Skryté drahokamy Nového Zélandu aneb Lewisův Průsmyk – Hanmer Springs – Reefton – Westport – Karamea

Na úvod bych vás, milí čtenáři, chtěla upozornit, že jsme oblast, o které je následující článek, navštěvovali na několikrát v průběhu pár měsíců. Dohromady jsem to sepsala proto, že bych vás asi unudila k smrti, kdybych to rozepisovala všechno zvlášť a v jednom celku to podle mě dává větší smysl. Takže se prosím pohodlně usaďte, vyjíždíme na cestu do divočiny!

Cesta Lewisovým průsmykem přes Hanmer Springs

Hanmer Springs už znáte. Byli jsme tam před rokem v horkých pramenech. Toto lázeňské středisko se nachází na odbočce hlavní silnice, která vede Jižním ostrovem z jihu na sever. Úsek, který vede zhruba z úrovně Hanmer Springs nahoru, vede údolím Lewisova průsmyku (Lewis Pass). Lewisův průsmyk je národní rezervací a stejně jako zbylé 2 horské průsmyky Jižními Alpami (Arthurův a Haastův) je pojmenován po výzkumníkovi, který jej zakreslil a popsal.

V Hanmer Springs jsme byli už poněkolikáté. Tentokrát jsme s sebou měli naše spolubydlící Dana a Péťu a vydali jsme se na pochod ke Psím vodopádům (Dog Falls) a na vystoupali jsme na krásnou horu Mt Isobel. Zpočátku jsme za nic na světě nemohli přejít bludný kořen, a tak jsme se několikrát vraceli sem a tam, než jsme našli správnou lesní pěšinu. Ani nám tohle zdržení nevadilo, protože v lese byla spousta muchomůrek a dalších barevných houbiček a navíc jsme si pořád povídali a smáli se. Cesta vedla jako obvykle buší, klečemi a v konečném úseku už jen travinami na otevřeném prostranství obklopeném horskými masivy. Hodně tam foukalo, ale na dobré náladě nám to neubralo. Cestou dolů jsme se pádili chvíli po dvou, chvíli po zadku.  Nicméně důležité je, že jsme nepřišli k žádné úhoně a za pár hodin jsme už svačili u aut. Auta jsme nechali na takovém malém plácku v lese, kde se to ptáčky a houbami jenom hemžilo. Ani se nám odtamtud nechtělo. Jelikož se už zase pomaličku smrákalo, museli jsme vyjet dál. Plánovali jsme přenocovat na tábořišti o několik desítek kilometrů dál, na Deer Valley neboli v Jelením údolí. Je to přímo v srdci Lewisova průsmyku, odbočuje se z hlavní silnice. Když jsme tam dorazili, byla už tma jako v pytli. Jenom jsme udělali nezbytnou hygienu a zařízli to.

Jak jsme nedošli na Mt Owen a ani na horu Východu Slunce (Sunrise Peak)

Cílem tohoto výletu s Danem a Péťou bylo vylézt na horu Owen. Abych vás moc nenudila detaily – prostě a jednoduše nás Dan zavedl druhý den ráno ke špatnému konci treku k hoře. Tímhle koncem chodí jen zkušení horolezci s výbavou, protože je to strmý skalnatý úsek. A protože nejsme ani zkušení ani horolezci a dostat se ke správnému konci treku by trvalo asi 3 hodiny, protože bychom museli horu objet asi o 150 kilometrů, vybrali jsme si jiný trek, k jehož začátku jsme tímto omylem dojeli a pořád jsme měli relativně dost času ho ujít tam i zpět. Auta jsme nechali na takové podmáčené louce a vydali se na trek na vrchol Sunrise Peak. Na začátku jsme si to neuvědomili, ale trek byl označen jako trampovací, ne jako turistický. Hned vám vysvětlím rozdíl. Turistický trek je většinou dobře značený značkami na stromech nebo tyčích, přes potoky a řeky jsou mostky, na stezce jsou odpočívadla, takže na něj může každý s rozumnou kondicí a bez speciálního vybavení. Trampovací trek je neznačený, jen na konci je cedule se jménem cíle. Musíte mít mapu a kompas, abyste se mohli orientovat v okolí, protože na žádné turistické značky cestou nenarazíte. Potoky a řeky musíte brodit nebo přeplavat, stezka je neupravovaná nebo chybí.

A tak jsme vyšli. Nejdříve nás čekal kilometr mokřadem, který jsme nějak přeskákali po drnech trávy. Pak jsme vešli do lesa a po chvilce narazili na první řeku bez mostu nebo brodu. Poctivě jsme všichni sundali boty a mrazivou širokou řeku přešli bosy. Na druhé straně jsme si nohy poctivě usušili, nazuli boty a s pocitem, jak jsme to krásně zvládli, jsme pochodovali dál. Ušli jsme asi 50 metrů a ouha – stezka nás vedla zase přes řeku. Zase jsme se zuli, řeku přešli naboso a na druhé straně boty zase nazuli. Tentokrát už jsme si trochu i zanadávali. Sotva jsme ušli za roh – že už víte co? Ano, zase jsme museli krosit řeku. Takhle se to opakovalo ještě dvakrát, z toho jednou jsme si museli sundat kalhoty, protože jsme šli po pás divokou řekou. Já už si potom boty nesundávala, ale šla jsem přes vodu v nich. Celou dobu na treku mi sice nohy doslova plavaly v botech a nesla jsem také navíc pár kilo vody, ale už jsem měla chodidla z toho chození ledovou vodou po ledových kamenech vymrzlá. Jakmile jsme takhle přešli vodu asi po osmě, stezka vedla prudce do kopce. Lezli jsme vysokou trávou, bořili jsme se do půli lýtek do bahna a šplhali jsme na Sunrise Peak po kořenech stromů obrostlých černou plísní, takže se nám to docela klouzalo. Společnost nám dělali ptáčci, kterých bylo v lese požehnaně. Viděli jsme dokonce i nejlepšího zpěváčka, kterému se říká Bell Bird neboli Zvonkový pták. Jeho zpívání v lese nic nepředčí. Protože terén nebyl zrovna moc snadný, výstup nám trval déle, než jsme si mysleli. Už bylo pozdě odpoledně a my jsme ještě nebyli na vrchu. Udělali jsme tedy rychlou bojovou poradu a rozhodli se, že se budeme muset vrátit, protože nám už moc světla nezbývalo a jít tenhle trek za tmy bez baterek by bylo nebezpečné. Tak jsme to vzdali přímo pod vrcholem a nedošli na Sunrise Peak.

Cesta zpátky byla rychlejší, protože jsme se skutáleli dolů po plísni a boty jsme si pro přechod řeky nesundávali. Jen Viky si je sundal a došel celý trek naboso.

Poprvé spíme na horské chatě aneb Nina Hut

Přímo u hlavní cesty Lewisovým průsmykem je malé parkoviště. Tam jsme jednoho dne nechali auto a šli pochod , který nás vzal na horskou chatu Nina. Nikdy dřív jsme na chatě nespali, přestože je to oblíbená činnost snad všech, kdo na Zélandu žijí. Vždycky jsme totiž chodili na dlouhé jednodenní výlety a spali v autě. Měli jsme parádní společnost – našeho kamaráda z Christchurch Petra, Banána a Káju. Túra vedla údolím řeky Niny, která je jako většina novozélandských řek nádherně čistá, bukovými lesy a travnatými porosty typickými pro vysokohorské oblasti. Žádné řeky a potoky jsme naboso krosit nemuseli a tak nám tahle cesta rychle ubíhala. Cestou jsme se v jedné tůni prostě museli všichni vykoupat, i když měla voda teplotu tak 5 stupňů. Po pár hodinách jsme (sice za tmy) dorazili do chaty. Chaty se nezamykají a lze v nich za malý poplatek přespat na palandě, na lavici nebo na zemi, když je chata vytížená. Některé chaty mají dokonce i dešťovou vodu z takové velké nádrže. Svítí se svíčkami, protože tam není elektřina a spí se na dřevěných pryčnách ve spacácích. Většinou mají chaty pult na přípravu jídla, stůl a lavice na sezení a kamna na dřevo. Opodál bývá suchý záchod.

Když jsme večer dorazili do chaty, byli tam už napakovaní 3 lovci s pekelně dlouhými bouchačkami. V chatě bylo místo pro všechny, tak jsme si zabrali vrchní palandy. Protože Petr, Kája a Banán chtěli udělat naší první noc na chatě nezapomenutelnou, tahali s sebou celou dobu 5 litrovou krabici vína, šampaňské, vařiče, abychom si mohli udělat večeři. K večeři byla jasmínová rýže, tofu a thajská omáčka, polévka z červené čočky a čokoláda jako dezert. Snídaně byla také více než velkorysá – jako hlavní chod byla čerstvá míchaná vajíčka (ano, Petr nesl celou dobu v krosně plato vajec a ani jedno nerozbil) se slaninou a rajčátky. Že byste taky takové kamarády chtěli?

Večer jsme něco popili a asi ve dvě ráno se odebrali do hajan na pryčnu. Ráno se nám samozřejmě moc vstávat nechtělo. Zato lovci s bouchačkami zmizeli už brzo ráno. Stejně vám musím říct, že se mi moc dobře neusínalo s vědomím, že jste někde v opuštěné divočině, kde není ani telefonní signál a přímo pod vámi spí někdo, koho vůbec neznáte a ten někdo má navíc několik pistolí hned vedle sebe na dosah ruky. Jak už jsme vylíčila, ráno jsme měli přímo královskou snídani, lovci byli pryč a my jsme se jen tak váleli a povídali a vymýšleli naši hymnu z Nina Hutu.

Okolo druhé odpoledne jsme byli tak vyválení, že jsme si pomalu sbalili a vydali se zpět k parkovišti. Dole u auta jsme byli coby dup. Poctivě jsme si očistili obuv, než jsme Petrovi vlezli do auta a za chvilku jsme uháněli do Hanmer Springs, kde jsme náš báječný víkend zakončili koupačkou v termálních pramenech.

Viva la vita!

Reefton a zlatokopecké okolí

Reefton je krásné malé městečko ukryté v lesích Západního pobřeží, které mělo jako první na světě veřejné elektrické osvětlení. Dnes vypadá jako z westernu. Před sto lety to bylo jedno z hlavních měst Jižního ostrova, protože lákalo zlatokopy ze všech koutů světa a populaci mělo mnohonásobně vyšší než má teď. Celá oblast je protkaná starými zlatokopeckými šachtami, doly, kolejnicemi, které už téměř všechny džungle strávila. V okolních lesích jsou mraky polorozpadlých nebo shořelých boud a domků zlatokopů, prorezlých zařízení k čištění a zpracovávání zlata, hrobů.

V okolí je toho opravdu spousta zajímavého a hezkého. My jsme si vybrali túru Lankey Creek. Její začátek se nachází kousek za Reeftonem u městečka Crushington. Vychází se od sochy olympijského atleta a vítěze, rodáka z Reeftonu, Johna Lovelocka. Celá trasa vede nádherným lesem, slušný kus cesty se jde přímo po staré kolejnici. Cestou jsme míjeli pozůstatky zařízení na lámání kamene a dolování zlata. Kousek dál se stezka stáčela a odbočovala na postraní trek k uzavřenému zlatému dolu Bolitho. Šli jsme proti proudu oranžového potoka plného pěny (důkaz o přítomnosti síry a železa v půdě) až jsme došli ke skalnímu převisu, ze kterého rostl mech a spolu s dalšími popínavými pralesními rostlinami tvořil zelenou maskovanou stěnu. Hned u vstupu do tunelu za převisem byl nápis varující před otrávenými jeskynními plyny. Nebyli bychom to my, kdybychom přece jenom nešli dovnitř. Ocitli jsme se ve změti tunelů a podzemních cest, které se neustále dále rozvětvovali a zaplétali, takže jsme to po chvíli vzdali a pomalu se začali vracet k východu. V tunelech byly extra zajímavé hned dvě věci: stropy a stěny se zlatě třpytily. Je to z toho důvodu, že v této oblasti se spolu se zlatem vyskytuje i nerost pyrit, který má také zlatou barvu a krásně se třpytí. Druhou zajímavostí bylo množství jeskynních cvrčků weta, kterými se stěny šachet jen hemžili. Cvrčků weta je mnoho druhů. Jeskynní wety jsou velké jako ukazováček a mají dlouhé nohy.

Vrátili jsme se na hlavní stezku a pokračovali dál. Cesta vedla do kopce přes několik menších tunelů a tunýlků. Společnost nám dělalo několik ptáčků, jak je to na Zélandu obvyklé. Cestou jsme šli podél jedné z nejzajímavějších skalních stěn, které jsme kdy viděli. Hned vám vysvětlím, čím byla taková skála tak výjimečná. Byla vysoká okolo 20 metrů. V první, nejspodnější vrstvě byla úplně černá. Drolilo se z ní černé uhlí. V úrovni pasu náhle přecházela do žluto-oranžové vrstvy, která smrděla čertovinou (díky množství síry). V této vrstvě, sahající do výšky zhruba 7 metrů, rostly nahodile kolonie jasně červených masožravek rosnatek s lepkavými lístečky. Zbytek skály byl bílý, protože byl tvořen pískovcem. Prostě další mistrovské dílo přírody. Po cestě jsme pokračovali dál, do kopce a zase z kopce, lesy a mítinami. Cestou jsme kromě divokého kozla nepotkali ani živáčka. Nakonec jsme došli k cíli, kterým byla pohřbená šachta uprostřed louky u lesa. Když ještě stála, byla hluboká přes 600 metrů, z toho 200 metrů bylo pod úrovní moře. Zřítila se už dávno a tak na místě domů a velké šachty zbyla jen hrozivě vypadající díra do středu země a pár betonových základů opodál.  Dali jsme si tu sváču a nastoupili na cestu zpět. Ten den jsme podnikli ještě jeden výlet a to ke starým lokomotivám v takové obydlené zatáčce Black Point. Když jsme se vrátili k autu, už byla tma jak v pytli. Ještě, že jsme s sebou měli baterku, jinak bychom se těch měst duchů báli.

Zlatonosná řeka Buller, nejdelší houpací most a Stezka duchů

Když pojedete po hlavní silnici z Reeftonu na sever, po chvíli se napojíte na slavnou řeku Buller. Je to doteď zlatonosná divoká řeka zbarvená do zelena. Udělali jsme si zastávku u nejdelšího houpacího mostu na Zélandu. Most je takovou branou do poloostrůvku, který se zakousává do řeky. Kdysi se tam také těžilo zlato a i dnes si mohou návštěvníci půjčit pánvičku a zkusit své štěstí. Odvážlivci mohou zkusit kometu přes řeku, což v praxi znamená, že vás zavěsí za boky na lano, které vede nad propastí, a nechají vás přejet na druhou stranu. Poloostrůvkem vede příjemná naučná stezka, která vás poučí o historii oblasti, místní fauně a flóře. Protože jsem s sebou měla jen žabky, ve kterých se šlo docela blbě, šla jsem bosky.

Za necelou půl hodinku jízdy autem dorazíte do bývalého městečka Lyell. Městečko mělo svou školu, obchody a dokonce i 3 řezníky. Poslední budova shořela v roce 1963. Dnes už zbyl z městečka jen hřbitov s hroby pohřbenými hluboko v džungli a obrostlými kapradím. Místo města je tu krásný velký kemp. S Danem a Péťou, se kterými jsme cestovali, jsme se rozhodli, že si právě v Lyell kempu uděláme jídlo a na chvilku se tam zastavíme. Když jsme vypnuli motory u aut, slyšeli jsme, jak nás někdo volá. A víte co? V kempu byli úplnou shodou náhod i naši věrní kamarádi Andrejka s Péťou, kteří se po několika měsících cestování po severním ostrově vraceli do Christchurch. Kdybychom chtěli tohle setkání naplánovat, tak se nám to určitě nepodaří. Poobědvali jsme všichni společně, popovídali a šli jsme se projít lesem, nejdřív ke hřbitovu a pak i dál do nádherného pralesa. Na tomto místě začíná slavná stezka pro pěší i cyklisty Old Ghost Road neboli Stará cesta duchů. Jmenuje se tak proto, že dříve bylo podél cesty mnoho vesnic, které byly založeny hledači zlata. Dnes už nestojí ani jediná a jedinou připomínkou dávné slavné minulosti oblasti jsou cedulky s nápisy, která budova kdysi stála na tom či onom místě. Je neskutečné, jak rychle si příroda dokáže poradit.

Karamea – nejkrásnější místo na Novém Zélandu

Už jste si asi všimli, že přírodu Nového Zélandu prostě milujeme. Všude je to jedinečné a krásné. Jedno místo ale přece jenom všechna ostatní předčí. Tím drahokamem je oblast Karamea na Západním pobřeží. Do Karamea jsme si udělali několikadenní výlet s Honzíkem a Markétkou.

Teď jenom ve zkratce, čím nás Karamea tak okouzlila. Do Karamea se dá po silnici dostat jenom z Westportu. Musí se jet okolo 150 km tam a 150 km zpět. Z toho důvodu je tam málo turistů. Karamea je čistý a divoký kus nádherné přírody, kde člověk může být několik dní sám a rozjímat nad jedinečností naší planety. Krajina je plná vysokých štíhlých kapradin a palem, a je plná tajemných zákoutí, majestátních jeskynních chrámů, křišťálových řek. I Karamea byla kdysi dávno zničená člověkem, který její lesy vykácel, půdu rozkopal a ze země udělal skládku. To už je ale dávno a tak se Karamea už stihla vyléčit. Protože zde turistika není rozvinutá, dá se spát téměř na každém rohu. S našimi spolucestujícími jsme našli klidný plácek přesně pro dvě auta u moře na odpočívadle a rozhodli jsme se, že tam přenocujeme. Povečeřeli jsme a večer si dali pivo u táboráku na pláži.

Druhý den ráno jsme vyrazili na túru, která se jmenuje Charming Creek neboli Čarovný potok. Je to celodenní trek, který je oficielně zavřený kvůli sesuvu půdy, zabarikádovaný vchod se dá ale obejít. Trek vede podél potoka po bývalých kolejnicích pro zlatokopecké vozíky. Několik vozíků bylo potopeno a dodnes rezivělo v potoce. Túra byla na celý den. Největším překvapením byl nádherný mocný vodopád. Cestou jsme prozkoumávali staré tunely další zlatokopecké relikty, jak to už na Západním pobřeží bývá.

Další den jsme se vydali na Fennian trek. Trek se nachází přímo v srdci Karamea. Nikde nebylo ani živáčka. Je to tak na půl dne. Auta jsme nechali na parkovišťátku na začátku a kolem poledne jsme vyšli. Náležitě jsme se vyzbrojili baterkami, protože stezka vede přes tři jeskyně, které se musejí projít středem, aby se člověk nemusel vracet stejnou cestou zpět. Připadalo nám to tam jak v třetihorním lese. Čekali jsme, že nás bude každou chvíli honit tyranosaurus. První jeskyně byla obrovská, zdobená masivními krápníky, mechem a střípky pyritu. Protékal jí potok, tak jsme museli dávat pozor, abychom se nesmekli a nezahučeli do něj. Cesta jeskyní mohla být dlouhá tak půl kilometru, šlo se v černočerné tmě (díky bohu za baterky!), místy jsme šli jeskynními síněmi, místy jsme se tak tak protáhli. Kromě krápníků byla jeskyně vyzdobena i svítícími červíky. Je tu klid, tma a vlhko, takže se jim tu daří. Byli jich tam celé galaxie. Když jsme vylezli ven, připadali jsme si jako dobrodruzi a průzkumníci 🙂 Následovala druhá a třetí jeskyně. Všechny byli nádherné. Při průchodu jsme čas od času našli místečko na sezení, hezky se uvelebili, zhasli světla a ani nedutali. Říká se tomu terapie tmou. Nebylo slyšet ani vidět naprosto nic. Dokonalá tma a dokonalé ticho.

Když jsme vylézali ze třetí jeskyně, už se stmívalo. Za další půl hodinu už byla tma. Na cesta nám svítil kulatý bílý měsíc a my najednou poznali, že chodit na túry v noci má něco do sebe. Šli jsme dlouhý kus cesty podél takového skalního převisu v lese a hádejte co – ten převis byl plný svítících červíků. Byli jich tam miliony. Jejich světélka tvořila řeku, která plula s námi většinu cesty k autům. Navíc prales jako by v noci ožil. Každou chvíli něco někde zadupalo, zazpívalo, přeběhlo přes cestu nebo hrabalo v listí. Tohle můžete zažít jen tady.

Tři jeskyně a tři zapomenuté světy

Poslední den naší výpravy jsme na žádný velký pochod nešli. Udělali jsme si pár výletů na místa, která byla poměrně daleko od sebe. Hluboko v horách národního parku Kahurangi se nachází oblast Oparara. Oparara je řeka, která v horách pramení a stéká do moře. Krásnou procházkou jsme došli k Oparara Arch neboli Oblouku. Je to přímo gigantický přírodní skalní most, do kterého se dá přímo vejít. Pod mostem teče řeka. Místo je zdobené krápníky a masivními balvany.

Kousek od Oblouku je úžasná průchozí jeskyně, která se jmenuje Brána do Morie. Musí se jít lesem k malé díře do země a musí se kousek slanit po kamenech k nejbližšímu kameni, na který se dá postavit. Pak se prochází úzkou síní a na jejím konci je masivní skalní most, pod kterým teče černá pralesní řeka. Bránou  Morie jako byste prošli do energeticky jiného světa. Svět před tím, než vlezete do díry a slaníte do jeskyně, je sice vizuálně stejný, ale je tam prostě jiná energie. Nevím, jak jinak to vysvětlit.

Druhá jeskyně, kterou jsme navštívili, se jmenuje Box Canyon Cave. Je ukrytá v pralese a vede dolů pod zem, takže musíte sestoupit asi třiceti schody pod zemský povrch. Strop jeskyně je vysoký určitě přes deset metrů a je vidět, že tudy kdysi dávno tekla řeka. Boky jeskyně jsou obroušeny do tvarů obřích balvanů a tvoří tak množství dalších skrytých místností, které vybíhají k hlavní chodby. Světlo jsme měli a tak jsme mohli pokračovat dál chodbou, až jsme se z ničeho nic ocitli v obrovské síni, která jakoby ani neměla strop. Bylo to jako v nějaké přírodní katedrále, majestátním chrámu Matky Země. Na konci síně byl písečný přesyp, který tvořil jakousi přepážku mezi síní a spletí jeskynních chodeb. Vylezli jsme až na vrch přesypu, kde jsme viděli tu nádhernou síň v celé své velikosti. Nebyli tam žádné krápníky ani svítící červy, přesto nás to místo naprosto pohltilo. Na vrchu byl prostor, kterým se dalo jít na průzkum do mnohem menších jeskynních chodeb. Slezli jsme do první z nich, ale radši jsme se vrátili, protože jsme neměli ani vybavení, ani zkušenosti na to, jít se ztratit do podzemí. Většina jeskyních prostor jsou neprozkoumané.

Když jsme vylezli ven, byla už zase tma. Ono je vlastně jedno, jestli je den nebo noc když jste v jeskyni. Kousek opodál je poslední jeskyně, kterou jsme v Oparara navštívili. Jmenuje se Crazy paving cave nebo něco podobného. Pamatuji si, že její název zněl něco jako Šílená dlažba nebo něco takového. Jeskyně byla sice malá, ale to jí na zajímavosti nic neubralo. Prostředkem této, asi 100 metrů dlouhé, jeskyně vedla úzká stezička. Chvílemi jsme se museli vyhýbat kamenům nebo se vykroutit, abychom nepoškodili nějaký krápník. Podlaha jeskyně byla tvořená polouschlým bahnem, které bylo rozpukané tak, že to vypadalo, jako by byla podlaha vydlážděná. Je to zapříčiněné podzemní vodou, která vzlíná k povrchu do jeskyně a zase se vysušuje.

Noc jsme přečkali v lese na parkovišti, ráno (spíš k poledni) jsme vstali a jeli pomalu zpět domů do Christchurch. Kéž by zůstala Karamea tak krásná jako v roce 2017, kdy jsme ji navštívili.