Zlatá horečka a staré dobré časy aneb Greymouth – Punakaiki – Westport

Západní pobřeží Jižního ostrova, kde se nachází výše uvedená města, jsme navštívili v rámci Vikyho měsíčního pracovního pobytu v Greymouth. Na velké budově Warehousu tam totiž potřebovali vyměnit plechovou střechu. Tak Viky dostal služební auto, pronajatý dům a tři Filipínce k ruce a na měsíc mi tam odjel pracovat. Pokud se někdy v Greymouthu ocitnete, tak tu střechu na Warehouse dělal Čech 🙂 Víkendy měl Viky volné a tak jsem za ním jezdila a prozkoumávali jsme spolu okolí. V Greymouthu samotném toho moc k vidění není – je to bývalé těžařské město. Určitě se ale zajděte podívat na Velkou Greymouthskou Zeď – je to obrovská protipovodňová bariéra, která měla městečko chránit před rozlitím řeky Grey, která Greymouthem protéká a ústí v něm do moře. Také tam mají stezku, která vede po stopách bývalých těžařských památek. Je to nenáročná procházka městečkem s mnoha informačními tabulemi a starými fotografiemi. Okolí Greymouth je ale na zajímavosti více než bohaté.

My jsme se vydali po hlavní sinici na sever. Cestou jsme nabrali pár stopařů a tak jsme si užívali mezikulturního obohacení. Ve vesnici Rapahoe jsme si udělali malou zastávku u moře a dali si svačinu. Šli jsme se projít po pláži k ústí řeky do moře. Pláže tady na West Coast jsou oblázkové. Může se vám i poštěstit to, že najdete greenstone neboli novozélandský nefrit neboli pounamu. Nefrit je ale vzácný, my jsme za dva roky na Novém Zélandu našli jeden malý úlomek.

Cesta, po které jsme jeli, se jmenuje Coast Highway a je považována za jednu z nejhezčích silnic na Jižním ostrově. Vede doslova mezi mořem a pralesem a je na ní spousta míst, které je škoda minout. Jak jsem už psala výše, celá oblast severního West Coast byla dříve (zhruba od poloviny 19. století do cca 90. let 20. století) doslova prošpikovaná doly na zlato a uhlí. Proto má většina zajímavých míst přímou nebo vzdálenou spojitost s těžbou.

Navštívili jsme památník na místě dnes už zapečetěného Dolu Silného muže (Strongman´s mine), kde se jako na mnoha místech na West Coast stala důlní tragédie. V lednu 1967 v tomto největším novozélandském podzemním dole na uhlí vybuchla nálož a pohřbila několik desítek důlních pracovníků v šachtách, z nichž jich 19 zemřelo. Nedaleko od tohoto místa je dnes již také uzavřený uhelný důl, kde se stala největší průmyslová tragedie Zélandu. V roce 1896 v dole Brunner zahynulo 65 dělníků kvůli explozi. Cestou na sever jsme také prolezli pár jeskyní a udělali si několik procházek pralesem jen tak. Je tu spousta palem nikau-jsou to jediné původní palmy. Mají štíhlé vysoké kmeny s listy směřujícími vzhůru jako otevřené modlící se ruce. Pod listovím mají věnec z květů nebo malých žlutých bobulek. V pralesech jsou samozřejmě i vysoké štíhlé kapradiny a keře manuk a kanuk s drobnými zelenými lístky. Na každém místě podél pláže se můžete zastavit a pozorovat neklidné moře a masivní kameny a skály, které jsou všude podél pobřeží roztroušené. Do mnoha z nich můžete jít nahlédnout nebo je jít prozkoumávat, protože jsou uvnitř jeskyně.

Punakaiki

Po pár kilometrech jsme dorazili k Punakaiki neboli Pancake rocks neboli Palačinkovým skalám v národním parku Paparoa. Je to velice oblíbené turistické místo a určitě jej stojí za to navštívit. Parkoviště jsme našli snadno, ale bohužel bylo hodně plné. Našli jsme jen jedno malé místečko, kde se dalo zaparkovat. Bohužel jsem při parkování odřela auto vedle. Majitelkami byli dvě Němky. Hned z auta vylezli a všichni dohromady jsme koukali, jaká je škoda. Nakonec jsme jim dali 10 dolarů na barevný sprej, popřáli si hezké cestování a šli jsme si po svých. Palačinkové skály jsou vlastně velice zvláštní útesy, který vypadají, jako kdybyste navrstvily stovky gigantických palačinek (jak jinak) vodorovně na sebe, nechali nějakého obra, aby je zbaštil a v půlce mu řekli, ať toho nechá. Na Punakaiki je vystavěná hezká vyhlídková trasa, kde si mohou návštěvníci útesy prohlédnout ze všech stran. K vidění tu jsou nejenom útesy samotné, ale také mořské bazény, ve kterých se voda tříští o útesy a vytváří tak vysoké gejzíry stříkající několik metrů do výsky. Je tu i několik zvláštních skalních útvarů, které připomínají obličeje obrů nebo zvířata. Kousek za Punakaiki jsme si vyhlídli krásnou pláž pod skalním převisem, kde byly maličké barevné kamínky místo písku. Na Zélandu jsme si zvykli sedávat u moře, poslouchat ho a nahlas snít.

Cave Creek aneb procházka k Jeskynnímu potoku

V národním parku Paparoa, kde se celou dobu nacházíme je mnoho turistických tras a stezek. My si vybrali pro dnešní den relativně krátkou, 4 hodinovou vycházku pralesem k místu zvané Cave Creek. West Coast je protkaný miliony jeskyní a tato procházka vedla k jedné z nich a to podél starých zlatokopeckých kolejnic. Vše, co kdysi těžaři a horníci postavili, už dávno vzalo za své. Kdyby nebylo ve skále vydlabaných šachet a tunelů a tu a tam prosvítajících zbytků železného šrotu, mysleli byste si, že sem nikdy nevkročila lidská noha. Stezka nás dovedla k nádhernému místu hluboko v pralese, kde z velké jeskyně vytékal hluboký černý potok. V jeskyni byla hluboká tůň s černou vodou (takže jsme se báli smočit palec). Nicméně jsme se rychle vykoupali v potoce o kousek dál, kde byla voda průzračná a bylo vidět až na dno. Vypěstovali jsme si tu takovou divnou závislost a tou je koupání v přírodě ať je to kdekoliv. Když tu vidíte ty nádherné čisté vody v jezerech, potocích nebo řekách, prostě se v nich musíte vykoupat i když má voda skoro pokaždé teplotu menší než 10 stupňů. Prostě si nemůžete pomoct 🙂

Také jsme u jeskyně našli památník 15 studentům, kteří zemřeli při tragédii u jeskyně. Stalo se to v roce 1995, když tu byli na exkurzi se školou a utrhla se pod nimi platforma u jeskyně, na které stáli. Platforma nezvládla nápor 18 lidí a zřítila se do 40 metrů hluboké strže pár metrů od té tůně s černou vodou. I když byla stezka výjimečně používaná a mimo hlavní turistický záběr, potkali jsme mnoho cedulí, které naváděli k opatrnosti po stezce i mimo ní. Jak jsem již zmiňovala, oblast je podrubaná a lehce se může stát, že se propadnete do opuštěné šachty nebo jeskyně.

Pozdní oběd jsme si dali u naší další zastávky – opuštěné zlatého dolu Mitchell na vlastní riziko otevřený pro návštěvníky. Nejdříve jsme prošli malým dřevěným domkem, kde jsme zaplatili vstupné a prohlédli si staré harampádí, které mělo s dolem něco společného (kladívka, sítka, pánvičky – však víte, co myslím). Pak už jsme si chodili po areálu, jak jsme chtěli. Byl to obrovský propletenec podzemních chodeb, jeskyní, šachet, kolejnic a starých železných vozíků napolo sežraných pralesem. V podstatě úplně to samé, co je všude okolo v buši, akorát lépe udržované. Dokonce jsme si zkusili vyrýžovat vlastní zlatý prach v jedné z rezatých kádí, nicméně jsme moc neuspěli. I tak se nám tam ale moc líbilo.

Z dolu jsme se podívali na kolonii lachtanů na mysu Founwind a pokračovali do Westportu.

Westport je další přeživší bývalé zlatokopecké městečko. Leží na ústí zlatonosné řeky Buller a vypadá jako z westernu. Městečkem prochází hlavní silnice a proto je tu čilý turistický ruch. Díky ústí řeky tu lze navštívit i rozlehlé mokřady s ohroženými ptáky, kteří tu hnízdí. Ve Westportu jsme si dali večeři v Subway a jelikož už bylo po osmé večer a Viky musel druhý den do práce, nezbylo nám nic jiného, než se otočit a vrátit se zpět do Greymouth, kde Viky zanechal své přechodné ubytování a 3 Filipínce.