5. Alpsko-Pacifický trojúhelník (Hanmer Springs, Kaikoura, Waipara)

Posted on by
plocha
Aneb jak jsme oslavovali královniny narozeniny

Žít v Commonwealthu je paráda. Nejenže žijete v jedné z nejvyspělejších zemí světa (stejně jako v Kanadě, Austrálii nebo třeba Velké Británii), ale dostanete také placené volno v práci, když má královna narozeniny. Státní svátek (spíš královský svátek-Nový Zéland není stát, ale království) připadl na pondělí, takže jsme si užili prodloužený víkend, který jsme využili k podniknutí výletu na Cathedral Cliffs, do Kaikoury a Hanmer Springs. Jelikož jsme se rozhodli změnit ubytování v Christchurch, odvezli jsme věci, které jsme nepotřebovali k výletu do nového bydlení a v pátek po práci vyrazili na výlet.

Začínáme na Cathedral Cliffs

Protože jsme nechtěli meškat, vyrazili jsme na cestu v pátek večer. První zastávka na výletě vedla ke Cathedral Cliffs poblíž rurální vesničky Domett. Jsou to útesy, které jsou co by kamenem dohodil od moře a když se půjdete kousek projít k vyhlídce, naskytne se vám nádherný pohled. Cathedral Cliffs (Katedrálové Útesy) dostali své jméno oprávněně. Když se díváte z vyhlídky do krajiny, vidíte zelené kopce, ze kterých se tyčí vysoké věže pískovcové skály, které opravdu vypadají jako věže katedrál. Koneckonců se můžete přesvědčit sami a podívat se na fotky z výletu v Galerii. Na odpočívadle u Cathedral Cliffs jsme přečkali noc. Měli jsme obavy, aby nám v noci nebyla zima, protože je teď na Novém Zélandu zimní období a zrovna velké teplo tu není. Rozhodně ne na to, aby spal člověk v nezatepleném autě. V noci se teplota pohybuje kolem nuly. Tento výletový víkend bylo zrovna nádherné počasí, protože svítilo sluníčko a země měla možnost se ohřát.

Na noc v autě jsme se tudíž dobře připravili. Měli jsme s sebou spacáky a deku, na sobě termoprádlo a před spaním jsme pořídili auto hezky vytopit. Když jsme se uvelebili, otevřeli jsme si střešní okno a pozorovali hvězdy. Ty svítily jako drahokamy. Snad nikdy jsme neviděli tak jasně svítit hvězdy. Jenom se jich dotknout. Byla krásně vidět i mléčná dráha.

Ráno jsme sjeli k moři, kde už se to jen hemžilo surfaři, kteří si sem přejeli užít velkých vln. Šli jsme se projít po pláži a našli jsme spousty mušlí Paua. Mušle Paua jsou novozélandskou raritou, nežijí nikde jinde na světě. Jsou různě velké, většinou od velikosti dámské pěsti po lidskou hlavu. Mají téměř magickou blankytně modro zelenou barvu a co je na nich snad nejzajímavější, perleť mají uvnitř i zvenku. Využívají se ke dvěma účelům: pro jídlo (jsou typickou delikatesou Maorské kuchyně) a jako dekorace. Z lastur se vyrábějí úchvatné šperky, intarzie do nábytku, luxusní dekorace. Paua mušle jako takové jsou symbolem štěstí. Prý mají své nezpochybnitelné místo na svatbách. Vybroušená Paua je i velice oblíbeným darem.

Pláž u Cathedral Cliffs byla těchto mušlí plná. Díky tomu jsme si mohli nasbírat jen ty nepoškozené a hezky velké. Kdybychom neměli před sebou ještě další místa k navštívení, zůstali bychom tam snad celý víkend. Byl právě odliv, tak jsme mohli jít dál do moře a obdivovat podmořský svět, který se na pár hodin odkryl. Roztodivné druhy řas, kolonie mušlí a lastur, barevné kameny. Opět jsme jen mlčky děkovali za to, že nám bylo umožněno něco takového v životě prožít a vidět.

Sobota v Kaikouře aneb les a vodopád Lachtanů Forestrových

Chtě nechtě jsme se rozloučili s pláží a vyjeli směrem na Kaikouru. Kaikoura je turistické městečko na pobřeží Tichého oceánu, asi 3 hodiny jízdy od Christchurch. Je to světová destinace č. 1 na pozorování velryb. Důvodem je to, že v oceánu u Kaikoury se stýkají 2 podmořské proudy, jeden studený a druhý teplý, které vytváří extrémně plodné podmínky pro plankton. Díky planktonu je tam tedy dostatek ryb a další potravy. V Kaikouře si lze zaplatit zážitkovou agenturu, která vás za nemalý poplatek (cca 200-250 dolarů= 3 500-4 000Kč) nalodí na loď nebo nasadí do vrtulníku a vyčmuchá, kde velryby právě jsou a doveze vás za nimi. Agentury mohou být provozovány výhradně Maory, jelikož jim jakožto původním obyvatelům (což je podle mě dost diskutabilní, protože předci Maorů připluli na Zéland z Polynésie jen asi 200 let před Evropany a ještě k tomu podařili vyhubit několik živočišných druhů) královna přiznala právo na Nový Zéland a jeho přírodní bohatství. Ptala jsem se kolegyň v práci, jestli mají nějaké zkušenosti s pozorováním velryb v Kaikouře (=jestli to stojí za to) a většina z nich odpověděla, že to za to nestojí, protože v lepším případě viděli za svých 200 dolarů na osobu jen velrybí ocas.

Kaikoura má totiž ještě jednu velkou atrakci. Její pláže a především kameny na nich jsou doslova obaleny lachtany Forestrovými, kteří na nich lenoší. K lachtanům se můžete přiblížit až na dosah ruky. Samozřejmě je nutné se vyvarovat prudkých pohybů nebo se pokoušet lachtany osahávat, jsou to přece jenom divoká zvířata, která mají ostré zuby, i když jsou na lidi zvyklí. Podle cedulí je zakázáno lachtany jakkoliv rušit, krmit, hladit, volat na ně, něco po nich házet. Lachtani tráví až 3 týdny v kuse v moři na lovu a když se pak vyvalí na břeh, je to kvůli tomu, aby odpočívali a nastřádali energii na další lov. Nedostatek energie je na moři dokáže snadno zabít.

Lachtani jsou super, vydrželi byste se na ně dívat hodiny. Každý lachtan v kolonii dělá něco jiného-někteří se jen tak válí, jiní se mezi sebou perou, další na sebe štěkají a prát se začnou za nedlouho, ti mladší dovádějí ve vlnách. Víte co je lepší než pozorovat lachtany? Pozorovat jejich mláďata.

Lachtaní mláďata (baby seals) nejsou se zbytkem kolonie na pláži, mají svou speciální školku v jezírku pod vodopádem Ohau. Auto jsme nechali na nedalekém parkovišťátku a následovali pěšinu, která vedla podél křišťálově čistého potoka do kopce doprostřed lesa.  Už po prvních 10 metrech, co jsme vešli do lesa, jsme narazili na čtyři lachtaní mláďata, jak dováděla v tůni potoka. Byli jako modelové, jakmile nás zmerčili, začali se předvádět, plavali před námi sem tam jako aquabely, jednou bříšky nahoru, po druhé jako vrtule. Vylezli před námi na kameny a pózovali, natahovali k nám hlavy a pak se zase honili v potoce. Lachtaní mláďata jsou neuvěřitelně zvědaví tvorečkové, všechno musí očichat a strašně rádi se předvádějí. Vypravili jsme se dál do lesa, směrem k vodopádu. Bylo to zvláštní. Šli jsme lesem do kopce (lesem, ve kterém rostli jehličnany spolu s palmami a kapradinami vysokými několik metrů) a cestou jsme potkávali lachtany. Tu na obrovském balvanu, tamhle na příkrém svahu. Všechno tam bylo tak bizarní a zvláštní, že jsme jen čekali, kdy uvidíme lachtana, jak leze po stromě jako veverka. Po pár set metrech jsme došli k vodopádu, kde se nacházela lachtaní školka. Je to doopravdová školka. Samice lachtanů tam nechávají svá mláďata, aby se bezpečně naučili plavat a sami jdou se svou kolonií na lov. Pak se vrátí, vylezou do kopce proti proudu potoka a mláďata nakrmí. A tak se to pořád opakuje. Lachtaní miminka jsou tak živá. Honili se ve vodě, dělali přemety a salta, vyškrábali se na svah nad jezírkem a skočili dolů. Ti odvážnější z nich prozkoumávali lidi, kteří se na ně přišli podívat, pózovali a hráli si mezi sebou. Bylo to něco nádherného. Nikdy bych si nemyslela, že lze něco takového vidět. Nejlepší na tom bylo, že nikde nebylo zábradlí nebo záterasy nebo mříže a tak jsme si mohli celou tu podívanou vychutnat z bezprostřední vzdálenosti. V lese se rychle začalo stmívat, tak jsme vyrazili ven, směrem k moři. V Kaikouře vede stezka poloostrůvkem na útesech, ze kterých jsou vidět lachtani na plážích a na určitých místech se dá sejít dolů až k moři. Moře pod námi bylo křišťálově čisté (jak jinak, jsme přece na Zélandu) a mělo téměř všude při pobřeží bílou barvu. Říkali jsme tomu arktická voda, protože to přesně vystihovalo tu barvu vody. V jednom místě jsme sešli dolů a zjistili, že to způsobuje bílý písek, který v určitých místech byl. Našli jsme tam dokonce i mušli Paua, která byla celá bílá. To už se pomalu začalo stmívat i u moře. Při procházce po pláži jsme našli několik mrtvých lachtanů (asi moc neodpočívali) a spousty živých, kterým jsme nevědomky  zabrousili do teritoria a tak po nás štěkali. Už za tmy jsme došli k autu, na místních veřejných toaletách jsme si vyčistili zuby a převlékli se do spacího a vyjeli pryč z Kaikoury, směrem do hor, do letoviska Hanmer Springs.

Jelikož jsme měli auto jízdou parádně vytopené, neuvědomili jsme si, že je venku pořádná zima. Jižní Alpy, pohoří, ve kterém se Hanmer Springs nachází, je poměrně vysoké. Vrcholy mají kolem 2 500 metrů a jeho nejvyšší hora, Mt. Cook, měří přes 3 300 metrů. Zastavili jsme auto na prostorném odpočívadle u polozapomenuté silničky v horách a vklouzli pod deku. Ráno jsme se probudili brzo, protože nám byla hrozná zima. Vytáhli jsme spacáky a zabalili se ještě do nich a spali dál. Za další dvě hodiny, když už jsme byli docela vyspalí, jsme vykoukli záclonou ven a zjistili, že máme na autě centimetrovou vrstvu ledu a všude kolem je bílo.

Hanmer Springs 

Do Hanmer Springs to byla slabá hodinka. Provoz byl minimální, takže jsme se stihli kochat vrcholy hor a nádhernými řekami.

Hanmer Springs je turistická vesnice uprostřed hor. Je obklopená nádhernou přírodou a jejím největším lákadlem jsou termální prameny. Na Novém Zélandu se nachází hodně míst, kde jsou sopky (už nečinné). Na těchto místech nezřídka vyvěrají vřídla s horkou minerální vodou. Hanmer Springs leží na takovém kusu země. Nacházejí se tu léčivé prameny, které vyvěrají na okolních kopcích, takže se můžete koupat přímo v neupraveném přírodním vřídle. Také ale můžete navštívit obrovské venkovní termální lázně, které jsou uprostřed města. My jsme dopoledne zaparkovali auto (a přijeli jsme tak tak, protože se parkoviště v pár minutách naprosto zaplnilo) a vyšlápli si na kopec Cone Hill za městečkem, ze kterého byl výhled na Jižní Alpy. Zasněžené vrcholky horských masivů se kolem nás rozprostírali jako koruna. Svítilo sluníčko, takže jsme tam strávili kupu času, opalovali se a snažili si to zapamatovat navždy.

Když jsme sešli dolů do města, prošli jsme si turistické čtvrti, naobědvali se a vyrazili do termálních lázní. Venkovní teplota na sluníčku mohla být tak 5 stupňů, bazény s vodou měli teplotu 36-40 stupňů. U vchodu byla velká fronta. Co nás překvapilo bylo to, že téměř všechny děti, které čekali ve frontě se svými rodiči nebo prarodiči, už byli připravené v plavkách a bosé. Tohle je velké plus novozélandského školství, protože už malé děti ve školách se otužují a běhají po školních zahradách bosé. My jsme domrzli ve frontě až k pokladnám (zase přeháním, tak hrozné to nebylo), zaplatili a šli do šaten. Celý areál je venku, takže mezi jednotlivými bazénky téměř všichni běhají, protože na vzduchu je prostě zima (zvlášť, když jste mokří). Některé bazény jsou větší, některé menší. Nám se nejvíc líbil bazének se sírovou minerální vodou, která sice pěkně smrděla, ale byla ze všech zdaleka nejteplejší.

Také jsme se tam potkali s Kamilou, která tam fotila turisty a s jejím přítelem Lukášem. Strávili jsme s nimi (hlavně s Lukášem, Kamča musela pracovat) skoro celé odpoledne. Bylo to fajn, zase si s někým česky popovídat. Doufáme, že jsme je neviděli naposledy.

Když byl večer, v areálu se rozsvítila barevná světla, ze všech bazénků se kouřilo, rozezněla se živá swingová hudba a nastala ta pravá a neopakovatelná atmosféra termálních lázní v Hanmer Springs. Když už jsme byli náležitě promočení, vylezli jsme ven, usušili se a vyjeli zpět k moři, abychom spali ve větším teple (ne v horách) a abychom si ušetřili denní čas na procházku u moře. Jeli jsme a jeli a zastavili u vesničky Pegasus. Je to jedna z nejmladších vesnic na novém Zélandu, založená před pár desetiletími. Její dominantou je rozlehlé golfové hřiště. Lidé sem jezdí ale hlavně kvůli krásné široké pláži s jemným pískem, kam mohou i se s svými psími miláčky. Lidé tu tráví třeba celý víkend, děti si hrají mezi písečnými dunami porostlými vysokou trávou, chlapy rybaří, ženy si jen tak povídají. Je tam skvělá atmosféra. U vchodu na pláž je parkoviště s toaletou a umyvadlem s nezávadnou vodou. Kdo by čekal špinavé záchody, nedočkal by se. Zatím jsme nenarazili na jakkoli znečištěný záchod,  sebe dál od civilizace. Všechno se tu udržuje v čistotě a pořádku, ani toaletní papír nikdy nechyběl.

Po procházce po plážích v Pegasu jsme už jeli domů, abychom se připravili na druhý den do práce.

Výlet byl tím nejlepším způsobem, jak oslavit královniny narozeniny :-)