Aneb tohle tu je opravdu špatně
Naši milí čtenáři,
vítejte u dalšího dílu vyprávění o našem současném životě v největším kanadském městě, Torontu.
V minulém díle jsme vám popisovali, proč se nám tady líbí. Doufáme, že si tu fantastickou rozmanitost kultur a svobodomyslnou atmosféru Toronta užili, protože dnes vám práskneme 5 věcí, které nám tu vysloveně vadí.
Ať to zbytečně neprodlužujeme, tady je první nevýhoda Toronta:
1. Doprava
Asi největší bolístkou tohoto velkého města je doprava a to hned v několika směrech. Toronto má sice dobrou síť veřejné dopravy, ale na to dostat se z bodu A do bodu B je potřeba si mnohdy vzít celý den. Všechny zastávky jsou od sebe vzdálené tak 200 metrů a tak se tramvaje a autobusy rozjedou, aby za minutu zastavily. Navíc je v centru města tolik semaforů, na kterých se stojí, že se po chvíli přistihnete, že máte radost z toho, že se dopravní prostředek, ve kterém jedete, vůbec hýbe.
Ve městě jsou také denním pravidlem dopravní zácpy a to navzdory gigantickým dálnicím, kterými je Toronto doslova prošpikované. Některé z dálnic tu mají třeba i 8 pruhů v jednom směru a přesto je potřeba plánovat jízdu tak, aby se člověk vyhnul špičce. Hlavním problémem je to, že každý správný Kanaďan má minimálně jedno auto. Spíš jich ale má víc než míň. V každém autě navíc jede většinou jen jeden člověk a tím je řidič. Veřejné dopravní prostředky jsou pro chudáky, co nemají na auto. Navíc tu platí pravidlo, že čím větší auto člověk má, tím vypadá bohatší a tím pádem si takový jedinec přijde důležitější a hodnotnější.
Protože Kanaďani nejsme, tak nemáme ani auto. Jo jo, jsme tu za takové chudáčky, protože Viky chodí do práce pěšky (má to 20 minut) a já jezdím na kole. Vlastnit tu auto je totiž taková malá finanční sebevražda. Jelikož místním obyvatelům přijde samozřejmé a normální mít dluhy na všechno (koneckonců hlavně, že si ostatní myslí, že jsem v balíku) a pojem finanční gramotnost tu zná málokdo, všichni místní auto prostě mají a hotovo. Problém není v tom, že by tu auta byla drahá, to spíše naopak, problém je v tom, že je tu povinné pojištění auta, které musíte mít uzavřeno v momentu, kdy auto kupujete. Bez toho na vás auto nebude přepsáno. Pojištění se platí měsíčně a jeho suma je hodně individuální, záleží na mnoha faktorech, například jestli jste žena nebo muž, jak dlouho máte kanadský řidičák, v jakém městě žijete anebo jaký druh auta kupujete. Abychom to zkrátili, když jsme se informovali na výši pojistného pro nás, nejlevnější varianta vyšla na 450 kanadských dolarů, což je zhruba 8 000 Kč. Měsíčně! V Torontu jsou sice poměrně dobré mzdy, ale i tohle už je pro průměrného zaměstnance trochu moc. Navíc ve městě v podstatě neexistují parkovací místa zdarma a tak bychom za parkování v areálu domu, kde jsme rezidenty a platíme nájem, platili dalších 100 dolarů (asi 1 700 Kč) měsíčně. To už máte 10 000 Kč měsíčně vydaných za auto, které ještě ani nemáte. Jelikož nás tahle suma vyděsila a navíc bychom si museli udělat kanadský řidičský průkaz, protože v Kanadě neuznávají mezinárodní řidičák, na auto jsme se tu prostě vykašlali. Snažíme se poznávat město, a když jedeme někam na výlet, většinou si půjčíme auto. Asi nemusím říkat, že autopůjčovny tu jsou také předražené… Abych byla upřímná, doprava je hlavní důvod, proč nás Toronto a Kanada celkově dost zklamaly. Veřejná doprava mimo město v podstatě neexistuje nebo je směšně drahá a pořídit si auto, které ke kvalitnímu životu prostě potřebujete, vám vezme takovou část výplaty, že už vám na žádné výlety stejně peníze nezbudou.
2. Příroda je v nedohlednu
I když se o Kanadě všeobecně ví, že oplývá hlubokými neprozkoumanými lesy a obrovským územím, kde nežijí žádní lidé, v Torontu je to trochu naopak. 25% veškerého obyvatelstva Kanady (cca 30 milionů) je soustředěno v okruhu 200 kilometrů od centra Toronta. To znamená, že na malém kousku země o rozloze Prahy a Středočeského kraje žije skoro 10 milionů obyvatel!
V praxi to samozřejmě znamená, že příroda tu je hodně přetvořená tak, aby se člověku líbila. Abyste narazili na opravdový les (ne lesopark ani městský park nebo ZOO), musíte jet dlouho a daleko. Nejbližší opravdová příroda je 5 hodin jízdy a jedná se o národní park Algonquin. Jinak je celé daleké okolí Toronta souvisle zastavěné domy, mrakodrapy, dálnicemi a zábavními zařízeními.
Nedostupnost přírody tu dospěla do fáze, kdy když chcete jít do přírody, musíte za to platit. Ano, vstup do národních parků (což je v podstatě každá opravdová příroda) je zpoplatněný, což je něco, co mi přijde prostě špatně.
Minulé čtyři týdny byla v Torontu až nesnesitelná vedra, teploty se vyšplhaly až ke 40 stupňům Celsia ve stínu. Není se čemu divit, protože celé tohle veliké město je směs betonu, skleněných budov a asfaltu. Přitom se nachází na břehu obrovského jezera, které by mělo vzduch ochlazovat. Upřímně je mi našeho jezera Ontario neskutečně líto. Nikdo se v něm nekoupe, protože je celoročně plné řas a sinic od toho, jak se do něho vypouští všechen lidský a chemický odpad ze všech měst, které jsou na jeho břehu. Na hladině plavou pet lahve, kusy neidentifikovatelných plastů a povlak mikroplastů. Při horkých letních dnech jezero vypadá a páchne jako stoka. Přitom se ještě před pár lety na mnoha plážích lidé koupali a užívali si vody. Dnes si můžete tak maximálně zahrát volejbal na pláži, jít kolem jezera na procházku nebo si vyjet na lodi někam daleko a hledat čisté místo ke smočení.
3. Toronto je pekelně drahé místo k životu
Oficiálně je Toronto jedno z nejdražších míst k životu na světě. Platy tu sice nejsou špatné a na první pohled by se mohlo zdát, že si místní obyvatelé nemají na co stěžovat. Když ale začnete žít místní normální život, brzy přijdete na to, že věci nejsou tak růžové, jak se na první pohled zdají. Enormní množství bezdomovců a žebráků v ulicích by vám to pravděpodobně potvrdilo.
Pokud chcete žít v Torontu, musíte s nadsázkou platit i za vzduch, který dýcháte. A teď bez nadsázky – všechno je tu extrémně drahé. Výše jsem popisovala, kolik měsíčně stojí mít pojistku a parkování pro auto. Vezměte si, že minimální mzda je tu 14 dolarů a obrovské množství lidí tu také pracuje za minimální mzdu. Místní zaměstnavatelé úspěšně využívají (zneužívají?) výhody skutečnosti, že je v Torontu spousta nových imigrantů. Pro ty z vás, kteří jste nikdy v zahraničí nepracovali a tak vám není jasné, jakou to má spojitost – Když přijedete někam, kde nikoho neznáte, máte třeba jenom dočasná pracovní víza a nemáte našetřen milion do začátku, jste neskutečně vděční za jakýkoliv příjem, kterým zaplatíte nájem. Víte, že vaše kolegyně s místním občanstvím, která pracuje o polovinu méně, má o pět dolarů na hodinu vyšší mzdu, ale přesto jste prostě vděční za to, že máte práci a i minimální mzda vám přijde fantastická. Vraťme se ale k výdajům. S minimální mzdou si tu vyděláte okolo 1 700 dolarů měsíčně. Hromadná doprava stojí 150 měsíčně, samostatný pokoj bytě v nějaké z okrajových lokalit ale s relativní dostupností do centra stojí 1000 měsíčně. Mnoho lidí z finančních důvodů bydlí ve sklepech bez oken. Bydlet ve sklepě je o trochu levnější, vyjde to třeba za 700 měsíčně za pokoj. Za jídlo člověk utratí tak 200 dolarů měsíčně, pokud si ale vaří sám. Pokud si sem tam koupíte hotové jídlo, přihoďte dalších 100 dolarů, protože pod 10 dolarů za porci je dost těžké se najíst. Takže, abychom to shrnuli – máte střechu nad hlavou, dopravíte se do práce, najíte se a zbude vám 250 dolarů na měsíc na život. Zaplatíte si telefon (50 dolarů je standard u všech společností), koupíte něco na sebe, jednu zajdete do kina a na zbytek si holt musíte půjčit…
Snad každý člověk tady má finanční problémy. U některých lidí to poznáte na první pohled, u některých až na ten druhý. Lidé si tu ani nejsou schopni našetřit pár stovek na novou televizi a tak si ji vezmou na splátky. Je to takový život na dluh. Osobně tomu říkám nablýskaná chudoba. Místní obyvatelé tu sice jezdí v bavorácích a mercedesech a mají z toho super pocit, ale všechny ty věci včetně bydlení mají na dluh. Jakmile se jim něco stane a oni nebudou moci podnikat nebo je třeba vyhodí z práce, banka přijde a vezme si to všechno zpátky i s úroky. A torontské ulice budou mít o další bezdomovce navíc.
4. Konzum, konzum, prachy, konzum
Protože je Toronto město, kde se točí velké peníze, společnost a lidé, kteří jí tvoří, jsou zvyklý přemýšlet převážně v rovině peněz. Asi nikdy nezapomenu na to, jak jsem slyšela v jednom z nejposlouchanějších místních rádií monolog o tom, jaký je rozdíl mezi sejvrem (z anglického SAVE neboli šetřit) – tedy šetřílkem a čípákem (z anglického CHEAP neboli levný) – tedy levňousem. Oblíbený rádiový mluvka naprosto vážně mluvil o tom, že jestli jste čípák, tak jste prostě ubožák, protože nemáte dost dobrý lifestyle. Rozdíl mezi čípákem a sejvrem (který je sice taky ubožák, ale ne tak velký jako čípák) je prý takový, že když si koupíte balenou vodu v Costcu (to je takové místní Makro), tak jste jen sejvr, ale když pijete vodu z kohoutku, tak jste čípák a tedy ubožák, protože nechcete utrácet peníze za balenou vodu. Chápete to?
Z každého billboardu, televize, rádia doslova křičí takoví rozumbradové a omílají pořád dokola, že kdo nemá každých 6 měsíců nejnovější typ telefonu je looser (=ubožák), kdo pije vodu z kohoutku je looser, kdo nechodí do práce každý den v novém oblečení je looser, kdo nemá desénový konferenční stolek je looser, kdo nejezdí taxíkem je looser,… Lidé, kteří jsou takovému tlaku (který je, upřímně, docela těžké ustát) vystaveni, tuhle absurdní hromadu hnoje často neunesou a podlehnou. Vezmou si půjčku, aby si koupili značkové oblečení a kolegové si o nich nešuškali, že nakupují jako čípáci. Koupí si iPhone, který další 2 roky splácí, aby se zavděčili ostatním a sami sobě. Společnost tu nutí jedince k tomu, aby neustával v utrácení, kupování nových nesmyslných věcí a vyhazování funkčních věcí, jejichž jedinou vinou je, že už vyšly z módy.
Lidem, kteří tu jsou kratší dobu, to přijde nesmyslné, lidem, kteří tu žijí déle, to přijde normální. Přemýšlí o odpadcích stylem – Kanada je přece dost velká a tak se toho na skládky dost vejde.
Musím říct, že tohle je další věc, která mě na Kanadě prostě šokovala. To neskutečné množství zbytečného odpadu, který se tu produkuje. Když jdete na nákup, v obchodě vám automaticky zabalí každý kus koupeného zboží do jiné igelitky. Já si vždycky beru plátěnou tašku a předem musím prodavačku několikrát upozornit, že ty plastové tašky prostě nechci. Nerozumí tomu. Většinou mě začnou přesvědčovat, že jsou zdarma a tak, že bych si je měla vzít. To už se pak přestanu usmívat, zamračím se a řeknu, že znečišťují přírodu.
S plastovými taškami máte na výběr, ale s mnoha dalšími předměty ne. Mnoho potravin je baleno ve zbytečných plastech. Na obrázku můžete vidět jeden takový příklad za všechny. Koupila jsem dvě okurky. Každá z nich byla zabalená ve trojité vrstvě fólie a obě dvě byly ještě zavázané v igelitové tašce.
Minimalismus tu není zrovna v módě.
5. Velká koncentrace psychicky nemocných lidí, o které se nikdo nezajímá
Za necelých šest měsíců, co žijeme v Torontu, se tu stali 2 velké útoky, které šokovaly Ameriku. Prvním byl případ, kdy se zhrzený mladík rozhodl najet dodávkou do davu žen, protože se s ním rozešla přítelkyně, a 19 lidí, většinou žen zabil. Druhý útok se stal nedávno v centru, kdy si jiný mladík vyhlédl restauraci a začal střílet do lidí, přičemž zabil 2 dívenky – 8 a 18 let. Oba případy mají jednu věc společnou: oba mladíci měli už dříve psychické problémy. Tím se dostávám k další věci, která mi na životě v Torontu přijde přinejmenším znepokojivá. Mám pocit, že je tu mnoho lidí s vážnými psychickými problémy, kterým ale lidé nevěnují pozornost. Jde většinou o členy rodiny nebo přátele, kteří sice o problémech vědí, ale buď se jim je nechce řešit, nebo prostě nevědí jak. Po druhém útoku, kde mladík zastřelil 2 děti, vydala rodina útočníka prohlášení, ve kterém mimo jiné uvedla, že jejich syn měl vážné psychické problémy! Čtete dobře – ti lidé o tom věděli, a přesto nic nedělali.
Když náhodou prší a já nemůžu jet na kole do práce, jedu tramvají. Tramvají jezdím nerada, protože je to zdlouhavé a pokaždé se tam veze nějaký ožrala, co tam zvrací nebo huláká po ostatních. Jednou jsem jela tramvají a nastoupila postarší paní, která neměla kalhoty. Ani kalhotky. Chodila po ulici s holým zadkem a předkem. Když nastoupila, bylo navíc zřejmé, že ani neovládá své vyprazdňování. Nastoupila do tramvaje a tím špinavým holým zadkem si sedla na sedačku. Nechápejte mě špatně, nechci mluvit ošklivě o paní, která za svůj stav evidentně nemohla. Chci poukázat na to, že nikdo se o ní nezajímal. A to je ta tragédie Toronta. Ta paní, stejně jako ostatní nemocní lidé, kteří chodí po ulicích, mají své rodiny, kterým jsou ukradení. Třeba ta paní žádnou rodinu ani přátele nebo sousedy neměla. Od toho jsou ale na každém rohu policisté, kteří mají pomáhat a chránit a pomoci takovým lidem najít pomoc.
Vzrůstajícím fenoménem Ameriky je nárůst depresí u mladých lidí, kteří trpí samotou.
Je to trochu bizardní, nemyslíte? Máte okolo sebe 10 milionů lidí, a přesto jste sami, protože nikoho nezajímáte…
Závěrem
Doufáme, že na vás tohle vyprávění nepůsobilo moc pesimisticky. Jestli ano, tak se omlouvám a slibuji, že to bylo naposled a příště si budeme povídat o příjemnějších věcech.
Cílem tohoto dílu nebylo kritizovat životy jiných lidí, ale zamyslet se. Udělat krok zpět a posoudit věci z odstupu.
Díky za to, že jste!
Vaši He a Vi