13. Severní ostrov: Wellington – Taranaki – Tongaririo – Taupo – Rotorua – Hobitín – Puhoi – Pobřeží stromů Kauri – Kerikeri

Posted on by

Wellington ve znamení kultůry

Když nás trajekt dopravil do Wellingtonu, šli jsme do podpalubí a vyzvedli si auto. Navigaci jsme nastavili na parkoviště za národním muzeem Te Papa, o kterém jsme věděli, že se tam dá auto nechat přes noc. Poprvé od příletu na Nový Zéland jsme si připadali, že jsme ve městě. To vůbec nemyslím špatně vůči Christchurch!

Wellington je moderní město pro lidi. Jeho centrum je plné vysokých skleněných mrakodrapů, historických budov a příjemných míst umění. Středobodem Wellingtonu je ale přístav. Je to síť mol a plovacích chodníků, kde mají lidé a příroda svou zásadní roli. Přes den, ale i v noci je centrum města a přístav plné lidí. Tráví tu volný čas s přáteli na náměstíčkách nebo v hospůdkách a kavárnách, kterými se to tu jen hemží. Na trávníku má partička byznismanů zrovna nějaké školení nebo poradu a shluk lidí, smích a tleskání zase napovídá, že se tam také děje něco zajímavého. Samozřejmě nás to nenechalo klidnými a museli jsme se jít také podívat, co se tam děje, abychom o něco náhodou nepřišli. U takové díry v molu se tam konala otužilecká šou. Skupinka mladíků a mladic tam skákali dírou v molu do moře. Má to asi tradici, protože nad otvorem byl dokonce i skákací můstek pro odvážlivce. Možná vám to nepřijde jako nic zvláštního, ale vězte, že skočit do ledového oceánu když fičí silný vítr a ještě k tomu dobrovolně a bez nátlaku, stojí za potlesk J Okolo hráli pouliční muzikanti, na každém rohu je nějaká hezká socha nebo něco zajímavého. První noc ve Wellingtonu jsme se šli projít do města a šli jsme doslova tam, kam nás nohy vedly.

Narazili jsme na příjemnou pěší třídu, v jejíž středu byla slavná wellingtonská lopatková fontána. Je vysoká asi tři metry a vlastně ji tvoří soustava barevných vykrojených kyblíků, které se od shora plní vodou a různě se přelévají a jednou za čas se naplní ten největší a gravitací se z něho voda vyleje ven do bazénku a pořádně to šplouchne. Až tak, že ten, kdo jde zrovna okolo, je úplně mokrý. Před touhle fontánou prý sedával dlouhé hodiny filmový Frodo z Pána prstenů, herec Elijah Wood, když ve filmových ateliérech ve Weta Digital natáčeli Pána prstenů. Taky nás to tam bavilo J Z pěší zóny jsme odbočili do jedné zastrčené uličky, ze které se ozývala příjemná orientální hudba. Ulička byl vlastně takový dlouhý barevný bazar, ve kterém byly nahňácané stánky se starými knihami, home made šperky a zajímavými suvenýry a hlavně stánky s etnickou kuchyní. Takže jste si mohli dát za pár dolarů tradiční indické jídlo, mexické tapas, syrské knedlíky, vietnamskou polévku pho, plody moře po filipínsku a spoustu dalších dobrot. Uprostřed bazaru bylo malé pódium, na kterém zpíval s kytarou nějaký místní pouliční umělec. Prostě báječný multikulturní zážitek. Ještě jsme chvíli seděli na osvíceném molu a pak už šli na kutě. Zážitků jsme dnes měli až až.

Na to, že jsme nocovali přímo v centru hlavního města, jsme se vyspali báječně. Ráno jsme posnídali na molu spolu s racky a vrabčáky a vydali jsme se do národního muzea Te Papa. Je to obrovská několikapatrová budova, která má ve svých útrobách celou řadu jedinečných exponátů. Vstup je navíc za dobrovolný příspěvek. Muzeum nás tak oslovilo, že jsme tam strávili celý den. Viděli jsme tam největší oliheň, kterou kdy moře vydalo, kostry vyhynulých ptáků moa a harpyje, obrovského orla s rozpětím křídel 5 metrů, kterého se Maorové báli tak, že ho vyvraždili. Co se nejvíc líbilo Vikymu, bylo samostatná expozice věnovaná novozélandským hrdinům druhé světové války. Dominantou výstavy byly jejich sochy v nadživotní velikosti  (asi 4 metrové), které byly vyhotoveny ve filmových ateliérech Weta Cave ve Welligtonu, které je dnes považováno za nejkvalitnější a nejlepší filmové ateliéry světa a vytváří artefakty, předměty, masky, kostýmy a stroje do největších hollywoodských filmů současnosti. Sochy hrdinů byly zformovány v emočně vypjatých situacích a byly naprosto dokonalé v každém detailu. Například jedna socha byl výjev vojáka nad padlým kamarádem při bitvě. Vojákovi stékal pot po obličeji, s očích se mu leskly slzy, pleť měl vysušenou a zjizvenou pobytem na frontě. Padlý kamarád měl zase dokonale vyhotovené krvavé rány a prasklou kost na noze. Sochy bylo možné si prohlédnout zblízka a všechny vypadaly živě – jen se pohnout. Dokonce i chlupy na rukou měly udělané z lidských vlasů jednotlivě aplikovaných do „kůže“.

Z muzea jsme odcházeli těsně před zavíračkou. Večer jsme si zašli na jídlo, ještě se naposled prošli nočním Wellingtonem a odjeli k moři na pláž.

Filmové studio Weta cave

Ráno jsme brzo vstali a už před devátou jsme stáli před filmovými ateliéry Weta cave. Moc jsme se tam těšili. Jsou to ateliéry, kde pracují ti nejlepší umělci světa. Ateliéry založil nějaký týpek (jehož jméno si už nepamatuji) se svou ženou a byla to spíš taková dílnička na vyrábění různých kostýmů. Nic velkého ani komerčního. Dílnu provozovali jen tak pro radost, neživili se tím. Pak se ale seznámil s mladým začínajícím režisérem Peterem Jacksonem, se kterým začal spolupracovat na pár nízkonákladových a amatérských filmech. Tehdy se naučili spolupracovat a vyvinuli obstojné techniky tvorby rekvizit. Pořád to ale nebylo nic, co by ve filmovém světě stálo za řeč. Zlom přišel až v době natáčení Pána prstenů. Weta cave pozvala přední mladé talentované umělce a v jejích ateliérech se vytvořilo v podstatě vše, co je ve filmu vidět. Za zmínku stojí určitě to, že se studiem Weta cave spolupracoval na tvorbě Pána prstenů i český rodák Mirek Smíšek. Ten vytvořil do filmu veškerou keramiku. Weta cave si na této trilogii vybudovala renomé kreativního lídra filmových rekvizit na světě a cena této původní nevýdělečné „dílničky“ se díky tomu vyšplhala do dnešní hodnoty několika miiliard dollarů. Při natáčení Pána prstenů byla také zřízena ještě jedna dílna a to Weta Digital, která se nachází také ve Wellingtonu, ale o pár ulic dál a je to obrovská budova s několika zelenými plátny a hlavně supermoderním zázemím pro postprodukci filmů. Do Weta cave jsme se prostě museli jít podívat. V současné době je Weta dílna rozdělena na dvě části – pro turisty a pro výtvarníky. Do části pro výtvarníky samozřejmě turisté nemohou, aby výtvarníky nevyrušovali a také kvůli obchodnímu tajemství.

Část pro turisty začíná velikým krámkem s pokladnami a projekčním sálem, kde se promítá zdarma krátký film o historii studia. V obchodě si můžete koupit všelijaké předměty a napodobeniny, z filmů, na kterých se Weta podílela. Jsou tam vystaveny také originály masek a předmětů, které si ve filmech zahrály. Ve skleněné skříni bylo třeba brnění krále Rohanu, skřetí přilba, kterou měl na sobě Frodo a Sam, když šli Mordorem k hoře Osudu, celý Frodům kostým včetně hobitích noh nebo maska King Konga. Také tam měli sochu skřeta v životní velikosti a originální sochu Gluma. Bylo vidět, že si ve Weta cave jsou vědomi zájmu turistů a všechny věci tam tudíž byly opravdu hodně drahé, nezdráhala bych se říct, že dokonce předražené. Třeba obyčejné bavlněné tričko s potiskem Weta cave (vyrobené v Číně) stálo necelých 200 dolarů, což je cca 3000 Kč. Zaplatili jsme si i komentovanou prohlídku ateliéry, kterou jsme opravdu nelitovali. Byla to spíš prohlídka muzea než ateliérů, protože v části pro turisty umělci reálně nepracují, ale všechno je naaranžované tak, aby to vypadalo, že si právě jen odběhli od stolečku. Proč ne? Průvodce nám vysvětloval a ukazoval detailní postup, jak se masky, sochy a artefakty do filmů dělají, krok po kroku. Také nám ukazovaly různé artefakty zblízka, takže jsme si je mohli nejenže prozkoumat ze všech stran, ale také vyzkoušet , potěžkat, osahat. Bylo neskutečně zajímavé vidět ten výrobní proces samotný a jak vůbec taková špičková výtvarná dílna funguje. Průvodce nám říkal i různé historky ze zákulisí, třeba jak dostala dílna zakázku na vytvoření kostýmů a rekvizit pro film Avatar. Produkční studio v Hollywoodu prý vypsalo veřejné výběrové řízení na dodavatele masek a artefaktů do filmu a obeslalo všechny možné světové filmové dílny s tím, že zakázku dostane ta, která vytvoří nejlepší zbraň (myslím, že to měl být dokonce luk) pro národ těch modrých tvorů s ocasy. Všechna studia posílala své výtvory a kreativní ředitel jim do Hollywoodu poslal dopis, že by ve Weta cave měli veliký zájem se účastnit výběrového řízení, ale jelikož neznají anatomii té rasy modrých tvorů, nevědí, jestli je zbraň určená k lovu nebo boji a nevědí, v jakém prostředí žijí, nemůže soutěžní prototyp vytvořit. V Hollywoodu udělal dopis takový dojem, že studio Weta dostalo zakázku i bez prototypu zbraně. Nakonec jsme měli takovou živou besedu s výtvarníkem, který se stará o výrobu miniatur ze dřeva, což je vlastně první krok při výrobě jakéhokoliv předmětu do filmu. Pozorovali jsme ho při práci a bavili jsme se s ním o tom, jak se do Weta dostal a jak to tam funguje. Hodina a půl utekla jako voda a najednou bylo po prohlídce. Udělalo to tam na nás veliký dojem. Řekla bych, že klíčem toho obrovského úspěchu Weta cave je dokonalost v každém detailu.  Ať dělají cokoliv, vše dělají tak nejprecizněji, jak jen je to možné a jakoby na tom stála existence dílny.

Zélandia

Protože už bylo po jedné, dali jsme si oběd a vyjeli dál. Posledním místem, které jsme chtěli ve Wellingtonu navštívit, byla unikátní národní přírodní rezervace jménem Zélandia. Je pojmenovaná podle kontinentu Zélandia, který je v současné době z většiny potopen v Tichém oceánu a nad úrovní oceánu je jen malý díl pevniny, který lidstvo nazvalo Novým Zélandem. Zélandia je rozsáhlé území, je to vlastně údolí obklopené kopci porostlými původní buší, obehnané vysokým plotem s ostnatým drátem a zakopaným metr pod zem. To vše, aby se tam nedostali žádní predátoři jako třeba kočky, psy, lasice nebo vačice, kteří by ohrožovali přísně chráněné živočichy žijící v Zélandii. Vede tam několik stezek, na kterých se návštěvním může setkávat s původními novozélandskými tvory, kteří jsou na prahu vyhubení a to vše v jejich přirozeném prostředí. Velkou raritou jsou slípky Takahe, které byli považovány za vymřelí druh do 60. let 20. století, kdy byl jeden jediný pár objeven v národním parku v Milford Sound. Takahe jsou veliké temně modré slepice se sytě červeným masivním zobákem na dlouhých červených nohách. Díky jejich převezení a umělému odchovu v rezervacích, kam nemají přístup jejich predátoři, se podařilo rozmnožit druh natolik, že dnes existuje okolo 100 párů. Snad takahe přežijí. Vědci říkají, že s každým vymřelým druhem se hroutí daný ekosystém. V Zélandii jsme také viděli papoušky Kaka. Sedět v lese a pozorovat zvířata a ptáky, jak si hrají tam, kde se cítí dobře, je úplně něco jiného než je pozorovat, jak se krčí strachy v kleci v zoologické zahradě. Zážitek v Zélandii nás přivedl na myšlenku udělat něco podobného v Čechách s původními zvířaty, které v naší překrásné zemi máme. Viděli jste třeba někdy v lese jezevce? Nebo lišku? A co třeba datel, čáp nebo strakapoud? Těchto tvorů máme plné knížky a známe o nich spoustu pohádek a příběhů, ale budou mít naše děti vůbec ještě šanci je v lese vidět? Rádi bychom také vytvořili nějakou rezervaci s původními druhy živočichů, kde bychom se nemíchali přírodě do řemesla. Tak uvidíme …

Roklinka

Navečer jsme odjeli z Wellingtonu, ukuchtili jsme něco k jídlu a přespali v kempu. Ráno jsme přijeli do Upper Hut, kde se nachází filmová lokace z Pána prstenů, která ztvárnila elfské město Roklinku. Město jako takové bylo vytvořeno digitálně v ateliérech a bylo vsazeno právě do lesů v Upper Hut. I kdyby se tam Pán prstenů nenatáčel, stejně by to tam stálo za návštěvu. Je to rozlehlý starý les s velikými kapradinami, vousatými buky a palmami. Některé stromy jsou tak velké, že jejich středem můžete projít. Po chvíli jsme se stezkou dostali k vodě a podél řeky to už byl kousek k přesné lokaci elfského města. U vchodu je sloup s nápisy v elfštině a s fotkami z natáčení. Je tam taková mini stezička s informačními tabulemi se scénami z Roklinky, na kterých je možné poznat jednotlivé stromy, které si v nejslavnějším filmu všech dob zahráli.  Producenti tam také nechali postavit velikou elfskou bránu podle kopie z filmu jako poděkování všem fanouškům za jejich přízeň. Je to takové miloučké místo.

Taranaki

Další velkou zastávkou byla sopka Taranaki. Leží na západním pobřeží severního ostrova a z Roklinky je to k ní asi 300 kilometrů. Nejeli jsme tam najednou, dělali jsme si různé zastávky na místech, která se nám líbila. Vesměs je to všude stejné – čisté řeky, zelené pralesy, ovečky na pastvinách. Když jsme dorazili na parkoviště pod sopku Taranaki, obloha už byla temně modrá, posetá těžkými bouřkovými mraky. Taranaki má tvar pravidelného kuželu, který lze hodiny a hodiny za jasného počasí obdivovat, dnes se nám ale od poloviny výše schovala do mraků. I tak jsme vyšli směrem k jejímu vrcholu. Stezka vede prudce do kopce a navíc k tomu tzv. Gobliním lesem. Prales, kterým je povrch sopky pokryt, vypadá opravdu jako z pohádky o skřítcích – vysoké staré buky jsou porostlé od shora dolů mechy, lišejníky a dalšími rostlinnými parazity tak, že jenom každou chvíli čekáte, kdy stromy a vše kolem vás opravdu ožije. Už jsme byli nad polovinou cesty a tak jsme zákonitě vstoupili do té mlhy, která okolo sopky byla. Nejenže jsme neviděli ani na metr, ale ve vzduchu to začalo podezřele jiskřit a první blesky na sebe nedaly dlouho čekat. Nenapočítali jsme ani do pěti a přišla průtrž mračen. Otočili jsme se na podpatku a běželi dolů jako o závod. Trvalo asi hodinu, než jsme z toho kopce přiběhli zpátky k autu a za tu dobu jsme byli promočení až na kost. Schovali jsme se spolu s dalšími zatoulanými cestovateli pod přístřešek na parkovišti, a když liják ani po půlhodině neustával (ba zesiloval), přeběhli jsme do auta a ujížděli pryč. Takhle nám dala Taranaki za vyučenou!

Zapomenutá dálnice

A tak jsme vzali nohy na ramena a Zapomenutou dálnicí jsme ujížděli k národnímu parku Tongariro. Stěží byste na světě našli lépe pojmenovanou silnici – Zapomenutá dálnice byla opravdu zapomenutá. Za několik hodin cesty jsme nenarazili ani na živáčka, cestou jsme minuli jen starý hrob jakéhosi průzkumníka a projeli tak trochu bizardním městečkem Whangamomona. Tohle místo se v roce 1989 po reformě krajů na Zélandu jak se lidově říká šprajclo a vyhlásilo se za samostatný stát. Mají tu dokonce své vlastní razítko, které vám ochotně v jediné místní hospodě vpálí do pasu, ale vesměs je na tenhle počin nahlíženo jako na úsměvnou recesi. Jinak tu ale žije okolo 50 obyvatel a vypadá to tu , jako kdyby se tu zmrazil čas v době před objevením elektřiny. Do vedlejší vesnice (vzdálené 200 kilometrů) jsme pokračovali po naší Zapomenuté dálnici plné hrbolů, místy štěrkové, místy písčité, místy blátivé.

Národní park Tongariro a naše výprava do Mordoru se vším všudy

Nejdříve jsme ze Zapomenuté dálnice dorazili do městečka Whakapapa. Tohle městečko se nachází uprostřed národního parku Tongariro. Tongariro patří mezi jedno z nejnavštěvovanějších míst na Novém Zélandu a to ze dvou hlavních důvodů: přímo v jeho srdci leží Hora Osudu z Pána prstenů, která se občanským jménem jmenuje Mt. Ngaurue. Ano, přesně tady Frodo ničil Prsten v závěrečném dílu filmové trilogie. Druhým důvodem je fakt, že 20-ti kilometrový pochod zvaný Tongariro Alpine Crossing, který vede přes tři vrcholy aktivních sopek v parku (z nichž jedna je právě i Mt Ngaurue), se prapravidelně umisťuje v čele žebříčků nejkrásnějších jednodenních treků světa a tudíž jej žádný dobrodruh nemůže vynechat. Tak jsme se tedy ocitli ve městečku Whakapapa, které je vstupní branou a centrem národního parku.

Přijeli jsme okolo osmé ráno a hned zamířili do místního infocentra, kde jsme si řádně prostudovali mapu oblasti a probudili ze spaní místního průvodce. S trekem je to trochu složitější. Začátek treku Tongariro se nachází na asi 50 km od městečka, vede 20 km přes vrcholy sopek a končí na jiném místě, než je start. Na startu i cíli se sice nacházejí malá parkoviště, ale ta jsou většinou už v sedm ráno plná a velice často vám tam auto vykradou (což by pro nás nebylo úplně příjemné vzhledem k tomu, že s sebou v autě vozíme všechen náš majetek z dvouletého života na Zélandu). Na start se můžete nechat odvést miniautobusem z městečka, ale je to za prvé docela drahé (záleží na dopravci, ale většinou je to za 75 dolarů za osobu) a také hned obsazené. Průvodce v infocentru, který se mezitím probudil, nás varoval, abychom Tongariro dnes nešli, protože má přijít doslova apokalypsa – bouře a přívalové deště přímo do sopečné oblasti, kterou se prochází. Bohužel jsme nemohli čekat do zítřka a Tongariro jsme si prostě projít museli. Protože jsme trochu magoři a taky proto, že byli všechny autobusy plné, rozhodli jsme se zdolat Mordor (navzdory děsivé předpovědi a varování) následující taktikou:

Auto jsme nechali na neplaceném bezpečném parkovišti hned u infocentra, kde byli všude kamery a těžší drahé věci jako notebooky atd jsme si nechali za 3 dolary v zamčené skříňce v infocentru. Nazuli jsme pohory, vzali vodu, svačinu a foťák a okolo půl desáté jsme se vydali na pochod. Jelikož jsme ale vycházeli odjinud, museli jsme jít nejdříve trekem, který se po deseti kilometrech na Tongariro napojí. Už si nepamatuji, jak se trek jmenoval, ale byla to hezká procházka travnatou rovinou. Když jsme se napojili na trek Tongariro (v místě asi 3 kilometry před jeho cílem – a vydali jsme se směrem ke startu), krajina se začala postupně měnit. Travnatou rovinu vystřídali skaliska s mechem a občasnými trsy vysoké trávy. Od tohoto úseku jsme šli už jenom do kopce. A taky tu začalo pršet. Ne úplně jako z konve, ale spíš hustě mrholilo. Po pár kilometrech se krajina začala zase měnit. Tráva úplně ustoupila, mech zmizel a my se ocitli v sopečném alpském terénu – byli jsme uprostřed vysokých sopek, ze kterých se jako řeky linuly ztvrdlé proudy černé lávy. Nikde ani stopy po něčem živém. Jenom kameny a sirná jezírka. To už jsme vstupovali do mlhy a taky začalo pořádně hřmít a blýskat se. Tongariro trek je nejrušnějším pochodem na Novém Zélandu. Většinou se musíte tlačit a vyhýbat ostatním turistům. My jsme ale kvůli špatnému počasí potkali za celou cestu jen jeden postarší pár, který se na pochod ten den vydal. Musím přiznat, že jsme se trochu báli. Přece jenom jste v alpském terénu, kde jsou pravidelné sesuvy půdy nebo kamení, daleko od civilizace, bez signálu, a bez možnosti se kamkoli schovat. Nicméně jsme šli dál. Lépe řečeno – šplhali jsme dál. Teď už jsme ušli dalších 8 kilometrů a ocitli se na planině mezi dvěma sopkami – Mt Ngauroe a Mt Tongariro. Musím dodat, že všechny tři sopky jsou klasifikovány jako aktivní – poslední sopečná erupce se udála před 15 lety. Nuže, kráčeli jsme si to sopečnou planinou a mlha nám místy odkrývala fascinující vrcholy sopek, kolem kterých jsme procházeli. Sopečné komíny mají většinou rudou barvu kvůli vysokému obsahu železa. Krajina sama o sobě je naprosto výjimečná a nádherná. Popsala bych to jako drsnou krásu. Všude, kam jen oko dohlédne, jsou jen kameny, poskládané do fantastických kreací. Po planině následovala naše poslední fáze výstupu – lezení po téměř kolmé stěně sopky na její vrchol. V tuhle chvíli už byla mlha rozfoukaná silným větrem a lilo jako z konve. Pro snazší výstup jsou ve skále ukotveny řetězy, ale ty se nám pod rukama klouzali, jak byli mokré, a stejně tak i skála a kameny, po kterých jsme stoupali nahoru. Po půl hodině jsme konečně stanuli na vrcholu sopky. Byla tam jen uzoučká štěrková přírodní stezička, která vedla kolem jícnu sopky. V momentě, kdy jsme se ocitli na téhle stezičce, na hraně aktivní sopky a na nejvyšším bodě v okolí, přišla náhle obrovská bouře a krupobití. Bylo to neskutečně epické a divoké. Stáli jsme tam nahoře, na kraji Hory Osudu, která má jícen rudý jako krev a dívali se po okolí. Pod námi byla čarokrásná Smaragdová jezera, která mají sytou tyrkysovou barvu a magicky kontrastují s okolní šedou kamenitou krajinou. Kolem nás burácely hromy a blesky a tam nahoře to vypadalo, jako konec světa. Během mrknutí oka začali padat kroupy a všechno okolo bylo bílé. Rychle jsme udělali pár fotek a video a pak už jsme museli seběhnout kousek dolů na širší místo. Bylo jednoduché při každém poryvu větru ztratit balanc a z úzké stezky spadnout dolů. Nikde po treku není zábradlí, každý na sebe musí dávat pozor sám. Do této chvíle jsme ušli 20 kilometrů a stejnou cestou jsme se museli i vrátit k autu, takže nás čekala ještě cesta zpátky. Rychle jsme seběhli strmou skálu až k sopečné planině, ale zjistili jsme menší problém a to, že se planina, po které jsme před chvílí šli, změnila díky bleskovým záplavám v jedno obrovské jezero. Co se dalo dělat – prošli jsme středem toho jezera a upalovali ze sopky dolů a utekli z pod bouřkového mračna. Sestup dolů nám netrval tak dlouho, ale museli jsme dávat pozor na sesuté balvany. Za chvíli jsme byli sice mokří až na kost, ale už na nás víc nepršelo. Pořád jsme ale za zády slyšeli hněv Hory Osudu. Po chvíli jsme došli k začátku treku, který vedl do městečka. To už v podstatě svítilo slunce, takže jsme postupně schli. K autu jsme dorazili po šesté večer. Převlékli jsme se, udělali si večeři a odjeli pryč, abychom si našli místo k přespání. Dnešní den byl výjimečný. Další ze dnů, kdy všemi smysly vnímáte to, že jste opravdu naživu.

Vroucí Taupo  

Naší další zastávkou bylo jezero Taupo a jeho okolí. Říká se tomu tady Sopečné srdce Severního ostrova a už z dálky pochopíte proč. Jezero Taupo je největším jezerem Nového Zélandu a je to v podstatě kráter po vybuchlé sopce zalitý vodou. Sopka Taupo byla prý největší sopka, která kdy na světě existovala a explodovala před tisíci lety. Už když jsme se blížili k jezeru, viděli jsme, v jak výjimečné oblasti jsme. Projížděli jsme kolem řek, ze kterých se kouřilo. Sopečné srdce totiž leží na místě aktivní podzemní sopečné činnosti. Mnoho řek, potoků a jezer je ohříváno a vytváří tak dokonalé přírodní lázně. A nejenom voda je tu ohřívaná, ale i samotná zem. Často se nám stalo, že jsme byli v parku nebo lese a nejednou jsme narazili na díru v zemi, ze které stoupal horký dým jako z dračích nozder. V městečku Taupo, které je postavené na jižním břehu jezera, jsme si našli horký potok, který se vlévá do místní neskutečně modré a křišťálově čisté řeky Waikato a přímo u ústí jsou jakési minilázně s vodopádem, kde si můžete dopřát zdarma horkou přírodní koupel. Jmenuje se to tam Spa Park.  Nemohli jsme si to nechat ujít a tak jsme se převlékli do plavek, vzali ručníky a utíkali si užít horké prameny. Voda ve vodopádu byla hodně teplá – až horká, ale o kousek dál v takové tůni byla teplota velice příjemná – asi 35°C. Viky moc horkou vodu nemusí a tak se přesunul víc k ústí horkého potoku do ledové řeky a našel tak místo s teplotou, která mu vyhovovala nejvíc. Navzdory tomu, že tam bylo docela dost lidí (asi tak 8) to tam bylo opravdu čisté a velice příjemné. Všichni jsme si povídali a díky samočistící síle přírody jsme si dopřávali takový hygienický standart, který mají málokteré umělé lázně. Náladu nám trochu zkazili dva francouzští mladíci, kteří se myli v té krásné čisté řece. Normálně tam měli mýdla a šampony, kterými se namydlili a pak se šli do řeky opláchnout, takže za nimi všude na hladině zůstala bílá špinavá pěna. Bohužel někteří cestovatelé se chovají jako čuňátka a litují dát dolar za veřejnou sprchu a pak na to ti ostatní doplácení, protože mají místní obyvatelé za čuňátka všechny cestovatele.

Po koupeli jsme se vydali na procházku k peřejím Huka (Huka Falls). Je to místo, kde ta krásná čistá a nutno říct asi 50 metrů široká řeka protéká asi 5 metrů širokou skalní soutěskou a vytváří tak neskutečnou podívanou. Huka v maorštině znamená pěna. Řeka ve skalní soutěsce se musí najednou smrsknout na desetinu své šířky, aby jí prošla, a to zákonitě vede k více než deseti násobné rychlosti, se kterou voda soutěsku zdolá. Výsledkem je neskutečně dravý vodopád bílé pěny, který se vám řítí přímo pod nohama, protože přesně nad touhle podívanou je most.

A taky jsme se byli podívat na geotermální elektrárnu ve Wairakei.

V Taupu je toho k vidění tolik, že byste tam mohli strávit měsíc a stejně byste neviděli všechny divy přírody, které se tam nacházejí. Na každém kroku tu jsou geotermální parky, které nabízejí neskutečnou přírodní podívanou na aktivní sopečnou činnost. My jsme se do některého z parků chtěli podívat a tak jsme si vybrali jeden, který se jmenuje Orakei Korako a nachází se v lesích na sever od Taupa. Tento geotermální park je veliký a dostanete se k němu přes jezero.  My jsme si ho vybrali z několika důvodů – není tak navštěvovaný (lidově řečeno profláklý) jako ostatní parky a tudíž tam není tolik turistů. Také se v něm nachází největší pole aktivních gejzírů ze všech parků na Zélandu a zlatým hřebem Orakei Korako je posvátná obrovská jeskyně, na jejímž dně je ukryté jezero s vroucí vodou. Spolu s podobnou jeskyní v Itálii je tato jednou ze dvou jeskyní na světě, která má vřídlo. Nejdříve jsme se vylodili z člunu a pak se vydali objevovat geotermálních divů. Hned u jezera je veliká skalní stěna, ze které stékají dolů praménky na minerály bohaté vody z okolních vřídel. Každý pramének má jiné vlastnosti (jako teplotu nebo kyselost či zásaditost) a tak na každém místě rostou jiné – hlavně jinak barevné – kolonie bakterií. Celá oblast právě díky tomuto jevu hraje všemi barvami. Vypadá to jako takový jeden velký zábavní graffiti park přírody. Nejčastější barvou je tu bílá díky vysokému obsahu vápníku ve vodě a taky oranžová až rudá díky železu. Vydali jsme se stezkou, která nás vzala na nejvyšší bod v okolí, takže jsme tu krásu viděli téměř z ptačí perspektivy. Prošli jsme polem gejzírů, zastavovali se u bazénků s vroucí vodou, nahlédli do posvátné jeskyně nebo jsme se podivovali nad jezery s vroucím bahnem, kterých tu je také požehnaně. Orakei Korako můžeme jen doporučit. Všechno, co můžete v sopečném srdci ostrova vidět, je tu koncentrováno na jednom místě.

Protože už byl zase téměř večer (čas při cestování utíká mnohokrát rychleji než v práci), stavili jsme se jen u největšího jezera s vroucím bahnem na Zélandu.

Protože jsme na druhý den dopoledne museli být v městě Rotorua, neviděli jsme zdaleka vše, co je okolo Taupa vidět dá. Mezi Taupem a Rotoruou můžete navštívit třeba zmizelou maorskou vesnici, která se nacházela u tzv. Růžových teras, které byli pohřbeny spolu s vesnicí při erupci místní sopky Tarawera v 19. století. Jak říkám, žije to tu. Také se kousek od Rotorua dá navštívit park zvaný Měsíční údolí (Craters of the moon)  a nebo Brána do pekla (Hell´s gate).  Oba jsou geotermální parky. Tato oblast byla osídlena Maory v 15. století jako první a proto je to tou centrum maorské kultury Nového Zélandu. Pokud chcete, můžete navštívit spousty „tradičních“ maorských vesnic, kde vám zatancují, uvaří vám hangi – to je jídlo, které se vaří přímo ve vroucí vodě v přírodním vřídlu, a taky vám něco o maorské kultuře poví. Určitě je hezké nějakou takovou vesnici navštívit. Nicméně je potřeba brát tato místa s velkou rezervou. Jsou to více méně takové turistické atrakce, které mají za cíl vás co nejvíc zabavit a ohromit. Lidé z mé maorské vesnice v Koukouraratě tahle místa iritovala a považovaly je za nedůstojné cirkusy, které mají s tradičními maorskými zvyky jen málo společného. Toť jeden i druhý názor.

Rotoroa zahalená v oblaku dýmu

My jsme spěchali do Rotorua kvůli schůzce, kterou jsme tam měli domluvenou. Chtěla nás poznat Linda, sestra mé bývalé nadřízené Denise z Environment Canterbury, kde jsem pracovala. Žije kousek za Rotorua a tak jsme si s ní naplánovali schůzku ve městě. Dohodli jsme se přes telefon kde, a kdy budeme a taky jak vypadáme, abychom se vůbec poznali, protože jsme se nikdy neviděli. Dorazili jsme na smluvené místo a začali vyhlížet paní s blonďatými krátkými vlasy. Pak jsme si všimli, že jedna taková paní tam sedí na zídce a prohlíží si nás právě tak, jak jsme si my prohlíželi jí. Hurá!!! Byla to Linda. Zavedla nás do milé kavárny na promenádě a povídali jsme, až jsme zjistili kolik je to zase hodin. Linda nám dala spousty užitečných rad místňáka co se dá v okolí vidět a kde jsou dobrá místa na přespání. A nejenom to. Určitě jste zažili ten pocit, kdy někoho potkáte poprvé a hned máte pocit, že se znáte už dlouho, že si rozumíte? Přesně tohle jsme zažili s Lindou. Bylo to moc příjemné, výjimečné setkání. A navíc – Denise pro mě hodně znamená a tím, že jsem mohla strávit pár hodin před opuštěním života na Novém Zélandu s její sestrou (která je jí nesmírně podobná), bylo pro něco jako opravdové sbohem…

V Rotorua jsme se zašli podívat do místního Parlamentního parku (Parliament Park), kde je krásná budova muzea (které bylo bohužel poničené kvůli zemětřesení v Kaikouře v roce 2016 a tudíž zavřené), hřiště na pétanque, kriket, spousta trávníků a zahrad. Pak jsme se vydali na místo, o kterém se průvodci nezmiňují a přesto je to to nejlepší, co jsme v Rotorua zažili. Jedná se o veliký veřejný park v centru města. V jeho středu bylo obrovské jezero plné vroucí vody, ze kterého se kouřilo jako o závod. Dokonce jste to jezero mohli obejít kolem dokola a v jednom místě si udělat díky dlouhé lávce i výlet do jeho středu. Musíme říct, že nám tam trochu teplo bylo. V parku je asi tak každých 5 metrů díra, ze které tryská vroucí voda, vroucí bahno nebo pára. Je to opravdu podívaná, která stojí zato. Sice tam nejsou žádné gejzíry, ale právě ta normálnost tohoto nenormální místa je jedinečného. Přestavte si to: jdete parkem, ze kterého se kouří a nikdo se nad tím ani nepozastaví, protože to tady tak prostě je. V parku jsou všude lavičky a místa s plynovými grily k použití zdarma, hřiště, toalety a pak ještě jedna super věc a to lázně na nohy s horkou vodou. Lidé tam sedí s nohama ve vodě, povídají, smějí se a užívají si.

Konečně v Hobitíně

Z Rotorua jsme se rozjeli horami a lesy na místo, na které jsme se těšili ještě předtím, než jsme na Zéland vůc přijeli. Nachází se u vesničky Matamata a jmenuje se Hobitín. Je to kouzelné místo v údolí mezi loukami, kde štáb Petera Jacksona, tehdy ještě neúspěšného režiséra béčkových hororů, od roku 2009 stavěl různé hobití domečky jako kulisy pro filmovou trilogii Pána prstenů. Tak jako Pán prstenů změnil život Peterovi a proslavil ho jako jednoho z nejlepších režisérů všech dob (Peter Jackson dostal dokonce za Pána prstenů od britské královny Alžběty II. titul Sir), tak změnil i tohle malé údolíčko s původní farmou na atrakci světového formátu s tisíci návštěvníky denně nehledě na počasí. K pokladnám jsme přijeli brzo ráno – už před osmou, takže se nám ještě podařilo zaparkovat. Došli jsme si na toaletu a seděli na lavičce ve vstupním areálu, kde je všechno vystavěno a vyzdobeno v hobitím duchu. Ve vstupním areálu jsou pouze lavičky, kasy, toalety a obchod se suvenýry. Musíte si koupit vstupenku (za 80 dolarů = 1 400 Kč na osobu) a počkat na autobus, který vás vezme do Hobitína. Areál vesničky je oplocen a bedlivě střežen, takže se tam jinak než tím autobusem prostě nedostanete. Hned, jak se otevřeli pokladny, tak jsme šli koupit lístky. První volná místa měli až na druhou odpoledne! Jenom podotknu, že autobusy do areálu vesničky byly takové ty velké pro 60 lidí a odjížděli každých 10 minut úplně plné turistů. Naštěstí se uvolnila dvě místa na první ranní výpravu o půl deváté ráno, takže jsme jen vzali foťáky, zamkli auto a naskočili na autobus. Ten byl poloprázdný, protože jim nepřijela nějaká objednaná výprava čínských turistů a tak jsme měli ten luxus, že jsme si Hobitín užili s minimem ostatních lidí. Cesta autobusem trvala asi čtvrt hodiny. Cestou nám pouštěli různé fotky, jak to tam vypadalo před tím, než se tam začalo točit a budovat. Také nám řidička autobusu vyprávěla různé historky z natáčení, takže nám cesta rychle utekla. Z autobusu jsme vystoupili u dřevěného plotu do Hobitína. Naše mini skupinka dostala svého průvodce, který s námi vesničku procházel o domečku k domečku a povídal nám natáčení, jak musel štáb pracovat s perspektivou a s různými herci, aby všechno vypadalo ve filmu reálně. Například kvůli rozdílné velikosti Gandalfa a hobitů je ve vesničce spousta nor různých velikostí. V Hobitíně je dnes například stálý tým zahradníků a údržbářů, kteří mají za úkol starat se o Hobitín tak, aby byl fantastický v každém detailu. Každý ze čtyřiceti domečků má svou zahrádku, kde jsou vždy živé kvetoucí květiny, bylinky, zelenina. Všude jsou stromy, keře, ploty i šňůry na prádlo přesně tak, jak jsou popsány v Tolkienových knížkách. Ta orientace na detail a perfekcionismus je neskutečná!

Na konci asi dvouhodinové procházky s průvodcem jsme měli čas na to, sami si Hobitín projít a prošmejdit. Zlatým hřebem prohlídky byla hospoda U Zeleného Draka (Green Dragon Inn), ve které jsme si dali jídlo a taky jsme ochutnali jedinečné hobitínské pivo, které se tu vyrábí a prodává. I hospoda byla zařízena stylově do nejmenšího detailu, takže jsme jen čekali, kdy se rozrazí dveře a dovnitř vběhne Pipin a Smíšek. Po jídle jsme si dali ještě čaj a kávu a relaxovali a procházeli se po tom dokonalém místě. Pak už nás náš průvodce probudil ze snu a dovedl nás k autobusu, který nás zavezl zpět k pokladnám a obchodu se suvenýry.

 

Severní výběžek Severního ostrova – konec našeho velkého novozélandského snění

Z Hobitína jsme odjížděli něco po poledni. Parkoviště bylo už absolutně plné a každou chvíli odjížděli zoufalí návštěvníci, kteří nenašli místo k zaparkování. Odjeli jsme právě včas. Ještě ten den jsme si projeli poloostrov Coromandel. Je to hned nad Matamatou a určitě se jej vyplatí navštívit. Je to hornatý a lesnatý poloostrov se spoustou pláží. Nejprofláklejší pláží je pláž Hot Water beach, kde jsou podzemní horké prameny, které oteplují mořskou vodu. Musíte si ale poctivě vykopat svůj bazének, jinak to nefunguje. My jsme si bazének nekopali, protože jsme už byli ze všech horkých pramenů okolo Rotorua tak vykoupaní, že už se nám louhovat nechtělo a tak jsme si pořádně zaskotačili v divokých vlnách v moři.

Večer jsme přenocovali v kempu v Kaiaua. Je tam krásná pláž a na pláži veliká socha ptáčka ústřičníka černého, který je symbolem oblasti. Druhý den jsme si venku pod keři rozbalili židličky, stůl a deku a strávili jsme celý den lenošením.

Na druhý den jsme se sbalili, projeli Aucklendem a podél východního pobřeží s mangrovovými háji jsme se vydali do vele významného městečka Puhoi.

Malé město velkého významu – Puhoi

Z Puhoi do Aucklandu jsou to asi dvě hodinky cesty. Málo kdo se do Puhoi podívá a přesto to je městečko, které má pro Čechy největší historický význam ze všech míst, které na Zélandu jsou.

Všechno to začalo roku 1863 aneb malá exkurze do historie

Všechno to začalo Martinem Krippnerem, který se narodil roku 1817 jednomu kováři v Mantově v Čechách. Později vstoupil do armády a osud tomu chtěl, aby se ve Frankfurtu setkal s Emily, Angličankou, jejíž bratr Pynton žil na Novém Zélandu, na místě dnešního Aucklandu. Martin se s Emily oženil a přestěhoval se roku 1860 na Nový Zéland. Od britské koruny získal oprávnění založit na Novém Zélandu českou kolonii. Každému, kdo se rozhodl na Zéland přesídlit, slíbila koruna asi 160 000 m2 půdy. Roku 1863 vyplula na Nový Zéland první loď s 84 českými obyvateli ze Stodu u Plzně. Všichni to byli Češi hovořící německým dialektem. Mezi rodinami byli například Venclíkovi, Pankrácovi nebo Šiškovi. Tyto rodiny odešli z relativně bohaté a vyvinuté země do neznáma na druhý konec světa…

Jen, co loď přijela k dnešnímu Aucklandu, čekalo na nové imigranty hořké překvapení. Každý nový obyvatel sice dostal obrovský kus půdy, ale byla to půda v neprostupné novozélandské džungli. Žádná políčka, žádné úhledné lány. Češi najednou pochopili, v jak beznadějné situaci se ocitli. Nevěděli, co mají jíst, protože všechny rostliny byli jiné než ty, které znali z domova, svá semena neměli kam zaset, neměli ani kde si postavit střechu nad hlavou. V této bezútěšné situaci se stalo něco, co nikdo nečekal. Normálně nedůvěřiví a nepřátelští Maorové, kteří obyčejně zaháněli všechny, kdo se pokusili vkročit na území jejich země, české imigranty vzaly proti proudu řeky a dovedly je až na místo, kde mohly přežít. A to místo je dnešní Puhoi. Maoři jim po několik dalších let nosili jídlo, učili je, jaké rostliny mohou jíst anebo je jinak využívat. Češi dlouhodobě upevňovali dobré vztahy s Maory a vždy s nimi žili v přátelském soužití. Místní obyvatelé se po pár letech postavili na vlastní nohy a začalo se jim dařit v zemědělství a chovu ovcí. Dodnes je tu sýrová farma, jejíž sýry jsou vyhlášené po celém Zélandu. Ve vesnici nechali vděční obyvatelé postavit maorskému náčelníku a Maorům, kteří si je pomyslně vzali pod ochranu, velký pomník jako výraz díků. Pak bylo ještě několik vln české imigrace.

Návštěva pokračuje aneb po stopách předků

Navštívili jsme místní hospodu, kde čepují Plzeň a taky hřbitov. V jeho starší části byly pomníky z prvních let české imigrace, tedy konce 19. století. Ač jsou staré, jsou hezky udržované a nápisy perfektně čitelné. Naší další zastávkou byl místní katolický kostelík Sv. Petra a Pavla, který je sice maličký, ale zato krásný a malebný. Místní obyvatelé do něho nechali zhotovit oltář, který je přesnou replikou oltáře z kostela v Lidicích, který byl později zničen při vypálení Lidic nacisty. Takže jedinou repliku mají na Novém Zélandu a my ji viděli.

Hodně času jsme strávili v místní malém muzeu. Místní jsou na svůj český původ nesmírně hrdí a tak paní, co v muzeu prodávala lístky, hned pookřála, když jsme jí pověděli, že jsme z Čech. Nicméně tu už moc lidí česky neumí. Většinou jen starší generace, mládež mluví už jen anglicky. Stále tu ale žijí třeba Shishkovi. Muzeum v Puhoi je maličkaté, je jsou to jen dvě místnosti, ale za to je nabité cennými informacemi o historii Čechů na Novém Zélandu, které nikde na internetu nenajdete. Muzeum bylo plné dobových nástrojů a předmětů, krojů a oděvů a fotografií. Všechno jsme si ofotili. Kdybyste měli zájem o materiály, které jsme pořídili, tak nám napište, rádi se o ně podělíme. Puhoi je jedna ze dvou vesnic na Novém Zélandu, které byly osídleny jedním etnikem. Tou druhou vesnicí je Akaroa na Jižním ostrově.

V muzeu i vesnici jsme strávili spoustu času. Vychutnali jsme si kávu v místní kavárně, nakoupili puhoiské sýry, popovídali snad se všemi místními. O Puhoi se moc průvodců nezmiňuje, přesto je to místo, které je obrovská škoda minout.

Následující dny plné lenošení a koupání se v moři

Z Puhoi jsme se vydali dál na sever podél pobřeží. Sever severního ostrova se jmenuje Northland (doslova Severákov po česku) a je to ráj pro lenošení na místních fantastických plážích. Místní klima je subtropické, takže je tu krásně teplo. Severákov je relativně úzký výběžek pevniny a je lemován dlouhými bílými plážemi s červeně rozkvetlými vánočními stromy a azalkami. Navíc je tu mnoho míst, kde se dá kempovat zdarma – což každého dobrodruha potěší. Strávili jsme tu necelý týden a pořád jsme měli co dělat. Při kempování jsme poznali spoustu nových lidí, povídali si s nimi na plážích do noci, snídali při východu slunce nad mořem.

Setkání s Pánem lesa

Pomalu jsme se přesouvali, až jsme, s malou zastávkou v přímořském městečku Whangarei, dojeli na tzv. Pobřeží stromů Kauri, kde jsme se na celý den zastavili. Stromy Kauri jsou obdivuhodná stvoření, která dnes koncentrovaně žijí hlavně v lese Waipoua. Jsou to největší stromy Tichomoří, takové místní sekvoje. Kdysi jich byl Severní ostrov plný, ale dnes jich žije jen pár stovek. V první vlně je likvidovali Maorové, když vypalovali hromadně lesy a lovili tak ptáka Moa. V druhé vlně je téměř vyhubili Evropané, kdy je káceli a jejich extrémně kvalitní dřevo se stalo velice žádaným artiklem no a dnes je to houba. Stromy Kauri mají status jakéhosi národního pokladu a každý strom je tak chráněný zákonem. Kvůli houbové nemoci se musí do lesa Waipoua vstupovat jen vstupní branou, kde jsou instalované takové dezinfekční pásy. Spóry kauriové houby se přenášejí hlavně na podrážkách bot a tak každý, kdo chce les navštívit, musí boty pořádně vydezinfikovat.

V kauriovém lese jsme se setkali s mnoha impozantními stromy. Kauri rostou hodně pomalu a žijí dlouho. Pokud máte štěstí, můžete dokonce najít i kaurikopál neboli zkamenělou pryskyřici. Každý strom je obrovským a udivujícím světem s vlastním ekosystémem. Na dospělých stromech rostou další stromy jako třeba veliké buky nebo stromové kapradí, které jsou sami o sobě obrovské. Z každé větve se dolů linou stonky lián a visí trsy všemožných druhů kapradí. Lesem vede stezka, která nás vzala k těm nejzajímavějším stromům. Místy byla stezka vyvýšená i metr nad zem, aby se zamezilo poškození kořenového systému stromů. Kauri mají totiž velice citlivé kořeny, které jsou povrchové. Kořeny spolu navzájem komunikují a také se jimi vyživují. Po stezce jsme došli třeba ke čtyřem obrovským stromům nazvaným Čtyři sestry, které rostli hned vedle sebe. Když píšu obrovským, myslím tím asi 30 metrů vysokým stromům, které jsme dohromady obešli asi za minutu.

Strom, ze kterého jsme si doslova sedli na zadek, se nachází hned za rohem a jmenuje se Te Matua Ngahere neboli Otec lesa. Je starý okolo 2 000 až 3 000 let! Je vysoký okolo 30 metrů a obvod jeho kmene u země je 16 metrů. Stáli jsme pod ním v dostatečné vzdálenosti, abychom ho mohli obdivovat v celé jeho kráse, a musím vám říct, že jsem ještě nikdy předtím tak zřetelně necítila, že stromy mají duši. Otec lesa není jen hromada dřeva, je to prastará bytost, která žije téměř tři tisíce let. Pod jeho větvemi se poklidně procházeli ptáci Moa, v jeho kmeni a koruně měli domov ptáci, kteří už na světě neexistují, protože jsme je my lidé vyhubili.  Ač není nejvyšším Kauri stromem v lese, je nejmohutnější. Jeho koruna je stále domovem pro tisíce ptáků a rostlin (z toho přes 50 druhů stromů), kteří žijí s Otcem v harmonii. Každý z návštěvníků, který sem přišel, si jen sedl na lavičku a půl hodiny seděl a mlčky na něj koukal.

Prvenství nejvyššího stromu Kauri na Zélandu ale drží jiný krasavec, který má jméno Tane Mahuta neboli Pán lesa. Jeho stáří se odhaduje také na zhruba 2 000 let. Je vysoký okolo 52 metrů a průměr jeho kmene u země je 14 metrů.

Kéž mají všechny stromy kauri dlouhý život a dobré výhledy do budoucnosti!

Dračí vejce na pláži a Kerikeri

Z Kauriového pobřeží, jak se tato oblast jmenuje, jsme se přesunuli do maličké vesničky Koutu. Ve vesničce toho k vidění moc není, ale když vyjedete kousek dál, tak narazíte na krásnou pláž, kde jsou při odlivu odhalené kameny, ve tvaru koule. Já vím, jedno takové místo už jsme viděli na Jižním ostrově v Moeraki – ale tohle je o dost lepší. Skoro nikdo o Koutu neví, a tudíž tam nenarazíte ani na živáčka, natož na davy asijských turistů, co vás mlátí selfie tyčemi. Balvanů jsou na pláži doslova hromady a to po dlouhý úsek. Nechápeme, jak je to možné, ale všechny mají tvary více či méně dokonalých koulí nebo … dračích vajec? Pozůstatky Atlantidy? Vysílače mimozemšťanů? Ať je to tak či onak, milovníci konspiračních teorií by si tu zcela jistě přišli na své!

V Koutu na pláži jsme strávili nádherný západ slunce a dali si tam večeři, přespali u moře a druhý den dojeli do městečka Kerikeri. V místní prádelně jsme nechali vyprat vše, co jsme nechávali novým majitelům auta přímo s autem, auto jsme vypucovali, protože jsme ho ten den večer prodávali v Aucklandu. Mezitím jsme si zašli na kávu do místní kavárničky a podívali se po městě.

No a po obědě jsme vyjeli po východním pobřeží do Aucklandu,kde jsme ještě naposledy přespali, prošli se po městě a v noci po téměř dvouleté cestě opustili Nový Zéland.

Místo, kde jsme strávili nejkrásnější chvíle našeho života a také místo, kde jsme zanechali naše srdce.