13.12.2017 Přílet do Sydney a zařizování
Je jedna ráno a my se loučíme s naší kamarádkou Lídou a se Zuzkou a Kubou vyjíždíme autem na letiště v Aucklandu. V tuhle hodinu nebyl moc velký provoz, takže jsme byli na letišti cobydup (i přesto, že jsme několikrát zabloudili). Odlet z Aucklandu do Sydney byl v 6:30 ráno, takže jsme si řekli, že na letišti přenocujeme. Ve 4 ráno nás čekalo odbavování – kterého jsme se s našimi 20 kilogramy nadváhy upřímně obávali – a pak už jsme si počkali jen dvě hodiny na let. Po čtyřech hodinách letu jsme konečně přistáli v Sydney. Úspěšně jsme prošli biologickou kontrolou (v Austrálii mají přísná pravidla na převážení materiálů z rostlin nebo živočichů. Je to z důvodů ochrany ohrožených druhů – např. Korály nebo slonovina, ale také kvůli zabránění převozu škůdců, kteří mohou narušit místní ekosystémy – např. Vajíčka včelího parazita varoa v medu). Paní inspektorka nás sice přinutila otevřít všechna zavazadla a ukázat jí, co všechno vezeme a taky nám umyla a vydesinfikovala všechny mušle, ale naštěstí nám nic nevyhodila (korály z Fidži jsem zašila do ponožky). Pak už jsme jen museli jít vyzvednout auto, které jsme si pronajali od EuropeCars. Museli jsme sice čekat dlouhou frontu k přepážce, ale to nám zase tak nevadilo. Auto jsme si zarezervovali už ze Zélandu. EuropeCars mají dobré ceny a celkově velice dobré hodnocení. Vybrali jsme to nejlevnější auto – Hyundai i30 za 300 australských dolarů na 5 dní. Musím říct, že paní za přepážkou byla fantastická. Když viděla naši bagáž, tak nám dala větší auto, takže jsme měli kombíka a všechny kufry se nám vešli do kufru – a my v něm mohli pohodlně přespat na předních sedačkách. K autu jsme si vzali i pojištění na všechno (škrábance, čelní sklo, rýhy,…), takže jsme dostali úplně nové auto. Prostě paráda. Měli jsme sice na konci menší problém s platební kartou, ale nakonec se vše vyřešilo. V půjčovnách aut vám totiž při převzetí auta zablokují určitou sumu na případné opravy škod a uvolní ji po kontrole vozidla po předání. Na to ale potřebují platební kartu se jménem řidiče, který si auto pronajímá. No a my měli novozélandskou platební kartu, na které z nějakého nepochopitelného důvodu nebyla naše jména vytištěná. Naštěstí si jako rezervní kartu nechávám českou Equa Bank, na které jméno je a tak nás Equa Bank zase vysvobodila z nesnází 🙂
Za pár minut jsme už ujížděli naší károu pryč z letiště, směrem k nejbližšímu obchodu, abychom si mohli nakoupit zásoby jídla a vody na příštích pět dní, které strávíme v divočině Nového Jižního Walesu. Cesta ze Sydney trvala kvůli extrémně hustému provozu neskutečně dlouho. Abyste měli představu, tak necelých 50 kilometrů jsme jeli na 8-proudé dálnici necelých 6 hodin.
Cesta z města do Modrých hor nám pak už rychle ubíhala a tak jsme co nevidět stavěli na kempu u vstupu do národního parku. Kemp byl čistý, s toaletami a studenou sprchou a s mraky bílých kakadu papoušků, kteří se tam vysloveně předváděly.
Do Austrálie se nám moc nechtělo, ale říkali jsme si, že když už jsme poblíž, tak že se tam podíváme. Stačil ale jeden den v této nádherné zemi a my litovali, že jsme se tu nezastavili na déle než jen týden. Austrálie je překrásná, divoká a vášnivá.
14.12. 2017 Trek divočinou ke ztraceným vodopádům, modré pralesy a dechberoucí skály
Ráno jsme se probudili už okolo šesté. Právě je v Austrálii léto a tohle léto je nad očekávání horké, s teplotami 40 stupňů Celsia ve stínu. Už tahkle brzo ráno jsme se probudili, protože jsme měli pocit, že se v autě škvaříme zaživa. Šli jsme si dát studenou sprchu, nasnídali se a vyjeli dál. Teď už jsme v Modrých horách. Modré hory (Blue Mountains v originále) se nacházejí cca 200 km od Sydney a jsou obrovským národním parkem s nádhernými vodopády, řekami a skalami. Modré hory jsou vlastně takovým obrovitánským kaňonem. Modré se jim říká z toho důvodu, že jsou pokryty eukalyptovými lesy. Eukalypty jsou vysoké štíhlé stromy s bílými kmeny, ze kterých vytéká rudá míza, a modrými podlouhlými listy.
Více o Modrých horách se dozvíte zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A9_hory
Vybrali jsme si několikahodinovou procházku pralesem v oblasti Lawson, která vedla přes několik vodopádů. Cestou jsme viděli mraky ještěrek, které jsou v Austrálii všudypřítomné, barevné papoušky snad na každé větvi a taky nějakého toho hmyzáka. Další zastávkou byl vodopád Wentworth, kde jsme strávili dalších několik hodin. Vodopádem vede pěší stezka, která pokračuje barevnými pískovcovými skalami a pralesem. Každou chvíli jsme se někde zastavovali a kochali se. Když jsme jen tak lenošili na jedné skalní římse a dívali se do údolí, najednou jsme slyšeli skřehotání a přímo před námi začali vylétat bílí papoušci kakadu z pralesa a tvořili takové bílé tornádo. Mohla jich být tak stovka.
Od vodopádu jsme jeli do vesnice Katoomba, kde jsme navštívili slavnou vyhlídku Echo Point. Je to platforma pověšená daleko za krajem útesů a je z ní fenomenální výhled na Modré hory. Největším lákadlem Katoomby je ovšem jedinečný skalní útvar Tři sestry. Jsou to tři vysoké skály, které jsou navzájem propojeny. Pro původní obyvatele Austrálie, Aboridžince, je toto místo od pradávna posvátné. Vůbec se není čemu divit. Byli bychom tam zůstali déle, ale čas byl proti nám, protože už se začalo stmívat (někdy máme pocit, že se rychlost času při cestování tak ztrojnásobí) a my se museli dostat na poměrně vzdálený kemp, kde jsme chtěli přenocovat. Cesta ubíhala rychle, nikde ani živáčka. Cestou jsme potkali jen přejetého klokana L Kemp byl hned u cesty, ale to vůbec nevadilo, protože tam v noci stejně nikdo nejezdil. Co se nám ale nelíbilo vůbec, bylo obrovské množství masařek, které nás otravovali všude. Dotěrných much je v Austrálii až až, ale tohle bylo fakt něco. Po pečlivém obhlídnutí okolí jsme zjistili, že jsme suché záchody vinili neprávem, protože v tom tentokrát byli nevině. Líheň byla v odpadkovém koši, protože tam byla nějaká zdechlina. Dobrou noc !
15.12.2017 Jenolanské jeskyně s klokany, vodními draky a ptakopysky a noc s wombaty
Asi vám nemusím dlouze popisovat, jak rychle jsme se ráno sbalili a uháněli pryč. Vydali jsme se na cestu do Jenolanských jeskyní, které jsou jedny z největších v Austrálii. Silnice vedla nádherným údolím s eukalypty. Od těch jeskyní jsme toho ani vlastně moc nečekali, ale říkali jsme si, že když už tam jsme, tak by byla škoda, kdybychom tam nejeli. A to vám musím říct, že bychom teda hodně prohloupili!
Už když jsme se blížili do oblasti, tak jsme nevěřili vlastním očím. Nejprve nás přivítalo tyrkysově modré jezero v lesích. Když jsme přijeli blíž, silnice vedla nějak divně …. přímo do ohromné jeskyně. A tak jsme jeli jeskyni do chřtánu a nestačili se divit, protože jsme projížděli autem skrze obrovskou jeskynní katedrálu zdobenou bílými stalagnity a stalaktity jako přírodní chrám. Po výjezdu z jeskyně se nám otevřelo údolíčko s takovým skoro až lázeňským mini městečkem s veřejnými toaletami, stylovou kavárničkou (kde na zbytcích hodovaly barevní papoušci) a pokladnou. Jen jsme vypnuli motor auta na parkovišti, byl u nás jeden zvědavý papoušek a zkoušel, jestli se naše auto (nebo alespoň některá z pneumatik) přece jenom nedá sníst.
Jenolanské jeskyně jsou jedny z nejkrásnějších a také nejzajímavějších jeskyní, které jsme viděli. Do dnešního dne nejsou úplně probádány a doslova každý týden se tam objevují další a další podzemní prostory. Zatím je „objeveno“ jen asi 30 km2 chodeb a jeskynních síní. Jsou tam křišťálově čisté podzemní řeky a jezera, masivní i krajkové krápníky a co se nám líbilo naprosto nejvíc – je tam hodně zvířat. My jsme při procházce jeskyněmi objevili extra vzácného jeskynního klokana, který snad nikde jinde než tady nežije. Je malinký, má tmavou srst a dokáže hopkat i po kolmé skále. Neptejte se mě, jak to dokáže. Taky jsme viděli netopýry a skalní sovy. Nakonec jsme vylezli z jeskyní a šli na procházku okolo jezera, které je utvořeno řekou, která z jeskynní vytéká. Jezero samo o sobě je něco skvostného, ale jsme v Austrálii, která si zřejmě dala za úkol nenechat nás vyjít z údivu a to ani na minutu. Takže při prvních pár krocích jsme zpozorovali tak 2 metry dlouhého černo-bílého ještěra, který se vyhříval na velkém kameni. Zanedlouho jsme jich viděli mnohem víc – zlaté, modré i zelené. Říká se jim vodní draci a to jméno je opravdu vystihuje. Umějí běhat po souši, ale nedělá jim nejmenší problém skočit do vody a plavat pod hladinou třeba i několik minut. V jezírku žije i rodinka ptakopysků.
To už bylo navečer, tak jsme si dali v altánku večeři (plechovku fazolí a plechovku tuňáka s toustovým chlebem – obchody jsou daleko a ani lednici s sebou nemáme) při které jsme viděli rajku a vyjeli směrem k dalšímu kempu, kde jsou údajně wombati (wombat je takový medvídek velikosti čínského prasátka, co žije v norách v zemi a jí v noci trávu). A zase – jelikož na Zélandu propagují i to, co nemají (a my ze své zkušenosti věděli, že když mají jako turistické lákadlo napsáno, že se někde vyskytuje pták kiwi, znamená to, že ho tam už někdo jednou někdy viděl, ale šance, že ho uvidíte vy je tam 1 ku 10000000000000), nic jsme neočekávali. Jen, co jsme přijeli k hranici kempu, vyrazil k nám usměvavý správce parku, který se nás ptal, jak se máme a odkud že jsme přijeli. Když nám pak předal brožurku o wombatech a poprosil nás, ať je nekrmíme a neobtěžujeme, začali jsme wombaty brát vážně. Takže jsme zaparkovali auto na krásném paloučku a šli jsme se podívat k řece. Řeka je krásná, rozrývá údolí eukalyptových lesů, ve kterých byly snad miliony cikád, které dělali neskutečný orchestr. Mnoho stromů bylo doslova obaleno starými cikádími schránkami. Když jsme udělali ještě pár krůčků blíž, uviděli jsme prvního wombatího méďu a spoustu jejich nor v zemi. Když jsme se vraceli z procházky, už se stmívalo a méďové byly všude kolem nás. Louky jimi byly doslova poseté. Prostě si tam tak chodili a hrabali si kořínky z trávy jako by se nechumelilo. V noci nás dokonce probudili, protože se nám drbali o auto a my si mysleli, že je zemětřesení.
16.12.2017 Jedeme k moři a Aboridžincům do přírodní rezervace Booderee
Když jsme se ráno vykopali z auta, po wombatech nebylo ani vidu ani slechu. Na mapě jsme si našli místo, které vypadalo celkem dobře a tak jsme se k němu vydali. Rezervace Booderee leží asi 100 km od Sydney a pokud tam někdy budete, určitě se tam jeďte podívat. Za vstup do se platí 11 dolarů za auto. Rezervace je obrovská a zahrnuje několik tradičních vesnic, botanickou zahradu, eukalyptové lesy a hlavně – dokonalé pláže s bílým moučkovým pískem a blankytným mořem. Polovinu dne jsme strávili na jedné z božských pláží, která se jmenuje Bushranger´s beach. Voda byla sice studená a plná žraloků, takže to na nějaké velké plavání nebylo, ale přesto to místo bylo dokonalé. Odpoledne jsme si udělali pár procházek, pomuckali si pár všudypřítomných klokánků a protože už se zase stmívalo, museli jsme jet dál, abychom se před půlnocí dostali do kempu a mohli jít spát. Byli jsme už utahaní jako koťata.
17.12. 2017 Vracíme auto a vydáváme se na průzkum Sydney
Auto jsme museli vrátit v 10 ráno do jednoho hotel v centru Sydney. Měli jsme už zarezervovaný hostel Home Backpackers (který byl nejlevnějším ubytováním v centru, ale také podle toho tak vypadal) a tak jsme tam ráno ještě s autem zajeli a vyndali veškerou bagáž (což bylo opravdu dost batohů), abychom se s tím nemuseli tahat a protože jsme měli check-in až ve 2 odpoledne, rozhodli jsme se, že si po vrácení auta ještě projdeme kus města. Auto jsme bez problémů vrátili a vyrazili jsme s lehkým batůžkem po Sydney. Naší první zastávkou byl slavný Hyde Park. V jeho jižní části se nachází velký památník obětem světových válek a před ním je krásný bazén, ve kterém se budova zrcadlí. Všude okolo jsou vysoké stromy a exotické pralesní rostliny. Ve větvích zpívají papouškové a na zemi se líně procházejí ibisové. Je jich tu opravdu hodně. Jsou velcí jako čápy, mají černé nohy, bílý trup a černý krk, hlavu i zobák. Hyde parkem prochází hlavní silnice, ale to vůbec nevadí, protože jsou intervaly pro přechod chodců tak časté, že nemusíte vůbec dlouho čekat. V severní části Hyde parku je nádherná kašna a výhled na katedrálu Panny Marie, ke které se chystáme jít zítra. U kašny je spousta pouličních umělců, kteří dodávají každému městu jiskru. Protože i tady v Sydney je 40 stupňů ve stínu, strávili jsme pozorováním života v Hyde parku na lavičce pod stromy dost času. Dále jsme se procházeli botanickými zahradami, které se rozprostírají od středu města až k oceánu. Jsou krásné a obrovské. Na jednom z útesů je vybudovaná stezka, jež vede na báječnou vyhlídku na impozantní budovu Opery. Budova Opery je postavena v podstatě na moři a tak je možné ji obdivovat ze všech úhlů. Vyhlídka byla od Opery docela daleko, což bylo skvělé, protože jsme v zorném úhlu měli i moderní stopatrové mrakodrapy, které neodmyslitelně tvoří spolu s Operou jádro tohoto ultra moderního města. Dalšími kroky po stezce jsme se dostali až k samé budově Opery a to opět botanickými zahradami, podél moře. Na fotkách si toho moc nevšimnete, ale Opera má obrovské nádvoří z bílého kamene a do její budovy se jde po padesáti schodech. Byli jsme se podívat i dovnitř a dokonce jsme uvažovali i nad nějakým večerním koncertem, ale zrovna nic moc na programu nebylo. To už jsme si ale uvědomili, že jsme oba uťapaní, unavení a zpocení a že už je půl čtvrté, takže by bylo dobré jít se konečně ubytovat do našeho hostelu. Od Opery do hostelu Home backpackers to je pěšky asi 40 minut ploužící chůzí (už jsme se opravdu jen pomalu ploužili). Konečně jsme se došourali do hostelu, odnesli si všechny kufry do naší cimry (kde byla jen postel a 3 větráky místo klimatizace), dali si sprchu a spali až do večera. Když jsme se probudili, už se stmívalo. Došli jsme si na nákup do nedalekého supermarketu Woolsworth (na Novém Zélandu nazývaný Countdown) pro večeři a šli se podívat na noční osvětlenou Operu. Cestou jsme se trochu ztratili, protože jsme nemohli najít odemčený vchod do botanických zahrad a tak jsme bloudili spolu se sympatickým českým párem, který se také ztratil (náhoda? 🙂 ). Když jsme konečně našli cestu, budova Opera už zářila v celé své kráse a nádheře. V noci vypadala ještě kouzelněji než za denního světla. Na jedné z lastur právě začínala světelná projekce se jménem Badu Gili – umělecky zpracovaný příběh o stvoření světa z ústní tradice australských Aboridžinců. Dlouho do noci jsme pak seděli na lavičkách u Opery a užívali si to všechno, co jsme mohli zažít. Pak jsme se šli projít po osvětleném přístavu, obdivovali zářící Harbour Bridge a pomalu se přibližovali k přechodnému domovu. Noční Sydney je úchvatná. Pulzující životem a přesto absolutně bezpečná.
18.12.2018 Přístav Darling a katedrála Panny Marie
Ráno po snídani jsme se vypravili do přístavu Darling, který je jedním z dalších míst, které v Sydney prostě nemůžete vynechat. Vzali jsme to přes čínskou čtvrť. Všude smrad a odpadky, nápisy pouze v čínštině, slyšet je jenom čínština a v pouličních stáncích visí něco, co nápadně připomíná uzenou mrtvolu menšího psa… (aneb jak to u nás bude vypadat za pár let pokud se budeme s Číňany a jejich pandami přátelit tak horlivě, jako pan Miloš Zeman). Z čínské čtvrti jsme rychle utekli, protože opravdu nebylo o co stát a po chvilce chůze mezi mrakodrapy, které sahaly až do nebe, jsme došli k přístavu Darling. Je to veselý, nový a luxusní přístav s množstvím zábavních a obchodních parků, který je mostem spojen s promenádou, kde se nachází velké a uznávané mořské akvárium. Když už jsme tam byli, šli jsme se podívat do Národního muzea námořnictva, kde jsme strávili několik hodin. Jelikož nejsme fanoušci bojových lodí, muzeum nás moc nepohltilo, přesto jsme se toho hodně dozvěděli a času jsme rozhodně nelitovali. Následoval oběd v přístavu a procházka po mostu Harbour Bridge. Most je spolu s Operou a mrakodrapy považován za nejkrásnější světová díla moderní architektury. Na mostních pilířích rostou stromy s pestrobarevnými květy, které lákají papoušky a obrovské netopýry kaloně k olízání pylu.
Odpoledne jsme se šli podívat do katedrály Panny Marie. Je to skvostná budova tradičního stylu vytvořená z pískovcových kvádrů. Uvnitř je mnoho kaplí, vitráží a oltářů. Všechny sochy a obrazy jsou tak nějak hezčí než v evropských kostelích. Zatímco evropské sochy svatých mužů a žen dávají důraz na duchovní rozměr postav a lidskou stránku se snaží spíše potlačovat, postavy ztvárněné v tomto chrámu byly až neskutečně lidské, realisticky zobrazené. Marie z Magdaly byla krásná žena s normálním ženským poprsím v ženských šatech, která natahovala své ruce přes celý oltářní prostor k Ježíši. Ta scéna byla reálná, živá, díky preciznímu a odvážnému vyhotovení mi připadala až erotická. Co ale bylo podstatné, byl pocit, že se ta scéna odehrává teď a tady, před vašima očima a že postavy, které vytvářejí velký příběh Bible, jsou živé, lidské, podobají se nám a nepatří někam do zapomenuté minulosti staré Evropy.
To už se zase začalo stmívat a my si to Hyde parkem štrádovali k hostelu. Ještě jsme si na chvilku sedli na lavičku a koukali na hvězdy. Kolem nás začala létat hejna netopýrů. Létali mezi stromy a mezi mrakodrapy a byli obrovští. Prý to je nějaký druh kaloně, který žije na stromech a živí se pylem z květů. Jen si to představte-sedíte jen tak na lavičce uprostřed metropole, ve které žije 4,5 milionu stálých obyvatel a nad hlavou vám sviští potvory, které mají rozpětí křídel až 70 cm! Na Austrálii nás už opravdu nic nemůže překvapit.
19.12. 2017 – 21. 12. 2017 Odlet z Austrálie, peklo v Číně u komunistů a velké setkání ve Vídni
Hned ráno jsme se sbalili a pěšky poctivě odtáhli svoje zavazadla na vlakové nádraží, odkud jsme se dostali přes celé město až na letiště (škoda, že jsme neměli jen pár švestek ale taky kupy dalších krámů, které jsme třeba za celé dva roky v cizině ani jednou nepoužili). S detaily cesty vás zatěžovat nebudeme, jenom vám řekneme, že cesta byla dlouhá a padlo při ní nejedno sprosté slovíčko na úkor váhy zavazadel. Když jsme konečně stanuli na letišti, strhla se venku hrozivá bouře, takže jsme byli rádi, že tam venku už nejsme. Odbavili jsme se za pár minut a jen čekali na let.
Po 12 hodinách jsme dorazili do Pekingu. Měli jsme tam několikahodinové čekání, tak jsme si říkali, že bychom se možná mohli projít po Pekingu. Když jsme ale přistáli, hodně rychle jsme si to rozmysleli. Peking je jedno z nejšpinavějších měst světa. Je to ohyzdné a zničené místo a je to velice zřetelné už při pohledu z letiště. Mnozí z vás víte, že jsme navštívili indickou Bombaj a že jsme o ní říkali, že je to špinavé město. Tímto se Bombaji veřejně omlouváme.
Bombaj sice je špinavá a místy ohyzdná, ale Peking pro nás povýšil slovo špína a ohyzdnost do nové dimenze. Nikdy jsme neviděli to, že za jasného dne bez mraků prostě nevidíte slunce.Projít pasovou kontrolou a kontrolou příručních zavazadel byl nepříjemný zážitek a to kvůli neskutečné aroganci a povýšenosti místních pracovníků (uklizečkami počínaje a úředníky konče). Normální úředník na letišti vás alespoň pozdraví a pak vás slušně požádá o ukázání pasu, vyzpovídá vás, ukážete mu, co s sebou vezete a když je vše v pořádku, řekne alespoň něco jako díky za spolupráci. Procestovali jsme toho už hodně a pokaždé to takto fungovalo, v rámci slušného chování lidí (ano, i v Indii to fungovalo). Teď jsme ale v tvrdě komunistické Číně a všechno je jinak. Po mém pozdravu bledý čínský úředník, který vypadá nemocně a jako chodící mrtvola (tak tu vypadají všichni, takže máme pocit, že jsme spíš někde v Zombielandu), dělá, jako by byl nejdůležitějším člověkem světa a můj osud tak závisel v jeho rukách a samozřejmě mi na pozdrav neodpoví a nepodívá se na mě, jen mi doslova vyškubne pas z ruky. Po divadlu, ve kterém důležitě prolistovává v mém pasu, kde všude jsem byla, mi nakonec milostivě a veledůležitě udělá křížek na prázdné stránce. Hodí po mě můj pas, a když stojím dál na místě a čekám, co bude dál, poprvé se na mě podívá a udělá rukou milé gesto odhánění mouchy.
Vařila se mi z toho chování krev v žilách, ale na druhou stranu jsem byla neskutečně šťastná, že v mojí zemi, České republice, jsme komunismus porazili. Je smutné vidět, co s lidmi v Číně tento režim udělal. Tímto vám, Václave Havle, děkujeme za to, co jste pro náš národ vykonal. Díky, že můžeme žít ve svobodě, poznávat svět, učit se, žít v krásné a čisté zemi, vidět slunce.
Tohle je Čína, milí přátelé. Proto si, prosím, vybírejme takové politiky, kteří nám tyto čínské zombie nebudou vozit do naší krásné země, aby ji skoupili a zničili tak, jako to udělali se svou (kdysi také krásnou) zemí.Po zombie úředníkovi jsme museli projít ještě přes další neméně důležité zamračené, němé, arogantní a povýšené zombie úředníky, kteří si taktéž se zájmem prolistovávali naše pasy a čmuchali, kde všude jsme byli (hlavně jestli jsme si nedovolili třeba navštívit Tibet a ostatní nepřátelské země-mohli by nám v tom případě odmítnout tranzit přes Čínu), aby nám nakonec udělali do pasu tu křížek, tu fajfku. Nejhorší nás ale čekalo. Na normálním letišti se příruční zavazadla nechají projet rentgenem, který by měl všechny věci prosvítit, aby bylo úředníkům jasné, co tam vezete. Také musíte všude projít rámem, který zjišťuje kovy, a také vás všude ještě bezdotykově projedou zařízením na odhalení případných pevných látek potencionálně připevněných na vašem těle pod oblečením. Jsme ale v Číně a tak tu vše funguje jinak, a to tak, aby bylo vše maximálně potupné a frustrující. Když můj batoh projížděl rentgenem, jakási Číňanka mne neurvale popadla za loket a ukázala, ať si stoupnu na stupínek. Musela jsem se svléknout do jedné vrstvy oblečení (takže jsem tam stála v košilce), musela jsem dát nohy od sebe a rozpažit a Číňanka mě začala osahávat. Nebyla to kontrola, jestli u sebe nemám něco nebezpečného, bylo to sexuálně obtěžující ochmatávání. Ta Číňanka mi sahala pod košilku, mezi nohy atd. Dělali to úplně všem, ženám i mužům. Jelikož jste v zemi, kde panuje tvrdá komunistická diktatura, nemůžete dělat nic jiného, než že zavřete oči, zatnete zuby a modlíte se, ať už jste pryč. To ještě ale nebylo všechno. Další Číňanka u rentgenu chtěla vidět všechno, co mám v batohu. Všechno. Takže bez jediného slova vysvětlení začala otevírat můj batoh a vytahovat všechny věci ven. I ze sáčků. Teď si představte, že to bylo už po celém dni, co jsme nastoupili cestu domů. Takže v tom batohu jsem měla věci jako použité i nepoužité spodní prádlo, hygienické potřeby, důležité dokumenty jako třeba tranzitní víza nebo vytisknuté letenky atd. Všechno mi to chaoticky povytahovala ven, nějaké prádlo spadlo na zem, notebook hodila z půlmetru na kovový stůl. Šmejdila i po nejmenších kapsách. Pak jí to evidentně přestalo bavit nebo se cítila dostatečně uspokojená a začala se hrabat v nějaké cizí kabelce. Protože nechcete udělat něco špatně, abyste museli v téhle zemi zůstat, stála jsem tam a čekala a až na mě cuchta udělala ono milé gesto rukou, které by se dalo popsat jako odhánění mouchy, šla jsem si s úlevou do koutu znovu sbalit a taky najít svoje věci.
Jakmile jsme byli pryč z Číny, už nám bylo veseleji. Let do Vídně probíhal parádně, letušky byly usměvavé a ochotné a nás už za pár hodin vítal nápis Vítejte v Rakousku. Všechny příletové letištní kontroly byly příjemné, díky pasu Evropské unie i rychlé a po pár minutách jsme si už vyzvedávali kufry, kupovali lístek na vlak, kterým jsme jeli do hotelu a za další půlhodinu jsme leželi na posteli. Ve Vídni jsme chtěli strávit předvánoční den s našimi přáteli Deniskou a Tomem, kteří za námi přijeli z Prahy. Denča s Tomem stáli na začátku našeho dvouletého cestovatelského dobrodružství, protože jsme u nich spali noc před odletem na Zéland. Byli tak poslední, se kterými jsme se loučili a také první, s kým jsme se znovu shledali. Ubytování jsme rezervovali v hostelu Meininger Franz v centru Vídně a musím upřímně říci, že to byl zdaleka nejlepší hotel, ve kterém jsme byli (i když byl nejlevnější z nabídky hotelů ve Vídni). Veškeré vybavení bylo nové, všechno dokonale čisté, pokoj byl s koupelnou a televizí, personál maximálně přátelský a ochotný vyjít hostovi v čemkoliv vstříc. Pokud se do Vídně chystáte, tento hotel musíme doporučit.
Večer jsme povídali dlouho do noci (čemuž se na jednu stranu nelze divit, protože jsme se tak dlouho neviděli, na druhou stranu to byl už třetí den bez spánku).