Itálie

Posted on by

Italský roadtrip

Termín cesty: 28. 8. – 11. 9. 2015

28. 8.     Ještě za tmy jsme vyjeli z Prahy a dojeli jsme až na Šumavu (přes Vidlákovu Lhotu). Tam jsme si v jedné uličce, která se změnila v polňačku a vedla do polí, rozbalili nocleh. Bohužel když jsme se ve tmě uvelebili a zjistili jsme, že se pár metrů od nás nachází technoparty (velká technoparty). Jinými slovy-moc jsme se nevyspali.

29. 8.     Jen, co se začalo rozednívat, jsme sbalili polní ležení a vyjeli dál. Technopárty byla stále v plném proudu. Jeli jsme přes Vimperk Šumavou ke státní hranici. Šumava je kouzelná, určitě se tam na zpáteční cestě zastavíme. Jeli jsme celý den. Projeli jsme kusem Německa (jeli jsme středem Pasova), větší částí přes Rakousko (kolem Innsbrucku) a hlavně středem rakouských Alp. Mají tam udělané silnice, které vedou přímo skrz hory. Byl na nich ale velký provoz. Všechny řeky, které jsme míjeli až do příjezdu k Lago di Garda byli čisté, s průzračnou blankytně modrou vodou. Některé řeky byli zbarveny mírně do bíla (ty měly příměs zdejších alpských hornin). Cestou jsme 2x zastavili, najedli se a vycachtali se v řekách. Na druhé zastávce jsme namočili oblečení, které už smrdělo do vody. Krásně vonělo čistotou. Nevěřili bychom, že ještě někde mohou být řeky tak čisté. Odpoledne jsme dojeli k italským hranicím. Celou cestu jsme se vyhýbali placeným úsekům a dálnicím. Jeli jsme místy vesničkami v horách, kde byli strmé srázy několik desítek metrů hluboké, s cestami tak na jedno auto bez zábran. Byl to nádherný výhled. V jedné vesnici měli překrásný vodopád, který protékal skrz. Byl zpevněný dřevem a řítil se z hor rovně přímo dolů do údolí. V některých úsecích jsme jeli podéll dálnice. Na našich cestách zácpy nebyly, ale vellice často na dálnicích ano.

K večeru, ale stále za světla jsme dorazili k jezeru Lago di Garda. Museli jsme co nejdříve najít místo, kde přespíme. Tady to bylo hodně těžké. Jelikož je to v horách, jsou tu jen vesničky přímo po hlavní trase u jezera, kde jsou výhradně resorty. Nedá se tu ani nikde zaparkovat, aniž by tam byla cedule odtažení. Dlouho jsme bloudili kolem, abychom našli alespoň místo, kde nechat auto. Vždy vedla cesta k nějakému resortu nebo do olivových hájů. Nikde se nedalo zaparkovat mimo. Až jsme asi po 30 kilometrech našli jedno místo, kde jsme auto nechali a šli se podívat, jak vypadá okolí. Kousek od auto jsme nad ulicí našli místo na spaní s výhledem na jezero, kde nás nikdo nemohl vidět. Rozbalili jsme spacáky a šli spát. V noci tam pobíhali veverky, pískali a hráli si okolo na stromech.

Viktor na břehu jezera Lago di Garda

30. 8.     Ráno jsme se sbalili, umyli se vodou, co jsme měli ještě z domu a vyšli na pláž k jezeru. Sluníčko teprve vycházelo a nikde nikdo nebyl. Uvařili jsme si tam v rendlíku čaj a snědli řízek s chlebem, co nám zbyl z Čech. Nemohli jsme se vynadívat na to jezero obklopené vysokými štíty hor. Voda v něm byla tak čistá, že bylo vidět cca 2 metry na dno. Mysleli jsme, že bude voda studená, ale byla docela teplá. Strávili jsme u jezera celé dopoledne a koupali se. Odpoledne jsme vyjeli k moři. Jeli jsme přes Veronu. Nechali jsme auto na neplaceném parkovišti na předměstí, šli si dát do mekáče zmrzlinu a šli do města.

Multifunkční most ve Veroně

Verona je úchvatná. Ani jsem si nepředstavovala, že bude tak krásná. Je to velice starobylé, ale hodně udržované město. Navštívili jsme Hrad, který byl i kostelem a mostem v jednom, dál historické centrum města-spousta kostelů, domy bohatých měšťanů, kašny, starý římský amfiteátr, náměstí a taky slavné místo, kde se narodila a žila Julie Kapuletová ve 13. století. Byla Shakespearovi předlohou pro Romea a Julii, protože na informační zdi bylo napsáno, že taková dívka s podobným osudem tam opravdu žila. Vyfotili jsme všechno. Skvělé na tomto městě bylo i to, že měli vše přístupné i bez vstupu, že měli téměř v každé ulici pítka s pitnou vodou a že měli řeky stejně čistou a do bíla zbarvenou vodu jako řeky v Alpách. Večer jsme vyjeli z Verony a jeli směrem na Benátky. Opět jsme nemohli najít vhodné místo k přenocování. Zastavili jsme na odpočívadle u jedné dálnice, ale tam byl hodně velký kravál. Z jedné strany dálnice a z druhé jezdili vlaky co 10 minut. Navíc to bylo uprostřed opuštěných domů, které byli zarostlé břečťanem. Vypadalo to tam dost divně. Smrdělo to tam nějakou zdechlinou. Na odpočívadle jsme si uvařili večeři a vyčistili zuby a umyli se. Pak jsme viděli nějakého squotera, jak leze do jednoho z těch baráků a radši jsme odtamtud odjeli. Jeli jsme dlouho a pak jsme jen dali auto ke kraji silnice a spali v autě.

1. 9.     Ráno jsme se umyli, najedli a odjeli do Benátek. Pevninská část Benátek je naprosto příšerná- u moře je to plné tankerů, sil a je to tam samá továrna. Musí se přejet takový 6 km dlouhý most, pak už tam začínají ty pravé Benátky. Když jsme ten dlouhý most přejeli, zjistili jsme, že tam jsou 3 parkoviště, na kterých se musí nechat auto a že tam parkovné stojí téměř 30 euro. Tak jsme to otočili a jeli přes most zpátky, nechali auto na parkovišti v hnusné části, kde to stálo jen 4 eura na celý den a ještě to bylo za plotem a šli jsme na autobus, který nás převezl přes ten dlouhý most. Jelikož tam bylo vše jen v italštině, které jsme nerozuměli, a tudíž jsme ani nevěděli, jak si obstarat lístek, jeli jsme načerno. Nikdo nás ale nekontroloval.

Helena a Viktor na proskleném mostě v Benátkách

Benátky byli také naprosto jedinečné. Hlavní ulice čisté, spousta nádherných budov. Navštívili jsme kostel, kde mají tělo svaté Lucie. Bylo tam vystavené. V jiném kostele měli zase vystavený chlup Jana Pavla II. A kus kosti Faustiny Kowalské. Skoro v každém kostele tu mají nějaké relikvie. Také jsme se tam v centru naobědvali v místní restauraci. Dali jsme si oba s Vikym pizzu, abychom ochutnali pravou italskou. Byla dobrá, ale v Čechách jsme už jedli lepší.

Výborná italská pizza v Benátkách

Neměli jsme žádnou mapu, chodili jsme po čuchu. Několikrát jsme se zamotali a pak zase vymotali. Navštívili jsme ale díky tomu neobyčejná místa. Také tam mají pítka s vodou na každém kroku. Překvapilo nás, jak čistá voda v těch kanálech je. Bylo tam hodně rybek-potěru, ale i velkých ryb. Všechny tam žili ve vodě z kanálu. Bylo tam vidět zhruba do metru hloubky.

Pozdravení s gondolierem

Odlehlejší uličky už byli cítit močí a nebyli tak krásně čisté jako hlavní turistické zóny. Také nás překvapilo, že tam nebyli žádné parky a zeleň-jenom v květináčích. Bylo tam ale hodně ještěrčiček, takových salamandříků. Pozdě odpoledne jsme si zase počkali na autobus zpátky přes most a vyjeli pryč z Benátek směrem na Ravennu, k moři. Cestou jsme jeli podél moře, přes hnusné průmyslové a zničené oblasti. Dojeli jsme pod Ravennu až k moři, kde jsme téměř na pláži přenocovali.

2. 9.     Žrali nás komáři, jinak to bylo fajn. Pláž byla nádherná, písčitá s kraby a miliardami mušlí všech tvarů a barev. Moře bylo průzračné a čisté. Ráno jsme si udělali na pláži kaši a kávu, umyli se a asi hodinu se jen tak poflakovali po pláži. Bylo to tam plné Čechů. Lidé byli milí. Smůla byla, že se tam Vikymu nelíbilo, protože tam v dálce byli velké lodě. Takže jsme museli jet dál a hledat lepší pláž. Jeli jsme se podívat ještě do Ravenny. Ravenna byla vyhlášena jako Italské město kultury pro rok 2015. Navštívili jsme hrob Danteho Alighiery, Palác sv. Teodora, spoustu kostelů. V jednom z nich se dalo jít i dolů do krypty biskupů. Ravenna je také známá tím, že je to město mozaiek. V každém z chrámů, které byli hodně staré, většinou z 6. století, byli zachované mozaiky. Ve městě je i spousta krámků, které jsou spojeny s dílnami, kde mozaiky přímo vyrábí a prodávají. Oslovila mě fontána, která se jmenovala Fontana Purpurea. Byla zhotovená z tisíce obrazů různých motivů, tvarů a barev, které přesto dávali pocit celistvosti.

Fontána Ardea Purpurea

Z Ravenny jsme vyjeli na jih hledat dokonalou pláž. Cestou jsme se stavili v místním obchodním centru, kde byl i hypermarket Conad. V Conadu si nikdo nesměl sám nabírat pečivo, vše bylo předbalené v igeliťácích. Měli tam spoustu věcí, které jsme v životě neviděli a netušili, že se dají koupit v obchoďáku-třeba pravé velké humry a garnáty, krevety…. Měli tam úplně všechno, tak jsme tam nakoupili jídlo a pitnou vodu na další dny a hlavně jsme tam na záchodech dočepovali vodu na mytí atd.  Vyjeli jsme do hor. Za horami byli útesy a moře. Už byla tma a potřebovali jsme najít nějaké místo, kde v autě přespíme. Jeli jsme tedy do opuštěných silnic uprostřed lesů a kopců hledajíce místo, kde přenocujeme. Dojeli jsme ale až k soukromým restauracím u jednoho přístavu. Byli obklopené z obou stran útesy a nádherně osvětlené. V koutku na molu jsme snědli naši večeři-pravou mozzarellu z buvolího mléka s místním pečivem. Museli jsme odjet dál, bylo tam všude parkování jen pro hosty restaurace. Vypadalo to, že tam jezdila hlavně italská smetánka-samá drahá auta tam parkovala. Našli jsme o pár kilometrů dál pěkné místo, kde jsme byli stranou od silnice. Udělali jsme si z auta ložnici, umyli se (Viky mě osprchoval) a šli spinkat.

Sami u italského pole

3. 9.     Ráno po probuzení jsme se šli podívat na kopec, pod kterým jsme spali. Byl z něho krásný výhled do okolí a hlavně na Apeniny. Po ranní hygieně jsme se vydali hledat dokonalou pláž. Po cca 4 km jsme ji našli. Projeli jsme vesničkou v kopcích Castel di Mezzo a v další vesnici Fiorenzula di Foccara jsme zaparkovali auto. Všechna místa jsme vybírali podle navigace. Hrozně moc jsme se už chtěli koupat. Na parkovišti jsme nechali auto a šli k pláži. Pláž byla vzdálená asi 3 km. Blíž se autem zajet nedalo. Pláž byla písčitá, místy s oblázky a co na ní bylo nejzvláštnější-bylo na ní náplavové dřevo. Ale ne jen pár klacků, vypadalo to tam jak v Jurském parku, samé vybělené dřevo. Pláž byla proto posetá konstrukcemi z toho dřeva, které si lidé dělali, aby měli stín. Byla tam také spousta mušliček a kusů neopracovaného mramoru. Našli jsme si jednu takovou konstrukci a přebudovali ji na polozemnici.

Pláž s náplavovým dřevem u vesnice Fiorenzuola di Focara

Zbytek dne jsme strávili už na pláži. Bylo tam mělké moře a bylo příjemně teplé. Bylo tam i docela dost lidí. V tom městečku, Fiorenzula di Foccara, měli vybudované krásné vyhlídky a cca každých 200 metrů měli pítko s pitnou vodou.  Tam jsme čepovali vodu. Tuto noc jsme odjeli tam, kde jsme byli i minulou noc. Tentokrát jsme tam jeli už za světla, takže jsem uvařila nějakou šlichtu, umyli se a šli spát. Zajeli jsme až za keře, takže nás nikdo ze silnice neviděl.

4. 9.     Tenhle den jsme jeli už ráno zase na pláž s naší polozemnicí. Ráno bylo teplé a vypadalo to, že bude celý den krásně. Vyjeli jsme brzo, taky aby nám nikdo nezabral polozemnici. Taky jsme si nechali oblečení nahoře na parkovišti a dolů šli v podstatě jen v plavkách. Jenže! Jak jsme tam došli, tak se zatáhlo. Přišli mraky a začalo pršet. Tak jsme se koupali v dešti. Ještě, že jsme měli s sebou nepromokavou plachtu, na které jsme chtěli ležet-dali jsme si jí nad sebe a koukali z polozemnice, jak prší. Na chvilku pršet přestalo, tak jsme šli na lov. Ulovili jsme 3 kusy naplaveného roztrhaného igelitu (nějaký velký roztrhaný pytel to předtím býval) a dali je na střechu, takže tam méně teklo. Výhoda toho všeho byla, že jsme na té celé širé pláži byli sami, tak jsme tam chodili nahatí. To bylo fajn. Připadali jsme si jako trosečníci. Bylo to dobrodružné. Koupali jsme se i při bouřce a vůbec nám to nevadilo. Strávili jsme tam takhle celý den. Večer jsme si koupili v místním Allimenti něco k jídlu a jeli jsme z parkoviště (na pláži i na tomhle parkovišti bylo zakázáno přespávat). Zaparkovali jsme auto ve vesnici Castel di Mezzo, přímo pod místním hřbitovem. Parkoviště bylo veliké a nebylo omezené tím, že by bylo třeba jen pro hosty místní restaurace, jak to bylo všude jinde.

Helena Hejnová u pevnosti Castell di Mezzo

Utěsnili jsme auto a Uchystali se ke spánku. V tom jsme ale uslyšeli naříkání. Nepřestalo to po celou noc. Viky se tam šel podívat (bylo to v křovích u hřbitova), říkal, že je to asi kočka. Ale nebyla to kočka….

5. 9.     Ráno jsme se šli podívat tím směrem, kudy šlo naříkání. Celou noc to nepřestalo a bylo to hodně úpěnlivé. Podle zvuku jsme došli až k hydrantu a nadzvedli ho. Vzápětí tím směrem vyrazilo koťátko, které tam už dva dny tak naříkalo. Bylo nádherné, celé stříbrošedé s bílými oušky a volalo mámu kočku. Jak rychle vyrazilo, tak jsme ho nestihli chytit. U hřbitova byla šikmá stráň zarostlá břečťanem a nálety. Nebylo tam ani vidět. Někam tam, do oblasti 50 m2 se schovalo. Pořád naříkalo. Chtěli jsme ho najít a vzít si ho s sebou domů. Asi hodinu jsme ho takhle lovili. Pak jsme zase jeli na naši jurskou pláž. Tentokrát také sprchlo, ale víc svítilo sluníčko. Problém byl ale ten, že na nás útočili takoví okřídlení mravenci, kteří nás kousali. Na pláži jsme si i uvařili jídlo. Jejich nálety byli ale tak otravné, že jsme to místo a s tím hlavně naši polozemnici opustili. Šli jsme prozkoumat druhou stranu pláže. Přišli jsme na to, že je tam široká a dlouhá pláž s velejemným písečkem a bez chaluh a otravných mravenců. Zůstali jsme tam až do konce dne. Když jsme odjížděli, ještě jsme si prošli jednou Fiorenzulu. Byla sobota a všude byla spousta lidí. Bylo to proto, že tam bylo několik svateb (jenom za tu asi hodinu jsme viděli 3 nevěsty). Ulice, kde se dalo projet jedním autem, byli plné davy lidí. Muži měli obleky a dámy měli krásné šaty. Auta parkovala úplně všude, až půl kilometru za městem ve srázech. Horko těžko jsme mezi těmi davy projeli. Bylo to ale moc hezké. Městečko tím úplně ožilo. Pak jsme se vrátili opět na parkoviště pod hřbitovem. Koťátko tam pořád žalostně mňoukalo. Muselo být už hodně vysílené. Opět jsme se ho pokusili najít, ale marně. Večer i na naše parkoviště přijelo hodně lidí. Dámy v společenských šatech a muži v košilích. Všichni si jeli užít společenský sobotní večer do restaurace.

6. 9.     Přes noc koťátko mňoukalo, ale už jen málo. Nedalo se najít. Viky ani já jsme ho už ráno neslyšeli. Myslíme si, že tam umřelo. Bylo nám to líto, hrozně se nám líbilo a těšili jsme se, že budem cestovat s ním. Po ranní hygieně ještě Viky zkusil hledat koťátko, ale už se ani neozvalo, nic nenašel. Rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat do San Marina. Bylo to od nás asi 40 km. Ke konci byla cesta do prudkých kopců a samých serpentin. Vyplatilo se to ale. San Marino je samostatný stát, který je už v apeninském pohoří. Rozkládá se na kopcích. Je tam nádherný výhled do okolí. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a vyšli nahoru. Dominantu San Marina tvoří rozlehlé opevnění se 3 hradními věžemi.

Viktor Hejna v San Marinu

Je to na nejvyšším bodě státu. Bez nadsázky se dá říct, že hrad a jeho opevnění vypadalo jako Minas Tirith v menší variantě. Z vrchu je vidět moře jako na dlani i hory. To město nás okouzlilo. Vše tam bylo čisté, vše v jednom architektonickém stylu a jednotě. Navštívili jsme tam i museum emigrantů a dozvěděli se tak, jakým způsobem vůbec vznikl samostatný stát San Marino. Je to nejmenší demokratický stát světa vystavěný na antické demokracii a kultuře. Viděli jsme také okruh, kde se jezdí formule a také jsme po něm kus jeli autem při zpáteční cestě. Večer před odjezdem jsme sešli do sanmarinského mekáče a dali si pořádné jídlo a capuccino a zmrzlinu. Vikymu se San Marino líbilo ze všeho nejvíc. Na cestě ke hradu měli i repliky mečů a zbraní. Uvažovali jsme, že si koupíme kopii elfského meče Andůrilu. Ale nakonec jsme si ho nekoupili. U jednoho stánku byla slečna, co uměla říct Dobry den J a líbili se jí Vikyho prsťáky. Celkově tam byli lidé milejší než jinde, kde jsme byli v Itálii a měli tam hodně zralých fíků, které jsme při cestě jedli. Večer po mekáči jsme jeli pryč směrem na Pisu. Jen jsme překročili hranice s Itálií, hned už byla silnice úplně rozbitá. Cestou jsme se ještě chtěli stavit ve Florencii, což je uprostřed šířky Itálie, v apeninském pohoří. Chtěli jsme ujet co nejvíce, abychom na ní pak měli co nejvíc času. Jeli jsme tedy do hor. Cesta vedla pořád lesy a v podstatě celých 150 kilometrů jsme jeli samými hooooooooodně prudkými zatáčkami. Byla to naprosto liduprázdná krajina. Cestou jsme potkali živého dikobraza. Štrádoval si to po silnici jako by nic. Projížděli jsme často kolem domů, ale bylo vidět, že jsou dlouho opuštěné. Byli to ruiny. Protože už byla tma, hledali jsme cestou místo k přenocování, ale z té oblasti v lesích s opuštěnými domy a vesnicemi duchů nám šel mráz po zádech. V několika vesnicích, které jsme projeli, bylo úplně mrtvo. Nikde v domech totiž nesvítila světla, nikde nebyli žádní lidé, okenice byli zatlučené, ale přesto byly venku před domy rozmístěné a poházené židle se stoly jako posezení v restauracích. Lesy nebrali konce. Nakonec jsme z nich v noci vyjeli a našli odpočívadlo u silnice. Tam jsme přenocovali.

7. 9.     Ráno jsme dojeli do Florencie. Celé město jsme projeli křížem krážem, ale nikde se nedalo zaparkovat. Byl tam nejhorší provoz ze všech italských měst, kterými jsme projeli. Všude bylo mraky aut a mezi nimi kličkovali motorky. Lidé tam jezdí na motorkách všude, hlavně do práce. Potkali jsme spoustu žen, které řídili v kostýmku v sukni a na jehlách. Nakonec jsme auto dali do podzemních garáží. Byli docela drahé, za 4 hodiny jsme zaplatili 12 eur. Ve Florencii jsme viděli náměstí se sochou Davida od Michaelangela a spoustou nádherných soch, kašnami a radnicí. Chtěli jsme jít do muzeí, v jednom z muzeí byl vystaven originál obrazu Zrození Venuše od Botticeliho, ale bylo tam všude strašně drahé vstupné (25 euro za osobu do jednoho muzea). Dala se tam ještě koupit florentská karta, která platí do všech muzeí a platí i na MHD, která stála na tři dny 72 euro. To by se vyplatilo jen, kdybychom chtěli zůstat déle. Všechny památky, kromě kostelů, jsme viděli jen zvenku, ale zase tolik nám to nevadilo. Člověk by se stejně musel zdržet tak týden, aby to všechno stihl projít a užít si to. Koupili jsme si jídlo v místním pekařství, došli jsme na Piazza Pitti, což je veliké náměstí s holuby a vrabčáky. Tam jsme se zastavili a krmili holuby. Slétlo se jich hodně. Nejvíc se nám líbili vrabčáčkové, kterých tam byla také hejna. Když Viky krmil, sedali si mu na ruce.

Viktor Hejna ve Florencii

Prošli jsme se i po mostě, ve kterém byly takové budky s okny (lepší popis mě nenapadá, viz. Foto). Dál jsme pak šli jen k autu a vyjeli z města. Cestou jsme se málem srazili s jedním Italem, který odbočoval přímo na nás  a neukázal, že odbočuje. Zabrzdili jsme tak na centimetr. Italové celkově řídí hodně špatně. Jezdí na druhém autě napláclí, zásadně neukazují, když kamkoliv odbočují nebo vjíždí a jezdí brzda plyn. Hodně italských aut na silnicích je sice nových, ale potlučených od srážek. Jenom dosud jsme viděli při jízdě dvě velké bouračky. Při první vjela motorka přímo pod auto a při druhé to vypadalo na čelní srážku dvou aut. Stavili jsme se na nákup do obchoďáku a koupili si tu nejlepší stracciatelu na světě. Vyrazili jsme k Ligurskému moři a ani né za hodinu byli v Tirraně, kde je jedna z nejhezčích pláží v Itálii. Pláž byla s jemným pískem, dlouhá a široká a hlavně čistě uklizená. Moře bylo také čisté a byli v něm veliké vlny. Helenka se v nich koupala a skotačila jako kůzlátko. Na pláži jsme takhle večer byli skoro sami. Bohužel tam bylo dost větrno. Našli jsme si boční uličku vedoucí do lesa a tam jsme přespali.

8. 9.     Celý den jsme strávili na včerejší pláži a opalovali se a plavali v moři. Bylo tam hodně černochů, kteří pořád něco prodávali. Spát jsme jeli opět na opuštěnou uličku do lesa. Před spaním jsme se šli projít a zjistili, že na konci cesty je vysoký plot střežený psy. Uvařili jsme si ještě jídlo a kecali a tak…

9. 9.     Ráno jsme vyjeli do Pisy. Cesta rychle ubíhala, bylo to od nás jen pár kilometrů. Našli jsme zázrakem místo na zaparkování v centru Pisy, takže jsme nemuseli platit. Došli jsme do infocentra a vzali si mapu. Podle ní jsme prošli hlavní pěší z=onou a dostali se podél hradeb až ke starým římským lázním. Pak se zpoza hradeb vynořila bílá zářivá a kupole a hned za ní šikmá věž. Došli jsme až k okrsku. Byla tam všude spousta turistů a všichni se fotili narafičení jako že podpírají věž nebo naopak ji naklánějí. Samozřejmě, že my jsme se tak taky fotili. Bylo pro nás novinkou, že je šikmá věž součástí celého okrsku, kde každá stavba sama o sobě byla zajímavá. Byla tam budova pro mnichy (klášter), baptisérium, katedrála s mrtvolou sv. Ranieriho a sochami černých andělů. Dále tam byla šikmá věž (která je fakt hodně nakloněná) a vnitřní zahrada se hřbitovem. Všechny stavby byli z čistého bílého mramoru. Bylo to tam krásné. Uvnitř jsme se byli podívat jen v katedrále, protože tam byl vstup zadarmo. Jen třeba na tu šikmou věž byl samostatný vstup v ceně 18 eur. Takže dát za oba skoro 1000 kč jen proto, abychom mohli říct, že jsme vyšlapali na šikmou věž, se nám nechtělo. U těchto památek jsme strávili asi 2 hodiny.

Helena Hejnová v Pise

Pak jsme šli pomalu k autu. Cestou jsme viděli ještě spoustu památek a vychutnávali si nádherné starobylé město Pisu. V Pise je zase proslavená škola kamenosochařství. Prodávali tam nádherné kousky z mramoru a alabastru, od drobných dárkových předmětů po velké vázy, sloupy, sochy. Poté jsme už vyjeli směrem k domovu. Chtěli jsme spát až potom, co opustíme hranice Itálie. Neměli jsme skoro žádný benzín, ale nechtěli jsme tankovat v Itálii, protože tam byl benzín hrozně drahý. Jeli jsme tedy nejdřív přes Apeniny, které jsou nádherné, a potom i přes Alpy. Kolem půlnoci jsme překročili státní hranici s Rakouskem, natankovali a začali hledat místo k přenocování. Byli jsme už hodně unavení a tak jsme jen zaparkovali u silnice a šli spát.

10. 9.     Nemohli jsme se dočkat rána. Byla to asi nejhorší noc z pobytu. Moc jsme si neuvědomili, že jsme v Alpách a že auto bylo vyhřáté za jízdy. Já spala jen v tričku, jak jsem byla zvyklá v Itálii. Asi za hodinu jsem se probudila zimou a hlukem z aut. Viky se zase probudil, protože si myslel, že se auto pomalu posouvá k řece pod námi. No, nějak jsme se dočkali rána. Hned po půl sedmé jsme vyjeli dál. Ráno ukazoval teploměr v autě 2 stupně. Určitě muselo v noci mrznout a to fest. Po pár hodinách jízdy jsme dorazili do Innsbrucku. Mocně se tam rýsovali hory a tak jsme v jedné odlehlé horské silničce dali pauzu. Umyli jsme se, převlékli, udělali si horkou čokoládu a nasnídali se. Pak jsme jeli cestou dál.

Helena Hejnova v Rakouských Alpách

Jeli jsme přes Salzburg a chtěli jsme si udělat procházku městem, ale nikde se nedalo zdarma zaparkovat. Akorát jsme se stavili na nákup do Sparu a tam jsem se byla vyčůrat na personální záchody. K zákazníkům se chovají fakt hodně hezky. Tak jsme se protáhli a zase vyjeli. Našli jsme jedno jezero, které vypadalo na mapě hezky a bylo při cestě. Jmenovalo se Wahlersee. Je také uprostřed hor a je veliké. Došli jsme až k němu na pláž. Vše v Rakousku je čisté a upravené, na rozdíl od Itálie. I toto  bylo průzračně čisté, plné sladkovodních škeblí. Zajímavé bylo, že ty škeble kladou vajíčka na kameny a když z nich rostou malé další škeble, tak se do těch kamenů zavrtávají a dělají tam takové chodbičky do té doby, než jsou velké a mohou se zavrtat do dna jezera sami. Celá pláž i dno jezera bylo poseto takto vybrázděnými kameny. Dva nejhezčí jsme si vzali domů. Najedli jsme se a jeli dál. Pak už jsme překonali hranice s Českem a ocitli se na Šumavě. Vždycky jsem se chtěla podívat na Kvildu, tak jsme tam teď zajeli, prošli se tam, dali si večeři a přenocovali v lesích národního parku Šumava. Tentokrát jsme se na tu zimu v noci dobře připravili. Vzali jsme si na sebe, co jsme měli, vytopili auto na maximum, rychle si vyčistili zuby a uzemnili auto. Tentokrát jsme spali až do rána do osmi.

11. 9.     Šli jsme se projít lesem, narazili jsme na řeku Otavu, která tekla kousek od nás. Vyčistili jsme si tam i zuby a jeli dál, teď už přímo na Rabí. Dojeli jsme na Rabí, šli se projít, dali si oběd v restauraci a čekali na premiéru videa, kde Viky hrál, Poutníka. Hrad Rabí je nádherný, je to největší zřícenina hradu v Čechách. Pak už jsme jeli domů.

Děkujeme za pozornost a zase někdy u dalšího dílu. 🙂

Ceny:

Benzín: IT a Německo: průměr 1,5  eura/litr

Rakousko: 1,18 eura/litr

Potraviny: IT: vše cca 2x až 3x dražší (i v obchoďácích, v lokálních krámcích ani nemluvě)

Rakousko: ceny srovnatelné jako u nás

Vstupy na památky: IT-máloco v interiéru je zdarma (všechny kostely jsou až na vzácné výjimky zdarma), většinou neakceptují studentské slevy. Většina zajímavých věcí jsou ale stejně stavby, které si lze prohlédnout z bezprostřední vzdálenosti.

Internet a elektřina: IT: v kavárnách a restauracích mají jen zdířky pro placaté zásuvky, kde si třeba notebook nabít nelze-je potřeba redukce. Takhle jsme nabíjeli jen foťák. Internet třeba v McDonaldu byl, ale pro připojení zdarma se musíte všude zaregistrovat (nějaký italský zákon na bezpečnost na sítích) a to pomocí registrace a konečným potvrzením pomocí autorizačního sms kódu. Problém je v tom, že na česká čísla tenhle kód nechodí, dá se to poslat jen na italská, německá, rakouská, anglická, ale česká ne. Takže se na internet v podstatě připojit nedalo. I v turistických městech byli free wi-fi pointy, ale všude to s registrací funguje stejně. Po celou dobu jsme se tedy na internet nepřipojovali.

Rozpočet na celou dovolenou včetně pojištění: 9 500 Kč