k nechuti Māorů sdílet svou kulturu s cizinci) v podstatě jedinečné.
Jedinečnost této události vyzdvihla i samotná příprava na ni. Museli jsme projít přípravou, kdy nám bylo Māorkou Gaye vysvětleno, jak se máme při “vítací” ceremonii chovat tak, aby nás hostitelé přijali (pokud jako hosté nedodržíte etiketu danou předli, ukážete, že si hostitelů nevážíte a ti vás pak požádají, abyste odešli), co máme mít na sobě a hlavně jsme měli minikurz māorštiny, protože se u Māorů mluví māorsky 🙂 Většina Māorů chápe britskou nadvládu v Aotearoa jako zločin, protože jim byla půda v podstatě ukradena – a mají velice pádný důvod si to myslet – později vysvětlím proč. Většina Māorů těžce nese to, že byli přinuceni novými přistěhovalci opustit svůj tradiční způsob života spjatý s přírodou. Dnes už se toho spoustu změnilo, ale chování britských imigrantů k Māorům by se dalo označit za nadřazené, tak jako všude jinde v koloniích. Jelikož si i svého jazyka tito lidé cení, je pro ně svým způsobem urážkou, když někdo jejich jazyk využívá “po anglicku”. Takže na přípravě jsme se mimo jiné učili, jak vyslovil krásné “r”, s čímž měla většina mých kolegů velké problémy 🙂

Den první – Ra Tuatahi

Ráno jsme se shromáždili na recepci ECanu. Podle protokolu jsme měli přijet do Koukourarata k přijímacímu rituálu oblečeni do slavnostního oblečení, ženy museli mít sukně a to minimálně pod kolena. Naše průvodkyně, Gaye, pracovala dříve pro centrální vládu, starala se o vztahy vlády a Ngāi Tahu, māorských obyvatel po celém jižním ostrově. Přešli jsme kousek na autobusové nádraží, kde na nás už čekal speciální ECan bus. Potkala jsem tam několik známých tváří, hlavně Anne Puentener, neuvěřitelně přívětivou a přátelskou kolegyni, se kterou jsem před několika měsíci absolvovala jedno ze vstupních školení. Dál jsem znala Hayley a Alex, se kterými jsme se dříve účastnili tréninkového programu ve fitness centru Les Milles. V autobusu jsem seděla s Kate, usměvavou kolegyní z Klientského Servisu. Moc hezky jsme si popovídali. Kate toho hodně procestovala a příští rok by chtěla cestovat po Evropě, tak se možná sejdeme v Čechách. Koukourarata se nachází v polozapomenutém zálivu na Banksově poloostrově, cesta tam trvá asi 1,5 hodiny. Je to vyhlídková trasa, kdy se jede přes kopce, pastviny a skály. Škoda, že nám moc nepřálo počasí, protože byla hustá mlha a místy pršelo. Po příjezdu do Port Levy (anglický název pro Koukourarata) jsme zůstali chvíli venku. Podle tradice se musí host setkat s lidmi z domu před domem a teprve potom, co řekne, co má za úmysly, se mu dovolí vejít. V případě přátelských úmyslů jsou návštěvníci formálně pozváni ke sdílení whare (domu). V celém domě se chodí naboso (prokazuje se tím úcta místo, které dává přístřeší) a nesmí se sedat na stoly (na stůl se dává jídlo, díky kterému jsme naživu a je proto projev lhostejnosti a nevychovanosti si na něj položit zadek). V centrální místnosti se také nesmí jíst ani pít nic kromě vody (voda je naší součástí, takže ta se pít může). Zákaz jídla a pití je z toho důvodu, že je whare hlavní místo, kde se uchovává tradice.

Pozdravení – Powhiri

Přijetí a pozdravení se odehrává v centrálním místu whare (tam, kde se nesmí jíst a píst). Na jedné straně sedí hosté, na druhé hostitelé. Místo uprostřed je věnováno předkům, kteří jsou hostitelem přizváni k setkání. Přes místo uprostřed se nesmí chodit. Hostitelé po celou dobu obřadu sedí na židlích. Hosté sedí ve třech řadách. Vepředu sedí na zemi děti, za nimi sedí na židlích muži a teprve za nimi sedí na židlích ženy z kmene. V māorské kultuře hrají ženy zásadní roli. Muži sedí při powhiri před ženami ne proto, že by jim byli nadřazeni, jak to interpretovali Britové, ale proto aby je chránili, protože ne vždy byla setkání pokojná. Hosté i hostitelé mají své mluvčí.Nejdříve mluví mluvčí hostů a to výhradně v māori. Řekne hostitelům důvod, proč hosté přišli, odkud a co žádají. Mluvčí domácích na to reaguje, sdělí jméno domu, k jakým předkům se místo vztahuje. Také řekne něco jako, že whare je otevřen každému s dobrými úmysly a formálně přijme hosty do svého domu, aby se staly jeho součástí. Sdělí jim nakonec, že se stávají členy Tangata Whenua (těmi, co mají povolen přístup k vědění, nositelé vědění). Poté se hosté postaví a jako poděkování za tuto poctu zazpívají waiata (uvodní písně na začátky rituálů). Naše waiata je tahle: E te iwi e te iwi, tenei matou katoa, He mihi atu nei, Tena koutou tena koutou e. Tím je formální stránka u konce a od této chvíle jsou všichni bratry a sestrami. “Hosté” se srovnají do řady a každý provede s hostitely hongi, tedy takové osobní pozdravení. Hongi je opravdu intimní záležitost, která vyjadřuje, že si druhého člověka velice vážíme. Vypadá to tak, že si dva lidé navzájem položí pravé ruce na levá ramena, dotknou se špičkami nosu. Zavřou oči, nadechnou se a v duchu se přivítají. Často se tomu říká sdílení dechu. V různých kmenech se hongi může mírně lišit. Například můj učitel te reo māori (doslova māorské řeči), Kupu, je z kmene, kde se nedotýkají nosy, ale čely. Princip ale úplně stejný.

Individuální představení a pozdravení – Mihimihi

Nastala pak důležitá část dne, mihimihi. Princip tohoto rituálu je v tom, že je uprostřed kruhu, ve kterém sedíme, pomyslný koš, do kterého dá každý člen Tangata Whenua kus sebe, svůj příběh, své “vědění”, něco, co pak bude sdílet s ostatními. Později jsem poznala, jak geniální myšlenky to je. V průběhu dne máte s ostatními lidmi spoustu témat k rozhovorům, protože o každém něco víte. Bereme si to, co jsme předtím do “koše” vložili. Tento princip sdílení je základní stavební kámen māorské kultury. Pokud si něco vezmete/něco dostane, musíte pak na oplátku něco dát/vrátit. Funguje to ve všech sférách života. Ve vztahu k přírodě, v rodinách, obchodě, všude. Když si z rostliny vezmete listy na upletení tašky, musíte jí vrátit starou tašku, která vám dosloužila. Členové rodiny a sebe navzájem pečují. Neexistuje, že by se rodiče starali a své dítě jen tak, z titulu rodičů, dítě musí dávat také něco na oplátku a to to, že je poslouchá, váží si jich a pomáhá jim. Pokud člen komunity jenom bere a nic nevrací, nemá ve společnosti místo. Je to krásný princip udržitelnosti.
Takže tedy, seděli jsme v kruhu a popořadě jsme každý vstal, představil se a pak v te reo māori, angličtině nebo v jakékoliv jiné řeči, která je mu blízká, řekl svůj příběh. Představení vypadá takhle:
Tena koutou katoa. – Pozdrav nám všem.
Ko Helena Hejnova ahau. – Jsem Helena Hejnová.
No Česká Republika ahau. – Jsem z ČR.
Ko Velká Deštná te maungau. – Hora, ke které se vztahuji je Velká Deštná.
Ko Bělá te awa. – Řeka, ke které se vztahuji je Bělá.
He kaimahi au i te Kaunihera Taiao ki Waitaha. – Pracuji v Environment Canterbury.
Ka nui te mihi ki a koutou katoa. – Pozdrav nám všem.
Pozn. Zahrnutí hory, řeky a místa je důležité proto, že to účastníkům umožní najít své společné předky.
To je to, co musí bezpodmínečně zaznít v te reo māori. Pak řekne každý to své. Já se rozhodla říci můj příběh v češtině (pak jsem přeložila do angličtiny, aby z toho ostatní něco měli). Řekla jsem jsem, že je pro mě možnost účastnit se Noho Marae velkou poctou a poděkovala jsem ještě jednou za přijetí. Dále jsem vyprávěla, že je pro mě má přítomnost v Koukourarata zázrakem, protože jsem se narodila do komunisty zotročené a nesvobodné země, kdy bylo lidem odepřeno poznávat svět, svobodně se vzdělávat a mít náboženství. Věci se ale změnili a díky Václavu Havlovi a dalším velkým lidem je má země svobodná. Chtěla jsem toho říct ještě hodně, ale byla jsem tak nějak až moc dojatá z toho všeho. Na konci se řekne:
No reira, tena koutou, tena koutou, tena tatou katoa. – A tak tedy, zdraví, zdraví, pozdravy nám všem.
Tato část trvala něco přes dvě hodiny.
Potom nám hapū (člen whenua, který je zodpovědný za předávání vědění) vyprávěl o svých předcích a o Tutuhuarewa, což byla māorská princezna, po které je pojmenovaný samotný whare. Byla to odvážná a silná náčelnice, která dovedla svůj iwi (kmen) do Koukourarata. Zemřela před pěti generacemi a ve whare visí její obrázek.
To už byl ale čas na oběd a po obědě jsme šli na procházku po okolí, kde nám hapu ukázal místa spjatá s tradicí jako třeba oplocené místo v kopci na louce, které sloužilo jako místo předků a duchů. U vchodu byly dvě dřevěné vyřezávané sochy s očima z paua mušlí, jak je to pro umění typické (paua nosí štěstí). Uprostřed kopce je sousoší , které zobrazuje 3 dávné předky, kteří jsou v osadě stále přítomní a svým způsobem ji ochraňují.
Velice zajímavým pro mě bylo hlavně vyprávění o vztahu Māorů k přírodě. Příroda je pro Māory živým organismem, je doslova Matkou. Podle mýtu o stvoření je země matka a nebesa jsou otec, kteří byli od sebe násilně odděleni jejich synem a tak byl stvořen svět. Nikdo nemá proto na cokoliv ze země nárok, lidé zemi nestvořili, patří všem. Člověk je pouze a jen její správce. Matku zemi je nutné chránit, vracet jí to, co jsme si od vzali. V maorské kultuře nikdy neexistoval princip soukromého vlastnictví tak, jak ho známe z Evropy. Tím se dostáváme k problému, který je na Novém Zélandu stále živý a tím je vztah Māorů k britské koruně a k Británii celkově.

Smlouva z Waitangi – Te Tiriti e Waitangi

Británie si činí nárok na Aotearou na základě smlouvy z Waitangi z roku 1840. Je to dokument o třech odstavcích (přečíst si ho můžete zde: http://archives.govt.nz/sites/default/files/users/carterba/te_tiriti_o_waitangi-ebook.pdf ), kterým si britská koruna činí dědiční nárok na Nový Zéland. Existuje ve dvou základních verzích, māorštině a angličtině. Nejproblematičtějším jeho článkem je článek 2., kde se píše, že “královna Anglie souhlasí s tím, že bude ochraňovat náčelníky, kmeny a všechny lidi na Novém Zélandu…. Ale za to musí prodat náčelníci konfederace a všichni náčelníci Královně zemi za odsouhlasenou cenu…” V māorské verzi je tento článek přeložen spíše v tom smyslu, že Královna si vezme zemi do správy, což plně korespondovalo s představou māorského vztahu k přírodě. To, že přijdou Britové, vykácí lesy, vybijí polovinu živočišných druhů a “svou půdu” si oplotí, aby zamezili její užívání ostatním lidem, Māory tenkrát asi ani nenapadlo. Mnoho māorského obyvatelstva dnes cítí poněkud hořkou pachuť na jazyku pokaždé, když vyslovují jméno britských královen. Ne všichni, ale mnoho z nich chápou smlouvu z Waitangi a vůbec to, že se Aotearoa stala kolonií jako prachsprostou krádež a lest královny Viktorie. V 70. letech 20. století se začali zkoumat historické prameny na popud māorských náčelníků. Výsledek byl ten, že současná královna Alžběta v roce 1997 veřejně přijala vinu, omluvila se māorským obyvatelům mimojiné za nespravedlnosti způsobené majetkovými záležitostmi (jak hezky lze pojmenovat krádež 🙂 ) a přislíbila jim vrátit 10% půdy (dodnes vrátila jen zlomek). Dokument její Omluvy také visí ve whare.

Pletení z kōrari (novozélandského lnu) – Raranga

Po příchodu z procházky jsme měli na pořadu dne trochu tradičního umění. 2 māorské tetičky nás naučili vyrobit kytičky puri puri z novozélandského lnu. Byli jsme v buši, kde nám ukazovali, jaké listy si z rostliny smíme vzít. Prostřední tři listy představují rodinu (taťku – tata, mamku – mama a dítě) a nikdy za žádných okolností se nesmí uříznout, protože zabezpečí další život a rozmnožení rostliny. Před řezáním listů se musí rostlině poděkovat. Tetičky nám také ukázali, jak se získává tzv. muka, které se také někdy říká māorské hedvábí. Z vláken rostliny, tedy muka, se dříve vyráběli extrémně pevná lodní lana, která se vyvážela do celého světa. Oblečení z muka je top luxus. S jeho výrobou je mnoho práce, protože se vlákna musí několikrát namáčet do přírodních roztoků, aby byla správně pružná . Také jsem si z kōrari vyrobila puri puri. Z kōrari se dá vyrobit takřka všechno od ozdob přes tašky až po koberce.
Po vydatném obědě jsme měli chvilku pro sebe a tak jsem se šla sama toulat po okolí. Můj mozek si toužil trochu odpočinout od anglicko – māorského módu uvažování a být sám. Po večeři byla volná zábava, povídali jsme si až do noci. Spali jsme všichni v centrální místnosti předků. Bylo nás 25 a spali jsme na matracích na zemi.

Den druhý- Ra Tuarua

Po té, co jsme vstali (e oho) a provedli ranní hygienu (karakia) jsme měli snídani (parakuhi).
Po snídani jsme měli přednášku pána, jehož jméno jsem bohužel nestihla zapsat, ale vím, že pracuje jako vedoucí nesmírně zajímavého projektu. Jedná se o projet We are Ngāi Tahu (My jsme Ngāi Tahu). Hlavní idea je tohoto projektu, který započal před deseti lety, je vytvořit webový atlas původních māorských názvů míst na jižním ostrově. Záměrem je předat vědění zpět lidem. Spousta lidí dnes třeba ví, že jejich předek pocházel z nějakého místa, které se māorsky řekne Otautahi, ale protože původní māorské názvy vytlačili ty oficiální anglické, nemají už vůbec ponětí, kde se to místo nachází. Může se nám to zdát jako banalita, ale i tohle vedlo k jakémusi pocitu vykořenění u mnoho Māorů. Přestali znát své kořeny a odkud přišli, což pro mnohé bylo velkým traumatem – a dodnes je. Před deseti lety tedy tým našeho přednášejícího začal usilovně pátrat v archivech, rodinách a kmenech, knihách, aby vytvořili mapu míst s původními názvy. Říkal nám třeba, že místo Akaroa na Banksově poloostrově, velice turistické městečko s francouzským obyvatelstvem, se v māorštině řeklo Whaka Roa, tedy Dlouhý přístav (whaka=přístav, Roa=dlouhý). Za těch několik let udělali pořádný kus práce, protože se jim podařilro identifikovat a správně zařadit již několik tisíc zeměpisných názvu a původních tras.

Přivítání – Powhiri

Po této přednášce přijeli naši hosté, lidé z Ngāi Tahu, kmenu, ve kterém se sdružují potomci Māorů z různých kmenů jižního ostrova (více info zde: http://ngaitahu.iwi.nz/).
Jelikož my jsme z předchozího dne již byli členy rodiny, byli jsme teď již v roli hostitelů. Po úvodním přivítání jsme zazpívali našim hostům māorskou hymnu Environment Canterbury. Následovalo opět hongi s každým z hostů (kterých bylo asi 30) a tím byl rituál přijetí a přivítání u konce. Mluvčí našich nových bratrů a sester se jmenoval Manaia.

Trochu environmentálního vzdělání

Manaia má na starosti obnovu přirozené buše na různých místech Banksova poloostrova. Zavedl nás k jednomu páru, který před 15 lety koupil kus pastvin a začal je osazovat původními druhy stromů. Teď je to vzrostlá buš, ve které se nacházejí vzrostlé stromy a kapradiny, díky kterým se do okolí vrátilo obrovské množství ptactva a hmyzu. Pokud vám to trochu připomíná novelu Muž, který sázel stromy od Jeana Giona, věřte, že nejste sami. Náš muž, který sází buš mu byl i fyzicky dost podobný. Manželka muže, který sází buš nám zase ukázala své království organické zeleniny.
Manaia má jeden dlouhodobější cíl a to zavést jiný model zemědělství, protože ten stávající se ukazuje být neudržitelný a to zejména v pěstování brambor a rajčat. Vysvětlím. Jelikož brambory a rajčata před příchodem jiných národů na Novém Zélandu nebyli (sladká “brambora” kumara není botanicky druh brambory), při dlouhodobém procesu pěstování si tady tyto prodiny nedokázali vytvořit odolnost vůči škůdcům a jsou proto velice snadno napadnutelné plísněmi a dalšími fujtajbly. Brambory a rajčata neorganického původu jsou proto nastříkány okolo 17 druhy toxických pesticidů (a to všechno jíme, protože při takových koncentracích je chemikáliemi plod v podstatě nasáklý). Dalším problémem, který klasický způsob pěstování těchto plodin přináší je, že jelikož je k závlaze potřeba enormní množství vody, které se bere z řek a potoků, vody v úrčitých vysoce rurálních oblastech začíná být kriticky málo. Manaia má jedno řešení těchto dvou problémů, které odkoukal z Evropy, kde byl na stáži. Sám začíná využívat bílých netkaných textílií, které přirozeně nepropouští UV paprsky, které jsou potřeba k množení hnilobných bakterií a zamezují nadměrnému vypařování vody, takže není potřeba tolik vody k závlaze. Manaiovi držím pěsti, ať se mu dobré dílo zadaří!
To už bylo ale odpoledne a pomalu nastával čas odjezdu. Po rozloučení jsme vyrazili na cestu zpátky do Christchurch.
Byli to neuvěřitelně plné a hluboké dva dny mého života. Pro vždy jsem byla přijatá do jedné velké māorské rodiny. Od teď se do Koukourarata mohu vracet jako domů. Už teď se těším, až svou novou māorskou rodinu zase navštívím…

Díl č.10: Za nejkrásnějším jezerem, nejvyšší horou, nejmenšími tučňáky a nechtěnými škůdci (klokany Bennettovými)

Je čtvrtek večer a my se pomalu zastavujeme auto a chystáme spát. U potoka provedeme večerní hygienu, zatáhneme záclonu, hupneme pod deku a zkontrolujeme, jestli nesvítí kontrolka nedovřených dveří. Otevřeme střešní okno a díváme se na hvězdy dokud neusneme. Už prší jen maličko…

Ráno po probuzení nás čeká překrásný výhled. Stojíme na opuštěném odpočívadle a okolo nás se třpytí zasněžené vrcholky hor. Čeká nás ještě pět dní na cestách, spaní v autě, trampování, poznávání.

Nejkrásnější jezero – Tekapo

Tekapo je jako safír v prstenu z diamantů. Odstíny jeho modře nemají konců a je po celém obvodu obklopeno zasněženými masivy. Ne nadarmo se tomuto místu říká Ledový prsten.  Na jednom z jeho břehů stojí nejkrásnější kostel (spíš kostelík) na světě – Chrám Dobrého Pastýře (nádherné fotky jsou zde: http://mackenzienz.com/scenic-highlights/church-of-the-good-shepherd/ ). Kostelík je kamenný a jeho největší ozdobou je prosklená stěna místo oltáře nebo mučednických obrazů. Místo nad utrpením člověk sedí v úžasu nad nádherou stvoření. Menší vada na kráse místa je zjevná komercializace místa. Na parkovišti stálo nepřetržitě tak 10 autobusů s Číňany, kteří nepatří zrovna mezi příjemné a pohodové turisty.  Kousek od kostelíku vzhlíží socha kolie k vrcholkům hor. Nechali ji odlít jako poctu pro všechny ovčácké psy, bez kterých by byl chov ovcí na Zélandu nepředstavitelný. Nejsme rasisté, ale ti číňani nás nám už opravdu lezly na nervy, tak jsme se vydali na tůru k observatoři na Mt John (Janově hoře).

Mt John Track vede podél západního pobřeží jezera. První polovinu cesty se můžete kochat tisíci odstíny jezerní modré a bíle jiskřícími peřinami hor. Když začne cesta pomalu stoupat do kopců, máte pocit, že se kopce hýbají. Není to zemětřesením, jen je tu trochu více zajíců. Jelikož sem byli zajíci přivezeni evropskými osadníky  (v dobré víře, že se obyvatelstvu postarají o obživu) a tudíž zde neměli kromě lidí (kteří ale o zaječí pečínku valný zájem nejevili) přirozené nepřátele, brzy se tu přemnožili. Spolu s vačicemi a klokany Bennetovými patří k největším národním nepřátelům. Tito tři druhy zvířat tu jsou tak nenávidění, že pokud například v lese narazíte na klokana a nezastřelíte ho nebo nezavoláte rangera, aby ho přijel zastřelit do dvou dní, můžete jít v případě prokázání viny do vězení. Na škůdce (tedy klokany, zajíce, vačice, jeleny nebo fretky) se na Novém Zélandu svádí skoro vše co se environmentálních problémů týče. Vymírání endemických druhů ptáků, úbytek vody v řekách, mizení trávy z kopců a “pouštnatění” stovek a stovek hektarů půdy. Pamatuji si, jak mi mé kolegyně v práci nadšeně povídali o jakési staré paní, která zasvětila svůj důchod likvidaci zajíců. Celé dny trávila tím, že kladla pasti na zaječí mláďata. Denně jich takto pobila stovky. Fotky s mrtvolkami pak posílala do různých environmentálních novin a stala se tak téměř národní hrdinkou.

Spousta novozélanďanů je doslova posedlých po zabíjení a lovu. Pušku koupí kdokoliv v supermarketu za pár dollarů a na lov není potřeba žádné povolení. Mnoho z nich tráví víkendy v horách a střílí a vraždí a vraždí a střílí pořád dokola, až do nedělě večer. Není nóbl a cool sníst zvíře, které jste zastřelili. Takže si hezky zastřelíte co nejhezčího jelena, uděláte si selfíčko s mrtvolou, kterou potom kopnete do příkopa a jedete dál.

No, protože my máte zvířata rádi, tak jsme zajíce nepostříleli, jak nám tu velí zákon o nechtěných organismech a šli dálza nosem. Cestička se zvedala a zvedala, až jsme se ocitli na vrchu Janovi Hory s Tekapem v zádech a observatoří v čele. Observatoř na Janově Hoře je údajně jedno z nejlepších míst na zeměkouli na sledování noční oblohy. Oblast okolo jezera Tekapo je členem mezinárodní asociace IDA (International Dark-Sky Association), které sdružuje místa s nízkým světelným znečištěním. Ten den nám ale počasí moc nepřálo a ač nepršelo, obloha byla plná mraků, takže jsme se s plánem pozorování noční oblohy v observatoři museli rozloučit. Druhá polovina cesty vedla lesem. To bylo něco. Byl to úplně normální les, ale vzhledem k tomu, že je většina lesů na Zélandu vykácená, to byl hezký zážitek.

Za všechno může deforestace

Teď vám něco důležitého musím říct.

Nemám komu jinému bych to řekla, tak to píšu sem. Na Zélandu bylo před příchodem prvních lidí – Maorů – asi 95% plochy pokryto lesy (buší). Maorský přístup k přírodě je sice citlivý, ale také ne úplně. Maorské obyvatelstvo lovilo ke své obživě ptáka Moa. Ve spoustě muzeích mají jeho celou kostru nebo jen její části. Moa bylo několik druhů a jeho velikosti byli různé, byl ale opravdu macatý a obrovský. Jeho největší druh byl velký jako slon. K lovu moa používali Maorové velice neekologickou techniku – zapalovali velké plochy buše a tak donutili moa vběhnout do pasti. Takto nejenže vyhubili celou živočišnou třídu Moa, ale natrvalo zničili lesní porost na značném území. Katastrofa byla dokonána po příchodu evropského obyvatelstva, které lesy ničilo účelně a měnilo je na pastviny. Po roce 1840, kdy započala evropská imigrace, se procento lesů snížilo na tragických 25% celkové rozlohy Nového Zélandu. Teď je na Novém Zélandu méně než 31 % lesů. Pokud vás to více zajímá, pod článkem je uveden odkaz na organizaci MangaBay, která se zabývá environmentálními problémy na světě. Jejich výzkum deforestace na Zélandu je podepřen relevantními daty z oficiálních informací uveřejněných vládními institucemi.  Jsem přesvědčená, že za vymírání endemických druhů ptáků nemůžou ani klokani ani zajíci ani vačice (vačice se živý především listy, plody a jinou vegetací. Rozhodně se neživý výhradně ptáky. Mám podezření, že těch pár obrázků vačice s ptáčetem v puse cirkuluje pořád dokola a dokola.), ale lidé se svou neuhasitelnou žízní po businessu. Stejně tak, jako nechtějí farmáři slyšet o tom, že by se jim pár hektarů pastvin zalesnilo a oni by měli méně peněz z dobytka, nechtějí se lesnické společnosti zbavit svých zisků z prodeje dřeva.

Ptáci žijící po tisíce let v buši se logicky nedokáží přizpůsobit tak náhlé změně prostředí a vymírají. Většina ptáků žije na zemi ukrytá v keřích nebo hnízdí v korunách stromů. Pokud jim lidé lesy vykácí kvůli pastvinám nebo dřevu, vezmou jim domov a odsoudí je k vyhynutí. Býložravci za to tedy opravdu nemůžou a podle mě je velice kruté a neetické je po tisících jen tak vybíjet. Je smutné vidět, že na Novém Zélandu, který je považován za lídra v environmentálním vzdělání, ochrana přírody v podstatě moc nefunguje a vláda si volí jiné živočichy, které předhodí lidu k nenávidění jako obětní beránky, místo toho, aby přiznala opravdovou příčinu vymírání endemických druhů, úbytek vody v řekách a vegetace.

http://rainforests.mongabay.com/deforestation/2000/New_Zealand.htm

Zpátky k výletu

Kritiky už bylo dost, pojďme se vrátit k výletu. U jezera Tekapo jsme strávili krásné odpoledne s kachnami a dalšími ptáčky, kteří byli zvědaví, cože si to vaříme v rendlíku. Bylo ideální počasí na to se jen tak procházet a toulat po březích, vychutnávat jedinečnost genia loci. Když se začalo smrákat, vyjeli jsme do království věčného sněhu za královnou Aoraki.

Za největší horou

Aoraki je kráska s divokými vlasy, které se vlévají do moře a oceánu ze všech světových stran.

Je to ledová královna se zářící stříbrnou korunou, která tu vládne od počátku..

Stačí jeden pohled a vezme člověku všechen dech. Je klenotem přírody, uměleckým dílem. Je jejím nejkrásnějším drahokamem. Do jejího těla se vnořila duha.

Je to čarodějka – ve dne je zahalená do čistě bílých krajek, ale s prvními paprsky zapadajícího slunce obléká fialový šat, do kterého se halí s přicházející nocí víc a hlouběji.

Je to bytost klidná i nespoutaná. V její blízkosti je slyšet jen její tichý zpěv, ale když se rozzlobí, burácí, láme skály, trhá vše, co ji přijde do cesty.

Jakmile jsme přejeli pláně, které oddělují jezero Tekapo od národního parku hory Aoraki, začali jsme hádat, která z těch hor okolo nás je ta nejvyšší. Měli jsme několik favoritů a už poněkolikáté jsme říkali, že tady hora je na tutovku Aoraki/Mt Cook, ale jistí jsme si nebyli. Slunce už pomalu začalo zapadat za vrcholy a se západem přišly červánky. Červánky jsou nádherné všude, dávají obloze nový rozměr a novou tvář. Červánky mezi mohutnými zasněženými horami nabývají jiného rozměru. Jeli jsme a kochali se a meditovali nad červánky a v tom se před námi hory rozestoupili a my ji poprvé uviděli … Aoraki před námi vystoupila v celé své nádheře, jako obrovská socha z bílého mramoru jako jediná ze všech hor okolo osvícená magickým purpurem červánků. A my jen hleděli, hleděli nahoru a říkali si, jak jen je to možné. Pro Maory je Aoraki jedním z nejposvátnějších míst v zemi. Když ji člověk na vlastní oči vidí, vůbec se tomu nediví.

Druhý den jsme se šli podívat do hotelu Hermitage a do Muzea Sira Edmonda Hillariho, který jako první člověk na světě stanul na střeše světa, Mount Everestu a který Aoraki miloval. Byl to Novozélanďan a zemřel v roce 2008. Před centrem je jeho socha v životní velikosti, která se dívá přímo na Aoraki před ním (https://cs.wikipedia.org/wiki/Edmund_Hillary  http://www.hermitage.co.nz/en/the-sir-edmund-hillary-alpine-centre ).

Po procházce vesničkou pod Aoraki jsme přejeli na parkoviště, které je na rozcestníku stezek, které po okolí vedou. My jsme si vybrali stezku vedoucí přes údolí až k ledovcovému jezeru u paty hory, podél řeky Hooker, která z jezera vytéká. Je to trasa dlouhá tam i zpátky asi 9 km a není to nic náročného. Cestou se jde přes tři dlouhé lanové mosty, které přemosťují na třech místech velice dravou řeku Hooker. Už jen projít se po jednom z rozhoupaných a prověšených mostů je zážitek. Jedinou vadou na kráse jsou opět nerespektující a otravní čínští turisté. Nepochopte mě špatně, čínští turisté mi nevadí proto, že jsou z Číny, ale pro to, že se chovají nevychovaně. Pokud nějaká skupina 20 hlučných asijských občanů rozbalí své selfie tyče, stativy a foťáky uprostřed úzké stezky a je jim naprosto ukradené, že ostatní nemohou projít, jsou to Číňané.

Jednou z nejhezčích stezek, Muellerovou stezkou jsme ale nešli. Tato stezka vede příkrým terénem až k Muellerově chatě. Je to vyhlídková trasa – uvidíte Aoraki a široké okolí včetně ledovců z téměř ptačí perspektivy. Jinak Aoraki je horolezecký oříšek – nevím kolik horolezců přesně ztratilo život při pokusu a její zdolání, bylo jich ale opravdu mnoho. Cestou k hoře je památník věnovaný horolezcům, kteří zde zemřeli, doslova zazáplatovaný destičkami se jmény a okolnostmi úmrtí. Třeba jeden z horolezců měl opravdovou smůlu. Vylezl po několika dnech s vypětím všech sil nahoru na vrchol a přitom, když se kochal výhledem, zavál silný vítr, nešťastník se zapotácel a spadl rovnou dolů. Prostě se musí dávat pozor.

Po příchodu k autu jsme se rozhodli zdolat ještě jednu stezku – k Tasmanově ledovci. Tasmanův ledovec stéká z druhé strany Aoraki a trasa k němu začíná asi o 30 kilometrů dále. Vyšli jsme a po několika stech metrech jsme potkali první vysokohorskou turistickou křižovatku, jedna cesta vedla k modrým jezerům. Byla to jezírka, pečlivě ukrytá mezi horami, která ale modrá vůbec nebyla. Měla barvu jako skokan. Z info cedule jsme se dozvěděli, že jezera ještě před pár lety modrá skutečně byla a to díky vodě, která přepadávala z vrcholků hor. Jenže s táním ledovců už neměla jezírka zásobení čistou vodou a začali se v nich tvořit řasy, které způsobují zelenou barvu. Po nekonečném kopci jsme se vyškrábali na vyhlídku. Z vyhlídky je naprosto dech beroucí pohled na Tasmanův ledovec, který se vine údolím až k ledovcovému jezeru, do kterého taje. Ledovcové jezero je něco nádherného. Díky sedimentům kamene, které s sebou ledovec při tání nese, má stříbrně šedou barvu. Je obrovské a má v sobě křišťálově modré ledové masy, které se postupně rozpouští. Všude okolo je ticho. Vítr se sem přes tisícové vrcholy nedostane. Jenom mohutné praskání, odlamování a padání několikatunových kusů ledu člověka vzbudí z spánku. Sešli jsme dolů až k jezeru. Voda je nečekaně – dost studená. Jezero je obklopeno obrovskými balvany, do kterých jsme si sedli jako do křesla a usnuli na slunci. Všechno tam byli tak strašně moc intenzivní, slunce ještě zvýrazňovalo barvy okolo nás, řinčení ledu zvýrazňovalo ticho, čistý vzduch, který jsme dýchali, nás téměř až bodal do nosu. Jezero vypadalo tak nehybně. Když jsme se šli podívat k místu, kde se z něho stává řeka, tenhle obraz se najednou rozplynul. Ještě jsem neviděla tak zuřivý a dravý proud, který jezero doslova trhal.

Když jsme se vrátili k autu, byl už večer. Udělali jsme si ještě jídlo v přístřešku a vyjeli dál, směrem k jezeru Benmore.

Vodní elektrárna Benmore

Jezero Benmore je zajímavé tím, že v jeho nejužším místě lidé zbudovali obrovskou přehradu s vodní elektrárnou, která zásobuje zelenou energií 1/3 celého Nového Zélandu. Je zbudovaná tak, že kromě rozvodny pod přehradou není na první pohled poznat, že to není jen velké jezero s vodopádem. Na hrázi byla spousta rybářů. Věřím tomu, že kdybychom taky rybařili, tady určitě něco chytneme. Pstruzi, kteří tu jsou nasazeni, jsou tlakem vody nasáváni k turbínám (které jsou ale chráněny sítěmi, takže nehrozí, že ryby vcucnou) , což je přímo rybářům do naběráků. Na jezeru jsme si udělali jídlo a vyjeli dál, podél řeky Waitaki, která se z jezera vylévá.

Údolí řeky Waitaki

Od tohoto úseku cesty jsme nic nečekali. Opravdu. V turistických průvodcích se o údolí řeky Waitaki moc nedočtete, něco vám povědí místní obyvatelé. Nepatří zkrátka do kategorie novozélandských „must do“ (=to musíte vidět/zkusit). Když se dáte menší okresní silnicí a nepojedete tudíž rychlostní silnicí přímo do pobřežního Oamaru. Již po chvíli, co jsme odbočili, jsme narazili na staré skalní maorské malby. Většina opravdu hezkých maleb skončila v museích, některé ale přece jenom zbyly na svých místech. Co se nám ale líbilo snad ještě víc, než maorské umění, byla pískovcová skála, na které byli. Jedná se o obrovské a rozlehlé masivy, které jsou prošpikované ptačími hnízdy jako ementál. A toho švitoření! V pískovcových dutinách hnízdí malý ptáčci o velikosti vrabce i tací, kteří jsou velcí jako holuby. O tohoto úseku jsme jeli dál skoro sami. Silnice se klikatila a vedla jednou z kopce, jednou do kopce. Bylo to, jakoby ta silnice byla řeka – po obou stranách se vinuly pískovcové skalní masivy jako její pradávné koryto. Po chvíli jsme zastavili v Elefant Rocks – Sloních skalách. Je to kopec, který je posetý velikými zaoblenými valouny pískovce, takže některé z nich opravdu jako sloni vypadají. Na tomhle nenápadném, ale krásném místě se natáčel film Letopisy Narnie: Princ Kaspian. Má to být lokalita okolo hrobky, kde se pak odehrávala ta poslední bitva. Na tenhle film jsme se po návratu podívali a opravdu jsme to ve filmu poznali. Za zmínku stojí to, že se tenhle díl natáčel na Novém Zélandu, Čechách (hlavně Adršpach) a v Polsku ve Stolových Horách. Jakmile jsme poodjeli pár kilometrů dál, našli jsme další zajímavé místo. Jmenovalo se Whales Valley, tedy Údolí velryb. Opět se jednalo o údolí plné pískovcových masivů s dutinami plnými ptačích hnízd. Tohle údolí ale, jak název napovídá, bylo výjimečné tím, že se tak našlo mnoho velrybích koster. Byli jsme na takovém velrybím hřbitově. Jedna kostra tam je ponechaná za sklem, aby si ji lidé, co tam zabloudí, mohli prohlédnout. Odtud jsme už pokračovali dál do viktoriánského Oamaru.

Oamaru – ve jménu tučňáků a steampunku

Do Oamaru se zamilujete na první pohled. Je to něco úplně jiného než nudná novozélandská maloměsta s unylými dětskými hřišti a dřevěnou stodolou místo kostela. Oamaru je viktoriánské městečko s původními pískovcovými budovami (je to fakt pecka), kde má viktoriánská post-moderna své výsadní postavení. Hlavní charakteristikou Oamaru je streampunk. Asi se teď ptáte, co že je to ten streampunk?

Tak tedy: Steampunk je něco jako styl kultury. Jádrem steampunku je viktoriánská éra, kdy se vymýšleli nové mašiny poháněné párou, doba počátků průmyslové revoluce. Jules Verne, Van Helsing a spol. Steampunk v umění využívá technických propriet – kolečka z hodinových strojů, všemožné kovové součástky ze starých přístrojů. Steampunk je neuvěřitelně živý a kreativní – kombinuje totiž svět viktoriánských vynálezů se sci-fi. Nikdy jsme se o steampunk nezajímali, ale o to víc nás jako styl kultury (nebo spíš sub-kultury) bavil.

Teď si představte město s krásnými starými kamennými budovami, které žije steampunkem! Je to něco, co prostě jinde něž tady neuvidíte. Je tu spousta stodol, které teď spouží jako galerie. Ale ne ledajaké… Samozřejmě steampunkové. Místo svetrů z merina se tu nabízejí obleky pro sci-fi hrdiny, korzety, staré strojky, nové strojky, které jejich tvůrce právě vymyslel a nemají jiný než estetický (rozuměj steampunkový) smysl. Plakáty, prehistoričtí roboti, sochy z kovového šrotu, kapesní hodinky, bože z hodinových koleček, veteráni. Je to, jako byste se přenesli strojem času (který mají v muzeu) do jiné éry v jiném světě. Dětské hřiště není barevné, ale vyrobené z kusů vysloužilých lokomotiv. Recyklace v praxi. Nevím, jak to popsat, podívejte se v Galerii J Koná se tu i týdenní festival steampunku, kdy všichni ujíždí na steampunku ještě víc než normálně a každý turista i starousedlík nosí kostýmy a ozdoby či propriety (třeba brýle na jedno oko), které steampunkového ducha uvolňují. V Oamaru samozřejmě nesmí chybět i pravé muzeum Steampunk Headquaters, které je za babku a navštívit ho se skutečně vyplatí. Jak už jsme nastínili, je to muzeum plné železného šrotu velice umně zkombinovaného se starými mechanickými přístroji, figurínami a hlavně světly a párou, takže jen žasnete a ptáte se, kde má lidská fantazie mezí. Super je, že si můžete na všechno sáhnout, vše ozkoušet, vyfotit si, svést se, mačkat čudlíky, prolézat,… Opravdu nás to tam bavilo a strávili jsme tam určitě víc jak dvě hodiny.

Oamaru je hlavně známé kolonií tučňáků modrých, kteří jsou hrdými nositeli titulu nejmenší tučňák na světě. Viděli jsme je, jsou opravdu moc roztomilí. Každý večer se vrací z celodenního lovu a to je hezká podívaná. Co ale není tak hezké je to, že lidé (místní „eko“ soukromá společnost) koupila od státu za babku toto místo, kde tučňáci od nepaměti hnízdí, oplotila ho, nad hnízdy udělala prosklené díry a vystavěla tam tribuny s hledišti a vztyčila reflektory, aby přece turisté v noci na tučňáky dobře viděli. Vstup do téhle šaškárny je docela drahý, okolo 60 – 70 dolary za osobu. My jsme se šli už za dne projít na útesy u Oamaru. Viděli jsme skály obložené mořskými volavkami s mláďaty, jednoho tučňáka žlutookého, který si to štrádoval po pláži k hnízdu, tuleně … a taky místo, ze kterého jsme večer zdarma z pláže pozorovali tučňáky modré, jak se vrací z lovu. A to i bez výčitek svědomí, že podporujeme byznis na přírodě…

Oamaru se vyplatí navštívit. My se sem určitě vrátíme. Pomalu vyrábím kostým pro festival steampunku 🙂

Waimate – setkání s nepřítelem

Dál jsme jeli na sever, do Waimate. Předem se omlouvám za to vyjádření, ale Waimate je ospalá díra. Je těsně pod Hunters Hills (Kopce lovců) a kromě jedné ulice, která vypadá jak z westernu, v ní nic zajímavého není. Je obklopená velice ošklivou zemědělskou krajinou. Když ale odjedete kousek za Waimate, objevíte malou chaloupku (spíš chatrč), ve které žije místní čarodějnice – divná ženština (=pro místňáky) – hrozně milá starší paní (=pro nás), která chová klokany Bennetovy. Asi vám na tom nepřijde nic zvláštního, ale tady je to ten nejhorší zločin. Tak tedy: Klokan Bennetův je na seznamu nechtěných organismů a na základě zákonu o ochraně místní fauny a flóry, musí být do roku 2050 vyhuben z volné přírody. Teď se asi ptáte, co je to za krvelačnou stvůru?Klokan Bennetův je býložravec. Bojí se vody, měří ani ne 60 cm a rád se tulí. Trávu spásá velice jemně, nikdy nepoškodí kořeny, jako třeba ovce. Má jedno mládě do roka, které zhruba rok nosí v kapsičce. A čím se tenhle tvoreček provinil? Jí trávu, která je určená pro ovce. Když sní jeden klokan trávu pro půl ovce, okrade tím farmáře o půl ovce, farmář má míň byznysu, pláče doma na farmě, protože má tvrdý život a kvůli klokanům i málo peněz. To je celý problém. Pokud narazíte při toulkách přírodou na klokana Bennetova, musí jej sami zabít nebo do dvou hodin zavolat rangera, jinak půjdete sedět. Kdokoliv by vzal živého klokana mimo Hunters Hill (kde je zakomplexovaní Novozélanďané mohou legálně pro zábavu střílet), půjde sedět na 5 let do vězení. Paní, ke které jsme jeli na návštěvu má těchto škůdců doma přes šedesát a má je ráda, stará se o ně a turisté ji ještě platí, když si nějakého mohou nakrmit a pomazlit. Asi proto si místňáci klepou na čelo pokaždé, když ji vidí. Většinou jí lovci mláďata nosí z lovu. Když lovec zabije klokana, většinou najde v kapsičce mládě. Většina lovců je na místě zabije, ale ti, kterým cit ještě zbyl, odnesou mládě téhle stařence, aby ho dala do své mini zoo.

Ve výbězích s klokánky jsme strávili pár hodin. Bylo to pro nás jako terapie. Po životě na Zélandu bez zvířat jsme brali mazlení s něčím přítulným a chlupatým jako zázrak. Klokánky jsme oblíbili natolik, že jsme se rozhodli je po návratu do Čech chovat. Jsou prostě boží a tohle byla upřímně zdaleka nejlepší část našeho výletu. Stařenka nám pak dala chovat čerstvé mláďátko, které jí lovci před pár dny přinesli a tak jsme strávili ještě další hodinu povídáním a ňuchňáním dvaceti centimetrového miloučkého tvorečka.

Po Waimate jsme se zastavili už jenom v na pláži a v muzeu v Timaru a frčeli domů.

Díl č.11: Velký vánoční okruh jihem jižního ostrova

Začínáme Vánoci ve Wanace

Wanaka je turistické městečko v jižní části Středozemě (Jižního ostrova), které je postaveno na břehu nádherného horského jezera. Trávili jsme tam Vánoce s partou přátel a bydleli tam krásné tři dny. První den jsme dojeli, přicmrdovali v kuchyni, kde se připravoval bramborový salát, a povídali s kamarády, které jsme dlouho neviděli. Dům byl nádherný. Prostorný, takže se nás tam vešlo bez problémů 15. Jo, fakt nás bylo tolik … Takové Vánoce jsme ještě nezažili a musím se přiznat, že po té vánoční pohodě a radosti ve Wanace se mi bude stýskat. Znáte to: už několik měsíců před Štědrým dnem se nervujete s dárky, ládujete se před televizí cukrovím a s rodinou se stejně akorát pohádáte. Naše Vánoce byli opravdu pohodové, plné radosti, že jsme spolu. Na bramborovém salátu jsme se podíleli všichni a jako rybu jsme měli lososa ze sádek v Twizelu, kterého jsme koupili den předem při cestě. Dárky jsme vyřešili tzv. Tajným Ježíškem, kdy každý měl donést nějaký nejlépe ručně vyrobený dárek, kterému se dalo číslo, které si někdo vylosoval. Štědrý den jsme trávili už od rána u jezera, popíjeli jsme, opalovali se a jezdili na lodi. Někdo se jen tak vozil, někdo si i zařídil (já) a ti odvážnější z nás si užili vodní snowboard nebo tahání na pneumatice za lodí (Viky). Prostě pohoda bez stresu a nervů, tak, jak to má na Vánoce být. Večer už hurá na večeři a dárky.

Druhý den se celá naše banda vydala na pochod (museli jsme zase shodit ten salát a lososa) a to k Rob Roy ledovci. Aby se člověk dostal k parkovišti, od kterého se vychází na samotný trek, musí sjet z hlavní cesty a dát se 25 km po prašné štěrkové silnici pro zemědělce, kde se překonává asi 8 fordů (ford je autem průjezdný potok). Cesta je nádherná a pro auto dost náročná. Vede údolím, které je obklopeno horami ze všech stran. Začíná tam pověstný národní park Mt. Aspiring, místo, které ztvárnilo Mlžné hory – Misty Mountains z Hobita. Fakt to tam vypadá jako ve filmu. Z kopců a hor okolo stéká tisíc vodopádů, které padají do křišťálové řeky. Trek k ledovci, který nám kluci vybrali, byl sám o sobě cílem. Šli jsme celou dobu původním novozélandským pralesem – ten se tradičně skládá z vysokých kapradin a drobných buků (mnohem menší než evropské buky), barevně kvetoucích keřů, lián a samozřejmě spousty mechu, vodopádů a potoků. Pralesem jsme šli okolo 3-4 hodin. Když jsme z něho vystoupili, otevřelo se před námi srdce hor. Ocitli jsme se na plošině obklopené korunou hor, která měla v jednom ze sedel mohutný ledovec Rob Roy. Z ledovce stékalo mnoho vodopádů. Každou chvíli se do omračujícího ticha okolo nás ozvalo burácení padající masy ledu z Rob Roye. Byli jsme od něj tak blízko, že jsme se mohli jít vykoupat pod jeden z jeho mrazivých vodopádů. Jen natáhnout ruku …

Třetí den ráno jsme se rozloučili a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.

Zlatá horečka v Arrowtownu

Arrowtown leží na hlavní trase z Wanaky do Queenstownu. Je to teď už malé turistické městečko, které svou největší slávu prožívalo v předminulém století. Po náhodném nálezu zlata v místní řece, se do tehdy ještě malé osady sjelo tisíce zlatokopů a horníků. Město rychle vykvetlo. Památkou na tuto dobu je několik vskutku přepychových budov, muzeum a především skanzen čínských obyvatel, kteří tam byli pozváni jako levná pracovní síla pro zhýčkané imigranty z dnešní Velké Británie. Prošli jsme si skanzen, který ukazuje, v jak hrozných podmínkách tito Číňané žili a s jak silnou rasovou nesnášenlivostí od místních se museli potýkat. Arrowtown je milá zastávka při cestě.

Queenstown

Je to město, kde to žije. Rozléhá se na březích dalšího horského jezera – Wakatipu. Je to domov bungeejumpingu. Prvním místem, na kterém se bungeejump uskutečnil je slavný Kawarau Bridge, který je kousek od hranic města. Místo, které si zahrálo v Pánu prstenů Argonath (neboli Pilíře králů) je odsud coby kamenem dohodil. Byli jsme se podívat také do lesa, kde Arwen vezla bodnutého Froda lesem přes řeku do Roklinky a honili ji při tom Černí jezdci. Lesík je už teď polovykácený, ale svoji atmosféru si přesto zanechal.Když už jsme u Pána prstenů, asi 2 km od Queenstownu je kemp, kde jsme spali a přímo na tom místě se natáčela scéna s olifanty (Dvě věže, hned na začátku). Je to takový ten úsek, kde je Sam, Frodo a Glum a dívají se z kopce, jak jdou údolím jižní lidé na olifantech. Tak přesně tam jsme byli. Je úžasné být na těch místech, jsou ještě krásnější než ve filmu. V samotném Queenstownu jsme prošli botanické zahrady, zarezervovali si plavbu v Milford Soundu a podnikli celodenní výšlap na Ben Lomond. Je to jedna z nejvyšších hor nad městem a je z ním božský výhled na celé jezero a okolní hory. Jedny z vrcholů byli černé, strmé a ostré, že jsme si říkali, že to jsou schody do Mordoru. A víte co? Oni to opravdu schody do Mordoru byli!

Túra na vrchol Ben Lomond je docela oříšek. Nejdřív se jde nádherným pralesem plným mechu, kapradí a vodopádů. Pak se jde pořád vzhůru do kopce mezi trávou a nakonec se šplhá po příkré skále ze sedla hory na její vrchol. Celá cesta byla poměrně namáhavá, ale její poslední úsek byl zdaleka nejobtížnější. Vrchol má hodně přes 2 000 m.n.m. , je to strmá úzká skála a fučák, který byl na hoře nám taky nepomohl. Několikrát už jsem se chtěla otočit a jít zpátky, k´protože jsem se bála, že spadnem dolů. Nakonec se před námi objevila cílová rovinka a placatý kámen na vršku. Pocit to byl k nezaplacení. Všude okolo byly vidět sluncem osvícené majestátné hory, smaragdové jezero, mraky. Všechno trápení světa bylo najednou tak strašně daleko, že vám připadalo, že žádné ani neexistuje. Jenom stojíte, zhluboka dýcháte, rozhlížíte se okolo sebe a žasnete nad nádherou přírody. Člověk vychutnává každou vteřinu, každý svůj nádech, děkuje, že mu to bylo dopřáno. Stáli jsme tam, drželi se za ruce a snažili si zapamatovat štiplavou čerstvost vzduchu, který jsme vdechovali, šumění hor, které jsme slyšeli, pozorovali umělecké dílo, které se před námi rozprostíralo jako plátno a vnímali, jak se navzájem přitom všem držíme za ruce. Když už to nemohlo být lepší, najednou se odkudsi ze skal vynořili barevní nestor kea, horští papoušci, kteří před námi ve vzduchu tancovali. Tohle si prostě za peníze nekoupíte.

Osmý div světa Milford Sound

Milford Sound je vlastně nedotčený fjord na konci světa.

Celá oblast o rozloze několika tisíc hektarů je přísně chráněna jako národní park. Přímo k fjordu se dá dostat jen jedinou slepou silnicí vedoucí od jezera/vesnice Te Anau, je to zhruba přes 200 km a po cestě není žádná benzínka, jen divočina. Ovšem, již samotná jízda touto divočinou je překrásným zážitkem. Jede se skrz člověkem nepoznané louky, pralesy a hory. Všude je spousta původních ptáků, horská jezera a hlavně žádné vykácené pláně, jako to je v Canterbury a Otagu. Tahle cesta nám trvala celý den. Ne, že by to bylo tak hrozně moc daleko, to my jsme se celou dobu kochali (takže naše průměrná rychlost byla tak 30 km/h), zastavovali snad každých 10 metrů na vyhlídkách, zhluboka dýchali a žasli s pusami otevřenými dokořán.

Abychom vypíchli pár zajímavostí na cestě do Milford Sound:

Mirror Lakes/Zrcadlová jezera – několik navzájem propojených jezer hlubokých tak 2 až 3 metry s křišťálově modrou vodou, takže je vidět až na dno. My měli zrovna krásné počasí a hladina byla klidná, takže jsme viděli okolní hory s ledovci a vodopády doslova jako v zrcadle…

Dalším krásným místem byla překrásná louka o pár metrů dál. Protože právě kvetly vlčí boby (nebo taky lupiny), louka doslova zářila v tisíci odstínech modré, fialové a růžové. Přidejte k tomu ještě ty hory, potok, vodopády a papoušky nestor kea …

Nutno dodat, že silnice vedla dolů z kopce, nahoru na vrchol a to se pořád střídalo. Projížděli jsme okolo mnoha nádherných vodopádů, které se valili dolů z hor a ledovců. Jedna vyhlídka byla uprostřed kopce, takže jsme mohli vidět všechny hory okolo spolu vodopády a původním pralesem.

Místo, které se rozhodně zapamatujeme je Homer Tunnel. Je to věhlasný tunel, který vede skrz horu. Je ručně vykutaný a nemá uvnitř žádné podpěry ani světla či průduchy. Projíždět jím je fakt zajímavý pocit, protože si celou dobu říkáte: jak to, že se to ještě nezřítilo? Protože se jedná opravdu jen o díru ve skále (a i skály dýchají), projížděli jsme okolo několika menších vodopádů a potoků i v tunelu. Před vjezdem do tunelu je malé odpočívadlo a člověk se může zastavit a obdivovat nádherná rozkvetlá údolí řek, majestátné hory a pomalu roztávající ledovce.

Když jsme dojeli do Milford Sound, byli ráno. Jelikož je v celém oblasti Milford Sound přísně zakázáno kempovat nebo kdekoliv spát přes noc (i ve voze se záchodem a koupelnou), noc jsme přečkali v posledním kempu na cestě. Ráno jsme mohli vyjet už brzy, abychom byli na 8:00 připraveni vyplout na plavbu lodí přímo po fjordu Milford Sound. Dvouhodinová plavba stojí okolo 50 NZD (cca necelých 1000 Kč) včetně občerstvení, což je na novozélandské poměry za hubičku. Vřele doporučujeme společnost Go Orange, s jejíž servisem jsme byli nadmíru spokojeni. Když jsme se ráno nalodili, celý fjord se teprve začal probouzet do nového dne. Příroda byla v magickém oparu, a když začalo svítit slunce (měli jsme opět štěstí na nádherný den), bylo to jako bychom byli uprostřed duhy. Všechno se třpytilo a zářilo nespočtem barev. Téměř ihned, co jsme vypluli lodí z přístavu, nás čekal další naprosto fantastický a jedinečný zážitek. Kapitán lodi nám řekl – „podívejte se napravo. Máme velké štěstí, protože se k nám přidalo hejno delfínů.“ A opravdu. Delfíny jsme naživo viděli poprvé. Jednalo se o velké hejno tzv. Dusky Dolphins – jedněch z největších delfínů na světě. Delfíni připluli jen pár metrů k lodi. Chvilku jen tak zkoumali situaci a pak začalo jejich představení. Když zjistili, že jim žádné nebezpečí nehrozí, hráli si ve vlnách, skákali jeden přes druhého, honili se všude okolo, mluvili na sebe, zkrátka předváděli se bez ostychu s tak neuvěřitelnou radostí ze života, že se nám chtělo skočit mezi ně a dovádět s nimi. Po nějaké době nás dohnala jiná loď a delfíni se v několika řadách plavili před ní, jakoby jí táhli. Opět u toho skákali do výšky a radovali se. No a my se radovali s nimi. Při plavbě jsme míjeli mnoho vodopádů a dojeli jsme až k ústí fjordu, do Tasmanova moře. Na zpáteční cestě jsme minuli velké útesy s vyhřívajícími se lachtany a velkým zážitkem byla i expedice pod největší a nejvyšší vodopád. Loď zajela přímo k němu a my, jelikož jsme byli v horním patře přímo na střeše, jsme ho pak okusili doslova všemi smysly. Je to neuvěřitelná síla. Dvě hodiny uběhli jako voda a tak jsme chtě nechtě museli vystoupit a jít dál.

V zálivu Milford Sound jsme strávili ještě celý den. Na tohle místo nikdy nezapomeneme. Právem se mu přezdívá Osmý div světa. Je to asi to nejhezčí, co jsme zatím viděli.

Přála bych všem politikům a businessmanům, aby mohli taková místa navštívit před tím, než se rozhodnou zničit nějaký kus přírody tím, že vykácí stromy a postaví tam satelitní města, doly, fabriky nebo já nevím co. A celkově nám všem větší úctu k přírodě…Tady na Zélandu si totiž člověk uvědomí, že příroda není něco statického a neživého, ale dýchající tvor žijící svým vlastním životem, za kterého bychom se měli bít, protože až tu nebude, nebudeme ani my.

V národním parku jsme šli ještě na jeden trek, který vedl podél řeky, která vytéká z horského jezera Marion. Jezero je opravdu jedinečné tím, že na jeho dně roste normální tráva. Netuším, jak je tohle možné, ale je to tak. Tráva je měkoučká, svěží a krásně zelená. Cestou jsme uslyšeli češtinu a tak jsme zbystřili a po chvilce si již povídali se sympatickým manželským párem, který se rozhodl si splnit sen a procestovat Nový Zéland. Protože s Vikym nejsme žádná ořezávátka, dopřáli jsme si ledovou koupel v jezeře s trávníkem na dně, oddechli si a jeli dál.

Invercargill

Invercargill je drsné město. Leží hodně na jihu a je posledním větším městem při cestě na Antarktidu. Jeho poloha mu určuje nepříliš vlídné klima. Většinu roku tam fičí mrazivé větry z Antarktidy, převážně tam prší a slunných dnů je jen hrstka. Přesto jsme si město moc užili a určitě doporučujeme všem, kteří plánují výlet na Zéland, aby se tam jeli podívat.

Čím si Invercargill získal nás:

• Je tam super muzeum, které je za dobrovolný příspěvek a jsou v něm vzácné maorské artefakty a hlavně je jeho součástí rozlehlé tuatárium. Asi vám dost dobře není jasné, cože je to tuatárium.

Nuže: Tuatárium je místo, kde žije Tuatara neboli Hatérie novozélandská. Jedná se o jednoho z nejraritnějších tvorů na světě a to z několika důvodů. Hlavním z nich je, tuatara je jediným žijícím přímým potomkem dinosaurů. Její DNA je stejná jako DNA nalezená v kostech vyhynulých tvorů, jako byl třeba Tyranosaurus Rex. Je to plaz dlouhý okolo tři čtvrtě metru se zelenou kůží. Může se dožít i přes čtyři sta let. Nejstarší tuataře v Invercargillu je přes sto padesát let a je to nejstarší tuatara, u které jsou písemné doklady věku. Jinak tohle zvíře nenajdeme nikde jinde než na Zélandu a i zde se nachází jen na třech místech: v tuatáriu ve Wellingtonu, tuatáriu v Invercargillu a v přísně chráněné rezervaci na Codfish Islandu ve volné přírodě. Představte si, že zrovna, když jsme byli v muzeu, rozhlasem oznámili návštěvníkům, že za pět minut se jdou krmit hatérie. Neváhali jsme ani vteřinu a běželi do tuatária. Při krmení jsou tito živé fosílie nezvykle aktivní a tak se na ně hezky koukalo. Nakonec nám chovatel vytáhl jednu modelku, abychom se mohli podívat hezky zblízka. Říkal nám, že kdyby odjel na 10 let na dovolenou a o plazi by se nikdo nestaral, po příjezdu by je našel živé jako by se nic nestalo. Tuatary totiž ukládají potravu do ocasu v podobě tuku. Tuk pak v případě potřeby metabolizují na energii a to jim dává neuvěřitelnou schopnost přežít třeba i celá desetiletí bez potravy. Hatérii jsme si nakonec i pohladili.

• Hned vedle muzea je v Invercargillu nádherný rozlehlý park z botanickou zahradou a mnoha obrovskými voliérami s novozélandskými ptáky, kteří jsou ve volné přírodě už jen stěží k vidění. V botanické zahradě mají různé sekce – prošli jsme kanadskou přírodou, středomořskými lesy, posvačili ve stínu libanonských cedrů.
• Město jako takové má zajímavou architekturu. Jsou tam krásné cihlové domky, vodárenská věž, krásné kostely …

Bluff

Bluff je malinkatý přístav s drsným, subantarktickým podnebím, který je vyhlášený vynikajícími ústřicemi a turistickou atrakcí potápění v kleci se žraloci (jakože jenom turista je v kleci, žraloci jsou v moři 🙂 ). My nepřijeli do Bluffu ani kvůli ústřicím, ani kvůli žralokům, ale protože jsme z Bluffu vyjeli katamaránem za dalším dobrodružstvím – na Stewartův ostrov.

Rakiura (Stewartův ostrov) neboli Země žhnoucích nebes

Auto jsme nechali na chráněném parkovišti v přístavu a hned v osm ráno jsme se nalodili. Z Bluffu do Obanu (jediný přístav a město na Stewartu) je to zhruba hodina plavby, vzdálenost okolo 35 km vzdušnou čarou. Cesta tam byla pohodová. Projeli jsme kolem několika menších ostrůvků, na které se člověk ani nedostane, protože jsou tvořeny vysokými strmými útesy. Konečně jsme uviděli Rakiuru …

Stewartův Ostrov je malý ostrov pod jižním ostrovem a okolo 98% jeho území je národní přírodní rezervace Rakiura.

Dnes žije na celém ostrově do 500 lidí, ale nebylo tomu vždy tak. Před několika desítkami let to bylo hustě osídlené místo. Na rozdíl od jiných ostrovů Nového Zélandu tady nikdy permanentně nežili Maorové (kvůli drsnému klimatu). První sem přišli velrybáři, kteří tu založili první osady. V Obanu jsme navštívili místní muzeum, kde měli několik exponátů mučicích nástrojů, kterými se zabíjeli velryby doslova po stovkách. Ve vodách Stewartova ostrova už od nepaměti velryby nacházeli útočiště a dostatek potravy. A lidé toho samozřejmě využili. Dále se tu lovili tučňáci kvůli tuku, ohromné množství ptactva, tuleňů a ryb. Přivezli sem i vačice (schválně kvůli kožešině) a krysy (nechtěně na lodích), které zdecimovali místní ptactvo. Tehdejší zkázu ostrova dokonal dřevařský průmysl, kdy lidé postavily a operovaly 3 veliké pily. Dřevo z ostrova se používalo na stavbu lodí i topení a tak místní flóra a fauna brzo vzala za své. Jak ale lidé postupně vytěžili přírodní zdroje, začali se pomalu a jistě ze Stewartova ostrova odstěhovávat zpět na hlavní pevninu. Vzhledem k neúrodné půdě se tu neměli moc jak uživit. Příroda si byla vrácená přírodě a z ostrova se udělala přírodní přísně chráněná rezervace. Kde byli dříve polomy a domy, tam je teď opět nádherná třetihorní džungle s vysokými kapradinami, přesličkami a liánami.

Největšími lákadly Rakiura jsou ptáci kiwi. Je to jedno z mála míst na Novém Zélandu, kde lze kiwi ptáčka spatřit ve volné přírodě. Kiwi jsou symboly Nového Zélandu. Je to nelétavý noční pták s dlouhým zobákem a jemným peřím, ze kterého se dělali pláště pro maorské náčelníky. My jsme moc štěstí neměli a kiwiho jsme nikde nepotkali.

Když jsme tedy lodí připluli do Obanu, už pršelo. Stewartův ostrov nemá zrovna hezké počasí. Jeho klima je klasifikováno jako subantarktické – charakteristický je ledový silný vítr a silné deště a mlhy.

Kākāpō

Po tom, co jsme si vyzvedli krosnu, jsme se šli porozhlédnout po městečku. Narazili jsme na informační centrum DOCu (to je vládní organizace, která se stará o přírodu na Novém Zélandu co se týče její ochrany a hlavně ochrany živočišných a rostlinných druhů, udržuje turistické stezky a chaty atd.), kde jsme se dozvěděli něco o Stewardově ostrově a o přilehlých ostrůvcích. Jedním z nich je Codfish Island. Dívali jsme se tam na místní dokument o kākāpō. Kākāpō je nejtěžším druhem papouška, vypadá jako sova a je nočním ptákem.

Zde je odkaz na jeho obrázky: https://www.google.co.nz/search?q=codfish+island+kakapo&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwil-Nm1j_PSAhXMnpQKHc1DBcYQ_AUICCgB&biw=1366&bih=662

Dříve jich bylo všude po Zélandu mnoho, ale dnes jich je jen posledních 160. V šedesátých letech bylo považováni za vymřelý druh. V sedmdesátých letech objevili vědci náhodou ve fiordlandské divočině 18 samců, což také nebyla žádná výhra pro druh. Všichni byli odvezeni právě na Codfish Island, ze kterého byla vytvořena přísně chráněná přírodní rezervace za účelem záchrany těchto ptáků. Souhrou šťastných náhod pak bylo nalezeno pár posledních samic, které byli taktéž dopraveny na Codfish Island. Cesta k záchraně tohoto živočišného druhu je neuvěřitelná. Na počátku tohoto století jich bylo na Codfish Islandu 22. Dnes, díky konzervaci a usilovné práci vědců, kteří zkoumají jejich vzorce chování, mají papoušci kākāpō mnohem lepší vyhlídky na přežití.

Více se o tomto fascinujícím příběhu můžete dočíst zde:

http://kakaporecovery.org.nz/about-kakapo/

V infocentru jsme se také podívali, kudy přesně vede Rakiura trek, který jsme měli v plánu jít. Třídenní Rakiura trek patří mezi devět tzv. Great Walks, tedy Velkých pochodů. Jedná se o několikadenní pochody na těžko, které vedou národními parky a spí se buď na tábořištích, nebo na horských chatách a měli by to být ty nejlepší treky na Zélandu. Během pochodu se nesmí spát nikde jinde než na placených chatách nebo tábořištích, které si musíte dostatečně dopředu zaplatit přes internet. Na nás už místo v chatě nevyšlo a tak jsme se museli spokojit s tábořištěm a to ještě k tomu jen na jednu noc. Všechno to už bylo vyprodané. Na pochod jsme měli v plánu vyjít druhý den brzo ráno, protože jsme se museli dostat za jeden den na tábořiště, které jsme měli zaplacené, což bylo něco okolo 26 km. Po procházce okolím jsme se šli ubytovat do hostelu, kde už sice neměli volné místo pod střechou, ale spoustu místa pro stan na zahradě u domu, koupelnu, toalety a velkou společenskou místnost s kuchyní k využití. Protože opravdu moc pršelo a my si zapomněli stan, dcera majitelů Michelle, co pracuje na recepci, nám zázrakem nějaký erární stan sehnala. Stan jsme rozložili, krosnu nechali na recepci a vyšli na menší několikahodinovou procházku ostrovem. Nejdřív jsme pořád nadávali na počasí, ale po tom, co jsme se vyvztekali a přišli na to, že hudráním déšť nezastavíme a akorát si to kazíme sami sobě, jsme si dobrodružství na ostrově začali opravdu užívat. Nasadili jsme pláštěnky a vydali se do nádherné třetihorní džungle. Protože na ostrově žije tak málo lidí, je tu obrovské množství ptáků, kteří jsou na severním i jižním ostrově Nového Zélandu k vidění jen stěží. Jakmile vstoupí člověk pod deštník pralesa, začne slyšet ptačí zpěv, ze kterého srdce tancuje. V muzeu jsme četli deník prvních Evropanů, kteří se na Rakiura dostali a jeden z nich psal, že když se vylodili, nebylo přes ptačí zpěv v pralese slyšet ani slovo. To bylo sice před 250 lety a my jsme se slyšeli perfektně, ale ptáků na Stewartově ostrově je i tak opravdu dost. Našim nejoblíbenějším ptáčkem se stal Tui. Tui je velký asi jako kos, jen má trochu štíhlejší tělíčko. Má černo zeleno modré lesklé peří, obojek z bílých peříček a pod hlavičkou zepředu na krku má takový bílý chomáček peří.  Živý se nektarem z rostlin, který olizuje dlouhým jazýčkem. Často jsme ho zpozorovali, jak balancuje na větvičce nebo keři. Je to endemický novozélandský pták a jeho zpěv se nedá nazvat jinak než kosmický. Je to spíš znělka ze sci-fi filmu než ptačí zpěv.

Také jsme tam viděli maličké černé ptáčky Tomtit, kteří jsou velcí asi jako velký vlašský ořech, Fantaila, který má ocas ve tvaru vějíře a jednoho z mála nočních papoušků na světě, Kaka. Kaka je dnes už na prahu vyhubení a vidět ho ve volné přírodě je vzácnost. Šli jsme se projít po zálivech, lesem, loukami. Všude je krásná čistá voda a pláže s jemným pískem. Po procházce jsme se vrátili do hostelu a relaxovali před velkým dnem ve společenské místnosti. Jak jsem už psala výše, hostel byl v té době plně obsazen a tak jsme ho sdíleli s mnoha národnostmi a milými lidmi. Spát jsme šli brzo, hned potom, co v televizi skončil Pán Prstenů… I když bylo po půl dvanácté v noci, pořád bylo ještě světlo a obloha zářila.

Noc byla mokrá, ale stan naštěstí vydržel. Ráno jsme se vzbudili a na vlastní oči poznali, proč se Stewartovu ostrovu říká Rakiura neboli Země zářících nebes. Už v šest ráno, kdy jsme vstávali, byla obloha sytě oranžovo zelinkavá. To je další velký důvod proč jet na Stewartův ostrov – velice často tu můžete spatřit velkolepou podívanou – auroru australis neboli jižní polární záři.

Sbalili jsme stan, zkontrolovali vybavení, rozloučili se a vyšli na cestu. Rakiura trek je poměrně náročný, má 37 km. Není to ani tak kvůli vysokému převýšení, ale kvůli terénu samotnému. Jde se převážně pralesem, nebo po pláži a kvůli neustálím dešťům je všechno tak trochu… blátivé. Bláta jsme na cestě měli tolik, že po pár hodinách chůze jsme navzdory snaze bláto přeskakovat, jak se dá, měli bláto doslova až za ušima. Často jsme museli překonat doslova bažinu přes celou cestu. Jde se z kopce do kopce, málokdy po rovině, takže do kopce jsme udělali krok a o další dva se svezli dolů 🙂 Z kopce vám to asi popisovat nemusím… S krosnou jsme se střídali, takže jsme ji každý nesl okolo 15 km. Můžu vám říct, že to bylo naprosto dokonalé – na Silvestra 2016 být 22 000 km od domova, v pralese bez signálu, v dešti, bez počítače, telefonu a jakékoliv stopy po civilizaci, jen s jídlem na den, vodou, spacákem a plachtou.

Po celém dni jsme došli na tábořiště, kde jsme měli zaplacený nocleh. Bylo to na Maori Beach, o které nám v infocentru říkali, že tak kiwi hnízdí. Měli jsme v plánu počkat do soumraku a podívat se na ně, ale náš plán měl hned pět na sobě závislých zádrhelů:

1.) na tábořiště jsme přišli okolo půl sedmé večer a do soumraku bylo ještě dost daleko (asi 5 hodin) a to bychom museli čekat

2.) všude okolo byla mračna sandflies, což jsou takové potvory podobné komárům, co kousají a jsou otravné (nevydávají ten hrozný komáří pískot, ale jejich bodnutí bolí víc a svědí víc)

3.) zapomněli jsme si stan a s sebou měli jen takovou velkou plachtu. Plánovali jsme si z ní udělat bivak, abychom nezmokli. To znamená, že jakmile se zapečetíme do bivaku, už by bylo těžké vylézat a pravděpodobně by nám voda natekla dovnitř a o sandflies, které by s námi chtěli sdílet spacák ani nemluvě.

4.) pršelo a nikde nebyla ani lavička ani přístřešek, kde by bylo možné počkat

5.) po 30 km chůze blátem s 30 kilovou krosnou se nám už ani čekat nechtělo

Takže jsme si udělali nezbytnou hygienu, prošli se v okolí tábořiště, kde jsme objevili hnízdo oystercatchera (černý brodivý pták s dlouhým červeným zobákem a nohama, taktéž endemický a postupně vymírající), což je další náš oblíbený novozélandský ptáček. Ne kvůli zpěvu, ale protože je sranda ho pozorovat. U tábořiště tekla řeka a vlévala sena pláži do moře a právě na břehu té řeky jsme objevili spousty kiwích šlápot. Na pláži byli snad statisíce velikých ulit od všelijaké mořské zvířeny, kterých jsme si pár nasbírali na památku. No a pak jsme se zabalili do plachty a vykročili do Nového roku 2017.

Noc nebyla tak hrozná, jak jsme čekali, nebyli jsme ani poštípaní, ani mokří, takže všechno dopadlo perfektně. Do konce treku nám zbývalo jen asi 7 posledních kilometrů, které jsme ušli jako nic a za chvilku jsme už byli na Lee Bay, tedy na poslední pláži, kus před finišem.

V zálivu Lee lze spatřit i obrovské novozélandské lvouny (sea lions), mořské savce podobné lachtanům jen o hodně větší, tučňáky a i extra raritní leopard seals, což jsou také mořští savci tvaru lachtana, ale dlouzí asi 3-4 metry a se stříbrnou srstí s leopardími fleky. My jsme je bohužel neviděli. Bylo počasí, že by ani lachtana nevyhnal. Leopard seal jsme viděli jen vycpaného v muzeu v Dunedinu. Už skoro nikde nejsou, pár kolonií žije v Antarktidě a na přilehlých ostrovech. Jsou to extrémně draví predátoři, takže jsme vlastně rádi, že jsme žádnému nezkřížili cestu.

Po příchodu do přístavu jsme si prohlédli místní muzeum a kostel, popovídali s místními a zašli si na jídlo do jediné místní hospody, poseděli na pláži a pomalu se šli nalodit. Rozloučili jsme se s jedinečným místem na naší planetě, místem, které stoprocentně stojí za to navštívit a nasát jeho divokou a magickou energii. To jsme ještě netušili, jak šílená cesta zpátky na pevninu nás čeká.

Zpátky do Bluffu aneb matějská a dům hrůzy v jednom

Normálně bych asi hodinové cestě lodí nevyčlenila celý odstavec a vlastní nadpis, ale tady udělám výjimku.

Už po vyplutí z přístavu nám přišlo, že je něco divně. Vysílačka v kapitánské kajutě podezřele často a důrazně vysílala, posádka byla nezvykle soustředěná a hlavně – moře doslova šílelo. Na širém moři se vlny nelámou tak, jako v pobřežních vodách. Moře se spíš jen tak převaluje. Tentokrát se převalovalo tak, že jsme s lodí klouzali nahoru a dolů. Když jsme byli dole v prohlubni, tak byla okolo nás hradba vody třeba i deset metrů vysoká. Okolo nás pár lidí začalo zvracet do připravených pytlíčků a trochu panikařit. Posádka se na sebe znepokojivě, ba dokonce tázavě každou chvíli dívala. Pravda, s lodí to fakt houpalo. Nemůžeme říct, že nám nebylo taky poněkud úzko. Já se bála, že ztroskotáme, tak jsem jela půlku cesty se zavřenými oči a vždycky, když jsme projížděli okolo nějakých útesů, tak jsme si říkali, že kdybychom se vyklopili, tak aspoň doplaveme na tuhle nebo tamhletu skálu v moři. Mírně nás znepokojovali taky to, že Bluff a okolní vody jsou vyhlášené jednak ústřicemi a pak také tím, že jsou místní vody plné žraloků bílých a odvážlivci se tu s nimi mohou potápět v klecích. Navíc nám sice posádka na začátku plavby ukázala, jak se navléká záchranná vesta, ale jaksi nám už neřekli, kde je v případě nouze najdeme.

No, po hodině jsme konečně vystoupili z lodě na molo a pořádně jsme si oddechli. Kapitán nám sdělil, že se omlouvá za nepříjemnou plavbu a že vyplutí bylo na hraně. Zážitek to byl ale k nezaplacení J Autíčko jsme našli tam, kde jsme jej před třemi dny zanechali a jeli jsme drsnou krajinou dál, podél jiho-východního pobřeží.

Překrásná Země Jihu a Catlins

První pevninskou zastávkou po našem ostrovním dobrodružství bylo místo zvané Waipapa Point. Je tam starobylý maják a kolonie mořských lvounů neboli New Zealand sea lions. Lvouni jsou mořští savci podobní lachtanům, jen jsou o dost větší. Své jméno nosí právem – okolo krku mají totiž hřívu jako lvi. Jsou zákonem chránění a je přísně zakázáno je vyrušovat ze spánku, chodit k nim blízko nebo je jinak opruzovat nebo dokonce napadat. Na souši vypadají trochu nemotorně, ale ve vodě jsou ve svém živlu. Když jsme byli na pláži, tak k nám ale jeden nebojácný lvoun sám přihopkal. Když jsme úspěšně utekli před hladovým lvounem, Obdivovali jsme mořské dno. Byl právě příliv a tak jsme uviděli roztodivné malé a krásně modré medúzky, malé rybky chycené v tůni v útesu, mořské řasy kvetoucí jako podvodní květy. Také jsme narazili na kousky zkamenělého dřeva vsazeného do kamene mořského dna. Celá pobřežní oblast jihu jižního ostrova byla před několika miliardami let součástí pevniny a ne moře jak je tomu teď. Vědci totiž zjistili, že kdysi dávno byl Nový Zéland obrovským kontinentem, kterému se teď říká Zélandia. Byl to kontinent velký jako Austrálie a oplýval životem. Pak se pravděpodobně kvůli pohybu zemských desek „potopil“ do oceánu a nad hladinou zůstala jen pevnina, která dnes tvoří Nový Zéland. Projekt zkoumání Zélandie je neskutečně zajímavý. Před několika lety totiž našlo pár vědců fosílie třetihorních mořských plžů a mlžů zapuštěné do skal v dnešních vysoko položených oblastech Jižných Alp (v nadmořských výškách přes 2 000 m. n. m.). Tehdy to bylo něco jako sci-fi blábol, ale později, s přibývajícími důkazy geologického rázu (například i nedávné silné zemětřesení v Kaikouře způsobilo „vystoupení“ mořského dna pobřeží o několik desítek metrů) se tato teorie začali více a více brát vážně a dnes o Zélandii nikdo nepochybuje. Proto jsme byli schopní najít kusy zkamenělého dřeva v mořském dně při odlivu. A to jsme ještě nebyli v Curio Bay.

Dotek pravěku v Curio Bay

Curio Bay byl naší další fascinující zastávkou. Bay znamená záliv a tenhle záliv je výjimečný Hektorovými delfíny, se kterými si můžete zdarma zaskotačit v moři, lachtany a tučňáky, ale hlavně zkamenělým třetihorním lesem, který se odhaluje při každém odlivu. Jak už jsem zmiňovala dříve, kontinent Zélandia, jehož špičku Nový Zéland tvoří, měl v pravěku svou rozlohu téměř jako Austrálie. Tak, kde je dnes moře, bývali dříve lesy. Curio Bay je toho nezvratným důkazem. Člověk má možnost obdivovat dlouhé kmeny přesliček a kapradin, které jsou vtisknuté a zaryté do mořského dna. Pobřeží je tu divoké, vlny se s neskutečnou silou lámou o útesy a fičí ledový vítr z Antarktidy. Při procházce po pobřeží jsme narazili na malé překvapení. Přes pláž si to k nám štrádoval tučňák žlutooký – jeden z nejohroženějších tučňáků vůbec. Zastavil se před námi na půl metru a začal si čistit peří jakoby nic.

Zbytek cesty do Christchurch byl pořád stejný – krásné a divoké pobřeží, procházky k vodopádům, majáky a Dunedin.

Dunedin

Dunedin je skotské město proslulé čokoládovnou Cadbury, náměstím ve tvaru osmiúhelníku, překrásným kostelem a hlavně – kolonií albatrosů královských na poloostrově Otago. Je to jediná kolonie albatrosů na pevnině – albatrosy totiž většinou hnízdí na menších subantarktických ostrůvkách. Také jsme jich pár viděli. Albatrosy jsou tu velké lákadlo pro turisty a podle toho taky vypadá cena. My jsme nešli na albatrosí komentovanou prohlídku, protože to bylo strašně drahý a tak jsme se museli spokojit s výhledem z parkoviště. Viděli jsme jich ale taky docela dost J Poloostrov Otago a město Dunedin se nám moc líbili. Město jsme si prochodili celé, na poloostrově jsme si udělali procházky po plážích. A viděli jsme nádherného raritního a veskrze novozélandského ptáka se jménem Royal Spoonbill neboli Kolpík Královský (foto zde: http://www.biolib.cz/cz/image/id76070/ ). Můžete se na něj podívat i v naší novozélandské galerii.

Díl č. 12 – Mlžnými horami a ledovcovými údolími za zelení nefritu aneb Wanaka – Ledovce Františka Josefa a Foxe – Hokitika – Arturův průsmyk

Národní park Mt Aspiring

Protože jsme měli před sebou další prodloužený víkend, pobalili jsme, co se dalo, oprášili našeho věrného parťáka na cesty, Toyotu Estimu, a už ve čtvrtek po práci jsme vyjeli dolů na jih do městečka Wanaka. Cesta to byla dlouhá, trvala nám asi čtyři hodiny. Do Wanaky jsme přijeli pozdě večer. Našli jsme krásný kemp na břehu jezera Wanaka. Jezero mělo nádherně čistou vodu, a kdyby nebyla taková zima, hned bychom se v něm vykoupali, Bohužel už při cestě začalo pršet a když jsme dojeli, bylo už všude plno vody. V noci jsme si jenom vyčistili zuby a umyli se a šli spát. Nespalo se nám moc dobře, protože silný déšť bubnoval do plechové střechy našeho auta. Když jsme se ráno probudili, všude byla silná mlha a pořád ještě pršelo. „ No nic“, řekli jsme si, nasnídali se, udělali nezbytnou hygienu a vyjeli dál vstříc dalšímu dobrodružství. Za jezerem Wanaka už začíná národní park Mt Aspiring. Je to krásný kus naší planety  – husté původní pralesy, tisíce vodopádů, opojný ptačí zpěv. Tento národní park si také zahrál Mlžné hory v trilogii Hobit. Mlha zahalující kopce dává tomuto místo nepřekonatelný půvab.

První zastávkou na naší cestě byli Blue Pools, neboli Modré tůně. Je to vlastně řeka, která se prodírá skálami a je líná a hodně hluboká. Tuto řeku Young napájí voda z ledovce. Asi díky tomu a také díky dalším minerálům má řeka oslnivě azurovou barvu a je vidět až na její dno. K tomuto místo se člověk dostane po krátké procházce pralesem. Procházka je to moc pěkná, ale nic pro nás – zálesáky a dobrodruhy – protože je evidentně dělaná pro bohaté čínské turisty a jejich boty na podpatcích z pandí kůže 🙂 Těchto turistů tam i přes ne příliš vlídné počasí bylo požehnaně. Za tůněmi vedla naštěstí pěšina, která už nebyla upravená a tak ji turisté ignorovali. Naštěstí pro nás – vedla nás totiž podél řeky, pralesem, kde jsme si mohli prohlížet zblízka místní ptáčky, kteří kolem nás zvědavě tancovali. Viděli jsme spoustu fantailů, tomtitů, novozélandských holubů, kteří se schovávají v korunách vysokých stromů, a také našich oblíbených tui. Všude to vesele švitořilo. Kvůli rozvodněné řece a hrozícím sesuvům půdy jsme se ale to hodině toulání pralesem otočili a šli nazpátek.

Jen jsme popojeli pár kilometrů, našli jsme další zajímavé místo – Haastova vyhlídka. Pan Haast byl jedním z prvních lidí, kteří zmapovali důkladně místní terén a našli možnou lokalitu pro postavení silnice spojující východní a západní pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Na jeho počest se tedy silnice, po které jedeme nazývá Haastův Průsmyk (Haast Pass) a je to jeden ze 3 průsmyků, které vedou z východu na západ skrz pohoří Jižní Alpy. Při cestě je zastávka a hezká procházka na kopec, který je uprostřed prstence hor na kterém je ona Haastova vyhlídka. Mlha, která se jen líně převalovala z jednoho údolí do druhého, tomu místu dodávala jedinečnou atmosféru. Počasí se na nás usmálo, protože přestávalo pomalu (opravdu pomalu) pršet.

Cestou průsmykem jsme navštívili několik impozantních vodopádů, ale protože celou dobu pršelo a bylo opravdu nevlídno, nikde jsme se moc dlouho nezdržovali.

Odpoledne jsme dojeli do městečka Haast, kde nás příjemně překvapilo místní nové moderní infocentrum. V Haastu pršelo ještě zuřivěji, než jinde a tak pro nás bylo infocentrum příjemným útočištěm, kde jsme se ohřáli a dozvěděli se zase něco nového o tomto kraji. Když jsme odcházeli, pořád ještě pršelo a řeka Haast, která se za městem vlévá do Tasmanova moře, byla nebezpečně rozvodněná. Chtěli jsme si udělat túru k řece Clarence, která je známá přírodními horkými prameny, jež se u ní nacházejí. Cesta k ní ale vede podél řeky a je dlouhá několik kilometrů. Paní v infocentru nás důrazně varovala, že je to nebezpečné právě kvůli rozvodněné řece a tak jsme museli horké prameny oželet. To už se začalo smrákat. Udělali jsme si rychlou večeři a vyjeli po cestě najít nějaký kemp, kde bychom přenocovali. Jeli jsme, byla už tma a nikde žádný kemp. Pořád hustě pršelo a voda se valili přes silnici, hladiny řek, které jsme přejížděli, dosahovali podezřele blízko k vrchním krajům koryt a tak jsme se rozhodli, že bude nejbezpečnější, když noc přečkáme na vyvýšeném odpočívadle na kraji silnice. Spalo se nám… no představte si, že ležíte kdesi uprostřed země nikoho zabalení v plechovce a leje jako z konve. Když jsme se ráno probudili, už nepršelo a my pokračovali dál, přímo do království ledu.

Foxův ledovec/Te Moeka o Huawe/ Huaweovo místo posledního odpočinku

Podle maorské legendy je dnešní Foxův ledovec místo posledního odpočinku slavného průzkumníka Huaweho. Své moderní anglické jméno získal po siru Williamu Foxovi (1812-1893), významném politikovi, průzkumníku a spisovateli, který sepsal ve své době proslulý popis 6 částí Nového Zélandu, které byli britskými koloniemi. Vesnička, u které se tento ledovec nachází, je takové turistické místo, které si žije svým životem. Je to tam neskutečně drahé a plné turistů, jak se na pravou novozélandskou atrakci sluší. My se hned ráno vypravili uzavřenou trasou k ledovci. Bohužel každým rokem je ledovec menší a menší. Trasa, kterou jsme si vybrali, byla pro turisty uzavřená, protože se minulý rok utrhla velká masa ledu, která rozdivočila řeku, která je ledovcem napájená natolik, že s sebou dravá voda brala vše, co jí stálo v cestě, tedy balvany, hlínu i kmeny stromů. Podél cesty byli pozůstatky bývalých turistických lávek. My se nenechali odradit a šli. Většina cesty vedla lesem – tím nejhezčím, kterým jsme kdy šli. Vypadalo to tam jak v pravěku – vysoké kapradiny, palmy, keře, jezírka, barevné květy. Chyběl tam jen obrovský pták moa a dinosauři. Z této trasy byl vidět jen kousek z ledovce. Za to jsme tam ale nikoho nepotkali. Podél cesty bylo i několik praménků s horkou vodou vyvěrající z nitra země.

Abychom viděli Foxův ledovec opravdu celý, udělali jsme si procházku i tou echt turistickou trasou. Ta už takové kouzlo neměla, byla to něco jako dálnice s dopravními značkami typu – nechoďte blízko k řece, nechoďte za barikády atd. Na druhou stranu se není čemu divit, protože tu už mnoho lidí kvůli originálnímu selfíčku s ledovcem zpoza bariér zemřelo.

Ledovec Františka Josefa/  Kā Roimata o Hine Hukatere/ Slzy děvčete Hukatere

Foxův ledovec má staršího bráchu a tím je Ledovec Františka Josefa. Romantická maorská legenda vypráví, že když se milá průzkumníka Huaweho dozvěděla o jeho smrti, začala plakat tak silně, až její slzy vytvořili ledovec. Ledovec Františka Josefa je mnohem, mnohem zajímavější než ten Foxův. Je větší a otevírá se do celého údolí v celé své kráse. Dá se k němu dojít také o něco blíže a i cesta samotná je lemovaná nádhernými vodopády. Jde se podél dravé řeky, která z ledovce vytéká. U ledovce vyrostlo i turistické městečko se množstvím zajímavých restaurací a turistickým infocentrem. Právě tam jsme zamířili, abychom se zeptali, jak se dá dostat s průvodcem až na ledovec. Viděli jsme totiž několik upoutávek, podle kterých si můžete zaplatit průvodce a projít vnitřkem ledovce přímo až na vrchol. Byli jsme připraveni jít do toho. V infocentru nás ale trochu zklamali, protože jsme se dozvěděli o tom, že kvůli masivnímu tání Františka Josefa je cesta ledovcem uzavřená a to i s průvodcem. S průvodcem se můžete dostat k začátku ledovce a trochu ho obejít ale víc nic. Nebo zaplatit helikoptéru a přistát s ní na vrcholku. Tato varianta je ale drahá, vychází to na 800 dollarů na osobu, takže bychom za dvouhodinový let zaplatili oba v přepočtu necelých 30 000Kč. A to nechcete… Udělali jsme si pár hezkých fotek na památku (každým rokem ledovec odtaje o desítky metrů, takže za pár let už tu vůbec nebude), prošli se po okolní přírodě a protože čas neúprosně běžel a tma se blížila, vyjeli jsme dál, najít kemp k přenocování.

Okarito

Okarito je malá osada u moře, kde se zastavil čas. A jak jinak, než v pravěku. Jede se tam dlouho buší, je to slepá odbočka z hlavní silnice. Je to oblast s hlubokými původními pralesy. Žije tam jeden druh kiwi ptáčka, kterého nikde jinde nenajdete. Hádáte správně, neviděli jsme ho. Udělali jsme si krásnou podvečerní procházku mokřady a pralesem. Vyšlápli jsme si na kopec, který byl uprostřed mezi mořem na jedné straně a horami věčného ledu na druhé straně. Všude byli jen ty nádherné divoké lesy a nikde ani človíčka. Pokud se vám poštěstí a na Nový Zéland se někdy podíváte, Okarito určitě nevynechejte. Na světě už mnoho takových míst nezbývá.

Super Tajné místo s přírodními horkými prameny

Po přenocování jsme pokračovali pohlavní silnici na sever. Hledali jsme místo, o kterém nám říkali naši spolubydlící Dan a Péťa, kde se nachází přírodní termální prameny. Bez poplatků a neupravované. Jeli jsme podle tajných instrukcí za vesničku Harihari. Auto jsme nechali na polní cestě a šli se prodírat buší, až jsme v dálce u řeky opravdu uviděli páru stoupající z ramena řeky a s radostí se tam vydali. To místo bylo okouzlující. Ukryté, na okraji lesa. Pod jedním z potoků napájejícím řeku, byla země horká a voda, která tudy tekla, byla logicky horká taky. Někdo před námi potok přehradil pár kameny a větvemi a vzniknul tak naprostý unikát – přírodní bazén s horkou vodou. Na Vikyho byla ta voda v bazénku až moc horká, ale já si to naprosto užívala. V lese za námi zpívali ptáci, kteří si nás zvědavě prohlíželi a někteří z nich se odvážili až na dosah ruky. Nikdo tam nebyl, takže jsme si i užili trochu té nahoty. To místo bylo jako z ráje. Doopravdy. Jedinou vadou byli všudy přítomní upíři jménem sandflies neboli písečné mouchy. Jsou to neskutečně krvelačné stvůry. Komáři a hovada jsou oproti nim amatéři. Sandfly je zákeřná mrcha, co nevydává žádný zvuk a je malá, za to ale drancuje nebohé oběti v celých hejnech. Její bodnutí svědí jako čert a co hůř, nejde se ho zbavit po celé týdny. Zrovna tadytěch potvor tam byla mračna. Vyřešili jsme to tak, že jsme byli po hlavu ponoření ve vodě a vlasy a obličej jsme měli namazány mandlovým olejem s citronelou, který je odpuzuje. Až po několika hodinách našeho lebedění přišli dva němečtí turisté. To už jsme ale byli dosyta vylouhovaní. Posbírali jsme si svých pár švestek a jeli zas o dobrodružství dál.

Hokitika

Pár kilometrů na sever je městečko Hokitika. Je proslavené festivalem netradičního jídla z Nového Zélandu, ale hlavně je to místo, kde se nachází naleziště pounamu neboli nefritu. Pounamu je Maory považován za vzácnost a národní poklad neboli taonga (kiwi ptáci například jsou také považováni za taongu, stejně jako třeba místa velkého kulturního významu). Vše se statusem taonga je přísně chráněno a nesmí se vyvézt za hranice země. Nefrit používali Maoři od té doby, co Zéland osídlili (asi před 500 lety) jako prostředek směny a jako artefakt. Je to krásný zelený kámen, který lze nalézt téměř všude v přírodě. Menší kameny samozřejmě sebrat a odvést můžete, ale už ne ty velké. V Hokitice je množství dílen, které nefrit opracovávají a velké množství obchodů a galerií, kde výrobky z nefritu mají. Je tam dokonce i takové muzeum nefritu, kde jsme se byli podívat. Nefritu existuje spousta druhů, od jednobarevných variant po žíhané skvosty hrající odstíny modři a zeleně. Nutno dodat, že novozélandský nefrit nikde jinde na světě nalezen nebyl a místa, kde se vyskytuje – tedy západní pobřeží Nového Zélandu s centrem v Hokitice – jsou uznány jako místa mezinárodním významem.

V Hokitice jsme strávili celý den obdivováním nefritových galerií a dílen, procházkou po městě a po místní pláži plné naplaveného dříví. Zašli jsme si na oběd a odpoledne jsme vyjeli ven z městečka. Namířili jsme si to do proslulé Hokitika Gorge neboli Strže, kde měla být voda podle obrázků modrá jako obloha. Dojeli jsme na parkoviště, prošli se buší a narazili jsme na řeku. A opravdu, obrázky nelhali, místo bylo dokonce ještě krásnější než v průvodcích. Řeka Hokitika v tomto místě protéká skalnatými soutěskami, a při své cestě s sebou bere minerály z kamene. To jí dává tak krásnou barvu. Ostatně, přesvědčte se sami v naší galerii.

Ze strže jsme se vydali k jezeru Kaniere. Je to jezero obklopené horami a původními lesy s kapradinami a palmami. Udělali jsme si procházku k Dorotiným vodopádům, které měli černo červenou barvu způsobenou řasami, které v jezírku žijí. Potkali jsme také mnohho ptáčků weta. Říká se jin lesní slepice, protože opravdu vypadají trochu jako slepice a žijí v lese. Stejně jako kiwi ptáci jsou i wety přísně chráněné, protože jich rok od roku ubývá a nikde jinde než na Zélandu je nenajdete. Jsou velké jako slepice, mají hnědo rezatou barvu a co je zajímavé – nemají žádná křídla. Ani náznak. Jelikož dlouho neměli žádné přirozené nepřátele, křídla jim, stejně jako ptákům moa nebo kiwi, zakrněla. Weta ptáky jsme si oblíbili. Nebojí se lidí a jsou neskutečně zvědavé. Na Zélandu, kde je zvířat v přírodě naprosté minimum, je to příjemné zpestření. U jezera Kaniere se bude v listopadu vdávat má kolegyně Sharrie. I proto jsme se tam prostě museli podívat J

Od jezera Kaniere jsme se vrátili k hlavní silnici. To už byla tma a my měli tip ještě na jedno místo, které jsme prostě museli vidět. To místo byl skalní převis v lese, kde jsou kolonie svítících červíků. Ano, ano. Tak jako my v Čechách máme světlušky, na Zélandu mají svítící červíky. Svítící červíci jsou larvy jedné mouchy, které žijí na tmavých a vlhkých místech. Nejčastěji v jeskyních nebo na skalách v lesích a podobně. Jsou neskutečně zajímavý, protože žijí přilepeni ke kameni nebo stromy a pletou takové malé šňůry s korálky, které lepí a také v noci svítí. Červíci takhle loví kořist, která si myslí, že svítící korálky jsou hvězdy a že jsou tudíž pod širým nebem a tak letí vzhůru, až se přilepí ke korálkům a hladový červ si na nich smlsne. Červy takhle žijí 9 měsíců a pak se z nich vylíhne moucha, která žije jeden den, za který se musí stihnout spářit a neklást vajíčka, ze kterých se vylíhnou další červíci. Kolonie, které červíci tvoří, jsou opravdovým divem přírody. Jsou to zářící galaxie o tisících malých světýlkách, která září tmou. Prostě pohádka.

Arturův průsmyk

Protože se náš čas na cestování chýlil pomalu ke konci a byl tu konec týdne, museli jsme se přesunout na cestu k domovu. Místo pokračování dál na sever, jsme zabočili doprava a dali se cestou přes Arturův průsmyk. O této oblasti jsme vám vyprávěli už dříve, vzpomínáte? Tentokrát jsme se zastavili při cestě u řeky Otiri, přes kterou vede obrovský akvadukt jako část silnice vedoucí přes Arturův průsmyk. Našli jsme si krásnou túru vedoucí podél této divoké horské řeky, které vytéká z ledovce. Na túru jsme si s sebou vzali plavky, k´protože jsme si na Zélandu zamilovali koupání v přírodě v řekách. Šli jsme podél řeky do hor, a když už byla veškerá civilizace za námi, převlékli jsme se do plavek a skočili do jiskřivé tůně v jednom z klidnějších zákrutů řeky Otiri. Všechno máme zdokumentované, takže se můžete přesvědčit v galerii, že nekecáme. Dál podél řeky se dá překročit horské sedlo, ale to už bychom za dnešek nestihli. Vrátili jsme se k autu a jeli se podívat ještě na jedno místo, vodopád Devil´s punchbowles, což v překladu znamená něco jako Ďáblovy sklenice na punč. Je to opravdu vysoký vodopád, ke kterému se dojde krátkou stezkou z hlavní silnice a je to jedno z největších turistických lákadel vesnice Arturův průsmyk.

Ďáblovi punčové sklenice byli naší poslední zastávkou v tomto nabitém týdnu. V noci jsme se vrátili zpátky domů do Christchurch, umyli se a nechali si zdát o divokých lesích, kouzelných vodách …. a když jsme se probudili, zvonil budík a my museli chtě nechtě do práce.

Díl č. 13 – Zlatá horečka a staré dobré časy aneb Greymouth – Punakaiki – Westport

Západní pobřeží Jižního ostrova, kde se nachází výše uvedená města, jsme navštívili v rámci Vikyho měsíčního pracovního pobytu v Greymouth. Na velké budově Warehousu tam totiž potřebovali vyměnit plechovou střechu. Tak Viky dostal služební auto, pronajatý dům a tři Filipínce k ruce a na měsíc mi tam odjel pracovat. Pokud se někdy v Greymouthu ocitnete, tak tu střechu na Warehouse dělal Čech 🙂 Víkendy měl Viky volné a tak jsem za ním jezdila a prozkoumávali jsme spolu okolí. V Greymouthu samotném toho moc k vidění není – je to bývalé těžařské město. Určitě se ale zajděte podívat na Velkou Greymouthskou Zeď – je to obrovská protipovodňová bariéra, která měla městečko chránit před rozlitím řeky Grey, která Greymouthem protéká a ústí v něm do moře. Také tam mají stezku, která vede po stopách bývalých těžařských památek. Je to nenáročná procházka městečkem s mnoha informačními tabulemi a starými fotografiemi. Okolí Greymouth je ale na zajímavosti více než bohaté.

My jsme se vydali po hlavní sinici na sever. Cestou jsme nabrali pár stopařů a tak jsme si užívali mezikulturního obohacení. Ve vesnici Rapahoe jsme si udělali malou zastávku u moře a dali si svačinu. Šli jsme se projít po pláži k ústí řeky do moře. Pláže tady na West Coast jsou oblázkové. Může se vám i poštěstit to, že najdete greenstone neboli novozélandský nefrit neboli pounamu. Nefrit je ale vzácný, my jsme za dva roky na Novém Zélandu našli jeden malý úlomek.

Cesta, po které jsme jeli, se jmenuje Coast Highway a je považována za jednu z nejhezčích silnic na Jižním ostrově. Vede doslova mezi mořem a pralesem a je na ní spousta míst, které je škoda minout. Jak jsem už psala výše, celá oblast severního West Coast byla dříve (zhruba od poloviny 19. století do cca 90. let 20. století) doslova prošpikovaná doly na zlato a uhlí. Proto má většina zajímavých míst přímou nebo vzdálenou spojitost s těžbou.

Navštívili jsme památník na místě dnes už zapečetěného Dolu Silného muže (Strongman´s mine), kde se jako na mnoha místech na West Coast stala důlní tragédie. V lednu 1967 v tomto největším novozélandském podzemním dole na uhlí vybuchla nálož a pohřbila několik desítek důlních pracovníků v šachtách, z nichž jich 19 zemřelo. Nedaleko od tohoto místa je dnes již také uzavřený uhelný důl, kde se stala největší průmyslová tragedie Zélandu. V roce 1896 v dole Brunner zahynulo 65 dělníků kvůli explozi. Cestou na sever jsme také prolezli pár jeskyní a udělali si několik procházek pralesem jen tak. Je tu spousta palem nikau-jsou to jediné původní palmy. Mají štíhlé vysoké kmeny s listy směřujícími vzhůru jako otevřené modlící se ruce. Pod listovím mají věnec z květů nebo malých žlutých bobulek. V pralesech jsou samozřejmě i vysoké štíhlé kapradiny a keře manuk a kanuk s drobnými zelenými lístky. Na každém místě podél pláže se můžete zastavit a pozorovat neklidné moře a masivní kameny a skály, které jsou všude podél pobřeží roztroušené. Do mnoha z nich můžete jít nahlédnout nebo je jít prozkoumávat, protože jsou uvnitř jeskyně.

Po pár kilometrech jsme dorazili k Punakaiki neboli Pancake rocks neboli Palačinkovým skalám v národním parku Paparoa. Je to velice oblíbené turistické místo a určitě jej stojí za to navštívit. Parkoviště jsme našli snadno, ale bohužel bylo hodně plné. Našli jsme jen jedno malé místečko, kde se dalo zaparkovat. Bohužel jsem při parkování odřela auto vedle. Majitelkami byli dvě Němky. Hned z auta vylezli a všichni dohromady jsme koukali, jaká je škoda. Nakonec jsme jim dali 10 dolarů na barevný sprej, popřáli si hezké cestování a šli jsme si po svých. Palačinkové skály jsou vlastně velice zvláštní útesy, který vypadají, jako kdybyste navrstvily stovky gigantických palačinek (jak jinak) vodorovně na sebe, nechali nějakého obra, aby je zbaštil a v půlce mu řekli, ať toho nechá. Na Punakaiki je vystavěná hezká vyhlídková trasa, kde si mohou návštěvníci útesy prohlédnout ze všech stran. K vidění tu jsou nejenom útesy samotné, ale také mořské bazény, ve kterých se voda tříští o útesy a vytváří tak vysoké gejzíry stříkající několik metrů do výsky. Je tu i několik zvláštních skalních útvarů, které připomínají obličeje obrů nebo zvířata. Kousek za Punakaiki jsme si vyhlídli krásnou pláž pod skalním převisem, kde byly maličké barevné kamínky místo písku. Na Zélandu jsme si zvykli sedávat u moře, poslouchat ho a nahlas snít.

Cave Creek aneb procházka k Jeskynnímu potoku

V národním parku Paparoa, kde se celou dobu nacházíme je mnoho turistických tras a stezek. My si vybrali pro dnešní den relativně krátkou, 4 hodinovou vycházku pralesem k místu zvané Cave Creek. West Coast je protkaný miliony jeskyní a tato procházka vedla k jedné z nich a to podél starých zlatokopeckých kolejnic. Vše, co kdysi těžaři a horníci postavili, už dávno vzalo za své. Kdyby nebylo ve skále vydlabaných šachet a tunelů a tu a tam prosvítajících zbytků železného šrotu, mysleli byste si, že sem nikdy nevkročila lidská noha. Stezka nás dovedla k nádhernému místu hluboko v pralese, kde z velké jeskyně vytékal hluboký černý potok. V jeskyni byla hluboká tůň s černou vodou (takže jsme se báli smočit palec). Nicméně jsme se rychle vykoupali v potoce o kousek dál, kde byla voda průzračná a bylo vidět až na dno. Vypěstovali jsme si tu takovou divnou závislost a tou je koupání v přírodě ať je to kdekoliv. Když tu vidíte ty nádherné čisté vody v jezerech, potocích nebo řekách, prostě se v nich musíte vykoupat i když má voda skoro pokaždé teplotu menší než 10 stupňů. Prostě si nemůžete pomoct 🙂

Také jsme u jeskyně našli památník 15 studentům, kteří zemřeli při tragédii u jeskyně. Stalo se to v roce 1995, když tu byli na exkurzi se školou a utrhla se pod nimi platforma u jeskyně, na které stáli. Platforma nezvládla nápor 18 lidí a zřítila se do 40 metrů hluboké strže pár metrů od té tůně s černou vodou. I když byla stezka výjimečně používaná a mimo hlavní turistický záběr, potkali jsme mnoho cedulí, které naváděli k opatrnosti po stezce i mimo ní. Jak jsem již zmiňovala, oblast je podrubaná a lehce se může stát, že se propadnete do opuštěné šachty nebo jeskyně.

Pozdní oběd jsme si dali u naší další zastávky – opuštěné zlatého dolu Mitchell na vlastní riziko otevřený pro návštěvníky. Nejdříve jsme prošli malým dřevěným domkem, kde jsme zaplatili vstupné a prohlédli si staré harampádí, které mělo s dolem něco společného (kladívka, sítka, pánvičky – však víte, co myslím). Pak už jsme si chodili po areálu, jak jsme chtěli. Byl to obrovský propletenec podzemních chodeb, jeskyní, šachet, kolejnic a starých železných vozíků napolo sežraných pralesem. V podstatě úplně to samé, co je všude okolo v buši, akorát lépe udržované. Dokonce jsme si zkusili vyrýžovat vlastní zlatý prach v jedné z rezatých kádí, nicméně jsme moc neuspěli. I tak se nám tam ale moc líbilo.

Z dolu jsme se podívali na kolonii lachtanů na mysu Founwind a pokračovali do Westportu.

Westport je další přeživší bývalé zlatokopecké městečko. Leží na ústí zlatonosné řeky Buller a vypadá jako z westernu. Městečkem prochází hlavní silnice a proto je tu čilý turistický ruch. Díky ústí řeky tu lze navštívit i rozlehlé mokřady s ohroženými ptáky, kteří tu hnízdí. Ve Westportu jsme si dali večeři v Subway a jelikož už bylo po osmé večer a Viky musel druhý den do práce, nezbylo nám nic jiného, než se otočit a vrátit se zpět do Greymouth, kde Viky zanechal své přechodné ubytování a 3 Filipínce.

Díl č. 14 – Skryté drahokamy Nového Zélandu aneb Lewisův Průsmyk – Hanmer Springs – Reefton – Westport – Karamea

Na úvod bych vás, milí čtenáři, chtěla upozornit, že jsme oblast, o které je následující článek, navštěvovali na několikrát v průběhu pár měsíců. Dohromady jsem to sepsala proto, že bych vás asi unudila k smrti, kdybych to rozepisovala všechno zvlášť a v jednom celku to podle mě dává větší smysl. Takže se prosím pohodlně usaďte, vyjíždíme na cestu do divočiny!

Cesta Lewisovým průsmykem přes Hanmer Springs

Hanmer Springs už znáte. Byli jsme tam před rokem v horkých pramenech. Toto lázeňské středisko se nachází na odbočce hlavní silnice, která vede Jižním ostrovem z jihu na sever. Úsek, který vede zhruba z úrovně Hanmer Springs nahoru, vede údolím Lewisova průsmyku (Lewis Pass). Lewisův průsmyk je národní rezervací a stejně jako zbylé 2 horské průsmyky Jižními Alpami (Arthurův a Haastův) je pojmenován po výzkumníkovi, který jej zakreslil a popsal.

V Hanmer Springs jsme byli už poněkolikáté. Tentokrát jsme s sebou měli naše spolubydlící Dana a Péťu a vydali jsme se na pochod ke Psím vodopádům (Dog Falls) a na vystoupali jsme na krásnou horu Mt Isobel. Zpočátku jsme za nic na světě nemohli přejít bludný kořen, a tak jsme se několikrát vraceli sem a tam, než jsme našli správnou lesní pěšinu. Ani nám tohle zdržení nevadilo, protože v lese byla spousta muchomůrek a dalších barevných houbiček a navíc jsme si pořád povídali a smáli se. Cesta vedla jako obvykle buší, klečemi a v konečném úseku už jen travinami na otevřeném prostranství obklopeném horskými masivy. Hodně tam foukalo, ale na dobré náladě nám to neubralo. Cestou dolů jsme se pádili chvíli po dvou, chvíli po zadku.  Nicméně důležité je, že jsme nepřišli k žádné úhoně a za pár hodin jsme už svačili u aut. Auta jsme nechali na takovém malém plácku v lese, kde se to ptáčky a houbami jenom hemžilo. Ani se nám odtamtud nechtělo. Jelikož se už zase pomaličku smrákalo, museli jsme vyjet dál. Plánovali jsme přenocovat na tábořišti o několik desítek kilometrů dál, na Deer Valley neboli v Jelením údolí. Je to přímo v srdci Lewisova průsmyku, odbočuje se z hlavní silnice. Když jsme tam dorazili, byla už tma jako v pytli. Jenom jsme udělali nezbytnou hygienu a zařízli to.

Jak jsme nedošli na Mt Owen a ani na horu Východu Slunce (Sunrise Peak)

Cílem tohoto výletu s Danem a Péťou bylo vylézt na horu Owen. Abych vás moc nenudila detaily – prostě a jednoduše nás Dan zavedl druhý den ráno ke špatnému konci treku k hoře. Tímhle koncem chodí jen zkušení horolezci s výbavou, protože je to strmý skalnatý úsek. A protože nejsme ani zkušení ani horolezci a dostat se ke správnému konci treku by trvalo asi 3 hodiny, protože bychom museli horu objet asi o 150 kilometrů, vybrali jsme si jiný trek, k jehož začátku jsme tímto omylem dojeli a pořád jsme měli relativně dost času ho ujít tam i zpět. Auta jsme nechali na takové podmáčené louce a vydali se na trek na vrchol Sunrise Peak. Na začátku jsme si to neuvědomili, ale trek byl označen jako trampovací, ne jako turistický. Hned vám vysvětlím rozdíl. Turistický trek je většinou dobře značený značkami na stromech nebo tyčích, přes potoky a řeky jsou mostky, na stezce jsou odpočívadla, takže na něj může každý s rozumnou kondicí a bez speciálního vybavení. Trampovací trek je neznačený, jen na konci je cedule se jménem cíle. Musíte mít mapu a kompas, abyste se mohli orientovat v okolí, protože na žádné turistické značky cestou nenarazíte. Potoky a řeky musíte brodit nebo přeplavat, stezka je neupravovaná nebo chybí.

A tak jsme vyšli. Nejdříve nás čekal kilometr mokřadem, který jsme nějak přeskákali po drnech trávy. Pak jsme vešli do lesa a po chvilce narazili na první řeku bez mostu nebo brodu. Poctivě jsme všichni sundali boty a mrazivou širokou řeku přešli bosy. Na druhé straně jsme si nohy poctivě usušili, nazuli boty a s pocitem, jak jsme to krásně zvládli, jsme pochodovali dál. Ušli jsme asi 50 metrů a ouha – stezka nás vedla zase přes řeku. Zase jsme se zuli, řeku přešli naboso a na druhé straně boty zase nazuli. Tentokrát už jsme si trochu i zanadávali. Sotva jsme ušli za roh – že už víte co? Ano, zase jsme museli krosit řeku. Takhle se to opakovalo ještě dvakrát, z toho jednou jsme si museli sundat kalhoty, protože jsme šli po pás divokou řekou. Já už si potom boty nesundávala, ale šla jsem přes vodu v nich. Celou dobu na treku mi sice nohy doslova plavaly v botech a nesla jsem také navíc pár kilo vody, ale už jsem měla chodidla z toho chození ledovou vodou po ledových kamenech vymrzlá. Jakmile jsme takhle přešli vodu asi po osmě, stezka vedla prudce do kopce. Lezli jsme vysokou trávou, bořili jsme se do půli lýtek do bahna a šplhali jsme na Sunrise Peak po kořenech stromů obrostlých černou plísní, takže se nám to docela klouzalo. Společnost nám dělali ptáčci, kterých bylo v lese požehnaně. Viděli jsme dokonce i nejlepšího zpěváčka, kterému se říká Bell Bird neboli Zvonkový pták. Jeho zpívání v lese nic nepředčí. Protože terén nebyl zrovna moc snadný, výstup nám trval déle, než jsme si mysleli. Už bylo pozdě odpoledně a my jsme ještě nebyli na vrchu. Udělali jsme tedy rychlou bojovou poradu a rozhodli se, že se budeme muset vrátit, protože nám už moc světla nezbývalo a jít tenhle trek za tmy bez baterek by bylo nebezpečné. Tak jsme to vzdali přímo pod vrcholem a nedošli na Sunrise Peak.

Cesta zpátky byla rychlejší, protože jsme se skutáleli dolů po plísni a boty jsme si pro přechod řeky nesundávali. Jen Viky si je sundal a došel celý trek naboso.

Poprvé spíme na horské chatě aneb Nina Hut

Přímo u hlavní cesty Lewisovým průsmykem je malé parkoviště. Tam jsme jednoho dne nechali auto a šli pochod , který nás vzal na horskou chatu Nina. Nikdy dřív jsme na chatě nespali, přestože je to oblíbená činnost snad všech, kdo na Zélandu žijí. Vždycky jsme totiž chodili na dlouhé jednodenní výlety a spali v autě. Měli jsme parádní společnost – našeho kamaráda z Christchurch Petra, Banána a Káju. Túra vedla údolím řeky Niny, která je jako většina novozélandských řek nádherně čistá, bukovými lesy a travnatými porosty typickými pro vysokohorské oblasti. Žádné řeky a potoky jsme naboso krosit nemuseli a tak nám tahle cesta rychle ubíhala. Cestou jsme se v jedné tůni prostě museli všichni vykoupat, i když měla voda teplotu tak 5 stupňů. Po pár hodinách jsme (sice za tmy) dorazili do chaty. Chaty se nezamykají a lze v nich za malý poplatek přespat na palandě, na lavici nebo na zemi, když je chata vytížená. Některé chaty mají dokonce i dešťovou vodu z takové velké nádrže. Svítí se svíčkami, protože tam není elektřina a spí se na dřevěných pryčnách ve spacácích. Většinou mají chaty pult na přípravu jídla, stůl a lavice na sezení a kamna na dřevo. Opodál bývá suchý záchod.

Když jsme večer dorazili do chaty, byli tam už napakovaní 3 lovci s pekelně dlouhými bouchačkami. V chatě bylo místo pro všechny, tak jsme si zabrali vrchní palandy. Protože Petr, Kája a Banán chtěli udělat naší první noc na chatě nezapomenutelnou, tahali s sebou celou dobu 5 litrovou krabici vína, šampaňské, vařiče, abychom si mohli udělat večeři. K večeři byla jasmínová rýže, tofu a thajská omáčka, polévka z červené čočky a čokoláda jako dezert. Snídaně byla také více než velkorysá – jako hlavní chod byla čerstvá míchaná vajíčka (ano, Petr nesl celou dobu v krosně plato vajec a ani jedno nerozbil) se slaninou a rajčátky. Že byste taky takové kamarády chtěli?

Večer jsme něco popili a asi ve dvě ráno se odebrali do hajan na pryčnu. Ráno se nám samozřejmě moc vstávat nechtělo. Zato lovci s bouchačkami zmizeli už brzo ráno. Stejně vám musím říct, že se mi moc dobře neusínalo s vědomím, že jste někde v opuštěné divočině, kde není ani telefonní signál a přímo pod vámi spí někdo, koho vůbec neznáte a ten někdo má navíc několik pistolí hned vedle sebe na dosah ruky. Jak už jsme vylíčila, ráno jsme měli přímo královskou snídani, lovci byli pryč a my jsme se jen tak váleli a povídali a vymýšleli naši hymnu z Nina Hutu.

Okolo druhé odpoledne jsme byli tak vyválení, že jsme si pomalu sbalili a vydali se zpět k parkovišti. Dole u auta jsme byli coby dup. Poctivě jsme si očistili obuv, než jsme Petrovi vlezli do auta a za chvilku jsme uháněli do Hanmer Springs, kde jsme náš báječný víkend zakončili koupačkou v termálních pramenech.

Viva la vita!

Reefton a zlatokopecké okolí

Reefton je krásné malé městečko ukryté v lesích Západního pobřeží, které mělo jako první na světě veřejné elektrické osvětlení. Dnes vypadá jako z westernu. Před sto lety to bylo jedno z hlavních měst Jižního ostrova, protože lákalo zlatokopy ze všech koutů světa a populaci mělo mnohonásobně vyšší než má teď. Celá oblast je protkaná starými zlatokopeckými šachtami, doly, kolejnicemi, které už téměř všechny džungle strávila. V okolních lesích jsou mraky polorozpadlých nebo shořelých boud a domků zlatokopů, prorezlých zařízení k čištění a zpracovávání zlata, hrobů.

V okolí je toho opravdu spousta zajímavého a hezkého. My jsme si vybrali túru Lankey Creek. Její začátek se nachází kousek za Reeftonem u městečka Crushington. Vychází se od sochy olympijského atleta a vítěze, rodáka z Reeftonu, Johna Lovelocka. Celá trasa vede nádherným lesem, slušný kus cesty se jde přímo po staré kolejnici. Cestou jsme míjeli pozůstatky zařízení na lámání kamene a dolování zlata. Kousek dál se stezka stáčela a odbočovala na postraní trek k uzavřenému zlatému dolu Bolitho. Šli jsme proti proudu oranžového potoka plného pěny (důkaz o přítomnosti síry a železa v půdě) až jsme došli ke skalnímu převisu, ze kterého rostl mech a spolu s dalšími popínavými pralesními rostlinami tvořil zelenou maskovanou stěnu. Hned u vstupu do tunelu za převisem byl nápis varující před otrávenými jeskynními plyny. Nebyli bychom to my, kdybychom přece jenom nešli dovnitř. Ocitli jsme se ve změti tunelů a podzemních cest, které se neustále dále rozvětvovali a zaplétali, takže jsme to po chvíli vzdali a pomalu se začali vracet k východu. V tunelech byly extra zajímavé hned dvě věci: stropy a stěny se zlatě třpytily. Je to z toho důvodu, že v této oblasti se spolu se zlatem vyskytuje i nerost pyrit, který má také zlatou barvu a krásně se třpytí. Druhou zajímavostí bylo množství jeskynních cvrčků weta, kterými se stěny šachet jen hemžili. Cvrčků weta je mnoho druhů. Jeskynní wety jsou velké jako ukazováček a mají dlouhé nohy.

Vrátili jsme se na hlavní stezku a pokračovali dál. Cesta vedla do kopce přes několik menších tunelů a tunýlků. Společnost nám dělalo několik ptáčků, jak je to na Zélandu obvyklé. Cestou jsme šli podél jedné z nejzajímavějších skalních stěn, které jsme kdy viděli. Hned vám vysvětlím, čím byla taková skála tak výjimečná. Byla vysoká okolo 20 metrů. V první, nejspodnější vrstvě byla úplně černá. Drolilo se z ní černé uhlí. V úrovni pasu náhle přecházela do žluto-oranžové vrstvy, která smrděla čertovinou (díky množství síry). V této vrstvě, sahající do výšky zhruba 7 metrů, rostly nahodile kolonie jasně červených masožravek rosnatek s lepkavými lístečky. Zbytek skály byl bílý, protože byl tvořen pískovcem. Prostě další mistrovské dílo přírody. Po cestě jsme pokračovali dál, do kopce a zase z kopce, lesy a mítinami. Cestou jsme kromě divokého kozla nepotkali ani živáčka. Nakonec jsme došli k cíli, kterým byla pohřbená šachta uprostřed louky u lesa. Když ještě stála, byla hluboká přes 600 metrů, z toho 200 metrů bylo pod úrovní moře. Zřítila se už dávno a tak na místě domů a velké šachty zbyla jen hrozivě vypadající díra do středu země a pár betonových základů opodál.  Dali jsme si tu sváču a nastoupili na cestu zpět. Ten den jsme podnikli ještě jeden výlet a to ke starým lokomotivám v takové obydlené zatáčce Black Point. Když jsme se vrátili k autu, už byla tma jak v pytli. Ještě, že jsme s sebou měli baterku, jinak bychom se těch měst duchů báli.

Zlatonosná řeka Buller, nejdelší houpací most a Stezka duchů

Když pojedete po hlavní silnici z Reeftonu na sever, po chvíli se napojíte na slavnou řeku Buller. Je to doteď zlatonosná divoká řeka zbarvená do zelena. Udělali jsme si zastávku u nejdelšího houpacího mostu na Zélandu. Most je takovou branou do poloostrůvku, který se zakousává do řeky. Kdysi se tam také těžilo zlato a i dnes si mohou návštěvníci půjčit pánvičku a zkusit své štěstí. Odvážlivci mohou zkusit kometu přes řeku, což v praxi znamená, že vás zavěsí za boky na lano, které vede nad propastí, a nechají vás přejet na druhou stranu. Poloostrůvkem vede příjemná naučná stezka, která vás poučí o historii oblasti, místní fauně a flóře. Protože jsem s sebou měla jen žabky, ve kterých se šlo docela blbě, šla jsem bosky.

Za necelou půl hodinku jízdy autem dorazíte do bývalého městečka Lyell. Městečko mělo svou školu, obchody a dokonce i 3 řezníky. Poslední budova shořela v roce 1963. Dnes už zbyl z městečka jen hřbitov s hroby pohřbenými hluboko v džungli a obrostlými kapradím. Místo města je tu krásný velký kemp. S Danem a Péťou, se kterými jsme cestovali, jsme se rozhodli, že si právě v Lyell kempu uděláme jídlo a na chvilku se tam zastavíme. Když jsme vypnuli motory u aut, slyšeli jsme, jak nás někdo volá. A víte co? V kempu byli úplnou shodou náhod i naši věrní kamarádi Andrejka s Péťou, kteří se po několika měsících cestování po severním ostrově vraceli do Christchurch. Kdybychom chtěli tohle setkání naplánovat, tak se nám to určitě nepodaří. Poobědvali jsme všichni společně, popovídali a šli jsme se projít lesem, nejdřív ke hřbitovu a pak i dál do nádherného pralesa. Na tomto místě začíná slavná stezka pro pěší i cyklisty Old Ghost Road neboli Stará cesta duchů. Jmenuje se tak proto, že dříve bylo podél cesty mnoho vesnic, které byly založeny hledači zlata. Dnes už nestojí ani jediná a jedinou připomínkou dávné slavné minulosti oblasti jsou cedulky s nápisy, která budova kdysi stála na tom či onom místě. Je neskutečné, jak rychle si příroda dokáže poradit.

Karamea – nejkrásnější místo na Novém Zélandu

Už jste si asi všimli, že přírodu Nového Zélandu prostě milujeme. Všude je to jedinečné a krásné. Jedno místo ale přece jenom všechna ostatní předčí. Tím drahokamem je oblast Karamea na Západním pobřeží. Do Karamea jsme si udělali několikadenní výlet s Honzíkem a Markétkou.

Teď jenom ve zkratce, čím nás Karamea tak okouzlila. Do Karamea se dá po silnici dostat jenom z Westportu. Musí se jet okolo 150 km tam a 150 km zpět. Z toho důvodu je tam málo turistů. Karamea je čistý a divoký kus nádherné přírody, kde člověk může být několik dní sám a rozjímat nad jedinečností naší planety. Krajina je plná vysokých štíhlých kapradin a palem, a je plná tajemných zákoutí, majestátních jeskynních chrámů, křišťálových řek. I Karamea byla kdysi dávno zničená člověkem, který její lesy vykácel, půdu rozkopal a ze země udělal skládku. To už je ale dávno a tak se Karamea už stihla vyléčit. Protože zde turistika není rozvinutá, dá se spát téměř na každém rohu. S našimi spolucestujícími jsme našli klidný plácek přesně pro dvě auta u moře na odpočívadle a rozhodli jsme se, že tam přenocujeme. Povečeřeli jsme a večer si dali pivo u táboráku na pláži.

Druhý den ráno jsme vyrazili na túru, která se jmenuje Charming Creek neboli Čarovný potok. Je to celodenní trek, který je oficielně zavřený kvůli sesuvu půdy, zabarikádovaný vchod se dá ale obejít. Trek vede podél potoka po bývalých kolejnicích pro zlatokopecké vozíky. Několik vozíků bylo potopeno a dodnes rezivělo v potoce. Túra byla na celý den. Největším překvapením byl nádherný mocný vodopád. Cestou jsme prozkoumávali staré tunely další zlatokopecké relikty, jak to už na Západním pobřeží bývá.

Další den jsme se vydali na Fennian trek. Trek se nachází přímo v srdci Karamea. Nikde nebylo ani živáčka. Je to tak na půl dne. Auta jsme nechali na parkovišťátku na začátku a kolem poledne jsme vyšli. Náležitě jsme se vyzbrojili baterkami, protože stezka vede přes tři jeskyně, které se musejí projít středem, aby se člověk nemusel vracet stejnou cestou zpět. Připadalo nám to tam jak v třetihorním lese. Čekali jsme, že nás bude každou chvíli honit tyranosaurus. První jeskyně byla obrovská, zdobená masivními krápníky, mechem a střípky pyritu. Protékal jí potok, tak jsme museli dávat pozor, abychom se nesmekli a nezahučeli do něj. Cesta jeskyní mohla být dlouhá tak půl kilometru, šlo se v černočerné tmě (díky bohu za baterky!), místy jsme šli jeskynními síněmi, místy jsme se tak tak protáhli. Kromě krápníků byla jeskyně vyzdobena i svítícími červíky. Je tu klid, tma a vlhko, takže se jim tu daří. Byli jich tam celé galaxie. Když jsme vylezli ven, připadali jsme si jako dobrodruzi a průzkumníci 🙂 Následovala druhá a třetí jeskyně. Všechny byli nádherné. Při průchodu jsme čas od času našli místečko na sezení, hezky se uvelebili, zhasli světla a ani nedutali. Říká se tomu terapie tmou. Nebylo slyšet ani vidět naprosto nic. Dokonalá tma a dokonalé ticho.

Když jsme vylézali ze třetí jeskyně, už se stmívalo. Za další půl hodinu už byla tma. Na cesta nám svítil kulatý bílý měsíc a my najednou poznali, že chodit na túry v noci má něco do sebe. Šli jsme dlouhý kus cesty podél takového skalního převisu v lese a hádejte co – ten převis byl plný svítících červíků. Byli jich tam miliony. Jejich světélka tvořila řeku, která plula s námi většinu cesty k autům. Navíc prales jako by v noci ožil. Každou chvíli něco někde zadupalo, zazpívalo, přeběhlo přes cestu nebo hrabalo v listí. Tohle můžete zažít jen tady.

Tři jeskyně a tři zapomenuté světy

Poslední den naší výpravy jsme na žádný velký pochod nešli. Udělali jsme si pár výletů na místa, která byla poměrně daleko od sebe. Hluboko v horách národního parku Kahurangi se nachází oblast Oparara. Oparara je řeka, která v horách pramení a stéká do moře. Krásnou procházkou jsme došli k Oparara Arch neboli Oblouku. Je to přímo gigantický přírodní skalní most, do kterého se dá přímo vejít. Pod mostem teče řeka. Místo je zdobené krápníky a masivními balvany.

Kousek od Oblouku je úžasná průchozí jeskyně, která se jmenuje Brána do Morie. Musí se jít lesem k malé díře do země a musí se kousek slanit po kamenech k nejbližšímu kameni, na který se dá postavit. Pak se prochází úzkou síní a na jejím konci je masivní skalní most, pod kterým teče černá pralesní řeka. Bránou  Morie jako byste prošli do energeticky jiného světa. Svět před tím, než vlezete do díry a slaníte do jeskyně, je sice vizuálně stejný, ale je tam prostě jiná energie. Nevím, jak jinak to vysvětlit.

Druhá jeskyně, kterou jsme navštívili, se jmenuje Box Canyon Cave. Je ukrytá v pralese a vede dolů pod zem, takže musíte sestoupit asi třiceti schody pod zemský povrch. Strop jeskyně je vysoký určitě přes deset metrů a je vidět, že tudy kdysi dávno tekla řeka. Boky jeskyně jsou obroušeny do tvarů obřích balvanů a tvoří tak množství dalších skrytých místností, které vybíhají k hlavní chodby. Světlo jsme měli a tak jsme mohli pokračovat dál chodbou, až jsme se z ničeho nic ocitli v obrovské síni, která jakoby ani neměla strop. Bylo to jako v nějaké přírodní katedrále, majestátním chrámu Matky Země. Na konci síně byl písečný přesyp, který tvořil jakousi přepážku mezi síní a spletí jeskynních chodeb. Vylezli jsme až na vrch přesypu, kde jsme viděli tu nádhernou síň v celé své velikosti. Nebyli tam žádné krápníky ani svítící červy, přesto nás to místo naprosto pohltilo. Na vrchu byl prostor, kterým se dalo jít na průzkum do mnohem menších jeskynních chodeb. Slezli jsme do první z nich, ale radši jsme se vrátili, protože jsme neměli ani vybavení, ani zkušenosti na to, jít se ztratit do podzemí. Většina jeskyních prostor jsou neprozkoumané.

Když jsme vylezli ven, byla už zase tma. Ono je vlastně jedno, jestli je den nebo noc když jste v jeskyni. Kousek opodál je poslední jeskyně, kterou jsme v Oparara navštívili. Jmenuje se Crazy paving cave nebo něco podobného. Pamatuji si, že její název zněl něco jako Šílená dlažba nebo něco takového. Jeskyně byla sice malá, ale to jí na zajímavosti nic neubralo. Prostředkem této, asi 100 metrů dlouhé, jeskyně vedla úzká stezička. Chvílemi jsme se museli vyhýbat kamenům nebo se vykroutit, abychom nepoškodili nějaký krápník. Podlaha jeskyně byla tvořená polouschlým bahnem, které bylo rozpukané tak, že to vypadalo, jako by byla podlaha vydlážděná. Je to zapříčiněné podzemní vodou, která vzlíná k povrchu do jeskyně a zase se vysušuje.

Noc jsme přečkali v lese na parkovišti, ráno (spíš k poledni) jsme vstali a jeli pomalu zpět domů do Christchurch. Kéž by zůstala Karamea tak krásná jako v roce 2017, kdy jsme ji navštívili.

Díl č. 15 – Cesta jižním ostrovem přes Lewisův průsmyk – Jezero Angelus – Motueka –Kaiteriteri – Národní park Abela Tasmana – Farewell Spit – Nelson – Pelorus Bridge – Rarangi – Picton

Náš novozélandský sen se pomaličku začal blížit k cestě autem na sever a pak domů z Aucklandu. 17. listopadu 2017 jsme tedy vyklidili náš pokoj, sbalili si všechny věci, rozloučili se s kamarády, které jsme v Christchurch nechali a vypravili sena cestu. Loučení probíhala na několikrát. Bylo to takové hořko-sladké období. Strašně jsme se těšili na cestování a pak na rodinu a na domov, ale na druhou stranu se nám přetěžce loučilo s dvěma lety báječného života v Christchurch, hromadou úžasných přátel a naší novozélandské rodiny.

Vzali jsme to přes Lewisův průsmyk, což je nejkratší a nejpřímější cesta na sever. Při jízdě jsme si se slzou v oku zavzpomínali na to, co jsme tam na různých místech zažili. Něco končí a něco začíná, však to známe všichni.

Andělské jezero

První zastávkou bylo městečko St Arnaud, kde jsme na doporučení kamarádů Lilouše a Kilouše startovali třídenní pochod k jezeru Angelus. Auto jsme nechali spolu se všemi věcmi na parkovišti u začátku treku, v místním infocentru jsme za malý poplatek nechali nejcennější věci pro případ, že by nám v noci auto někdo vykradl (stává se to bohužel docela často) a poklábosili jsme s paní za pultíkem o tom, jak se dneska všichni máme. Taky jsme si koupili lístky za spaní v chatě, tzv. Hut Pass. Paní nás jen varovala, že bude už turistická chata u jezera asi úplně plná, až tam dorazíme, takže máme počítat se spaním na zemi, pokud nemáme stan. S tím jsme docela počítali, takže jsme to nevzdali. A dobře jsme udělali. Vycházeli jsme docela pozdě, asi ve 3 odpoledne. Trek je asi 30 km dlouhý a jde se vysokohorským terénem a štěrkovými suťovisky.

Prvních 15 kilometrů jsme šli nádhernou buší a poté, co jsme vyšli z buše a vešli mezi kleče a travnatou část, jsme uviděli první turistickou chatu, která na cestě k jezeru je. Od téhle chatičky to bylo ještě asi 5 kilometrů k jezeru a chatě Angelus. Protože jsme měli ještě pár hodin do setmění, dali jsme si jenom lehkou svačinku a rozhodli se jít dál. Od svačinové chatky jsme šli asi kilometr do kopce podél potoka a naše nohy začali pomalu cítit, že začíná přituhovat. Trávy a stromů ubývalo a ubývalo, až jsme se doslova drápali po sesouvajícím se štěrku do skoro kolmého kopce. Výhled tam byl ale k nezaplacení a za ten pot a bolavá lýtka to stálo. Stály jsme uprostřed panenských hor, kde se jako drahokamy třpytila nebesky modrá horská jezera a jezírka. Pomaličku se začalo smrákat a právě v tu chvíli jsme se přiblížili k zasněženému kopci s ledovými schody. Ty jsme opatrně vyhopkali a z vrchu se nám naskytl výhled na jezera Angelus. V ten okamžik jsme pochopili, proč je oficiálně tenhle trek označený za nejhezčí vícedenní pochod na Zélandu. Jezera jsou dvě a jsou navzájem propojená. Na plošině uprostřed je turistická chata Angelus. Nejsilnější na tomto úchvatném místě je to, že je ze všech stran obklopeno zasněženými masivy hor. Je tam ticho, klid a mír. Když jsme se dívali na ten zázrak přírody, všechny starosti se nám vykouřili z hlavy. Byli jsme v přítomném okamžiku zakořenění do země. A to jsme si mysleli, že jsme toho už na Zélandu viděli dost!

Půlkou po zadku a půlkou po nohách jsme sjeli horskou stěnu pokrytou sněhem a ledem a za pár minut (dolů to šlo samo, určitě si to dokážete živě představit) jsme si zouvali boty a vcházeli do chaty. Chata byla plná až k prasknutí a protože jsme dorazili tak pozdě, všechna místa na matracích byla už dávno zabraná. Funguje tu pravidlo: kdo dřív přijde, ten spí na matraci na pryčnách. Zbylých asi 40 opozdilců, mezi které jsme patřili i my, muselo vzít za vděk lavicemi na sezení anebo zemí. Podařilo se nám ukořistit dvě lavice u prosklené stěny, takže jsme si užívali královských výhledů. V noci stačilo jen otevřít oči a člověk měl nad sebou miliardy hvězd a jasnou spirálu mléčné dráhy opravdu na dosah ruky. Nebe bylo jasné a bez mráčku, takže se nám ani nechtělo zavřít oči. V chatách většinou nebývá elektřina a tak se jde se setměním spát. Je to takové nepsané pravidlo, které všichni poctivě dodržují. Nikdo tu nesmí obtěžovat nikoho, kdo už chce jít spát. Na záchod se chodí ven, většinou o několik desítek metrů dál, na sucháč. Dali jsme si s Vikym jedno vrcholové pivo Viktoria na dobrou noc, provedli nutnou hygienu a zaposlouchali si do orchestru chrápajících spolunocležníků (to je něco, s čím prostě nic neuděláte 🙂 ). Dobrou noc pod hvězdami!

Ráno jsme se probudili s prvními slunečními paprsky, rychle se nasnídali, umyli a sbalili a mezi prvními utíkali na kopec, abychom stihli východ slunce. Marně bych se pokoušela popsat tu nekonečnou nádheru tohoto svítání, neznám jazyk, který by to dokázal vyjádřit. Byl to nejkrásnější východ slunce, který jsme kdy v životě viděli, a troufám si říci, že už nic takového ani neuvidíme.

Vypravili jsme se na cestu po hřebenech hor. Stezka byla široká právě tak, abychom po ní postupně po jednom mohli přejít a vedla většinou po strmých štěrkových vrcholech, přes balvany a kolem vykousaných kamenných zubů hor. Před sebou jsme měli posledních 10 kilometrů, které vedli hřebeny a pak travnatými pláněmi, pak pastvinami a nakonec původním listnatým lesem. Protože se poslední dvě třetiny cesty šlo z kopečka, ani jsme se nenadáli a na parkovišti se bez úhony setkali s naším věrným společníkem autem. Žádný zloděj ho nenavštívil a tak jsme byli radostí celý bez sebe, převlékli se do čistého oblečení a nazuli si pohodlnější boty. U usměvavé paní v infocentru jsme si vyzvedli to, co jsme si tam nechali v úschově a našli krásnou vyhlídku, kde jsme si udělali oběd.

Při cestování si jíme báječně, protože s sebou máme vařič a zásobu potravin. Navíc je skvělé, že máme kuchyňku zařízenou uvnitř auta, takže nám nevadí, že třeba venku prší nebo fouká. Vždycky zaparkujeme na nějakém krásném místě, vaříme, kocháme se a jsme rádi, že jsme na světě.

Protože času taky nemáme nekonečně a za pár dní nám odplouvá trajekt z Pictonu do Wellingtonu, nastartovali jsme našeho věrného oře a  vydali se na cestu do městečka Motueka, které je vstupní branou do národního parku Abela Tasmana. V Motuece jsme si koupili mobilní data a pobrali pár map a nějakou inspiraci ohledně toho, co je vlastně tady na severu jižního ostrova k vidění.

Motueka a Abel Tasman – zlaté pláže, mlsní úhoři a místo velrybích sebevražd

Protože se nacházíme v proslulém kraji vinic a ovocných sadů, skoro u každé silnice si můžete koupit čerstvé a levné ovoce přímo od farmáře. Je tu krásně teplíčko, protože tu nejsou velehory Jižních Alp. Proto se tu pěstitelství tak daří. Krajina je plná kopečků a kopců, na kterých jsou opečovávané sady a vinice. Z Motueky jsme vyrazili směr k nejsevernějšímu bodu ostrova – k písečnému misu Farewell Spit.

Celý jeden den jsme strávili ve vyhlášeném turistickém letovisku Kaiteriteri. Kaiteriteri je známé svým typickým abel-tasmanovským mořem a krajinou. Hned popíšu, jak si takovou scenérii představit. Národní park Abela Tasmana se rozprostírá poměrně daleko do vnitrozemí, které je tvořené zelenými kopci s deštným pralesem, které směrem na jih přecházejí do hor Jižních Alp. V kopcích se nachází mnoho jeskyní a pozoruhodných skalních útvarů světového formátu. Kopce se prudce svažují  k plážím, které jsou proslulé zlatým pískem. Široké zlaté pláže přecházejí postupně do moře, které je na většině míst protkáno skálami, útesy a podvodními jeskyněmi. Voda je tu tyrkysově modrá a v kombinaci s útesy se člověk ani nemůže divit, že se některým místům Abel Tasmanu říká novozélandské Zlaté pobřeží (podle slavného Gold Coast v Austrálii).

Byli jsme se projít na pláži, odkud je báječný výhled na Apple Split Rock. Je to útes, který vystupuje nad vodu v takovém bizardním tvaru, jak již název napovídá – ve tvaru obrovského půlícího se jablka. Na pláži bylo kromě nás ještě pár dalších lidí. V písečném potůčku se cachtali škvrňata od rodinky, co si dělala piknik, opodál seděla parta kamarádů na židličkách a rybařili. Tohle se nám na Zélandu líbí – lidé spolu tráví čas venku v přírodě, užívají si rodiny a přátel a to všechno venku v krásném prostředí. Žádné vysedávání v hospodách.

Přenocovali jsme v kopcích Takata Hill na parádním odpočívadle v lese s výhledem do deštného lesa. Po tisíci klikatých serpentinách jsme dojeli na Farewell Spit, což je taková písečná kosa, která vystupuje ze severního cípu Jižního ostrova a tvoří tak děsně krásný ekosystém. Na travnatém parkovišťátku jsme si nechali auto a vešli do přírodní rezervace. Farewell Spit je tvořen mocnými písečnými dunami, malými jezírky mořské vody, která vzlíná z moře a odolnými travinami a pouštními keři. Je to neuvěřitelně kouzelné místo. Písek je tak bílý, že máte pocit, že z něho za chvíli oslepnete. Pláž je přes deset kilometrů dlouhá a trek, který vede podél moře, vás provede nejhezčími zákoutími. V moři plavala hejna velikých ryb a mnoho velkých rybích zdechlin bylo také na pláži. Přesně tady na Farewell Spitu v roce 2017 uvízlo přes 500 velryb v mělkých písčitých vodách. Až na pár jedinců tady všechny velryby zahynuly. Tento jev není nijak ojedinělý, velryby tu umírají relativně často. Nicméně loňských 500 byl opravdu smutný rekord. Mnoho lidí se tam sjelo, protože je chtěli pomoci zachránit, ale nebylo už v podstatě nic, čím by je mohli zachránit. Při procházce jsme narazili na hodně velrybích koster a kostí vybělených sluncem a mořskou vodou.

Další pozoruhodností jsou mračna mořských ptáků, kteří se na dunách zdržují. Nejde jen o všudypřítomné racky, ale i ohrožené oystercatchery, wrybilly a další novozélandské ptáky s bídnými vyhlídkami na přežití druhu. Protože jsme strávili celý den na přímém letním slunci v podstatě na poušti, když jsme se už k večeru navraceli k autu, byli jsme úplně uondaní a unavení. Na pláži jsme si uvařili něco na zub, ještě se chvilku ztišili, abychom mohli poslouchat moře a pak vyjeli zpět směrem k Motuece.

Vraceli jsme se stejnou cestou a tak jsme si udělali větší zastávku v Takata Hill. Je tam mnoho zajímavých míst, jako třeba slavný jeskynní komín Harwood´s Hole neboli Harwoodova díra. Je to nejvyšší jeskynní komín na Zélandu a dá se k jeho ústí dojít krátkou procházkou. Člověk je ale schopný vidět jenom tu díru, ne to, co je uvnitř. Naši odvážní kamarádi Harwoodovu díru slaňují. Komín je vysoký přes 180 metrů! a když máte natolik kuráže, že se vám podaří slanit ho bez nehody až dolů, můžete projít zapomenutým bludištěm jeskynních komor a soutěsek , který se táhle několik kilometrů.  Když se ani neutopíte v podzemních řekách, nezaseknete v úzké štěrbině nebo vás nesežere nějaká jeskynní příšera, vylezete uprostřed džungle. My s Vikym tak odvážní ale zdaleka nejsme a tak vám podzemní svět Harwoodovy díry předáváme jen zprostředkovaně z fotek a videí kamarádů.

Na cestě zpět do Motueky jsme se zastavili ještě na posvátném místě Waikorupupu Springs. Je to další jedinečný výtvor přírody. Z podzemních jeskyní zde vyvěrá voda do jezera a dále odtéká řekou pryč. Voda vyvěrající z jeskyní je ale abnormálně čistá – je to po vodě v jezeru Blue lake, které je hluboko v horách parku Nelson Lakes  – nejčistší vodní zdroj na světě. Okolo jezera je postavena oplocená stezka. Je přísně zakázáno se vody jakkoli dotýkat nebo ji kontaminovat třeba koupáním. Přes vodu šlo vidět i ty podvodní jeskyně. Rostou tu i nějaké speciální barevné řasy, které jsou extrémně choulostivé na kvalitu vody.

Konečně jsme dorazili do Motueky. Kousek od městečka se nachází proslulá restaurace Jester Café. Je to neskutečně zajímavé zařízení a to hned z několika důvodů:

Toalety – jsou ultra ekologické a inspirativní. Vejdete do milé, dřevem obložené komůrky, super čistý a moderní suchý záchod a hned vedle něj je bedýnka s pilinami, kterými odpad zasypete. Toť vše. Žádné splachování, žádné chemické osvěžovače vzduchu, žádný zápach, žádný nepořádek nebo nedej bože mouchy. Jenom čistá vůně dřeva z pilin. Nikdy bych nevěřila, že může být suchý záchod tak funkční, estetický a čistý.

Restaurace – nabízí výborná a jednoduchá jídla z lokálních potravin. Zařízení je přesně ve stylu, jaký máme rádi – recyklované vybavení (např. stolky od šicích strojů jako stoly), duchaplné dekorace, každý talíř jiný. Všechno to dýchá pohodou. Vybrali jsme si místo venku na sluníčku a strávili tam půl dne, jak nám tam bylo dobře.

Zahrada – do zahrady mohli hosté na průzkum a jak mladí tak staří si v ní mohli hrát. Byla obrovská se spoustou zajímavých vynálezů, prolézaček, domečků, zahrádek s bylinkami, ovocem a zeleninou, slepičích ohrádek. Všechno z recyklovaného harampádí nebo přírodních materiálů, což tomu všemu dodávalo punc hravosti a radosti. Koneckonců ve znaku této restaurace je kašpárek.

Ochočení úhoři – úhoře známe snad všichni. Sice jsou v České republice kvůli znečištěným vodám téměř vyhubeni, ale myslím, že si ještě dokážeme vzpomenout, jak vypadají. Na Novém Zélandu jich ale požehnaně. Žijí v potocích a řekách a jednou za život v hejnech odplouvají na námluvy k ostrovům Tonga v Tichomoří. V Jester Café protéká zahradou potok, který si několik úhořů vybralo jako svůj domov. K potoku vedou schůdky a tak mohou návštěvníci restaurace za úhoři na návštěvu. Úhoři jsou na popularitu zvyklí a tak se zvědavých turistů vůbec nebojí. Ba naopak, když nějakého spatří, hned se začnou předvádět a vlnit ve vodě a jako o závod plavají ke schůdkům. Už totiž vědí, že skoro každá návštěva jim něco dobrého přinese. V restauraci se dá totiž koupit jídlo pro lidi, ale i pro úhoře. Je to mleté kuřecí maso na nanukové tyčce. Tím můžete krmit úhoře přímo do pusy. Dobrá strava je na nich znát, protože snad všech 20 kousků měřilo 150 cm a víc. U úhořů jsme strávili snad hodinu. Většina z nich se nechala na oplátku za jídlo pohladit a všichni dělali při krmení doslova úhoří kusy. Třeba se vymrštili až na kamenitý břeh a plazili se tam jako hadi.

Koupání v hobitím stylu, opuštěný Marlborough Sound a nádherné Rarangi

Město Nelson na severním pobřeží je největší město severní oblasti Jižního ostrova. Čas už nám šlapal na paty, tak jsme si tam udělali jen krátkou zastávku. Prošli jsme si historické centrum města, šli jsme do botanických zahrad a vyšláply jsme si na vyhlídku, ze které byli vidět okolní kopečky a moře.

Z Nelsonu jsme pokračovali podél pobřeží po státní silnici č. 6 a dorazili divokými lesy a strmými kopci  k řece Pelorus. Je na ní zbudovaný most a hned za mostem je velké parkoviště, kavárna, toalety a několik turistických stezek. V tomhle období je na Zélandu léto, takže je venku prostě nádherně. Zaparkovali jsme auto, nazuli pohory a vyšli na túru k opuštěnému vodopádu a jezeru. Cestou jsme potkali pár novozélandských holubů. Na rozdíl od těch našich jsou barevní a jsou ohroženým druhem, který lze najít jak jinak než tady, na Zélandu. Po obědě jsme přišli zpět k autu, které bylo od stání na přímém slunci rozpálené zvenku i zevnitř a přeparkovali ho do stínu. Nasoukali jsme se do plavek a vypravili se k řece Pelorus na koupačku v hobitím stylu. Přesně tady pod mostem se natáčela slavná scéna z Hobita a to, jak hobiti utekli z elfího vězení v sudech po řece. Sudy jsme s sebou sice neměli, ale koupání v smaragdové řece, která je vlastně filmovou celebritou, jsme si užili.

Naskočili jsme do auta, udělali si pozdní obědo-večeři a pokračovali v krasojízdě, dokud jsme nedojeli do vesničky Havelock. Je to vesnice na pobřeží, kde začínají fjordy Marlborough Soundu a je známá chutí mořských plodů, které okolní vody poskytují. Když jsme byli v Havelocku my, zrovna byl masivní odliv a tak se dalo po mořském dně přejít z ostrova na ostrov. Šli jsme si vyšlápnout kopeček na místní vyhlídku, ze které byl úžasný výhled na moře a hlavně jeho písčité dno.

Odtud jsme si udělali odbočku po silnici královny Šarloty, která nás zavedla přímo do útrob Kenepuru Soundu. Je to další z úchvatných fjordů Marlborough Soundu. Je to naprosto opuštěný kraj, kde je jedna jediná rozbitá silnice, po které se dá dojet skoro až na nejsevernější výběžek. Místo to bylo krásné, ale po silnici se opravdu moc špatně jelo.  Téměř po celých 100 kilometrů, kterých jsme do fjordu zajeli, byla silnice široká na jedno auto a tak jsme museli vždycky vymýšlet psí kusy, abychom se úspěšně vyhnuli. Silnice vede po útesu a nejsou tu svodidla. Na hodně místech byl dokonce její kraj utržený kvůli nestabilnímu podloží. Protože už byla tma, zastavili jsme na jedné lesní cestě a radši se vyspali. Ráno jsme dojeli na opuštěnou pláž, kde byly kachničky s mláďaty, co se nás vůbec nebály. Dali jsme si snídani a v podstatě celý den jsme strávili koupáním, pitím vína a lenošením na pláži. Přišlo nám, jako bychom byli na konci světa. Marlborough Sound je hodně podobný Milford Soundu na jihu Jižního ostrova jen s tím rozdílem, že Marlborough je sušší, širší a bez vodopádů.

Ze Soundu jsme se museli vrátit zpět po stejné silnici, jako při cestě tam, takže jsme jeli rychlostí 20, výjimečně 30 km/h. Cestou jsme se alespoň mohli dosyta kochat, takže nám vůbec nevadilo, že jsme jeli jako slimáci.

Do přístavu Picton to už bylo co by kamenem dohodil a tak jsme se jeli podívat, odkud že to zítra odpoledne máme najet na trajekt. Pořádně jsme obhlídli rampy k naloďování vozidel, abychom druhý den náhodou něco nepropásli a vyhlédli jsme si v místním infocentru také kemp na přenocování, ke kterému jsme se vydali. Kemp byl asi 20 km od přístavu u oceánu na dlouhé a široké oblázkové pláže. Na koupání to tam nebylo, protože tam fičel silný vítr (nebo větr, jak by řekla Peťulka z Lipníku) a celkově tam bylo mnohem chladněji, než ve chráněném vnitrozemí. Dali jsme si tam ledovou sprchu a šli na průzkum nedaleké jeskyně a pak také po stezce vedoucí přes útesy do skrytého Opičího zálivu. K večeru jsme se vrátili, otevřeli další láhev vína, kterou jsme dostali jako výslužku od přátel z Christchurch a když už jsme byli opilí, usnuli jsme pod hvězdnou oblohou.

Ráno jsme se nasnídali, rozloučili se s pláží v Rarangi a vyjeli do Pictonu, abychom se ještě před vyplutím stihli podívat po přístavu. U přepravní společnosti jsme si vyzvedli lístky na trajekt, auto nechali na parkovišti a šli do městečka na procházku. Zrovna tam opravovali nějaké vodovody a tak to tam trochu smrdělo. To jsou ale malé věci. Městečko je malebné, s centrem na promenádě u moře. Jsou tu vysazené vysoké palmy a tak si tu člověk připadá jako v nějakém lázeňském letovisku. V obchůdku se suvenýry jsme nakoupili dárky domů (i když už jsme opravdu nic kupovat nechtěli, protože už takhle budeme mít do letadla určitě markantní nadváhu zavazadel), po dívali se kolik je hodin a začali šílet, protože jsme už dávno měli být na molu a nechat se i s autem odbavit. Bleskurychle jsme zaplatili a běželi k parkovišti u odbavovacího mola společnosti BlueBridge, jenže jak to bylo všude rozkopané, tak jsme se ztratili a zamotali, a když jsme doběhli k autu, jsme byli poslední, kteří se přidali do fronty. Všechno nakonec dobře dopadlo a hladina adrenalinu se nám zase vrátila do normálu. Auto jsme nechali v podpalubí a šli jsme si sednout do restaurace k prosklené stěně na přídi. Trajekt to byl obrovský s kapacitou několika set aut a hezky vybaveným prostorem pro cestující. Jen jsme si sedli, kapitán zapnul rozhlas, přivítal nás na palubě a popřál nám příjemnou plavbu. Já jsem trávila v podstatě celou dobu plavby venku na zábradlí na přídi a užívala jsem si vítr ve vlasech a plavbu úžasným Marlborough Soundem a Cookovým průplavem . Po třech hodinách houpání se loď zastavila a my se ocitli na Severním ostrově.

Vítejte ve Wellingtonu, nejjižnějším hlavním městě světa!

Wellington ve znamení kultůry

Když nás trajekt dopravil do Wellingtonu, šli jsme do podpalubí a vyzvedli si auto. Navigaci jsme nastavili na parkoviště za národním muzeem Te Papa, o kterém jsme věděli, že se tam dá auto nechat přes noc. Poprvé od příletu na Nový Zéland jsme si připadali, že jsme ve městě. To vůbec nemyslím špatně vůči Christchurch!

Wellington je moderní město pro lidi. Jeho centrum je plné vysokých skleněných mrakodrapů, historických budov a příjemných míst umění. Středobodem Wellingtonu je ale přístav. Je to síť mol a plovacích chodníků, kde mají lidé a příroda svou zásadní roli. Přes den, ale i v noci je centrum města a přístav plné lidí. Tráví tu volný čas s přáteli na náměstíčkách nebo v hospůdkách a kavárnách, kterými se to tu jen hemží. Na trávníku má partička byznismanů zrovna nějaké školení nebo poradu a shluk lidí, smích a tleskání zase napovídá, že se tam také děje něco zajímavého. Samozřejmě nás to nenechalo klidnými a museli jsme se jít také podívat, co se tam děje, abychom o něco náhodou nepřišli. U takové díry v molu se tam konala otužilecká šou. Skupinka mladíků a mladic tam skákali dírou v molu do moře. Má to asi tradici, protože nad otvorem byl dokonce i skákací můstek pro odvážlivce. Možná vám to nepřijde jako nic zvláštního, ale vězte, že skočit do ledového oceánu když fičí silný vítr a ještě k tomu dobrovolně a bez nátlaku, stojí za potlesk J Okolo hráli pouliční muzikanti, na každém rohu je nějaká hezká socha nebo něco zajímavého. První noc ve Wellingtonu jsme se šli projít do města a šli jsme doslova tam, kam nás nohy vedly.

Narazili jsme na příjemnou pěší třídu, v jejíž středu byla slavná wellingtonská lopatková fontána. Je vysoká asi tři metry a vlastně ji tvoří soustava barevných vykrojených kyblíků, které se od shora plní vodou a různě se přelévají a jednou za čas se naplní ten největší a gravitací se z něho voda vyleje ven do bazénku a pořádně to šplouchne. Až tak, že ten, kdo jde zrovna okolo, je úplně mokrý. Před touhle fontánou prý sedával dlouhé hodiny filmový Frodo z Pána prstenů, herec Elijah Wood, když ve filmových ateliérech ve Weta Digital natáčeli Pána prstenů. Taky nás to tam bavilo J Z pěší zóny jsme odbočili do jedné zastrčené uličky, ze které se ozývala příjemná orientální hudba. Ulička byl vlastně takový dlouhý barevný bazar, ve kterém byly nahňácané stánky se starými knihami, home made šperky a zajímavými suvenýry a hlavně stánky s etnickou kuchyní. Takže jste si mohli dát za pár dolarů tradiční indické jídlo, mexické tapas, syrské knedlíky, vietnamskou polévku pho, plody moře po filipínsku a spoustu dalších dobrot. Uprostřed bazaru bylo malé pódium, na kterém zpíval s kytarou nějaký místní pouliční umělec. Prostě báječný multikulturní zážitek. Ještě jsme chvíli seděli na osvíceném molu a pak už šli na kutě. Zážitků jsme dnes měli až až.

Na to, že jsme nocovali přímo v centru hlavního města, jsme se vyspali báječně. Ráno jsme posnídali na molu spolu s racky a vrabčáky a vydali jsme se do národního muzea Te Papa. Je to obrovská několikapatrová budova, která má ve svých útrobách celou řadu jedinečných exponátů. Vstup je navíc za dobrovolný příspěvek. Muzeum nás tak oslovilo, že jsme tam strávili celý den. Viděli jsme tam největší oliheň, kterou kdy moře vydalo, kostry vyhynulých ptáků moa a harpyje, obrovského orla s rozpětím křídel 5 metrů, kterého se Maorové báli tak, že ho vyvraždili. Co se nejvíc líbilo Vikymu, bylo samostatná expozice věnovaná novozélandským hrdinům druhé světové války. Dominantou výstavy byly jejich sochy v nadživotní velikosti  (asi 4 metrové), které byly vyhotoveny ve filmových ateliérech Weta Cave ve Welligtonu, které je dnes považováno za nejkvalitnější a nejlepší filmové ateliéry světa a vytváří artefakty, předměty, masky, kostýmy a stroje do největších hollywoodských filmů současnosti. Sochy hrdinů byly zformovány v emočně vypjatých situacích a byly naprosto dokonalé v každém detailu. Například jedna socha byl výjev vojáka nad padlým kamarádem při bitvě. Vojákovi stékal pot po obličeji, s očích se mu leskly slzy, pleť měl vysušenou a zjizvenou pobytem na frontě. Padlý kamarád měl zase dokonale vyhotovené krvavé rány a prasklou kost na noze. Sochy bylo možné si prohlédnout zblízka a všechny vypadaly živě – jen se pohnout. Dokonce i chlupy na rukou měly udělané z lidských vlasů jednotlivě aplikovaných do „kůže“.

Z muzea jsme odcházeli těsně před zavíračkou. Večer jsme si zašli na jídlo, ještě se naposled prošli nočním Wellingtonem a odjeli k moři na pláž.

Filmové studio Weta cave

Ráno jsme brzo vstali a už před devátou jsme stáli před filmovými ateliéry Weta cave. Moc jsme se tam těšili. Jsou to ateliéry, kde pracují ti nejlepší umělci světa. Ateliéry založil nějaký týpek (jehož jméno si už nepamatuji) se svou ženou a byla to spíš taková dílnička na vyrábění různých kostýmů. Nic velkého ani komerčního. Dílnu provozovali jen tak pro radost, neživili se tím. Pak se ale seznámil s mladým začínajícím režisérem Peterem Jacksonem, se kterým začal spolupracovat na pár nízkonákladových a amatérských filmech. Tehdy se naučili spolupracovat a vyvinuli obstojné techniky tvorby rekvizit. Pořád to ale nebylo nic, co by ve filmovém světě stálo za řeč. Zlom přišel až v době natáčení Pána prstenů. Weta cave pozvala přední mladé talentované umělce a v jejích ateliérech se vytvořilo v podstatě vše, co je ve filmu vidět. Za zmínku stojí určitě to, že se studiem Weta cave spolupracoval na tvorbě Pána prstenů i český rodák Mirek Smíšek. Ten vytvořil do filmu veškerou keramiku. Weta cave si na této trilogii vybudovala renomé kreativního lídra filmových rekvizit na světě a cena této původní nevýdělečné „dílničky“ se díky tomu vyšplhala do dnešní hodnoty několika miiliard dollarů. Při natáčení Pána prstenů byla také zřízena ještě jedna dílna a to Weta Digital, která se nachází také ve Wellingtonu, ale o pár ulic dál a je to obrovská budova s několika zelenými plátny a hlavně supermoderním zázemím pro postprodukci filmů. Do Weta cave jsme se prostě museli jít podívat. V současné době je Weta dílna rozdělena na dvě části – pro turisty a pro výtvarníky. Do části pro výtvarníky samozřejmě turisté nemohou, aby výtvarníky nevyrušovali a také kvůli obchodnímu tajemství.

Část pro turisty začíná velikým krámkem s pokladnami a projekčním sálem, kde se promítá zdarma krátký film o historii studia. V obchodě si můžete koupit všelijaké předměty a napodobeniny, z filmů, na kterých se Weta podílela. Jsou tam vystaveny také originály masek a předmětů, které si ve filmech zahrály. Ve skleněné skříni bylo třeba brnění krále Rohanu, skřetí přilba, kterou měl na sobě Frodo a Sam, když šli Mordorem k hoře Osudu, celý Frodům kostým včetně hobitích noh nebo maska King Konga. Také tam měli sochu skřeta v životní velikosti a originální sochu Gluma. Bylo vidět, že si ve Weta cave jsou vědomi zájmu turistů a všechny věci tam tudíž byly opravdu hodně drahé, nezdráhala bych se říct, že dokonce předražené. Třeba obyčejné bavlněné tričko s potiskem Weta cave (vyrobené v Číně) stálo necelých 200 dolarů, což je cca 3000 Kč. Zaplatili jsme si i komentovanou prohlídku ateliéry, kterou jsme opravdu nelitovali. Byla to spíš prohlídka muzea než ateliérů, protože v části pro turisty umělci reálně nepracují, ale všechno je naaranžované tak, aby to vypadalo, že si právě jen odběhli od stolečku. Proč ne? Průvodce nám vysvětloval a ukazoval detailní postup, jak se masky, sochy a artefakty do filmů dělají, krok po kroku. Také nám ukazovaly různé artefakty zblízka, takže jsme si je mohli nejenže prozkoumat ze všech stran, ale také vyzkoušet , potěžkat, osahat. Bylo neskutečně zajímavé vidět ten výrobní proces samotný a jak vůbec taková špičková výtvarná dílna funguje. Průvodce nám říkal i různé historky ze zákulisí, třeba jak dostala dílna zakázku na vytvoření kostýmů a rekvizit pro film Avatar. Produkční studio v Hollywoodu prý vypsalo veřejné výběrové řízení na dodavatele masek a artefaktů do filmu a obeslalo všechny možné světové filmové dílny s tím, že zakázku dostane ta, která vytvoří nejlepší zbraň (myslím, že to měl být dokonce luk) pro národ těch modrých tvorů s ocasy. Všechna studia posílala své výtvory a kreativní ředitel jim do Hollywoodu poslal dopis, že by ve Weta cave měli veliký zájem se účastnit výběrového řízení, ale jelikož neznají anatomii té rasy modrých tvorů, nevědí, jestli je zbraň určená k lovu nebo boji a nevědí, v jakém prostředí žijí, nemůže soutěžní prototyp vytvořit. V Hollywoodu udělal dopis takový dojem, že studio Weta dostalo zakázku i bez prototypu zbraně. Nakonec jsme měli takovou živou besedu s výtvarníkem, který se stará o výrobu miniatur ze dřeva, což je vlastně první krok při výrobě jakéhokoliv předmětu do filmu. Pozorovali jsme ho při práci a bavili jsme se s ním o tom, jak se do Weta dostal a jak to tam funguje. Hodina a půl utekla jako voda a najednou bylo po prohlídce. Udělalo to tam na nás veliký dojem. Řekla bych, že klíčem toho obrovského úspěchu Weta cave je dokonalost v každém detailu.  Ať dělají cokoliv, vše dělají tak nejprecizněji, jak jen je to možné a jakoby na tom stála existence dílny.

Zélandia

Protože už bylo po jedné, dali jsme si oběd a vyjeli dál. Posledním místem, které jsme chtěli ve Wellingtonu navštívit, byla unikátní národní přírodní rezervace jménem Zélandia. Je pojmenovaná podle kontinentu Zélandia, který je v současné době z většiny potopen v Tichém oceánu a nad úrovní oceánu je jen malý díl pevniny, který lidstvo nazvalo Novým Zélandem. Zélandia je rozsáhlé území, je to vlastně údolí obklopené kopci porostlými původní buší, obehnané vysokým plotem s ostnatým drátem a zakopaným metr pod zem. To vše, aby se tam nedostali žádní predátoři jako třeba kočky, psy, lasice nebo vačice, kteří by ohrožovali přísně chráněné živočichy žijící v Zélandii. Vede tam několik stezek, na kterých se návštěvním může setkávat s původními novozélandskými tvory, kteří jsou na prahu vyhubení a to vše v jejich přirozeném prostředí. Velkou raritou jsou slípky Takahe, které byli považovány za vymřelí druh do 60. let 20. století, kdy byl jeden jediný pár objeven v národním parku v Milford Sound. Takahe jsou veliké temně modré slepice se sytě červeným masivním zobákem na dlouhých červených nohách. Díky jejich převezení a umělému odchovu v rezervacích, kam nemají přístup jejich predátoři, se podařilo rozmnožit druh natolik, že dnes existuje okolo 100 párů. Snad takahe přežijí. Vědci říkají, že s každým vymřelým druhem se hroutí daný ekosystém. V Zélandii jsme také viděli papoušky Kaka. Sedět v lese a pozorovat zvířata a ptáky, jak si hrají tam, kde se cítí dobře, je úplně něco jiného než je pozorovat, jak se krčí strachy v kleci v zoologické zahradě. Zážitek v Zélandii nás přivedl na myšlenku udělat něco podobného v Čechách s původními zvířaty, které v naší překrásné zemi máme. Viděli jste třeba někdy v lese jezevce? Nebo lišku? A co třeba datel, čáp nebo strakapoud? Těchto tvorů máme plné knížky a známe o nich spoustu pohádek a příběhů, ale budou mít naše děti vůbec ještě šanci je v lese vidět? Rádi bychom také vytvořili nějakou rezervaci s původními druhy živočichů, kde bychom se nemíchali přírodě do řemesla. Tak uvidíme …

Roklinka

Navečer jsme odjeli z Wellingtonu, ukuchtili jsme něco k jídlu a přespali v kempu. Ráno jsme přijeli do Upper Hut, kde se nachází filmová lokace z Pána prstenů, která ztvárnila elfské město Roklinku. Město jako takové bylo vytvořeno digitálně v ateliérech a bylo vsazeno právě do lesů v Upper Hut. I kdyby se tam Pán prstenů nenatáčel, stejně by to tam stálo za návštěvu. Je to rozlehlý starý les s velikými kapradinami, vousatými buky a palmami. Některé stromy jsou tak velké, že jejich středem můžete projít. Po chvíli jsme se stezkou dostali k vodě a podél řeky to už byl kousek k přesné lokaci elfského města. U vchodu je sloup s nápisy v elfštině a s fotkami z natáčení. Je tam taková mini stezička s informačními tabulemi se scénami z Roklinky, na kterých je možné poznat jednotlivé stromy, které si v nejslavnějším filmu všech dob zahráli.  Producenti tam také nechali postavit velikou elfskou bránu podle kopie z filmu jako poděkování všem fanouškům za jejich přízeň. Je to takové miloučké místo.

Taranaki

Další velkou zastávkou byla sopka Taranaki. Leží na západním pobřeží severního ostrova a z Roklinky je to k ní asi 300 kilometrů. Nejeli jsme tam najednou, dělali jsme si různé zastávky na místech, která se nám líbila. Vesměs je to všude stejné – čisté řeky, zelené pralesy, ovečky na pastvinách. Když jsme dorazili na parkoviště pod sopku Taranaki, obloha už byla temně modrá, posetá těžkými bouřkovými mraky. Taranaki má tvar pravidelného kuželu, který lze hodiny a hodiny za jasného počasí obdivovat, dnes se nám ale od poloviny výše schovala do mraků. I tak jsme vyšli směrem k jejímu vrcholu. Stezka vede prudce do kopce a navíc k tomu tzv. Gobliním lesem. Prales, kterým je povrch sopky pokryt, vypadá opravdu jako z pohádky o skřítcích – vysoké staré buky jsou porostlé od shora dolů mechy, lišejníky a dalšími rostlinnými parazity tak, že jenom každou chvíli čekáte, kdy stromy a vše kolem vás opravdu ožije. Už jsme byli nad polovinou cesty a tak jsme zákonitě vstoupili do té mlhy, která okolo sopky byla. Nejenže jsme neviděli ani na metr, ale ve vzduchu to začalo podezřele jiskřit a první blesky na sebe nedaly dlouho čekat. Nenapočítali jsme ani do pěti a přišla průtrž mračen. Otočili jsme se na podpatku a běželi dolů jako o závod. Trvalo asi hodinu, než jsme z toho kopce přiběhli zpátky k autu a za tu dobu jsme byli promočení až na kost. Schovali jsme se spolu s dalšími zatoulanými cestovateli pod přístřešek na parkovišti, a když liják ani po půlhodině neustával (ba zesiloval), přeběhli jsme do auta a ujížděli pryč. Takhle nám dala Taranaki za vyučenou!

Zapomenutá dálnice

A tak jsme vzali nohy na ramena a Zapomenutou dálnicí jsme ujížděli k národnímu parku Tongariro. Stěží byste na světě našli lépe pojmenovanou silnici – Zapomenutá dálnice byla opravdu zapomenutá. Za několik hodin cesty jsme nenarazili ani na živáčka, cestou jsme minuli jen starý hrob jakéhosi průzkumníka a projeli tak trochu bizardním městečkem Whangamomona. Tohle místo se v roce 1989 po reformě krajů na Zélandu jak se lidově říká šprajclo a vyhlásilo se za samostatný stát. Mají tu dokonce své vlastní razítko, které vám ochotně v jediné místní hospodě vpálí do pasu, ale vesměs je na tenhle počin nahlíženo jako na úsměvnou recesi. Jinak tu ale žije okolo 50 obyvatel a vypadá to tu , jako kdyby se tu zmrazil čas v době před objevením elektřiny. Do vedlejší vesnice (vzdálené 200 kilometrů) jsme pokračovali po naší Zapomenuté dálnici plné hrbolů, místy štěrkové, místy písčité, místy blátivé.

Národní park Tongariro a naše výprava do Mordoru se vším všudy

Nejdříve jsme ze Zapomenuté dálnice dorazili do městečka Whakapapa. Tohle městečko se nachází uprostřed národního parku Tongariro. Tongariro patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších míst na Novém Zélandu a to ze dvou hlavních důvodů: přímo v jeho srdci leží Hora Osudu z Pána prstenů, která se občanským jménem jmenuje Mt. Ngaurue. Ano, přesně tady Frodo ničil Prsten v závěrečném dílu filmové trilogie. Druhým důvodem je fakt, že 20-ti kilometrový pochod zvaný Tongariro Alpine Crossing, který vede přes tři vrcholy aktivních sopek v parku (z nichž jedna je právě i Mt Ngaurue), se prapravidelně umisťuje v čele žebříčků nejkrásnějších jednodenních treků světa a tudíž jej žádný dobrodruh nemůže vynechat. Tak jsme se tedy ocitli ve městečku Whakapapa, které je vstupní branou a centrem národního parku.

Přijeli jsme okolo osmé ráno a hned zamířili do místního infocentra, kde jsme si řádně prostudovali mapu oblasti a probudili ze spaní místního průvodce. S trekem je to trochu složitější. Začátek treku Tongariro se nachází na asi 50 km od městečka, vede 20 km přes vrcholy sopek a končí na jiném místě, než je start. Na startu i cíli se sice nacházejí malá parkoviště, ale ta jsou většinou už v sedm ráno plná a velice často vám tam auto vykradou (což by pro nás nebylo úplně příjemné vzhledem k tomu, že s sebou v autě vozíme všechen náš majetek z dvouletého života na Zélandu). Na start se můžete nechat odvést miniautobusem z městečka, ale je to za prvé docela drahé (záleží na dopravci, ale většinou je to za 75 dolarů za osobu) a také hned obsazené. Průvodce v infocentru, který se mezitím probudil, nás varoval, abychom Tongariro dnes nešli, protože má přijít doslova apokalypsa – bouře a přívalové deště přímo do sopečné oblasti, kterou se prochází. Bohužel jsme nemohli čekat do zítřka a Tongariro jsme si prostě projít museli. Protože jsme trochu magoři a taky proto, že byli všechny autobusy plné, rozhodli jsme se zdolat Mordor (navzdory děsivé předpovědi a varování) následující taktikou:

Auto jsme nechali na neplaceném bezpečném parkovišti hned u infocentra, kde byli všude kamery a těžší drahé věci jako notebooky atd jsme si nechali za 3 dolary v zamčené skříňce v infocentru. Nazuli jsme pohory, vzali vodu, svačinu a foťák a okolo půl desáté jsme se vydali na pochod. Jelikož jsme ale vycházeli odjinud, museli jsme jít nejdříve trekem, který se po deseti kilometrech na Tongariro napojí. Už si nepamatuji, jak se trek jmenoval, ale byla to hezká procházka travnatou rovinou. Když jsme se napojili na trek Tongariro (v místě asi 3 kilometry před jeho cílem – a vydali jsme se směrem ke startu), krajina se začala postupně měnit. Travnatou rovinu vystřídali skaliska s mechem a občasnými trsy vysoké trávy. Od tohoto úseku jsme šli už jenom do kopce. A taky tu začalo pršet. Ne úplně jako z konve, ale spíš hustě mrholilo. Po pár kilometrech se krajina začala zase měnit. Tráva úplně ustoupila, mech zmizel a my se ocitli v sopečném alpském terénu – byli jsme uprostřed vysokých sopek, ze kterých se jako řeky linuly ztvrdlé proudy černé lávy. Nikde ani stopy po něčem živém. Jenom kameny a sirná jezírka. To už jsme vstupovali do mlhy a taky začalo pořádně hřmít a blýskat se. Tongariro trek je nejrušnějším pochodem na Novém Zélandu. Většinou se musíte tlačit a vyhýbat ostatním turistům. My jsme ale kvůli špatnému počasí potkali za celou cestu jen jeden postarší pár, který se na pochod ten den vydal. Musím přiznat, že jsme se trochu báli. Přece jenom jste v alpském terénu, kde jsou pravidelné sesuvy půdy nebo kamení, daleko od civilizace, bez signálu, a bez možnosti se kamkoli schovat. Nicméně jsme šli dál. Lépe řečeno – šplhali jsme dál. Teď už jsme ušli dalších 8 kilometrů a ocitli se na planině mezi dvěma sopkami – Mt Ngauroe a Mt Tongariro. Musím dodat, že všechny tři sopky jsou klasifikovány jako aktivní – poslední sopečná erupce se udála před 15 lety. Nuže, kráčeli jsme si to sopečnou planinou a mlha nám místy odkrývala fascinující vrcholy sopek, kolem kterých jsme procházeli. Sopečné komíny mají většinou rudou barvu kvůli vysokému obsahu železa. Krajina sama o sobě je naprosto výjimečná a nádherná. Popsala bych to jako drsnou krásu. Všude, kam jen oko dohlédne, jsou jen kameny, poskládané do fantastických kreací. Po planině následovala naše poslední fáze výstupu – lezení po téměř kolmé stěně sopky na její vrchol. V tuhle chvíli už byla mlha rozfoukaná silným větrem a lilo jako z konve. Pro snazší výstup jsou ve skále ukotveny řetězy, ale ty se nám pod rukama klouzali, jak byli mokré, a stejně tak i skála a kameny, po kterých jsme stoupali nahoru. Po půl hodině jsme konečně stanuli na vrcholu sopky. Byla tam jen uzoučká štěrková přírodní stezička, která vedla kolem jícnu sopky. V momentě, kdy jsme se ocitli na téhle stezičce, na hraně aktivní sopky a na nejvyšším bodě v okolí, přišla náhle obrovská bouře a krupobití. Bylo to neskutečně epické a divoké. Stáli jsme tam nahoře, na kraji Hory Osudu, která má jícen rudý jako krev a dívali se po okolí. Pod námi byla čarokrásná Smaragdová jezera, která mají sytou tyrkysovou barvu a magicky kontrastují s okolní šedou kamenitou krajinou. Kolem nás burácely hromy a blesky a tam nahoře to vypadalo, jako konec světa. Během mrknutí oka začali padat kroupy a všechno okolo bylo bílé. Rychle jsme udělali pár fotek a video a pak už jsme museli seběhnout kousek dolů na širší místo. Bylo jednoduché při každém poryvu větru ztratit balanc a z úzké stezky spadnout dolů. Nikde po treku není zábradlí, každý na sebe musí dávat pozor sám. Do této chvíle jsme ušli 20 kilometrů a stejnou cestou jsme se museli i vrátit k autu, takže nás čekala ještě cesta zpátky. Rychle jsme seběhli strmou skálu až k sopečné planině, ale zjistili jsme menší problém a to, že se planina, po které jsme před chvílí šli, změnila díky bleskovým záplavám v jedno obrovské jezero. Co se dalo dělat – prošli jsme středem toho jezera a upalovali ze sopky dolů a utekli z pod bouřkového mračna. Sestup dolů nám netrval tak dlouho, ale museli jsme dávat pozor na sesuté balvany. Za chvíli jsme byli sice mokří až na kost, ale už na nás víc nepršelo. Pořád jsme ale za zády slyšeli hněv Hory Osudu. Po chvíli jsme došli k začátku treku, který vedl do městečka. To už v podstatě svítilo slunce, takže jsme postupně schli. K autu jsme dorazili po šesté večer. Převlékli jsme se, udělali si večeři a odjeli pryč, abychom si našli místo k přespání. Dnešní den byl výjimečný. Další ze dnů, kdy všemi smysly vnímáte to, že jste opravdu naživu.

Vroucí Taupo  

Naší další zastávkou bylo jezero Taupo a jeho okolí. Říká se tomu tady Sopečné srdce Severního ostrova a už z dálky pochopíte proč. Jezero Taupo je největším jezerem Nového Zélandu a je to v podstatě kráter po vybuchlé sopce zalitý vodou. Sopka Taupo byla prý největší sopka, která kdy na světě existovala a explodovala před tisíci lety. Už když jsme se blížili k jezeru, viděli jsme, v jak výjimečné oblasti jsme. Projížděli jsme kolem řek, ze kterých se kouřilo. Sopečné srdce totiž leží na místě aktivní podzemní sopečné činnosti. Mnoho řek, potoků a jezer je ohříváno a vytváří tak dokonalé přírodní lázně. A nejenom voda je tu ohřívaná, ale i samotná zem. Často se nám stalo, že jsme byli v parku nebo lese a nejednou jsme narazili na díru v zemi, ze které stoupal horký dým jako z dračích nozder. V městečku Taupo, které je postavené na jižním břehu jezera, jsme si našli horký potok, který se vlévá do místní neskutečně modré a křišťálově čisté řeky Waikato a přímo u ústí jsou jakési minilázně s vodopádem, kde si můžete dopřát zdarma horkou přírodní koupel. Jmenuje se to tam Spa Park.  Nemohli jsme si to nechat ujít a tak jsme se převlékli do plavek, vzali ručníky a utíkali si užít horké prameny. Voda ve vodopádu byla hodně teplá – až horká, ale o kousek dál v takové tůni byla teplota velice příjemná – asi 35°C. Viky moc horkou vodu nemusí a tak se přesunul víc k ústí horkého potoku do ledové řeky a našel tak místo s teplotou, která mu vyhovovala nejvíc. Navzdory tomu, že tam bylo docela dost lidí (asi tak 8) to tam bylo opravdu čisté a velice příjemné. Všichni jsme si povídali a díky samočistící síle přírody jsme si dopřávali takový hygienický standart, který mají málokteré umělé lázně. Náladu nám trochu zkazili dva francouzští mladíci, kteří se myli v té krásné čisté řece. Normálně tam měli mýdla a šampony, kterými se namydlili a pak se šli do řeky opláchnout, takže za nimi všude na hladině zůstala bílá špinavá pěna. Bohužel někteří cestovatelé se chovají jako čuňátka a litují dát dolar za veřejnou sprchu a pak na to ti ostatní doplácení, protože mají místní obyvatelé za čuňátka všechny cestovatele.

Po koupeli jsme se vydali na procházku k peřejím Huka (Huka Falls). Je to místo, kde ta krásná čistá a nutno říct asi 50 metrů široká řeka protéká asi 5 metrů širokou skalní soutěskou a vytváří tak neskutečnou podívanou. Huka v maorštině znamená pěna. Řeka ve skalní soutěsce se musí najednou smrsknout na desetinu své šířky, aby jí prošla, a to zákonitě vede k více než deseti násobné rychlosti, se kterou voda soutěsku zdolá. Výsledkem je neskutečně dravý vodopád bílé pěny, který se vám řítí přímo pod nohama, protože přesně nad touhle podívanou je most.

A taky jsme se byli podívat na geotermální elektrárnu ve Wairakei.

V Taupu je toho k vidění tolik, že byste tam mohli strávit měsíc a stejně byste neviděli všechny divy přírody, které se tam nacházejí. Na každém kroku tu jsou geotermální parky, které nabízejí neskutečnou přírodní podívanou na aktivní sopečnou činnost. My jsme se do některého z parků chtěli podívat a tak jsme si vybrali jeden, který se jmenuje Orakei Korako a nachází se v lesích na sever od Taupa. Tento geotermální park je veliký a dostanete se k němu přes jezero.  My jsme si ho vybrali z několika důvodů – není tak navštěvovaný (lidově řečeno profláklý) jako ostatní parky a tudíž tam není tolik turistů. Také se v něm nachází největší pole aktivních gejzírů ze všech parků na Zélandu a zlatým hřebem Orakei Korako je posvátná obrovská jeskyně, na jejímž dně je ukryté jezero s vroucí vodou. Spolu s podobnou jeskyní v Itálii je tato jednou ze dvou jeskyní na světě, která má vřídlo. Nejdříve jsme se vylodili z člunu a pak se vydali objevovat geotermálních divů. Hned u jezera je veliká skalní stěna, ze které stékají dolů praménky na minerály bohaté vody z okolních vřídel. Každý pramének má jiné vlastnosti (jako teplotu nebo kyselost či zásaditost) a tak na každém místě rostou jiné – hlavně jinak barevné – kolonie bakterií. Celá oblast právě díky tomuto jevu hraje všemi barvami. Vypadá to jako takový jeden velký zábavní graffiti park přírody. Nejčastější barvou je tu bílá díky vysokému obsahu vápníku ve vodě a taky oranžová až rudá díky železu. Vydali jsme se stezkou, která nás vzala na nejvyšší bod v okolí, takže jsme tu krásu viděli téměř z ptačí perspektivy. Prošli jsme polem gejzírů, zastavovali se u bazénků s vroucí vodou, nahlédli do posvátné jeskyně nebo jsme se podivovali nad jezery s vroucím bahnem, kterých tu je také požehnaně. Orakei Korako můžeme jen doporučit. Všechno, co můžete v sopečném srdci ostrova vidět, je tu koncentrováno na jednom místě.

Protože už byl zase téměř večer (čas při cestování utíká mnohokrát rychleji než v práci), stavili jsme se jen u největšího jezera s vroucím bahnem na Zélandu.

Protože jsme na druhý den dopoledne museli být v městě Rotorua, neviděli jsme zdaleka vše, co je okolo Taupa vidět dá. Mezi Taupem a Rotoruou můžete navštívit třeba zmizelou maorskou vesnici, která se nacházela u tzv. Růžových teras, které byli pohřbeny spolu s vesnicí při erupci místní sopky Tarawera v 19. století. Jak říkám, žije to tu. Také se kousek od Rotorua dá navštívit park zvaný Měsíční údolí (Craters of the moon)  a nebo Brána do pekla (Hell´s gate).  Oba jsou geotermální parky. Tato oblast byla osídlena Maory v 15. století jako první a proto je to tou centrum maorské kultury Nového Zélandu. Pokud chcete, můžete navštívit spousty „tradičních“ maorských vesnic, kde vám zatancují, uvaří vám hangi – to je jídlo, které se vaří přímo ve vroucí vodě v přírodním vřídlu, a taky vám něco o maorské kultuře poví. Určitě je hezké nějakou takovou vesnici navštívit. Nicméně je potřeba brát tato místa s velkou rezervou. Jsou to více méně takové turistické atrakce, které mají za cíl vás co nejvíc zabavit a ohromit. Lidé z mé maorské vesnice v Koukouraratě tahle místa iritovala a považovaly je za nedůstojné cirkusy, které mají s tradičními maorskými zvyky jen málo společného. Toť jeden i druhý názor.

Rotoroa zahalená v oblaku dýmu

My jsme spěchali do Rotorua kvůli schůzce, kterou jsme tam měli domluvenou. Chtěla nás poznat Linda, sestra mé bývalé nadřízené Denise z Environment Canterbury, kde jsem pracovala. Žije kousek za Rotorua a tak jsme si s ní naplánovali schůzku ve městě. Dohodli jsme se přes telefon kde, a kdy budeme a taky jak vypadáme, abychom se vůbec poznali, protože jsme se nikdy neviděli. Dorazili jsme na smluvené místo a začali vyhlížet paní s blonďatými krátkými vlasy. Pak jsme si všimli, že jedna taková paní tam sedí na zídce a prohlíží si nás právě tak, jak jsme si my prohlíželi jí. Hurá!!! Byla to Linda. Zavedla nás do milé kavárny na promenádě a povídali jsme, až jsme zjistili kolik je to zase hodin. Linda nám dala spousty užitečných rad místňáka co se dá v okolí vidět a kde jsou dobrá místa na přespání. A nejenom to. Určitě jste zažili ten pocit, kdy někoho potkáte poprvé a hned máte pocit, že se znáte už dlouho, že si rozumíte? Přesně tohle jsme zažili s Lindou. Bylo to moc příjemné, výjimečné setkání. A navíc – Denise pro mě hodně znamená a tím, že jsem mohla strávit pár hodin před opuštěním života na Novém Zélandu s její sestrou (která je jí nesmírně podobná), bylo pro něco jako opravdové sbohem…

V Rotorua jsme se zašli podívat do místního Parlamentního parku (Parliament Park), kde je krásná budova muzea (které bylo bohužel poničené kvůli zemětřesení v Kaikouře v roce 2016 a tudíž zavřené), hřiště na pétanque, kriket, spousta trávníků a zahrad. Pak jsme se vydali na místo, o kterém se průvodci nezmiňují a přesto je to to nejlepší, co jsme v Rotorua zažili. Jedná se o veliký veřejný park v centru města. V jeho středu bylo obrovské jezero plné vroucí vody, ze kterého se kouřilo jako o závod. Dokonce jste to jezero mohli obejít kolem dokola a v jednom místě si udělat díky dlouhé lávce i výlet do jeho středu. Musíme říct, že nám tam trochu teplo bylo. V parku je asi tak každých 5 metrů díra, ze které tryská vroucí voda, vroucí bahno nebo pára. Je to opravdu podívaná, která stojí zato. Sice tam nejsou žádné gejzíry, ale právě ta normálnost tohoto nenormální místa je jedinečného. Přestavte si to: jdete parkem, ze kterého se kouří a nikdo se nad tím ani nepozastaví, protože to tady tak prostě je. V parku jsou všude lavičky a místa s plynovými grily k použití zdarma, hřiště, toalety a pak ještě jedna super věc a to lázně na nohy s horkou vodou. Lidé tam sedí s nohama ve vodě, povídají, smějí se a užívají si.

Konečně v Hobitíně

Z Rotorua jsme se rozjeli horami a lesy na místo, na které jsme se těšili ještě předtím, než jsme na Zéland vůbec přijeli. Nachází se u vesničky Matamata a jmenuje se Hobitín. Je to kouzelné místo v údolí mezi loukami, kde štáb Petera Jacksona, tehdy ještě neúspěšného režiséra béčkových hororů, od roku 2009 stavěl různé hobití domečky jako kulisy pro filmovou trilogii Pána prstenů. Tak jako Pán prstenů změnil život Peterovi a proslavil ho jako jednoho z nejlepších režisérů všech dob (Peter Jackson dostal dokonce za Pána prstenů od britské královny Alžběty II. titul Sir), tak změnil i tohle malé údolíčko s původní farmou na atrakci světového formátu s tisíci návštěvníky denně nehledě na počasí. K pokladnám jsme přijeli brzo ráno – už před osmou, takže se nám ještě podařilo zaparkovat. Došli jsme si na toaletu a seděli na lavičce ve vstupním areálu, kde je všechno vystavěno a vyzdobeno v hobitím duchu. Ve vstupním areálu jsou pouze lavičky, kasy, toalety a obchod se suvenýry. Musíte si koupit vstupenku (za 80 dolarů = 1 400Kč na osobu) a počkat na autobus, který vás vezme do Hobitína. Areál vesničky je oplocen a bedlivě střežen, takže se tam jinak než tím autobusem prostě nedostanete. Hned, jak se otevřeli pokladny, tak jsme šli koupit lístky. První volná místa měli až na druhou odpoledne! Jenom podotknu, že autobusy do areálu vesničky byly takové ty velké pro 60 lidí a odjížděli každých 10 minut úplně plné turistů. Naštěstí se uvolnila dvě místa na první ranní výpravu o půl deváté ráno, takže jsme jen vzali foťáky, zamkli auto a naskočili na autobus. Ten byl poloprázdný, protože jim nepřijela nějaká objednaná výprava čínských turistů a tak jsme měli ten luxus, že jsme si Hobitín užili s minimem ostatních lidí. Cesta autobusem trvala asi čtvrt hodiny. Cestou nám pouštěli různé fotky, jak to tam vypadalo před tím, než se tam začalo točit a budovat. Také nám řidička autobusu vyprávěla různé historky z natáčení, takže nám cesta rychle utekla. Z autobusu jsme vystoupili u dřevěného plotu do Hobitína. Naše mini skupinka dostala svého průvodce, který s námi vesničku procházel o domečku k domečku a povídal nám natáčení, jak musel štáb pracovat s perspektivou a s různými herci, aby všechno vypadalo ve filmu reálně. Například kvůli rozdílné velikosti Gandalfa a hobitů je ve vesničce spousta nor různých velikostí. V Hobitíně je dnes například stálý tým zahradníků a údržbářů, kteří mají za úkol starat se o Hobitín tak, aby byl fantastický v každém detailu. Každý ze čtyřiceti domečků má svou zahrádku, kde jsou vždy živé kvetoucí květiny, bylinky, zelenina. Všude jsou stromy, keře, ploty i šňůry na prádlo přesně tak, jak jsou popsány v Tolkienových knížkách. Ta orientace na detail a perfekcionismus je neskutečná!

Na konci asi dvouhodinové procházky s průvodcem jsme měli čas na to, sami si Hobitín projít a prošmejdit. Zlatým hřebem prohlídky byla hospoda U Zeleného Draka (Green Dragon Inn), ve které jsme si dali jídlo a taky jsme ochutnali jedinečné hobitínské pivo, které se tu vyrábí a prodává. I hospoda byla zařízena stylově do nejmenšího detailu, takže jsme jen čekali, kdy se rozrazí dveře a dovnitř vběhne Pipin a Smíšek. Po jídle jsme si dali ještě čaj a kávu a relaxovali a procházeli se po tom dokonalém místě. Pak už nás náš průvodce probudil ze snu a dovedl nás k autobusu, který nás zavezl zpět k pokladnám a obchodu se suvenýry.

Severní výběžek Severního ostrova – konec našeho velkého novozélandského snění

Z Hobitína jsme odjížděli něco po poledni. Parkoviště bylo už absolutně plné a každou chvíli odjížděli zoufalí návštěvníci, kteří nenašli místo k zaparkování. Odjeli jsme právě včas. Ještě ten den jsme si projeli poloostrov Coromandel. Je to hned nad Matamatou a určitě se jej vyplatí navštívit. Je to hornatý a lesnatý poloostrov se spoustou pláží. Nejprofláklejší pláží je pláž Hot Water beach, kde jsou podzemní horké prameny, které oteplují mořskou vodu. Musíte si ale poctivě vykopat svůj bazének, jinak to nefunguje. My jsme si bazének nekopali, protože jsme už byli ze všech horkých pramenů okolo Rotorua tak vykoupaní, že už se nám louhovat nechtělo a tak jsme si pořádně zaskotačili v divokých vlnách v moři.

Večer jsme přenocovali v kempu v Kaiaua. Je tam krásná pláž a na pláži veliká socha ptáčka ústřičníka černého, který je symbolem oblasti. Druhý den jsme si venku pod keři rozbalili židličky, stůl a deku a strávili jsme celý den lenošením.

Na druhý den jsme se sbalili, projeli Aucklendem a podél východního pobřeží s mangrovovými háji jsme se vydali do vele významného městečka Puhoi.

Malé město velkého významu – Puhoi

Z Puhoi do Aucklandu jsou to asi dvě hodinky cesty. Málo kdo se do Puhoi podívá a přesto to je městečko, které má pro Čechy největší historický význam ze všech míst, které na Zélandu jsou.

Všechno to začalo roku 1863 aneb malá exkurze do historie

Všechno to začalo Martinem Krippnerem, který se narodil roku 1817 jednomu kováři v Mantově v Čechách. Později vstoupil do armády a osud tomu chtěl, aby se ve Frankfurtu setkal s Emily, Angličankou, jejíž bratr Pynton žil na Novém Zélandu, na místě dnešního Aucklandu. Martin se s Emily oženil a přestěhoval se roku 1860 na Nový Zéland. Od britské koruny získal oprávnění založit na Novém Zélandu českou kolonii. Každému, kdo se rozhodl na Zéland přesídlit, slíbila koruna asi 160 000 m2 půdy. Roku 1863 vyplula na Nový Zéland první loď s 84 českými obyvateli ze Stodu u Plzně. Všichni to byli Češi hovořící německým dialektem. Mezi rodinami byli například Venclíkovi, Pankrácovi nebo Šiškovi. Tyto rodiny odešli z relativně bohaté a vyvinuté země do neznáma na druhý konec světa…

Jen, co loď přijela k dnešnímu Aucklandu, čekalo na nové imigranty hořké překvapení. Každý nový obyvatel sice dostal obrovský kus půdy, ale byla to půda v neprostupné novozélandské džungli. Žádná políčka, žádné úhledné lány. Češi najednou pochopili, v jak beznadějné situaci se ocitli. Nevěděli, co mají jíst, protože všechny rostliny byli jiné než ty, které znali z domova, svá semena neměli kam zaset, neměli ani kde si postavit střechu nad hlavou. V této bezútěšné situaci se stalo něco, co nikdo nečekal. Normálně nedůvěřiví a nepřátelští Maorové, kteří obyčejně zaháněli všechny, kdo se pokusili vkročit na území jejich země, české imigranty vzaly proti proudu řeky a dovedly je až na místo, kde mohly přežít. A to místo je dnešní Puhoi. Maoři jim po několik dalších let nosili jídlo, učili je, jaké rostliny mohou jíst anebo je jinak využívat. Češi dlouhodobě upevňovali dobré vztahy s Maory a vždy s nimi žili v přátelském soužití. Místní obyvatelé se po pár letech postavili na vlastní nohy a začalo se jim dařit v zemědělství a chovu ovcí. Dodnes je tu sýrová farma, jejíž sýry jsou vyhlášené po celém Zélandu. Ve vesnici nechali vděční obyvatelé postavit maorskému náčelníku a Maorům, kteří si je pomyslně vzali pod ochranu, velký pomník jako výraz díků. Pak bylo ještě několik vln české imigrace.

Návštěva pokračuje aneb po stopách předků

Navštívili jsme místní hospodu, kde čepují Plzeň a taky hřbitov. V jeho starší části byly pomníky z prvních let české imigrace, tedy konce 19. století. Ač jsou staré, jsou hezky udržované a nápisy perfektně čitelné. Naší další zastávkou byl místní katolický kostelík Sv. Petra a Pavla, který je sice maličký, ale zato krásný a malebný. Místní obyvatelé do něho nechali zhotovit oltář, který je přesnou replikou oltáře z kostela v Lidicích, který byl později zničen při vypálení Lidic nacisty. Takže jedinou repliku mají na Novém Zélandu a my ji viděli.

Hodně času jsme strávili v místní malém muzeu. Místní jsou na svůj český původ nesmírně hrdí a tak paní, co v muzeu prodávala lístky, hned pookřála, když jsme jí pověděli, že jsme z Čech. Nicméně tu už moc lidí česky neumí. Většinou jen starší generace, mládež mluví už jen anglicky. Stále tu ale žijí třeba Shishkovi. Muzeum v Puhoi je maličkaté, je jsou to jen dvě místnosti, ale za to je nabité cennými informacemi o historii Čechů na Novém Zélandu, které nikde na internetu nenajdete. Muzeum bylo plné dobových nástrojů a předmětů, krojů a oděvů a fotografií. Všechno jsme si ofotili. Kdybyste měli zájem o materiály, které jsme pořídili, tak nám napište, rádi se o ně podělíme. Puhoi je jedna ze dvou vesnic na Novém Zélandu, které byly osídleny jedním etnikem. Tou druhou vesnicí je Akaroa na Jižním ostrově.

V muzeu i vesnici jsme strávili spoustu času. Vychutnali jsme si kávu v místní kavárně, nakoupili puhoiské sýry, popovídali snad se všemi místními. O Puhoi se moc průvodců nezmiňuje, přesto je to místo, které je obrovská škoda minout.

Následující dny plné lenošení a koupání se v moři

Z Puhoi jsme se vydali dál na sever podél pobřeží. Sever severního ostrova se jmenuje Northland (doslova Severákov po česku) a je to ráj pro lenošení na místních fantastických plážích. Místní klima je subtropické, takže je tu krásně teplo. Severákov je relativně úzký výběžek pevniny a je lemován dlouhými bílými plážemi s červeně rozkvetlými vánočními stromy a azalkami. Navíc je tu mnoho míst, kde se dá kempovat zdarma – což každého dobrodruha potěší. Strávili jsme tu necelý týden a pořád jsme měli co dělat. Při kempování jsme poznali spoustu nových lidí, povídali si s nimi na plážích do noci, snídali při východu slunce nad mořem.

Setkání s Pánem lesa

Pomalu jsme se přesouvali, až jsme, s malou zastávkou v přímořském městečku Whangarei, dojeli na tzv. Pobřeží stromů Kauri, kde jsme se na celý den zastavili. Stromy Kauri jsou obdivuhodná stvoření, která dnes koncentrovaně žijí hlavně v lese Waipoua. Jsou to největší stromy Tichomoří, takové místní sekvoje. Kdysi jich byl Severní ostrov plný, ale dnes jich žije jen pár stovek. V první vlně je likvidovali Maorové, když vypalovali hromadně lesy a lovili tak ptáka Moa. V druhé vlně je téměř vyhubili Evropané, kdy je káceli a jejich extrémně kvalitní dřevo se stalo velice žádaným artiklem no a dnes je houba. Stromy Kauri mají status jakéhosi národního pokladu a každý strom je tak chráněný zákonem. Kvůli nemoci se musí do lesa Waipoua vstupovat jen vstupní branou, kde jsou instalované takové dezinfekční pásy. Spóry kauriové plísňovéhouby se přenášejí hlavně na podrážkách bot a tak každý, kdo chce les navštívit, musí boty pořádně vydezinfikovat.

V kauriovém lese jsme se setkali s mnoha impozantními stromy. Kauri rostou hodně pomalu a žijí dlouho. Pokud máte štěstí, můžete dokonce najít i kaurikopál neboli zkamenělou pryskyřici. Každý strom je obrovským a udivujícím světem s vlastním ekosystémem. Na dospělých stromech rostou další stromy jako třeba veliké buky nebo stromové kapradí, které jsou sami o sobě obrovské. Z každé větve se dolů linou stonky lián a visí trsy všemožných druhů kapradí. Lesem vede stezka, která nás vzala k těm nejzajímavějším stromům. Místy byla stezka vyvýšená i metr nad zem, aby se zamezilo poškození kořenového systému stromů. Kauri mají totiž velice citlivé kořeny, které jsou povrchové. Kořeny spolu navzájem komunikují a také se jimi vyživují. Po stezce jsme došli třeba ke čtyřem obrovským stromům nazvaným Čtyři sestry, které rostli hned vedle sebe. Když píšu obrovským, myslím tím asi 30 metrů vysokým stromům, které jsme dohromady obešli asi za minutu.

Strom, ze kterého jsme si doslova sedli na zadek, se nachází hned za rohem a jmenuje se Te Matua Ngahere neboli Otec lesa. Je starý okolo 2 000 až 3 000 let! Je vysoký okolo 30 metrů a obvod jeho kmene u země je 16 metrů. Stáli jsme pod ním v dostatečné vzdálenosti, abychom ho mohli obdivovat v celé jeho kráse, a musím vám říct, že jsem ještě nikdy předtím tak zřetelně necítila, že stromy mají duši. Otec lesa není jen hromada dřeva, je to prastará bytost, která žije téměř tři tisíce let. Pod jeho větvemi se poklidně procházeli ptáci Moa, v jeho kmeni a koruně měli domov ptáci, kteří už na světě neexistují, protože jsme je my lidé vyhubili.  Ač není nejvyšším Kauri stromem v lese, je nejmohutnější. Jeho koruna je stále domovem pro tisíce ptáků a rostlin (z toho přes 50 druhů stromů), kteří žijí s Otcem v harmonii. Každý z návštěvníků, který sem přišel, si jen sedl na lavičku a půl hodiny seděl a mlčky na něj koukal.

Prvenství nejvyššího stromu Kauri na Zélandu ale drží jiný krasavec, který má jméno Tane Mahuta neboli Pán lesa. Jeho stáří se odhaduje také na zhruba 2 000 let. Je vysoký okolo 52 metrů a průměr jeho kmene u země je 14 metrů.

Kéž mají všechny stromy kauri dlouhý život a dobré výhledy do budoucnosti!

Dračí vejce na pláži a Kerikeri

Z Kauriového pobřeží, jak se tato oblast jmenuje, jsme se přesunuli do maličké vesničky Koutu. Ve vesničce toho k vidění moc není, ale když vyjedete kousek dál, tak narazíte na krásnou pláž, kde jsou při odlivu odhalené kameny, ve tvaru koule. Já vím, jedno takové místo už jsme viděli na Jižním ostrově v Moeraki – ale tohle je o dost lepší. Skoro nikdo o Koutu neví, a tudíž tam nenarazíte ani na živáčka, natož na davy asijských turistů, co vás mlátí selfie tyčemi. Balvanů jsou na pláži doslova hromady a to po dlouhý úsek. Nechápeme, jak je to možné, ale všechny mají tvary více či méně dokonalých koulí nebo … dračích vajec? Pozůstatky Atlantidy? Vysílače mimozemšťanů? Ať je to tak či onak, milovníci konspiračních teorií by si tu zcela jistě přišli na své!

V Koutu na pláži jsme strávili nádherný západ slunce a dali si tam večeři, přespali u moře a druhý den dojeli do městečka Kerikeri. V místní prádelně jsme nechali vyprat vše, co jsme nechávali novým majitelům auta přímo s autem, auto jsme vypucovali, protože jsme ho ten den večer prodávali v Aucklandu. Mezitím jsme si zašli na kávu do místní kavárničky a podívali se po městě.

No a po obědě jsme vyjeli po východním pobřeží do Aucklandu,kde jsme ještě naposledy přespali, prošli se po městě a v noci po téměř dvouleté cestě opustili Nový Zéland.

Místo, kde jsme strávili nejkrásnější chvíle našeho života a také místo, kde jsme zanechali naše srdce.