2. 10.     Na letiště v Mumbaji jsme přiletěli okolo půl páté ráno. Do šesti trvalo, než jsme si vyzvedli věci, směnili peníze a prošli všemi kontrolami. Museli jsme se dostat přes celou Mumbaj k hotelu. Na letišti nám radili taxík, ale ten jsme si nevzali, protože se k našemu hotelu dalo dostat i vlakem a to celkem bez problémů. Vyšli jsme z letištní haly hledat nějaký způsob, jak se dostaneme na vlak. Odchytili nás rikšáci a tak jsme se nechali svézt. Byl to první kontakt s opravdovou Indií. Do nosu člověka hned uhodí zcela cizí pachy. Jsou úplně jiné než na co jsme zvyklí. Všechno tu je cítit exotickou směsicí vonných tyčinek a výkalů. Jen, co se vyjde za nablýskané prostory letiště, ocitáme se v úplně jiném světě. Už i ten způsob jízdy je něco, na co si s našimi nároky na bezpečnost snad nelze zvyknout, lze to jen přijmout.

První dojem z Indie je takový, že tu jsou milý lidé, kteří chtějí pomáhat, když vidí, že si s něčím nevíte rady, hned k vám jdou a ptají se, co by pro vás mohli udělat. Co je hodně negativní a je to vidět na každém kroku je to, že se tu ti usměvaví lidé chovají jako prasátka. Ulice tu jsou plné odpadků, splašků, je tu nepředstavitelná špína. Na stanici Vile Parle jsme museli naskakovat do rozjetého vlaku, abychom se dostali k hotelu. Projeli jsme jím 20 km Mumbaje a viděli tak, že Mumbaj je v podstatě jedno velké smetiště. Na kolejích lidé spali, hrabali se v odpadcích, kadili. Čím víc jsme se přibližovali do centra, tím víc přibývali hezké (bohužel ale oprýskané a zašlé) stavby, ale odpadků neubývalo. Po výstupu z vlaku jsme museli ještě asi 2 km pěšky abychom našli hotel. Musím přiznat, že jsme se bála procházet těmi uličkami. Nejblbější náladu jsem měla, když nám navigace oznámila, že máme být před hotelem a přitom jsme stáli u rozpadlých domů plných odpadků. Bylo to hned za místníma jatkama na ulici a hned vedle slumů, kde byli tuny odpadků, krys a much. Nakonec jsme hotel našli a šli se ubytovat. Mohli jsme se ubytovat dříve, než byl check in a tak jsme šli. Pokoj má rozměry asi 1,5 x 3 m a má vlastní záchod a umyvadlo. Byli jsme tak unavení, že jsme si hned šli lehnout a spali jsme až do odpoledne. Potom jsme se šli projít.

3. 10.     Ráno jsme si dali sušenky koupené v obchodu ve vedlejší ulici. Byli docela dobré. Potom jsme šli říci dealerovi, že od něj nic nechceme. Šli jsme do Mekáče, kde jsme si dali 2 veg. hambáče za 114 rupek. V Mekáči také nešla wi-fi (stejně jako v hotelu, personál řekl, že je to prostě rozbitý). To už jsem začínala být v depresi a bylo mi do pláče. Šli jsme tedy zase na nádraží, našli turistické okénko. Bylo tam příjemně, klimatizace a žádní otravové. Popovídali jsme si tam s několika turisty. Všichni chtěli vypadnout z Bombaje a říkali, že jinde je to mnohem levnější a hezčí. 2 Britové se rozhodli jet do Udajpuru, německý pár zase na jih. Nám sehnal Ind na přepážce spoj do Udajpuru na úterý 6., ale říkal, že musíme přijít druhý den ráno pro emergency tiket. Ptali jsme se na wi-fi na nádraží, ale všichni říkali, že tam není. Sešli jsme dolů a narazili na dealera z minulého dne. Pomohl nám najít wi-fi na nádraží a díky jeho tel. číslu jsme se na ní mohli připojit.

Napsali jsme konečně zprávu domů, že jsme v pořádku. Připlazila se k nám jedna žebračka, která na nás ukazovala svou ruku zlomenou v půlce loktu. Pokoušela jsem se rychle najít hotely v Udajpuru, ale dealer nám říkal, že to je na kraji pouště a že tam teď není dobré. Lepší a levnější je to prý na jihu u Goa. Také nám radil, že není dobře bookovat hotely předem, protože je to vždy mnohem dražší. Šli jsme s ním do jeho „kanceláře“ opodál. Probrali jsme s ním, co bychom potřebovali a nakonec se rozhodli, že pojedeme na jih k moři a k plážím. Do Goa ne, tam je to prý drahé, ale kousek pod ním jsou pláže také krásné a je to mnohem levnější říkal. Koupili jsme od něj tedy lístek do Mangalore za 2600 rupií. Byla to neuvěřitelně špatná koupě, ale bylo to dobře naplánované, abychom jeli přes noc a hlavně abychom se z tohoto proklatého místa dostali pryč.

Poté jsme se šli podívat na Gateway of India. Spousta Indů se s námi fotila. Byli jsme pro ně atrakcí. Moře tady je špinavé jako vše, co jsme dosud viděli. Plavou v něm tuny odpadků a bordelu. Od Gateway jsme šli směrem na jih ke Kolabě. Je to známá turistická čtvrť. Je to tam samý krámek a tržiště. Tam se s námi začal bavit jeden indický student. Jmenoval se Sandžit a líbili se mu Vikyho boty. Říkala jsem mu, že jsme z Indie nešťastní, protože je tu vše hrozně drahé a každý se nás snaží oškubat. Snažil se nám pomoct radami, vzal nás do turistického centra (což nám bylo úplně k ničemu). Pak nám pomohl zařídit indickou sim kartu, abychom mohli mít alespoň stabilní přístup k internetu. Taky pořád říkal, abychom si koupili indické oblečení, ať tu zapadneme. Večer jsme se rozloučili. Pozval nás na druhý den na svůj kriketový zápas u místní univerzity. Když jsme šli k hotelu od vlakové stanice Church Gate, strhla se obrovská monzunová bouře. Úplně jsme promokli, protože jsme to měli asi 1,5 km k hotelu.

4. 10.     Ráno jsme vstali, zprovoznili internet a našli případné hotely v Mangalore, kam jedeme. Podařilo se nám dobít telefon a notebook, i když to nejdřív vypadalo, že to ani nepůjde. Pak jsme šli rovnou na oběd do restaurace. Dvě jídla a voda stáli 280 rupek. Šli jsme se projít k pobřeží Arabského moře na druhou stranu. Opět špína, ale už trochu menší než minulý den. Jsou vidět mrakodrapy –  něco, co připomíná civilizaci. Cestou zpět jsme koupili snídani na ráno a vody. Záhadně nás našel náš starý známý indický student. Vyčetl nám, že jsme mu nezavolali a nešli s ním někam ven. Ale nakonec byl v pohodě. Potom jsme přišli na pokoj a odpočívali. Jelikož jsme minulý den v podstatě nejedli, museli jsme si šetřit energii. Po spánku jsme si zašli zase na večeři a utratili dalších 270 rupií. Taky jsme se zeptali na cenu ubytování v hotelu naproti. Indík z recepce řekl, že je to za 800 rupek za noc, pak říkal, že by šlo i za 400. Po chodnících se tu všude prohánějí krysy, na stromech a domech jsou vrány, co stále krákají. Jestli se nám zítra nepodaří vybrat z bankomatu peníze, tak jsme v háji. Radši na to ani nemyslím, co bychom museli dělat…Máme totiž posledních cca 5 000 rupií…

Stále lituji, že jsme sem jeli. Večer jdeme brzo spát, ráno v 10:00 musíme vyklidit hotelový kutloch a přichystat se na odjezd.

5. 10.     Ráno vstáváme už v 8:00. Celou noc jsme se modlili, ať se nám podaří vybrat peníze, aby nás tu nesežrali krysy zaživa. Po chvíli jsem to už nemohla vydržet a chtěla jsem jít zkusit vybrat. Ještě proč jsme tak dlouho čekali na výběr a nevybrali dřív? Za prvé jsem Vikyho neposlechla na letišti, když chtěl vybrat už tam a řekla mu, že radši vyměníme svou železnou zásobu dolarů a radši budeme vybírat z bankomatu v závislosti na cenách a podmínkách. Přišlo mi, že vyměněných 250 dolarů je fakt dost. Za druhé měla naše banka Equa bank odstávku internetového bankovnictví od pátku 3. do pondělí 5. 10. a při odstávkách je možné, že nepůjdou transakce kartou se směnnými kurzy. Nechtěla jsem to riskovat, že by nám třeba bankomat peníze zablokoval, ale nevydal.

Takže o půl deváté ráno jsme vyběhli do místního hlídaného bankomatu, kde brali MasterCard. Zkoušela jsem strčit kartu do zdířky jako u nás, ale nešlo to. Bankomat si kartu nevzal. V tu chvíli jsme mysleli, že to fakt blbý, ale vzápětí se na obrazovce objevil nápis, že mě ten bankomat vítá a mám zadat PIN. To jsem udělala, zadala hotovost a v pořádku jsme vybrali. Indické bankomaty jenom sejmou čip, ale nevezmou kartu dovnitř. To mě nejprve uvedlo do rozpaků. Jsme zachráněni!!!!!!!!!! Jupí!!!! Když jsme měli peníze v ruce, nedokážete si představit to štěstí a úlevu….

Cestou zpět na hotel jsme koupili vodu do vlaku a na kutlochu si ještě odpočali a vše pořádně pobalili a šli za dealerem Sajuem. Ten tam na nás měl čekat, aby nám řekl číslo lehátek ve vlaku a pomohl nám dojet na nádraží Lokmany Atilak, odkud jel vlak. Byli jsme ho tam hledat, ale nepřišel, tak mu volal kolega a tomu řekl, že přijde o půl jedné. Šli jsme si dát velký oběd. Oba jsme měli pizzu (indická pizza má průměr asi 15 cm) a Viky si dal ještě sýrovou placku s nějakým pálivým sajrajtem 🙂 . Když jsme odcházeli z restaurace, bylo tři čtvrtě na jednu. Zase jsme šli za Sajuem (mimochodem je to muslim) a pořád tam nebyl. Jeho kolega říkal, že je doma a přijde ve dvě. To už jsme čekat doopravdy nemohli a vyrazili sami na nádraží, abychom se dostali místním vlakem na zastávku Tilak Nagar a odtamtud přešli pěšky na Lokmany Atilak. U nádraží jsme potkali Sandy, to byla žena, která uměla říct “Ahoj” a která nás k Sajuovi první den dovedla. Pomohla nám najít v té neuvěřitelné spleti lidí a kolejí náš vlak a koupila nám lístek, takže jsme nemuseli čekat asi tisícihlavou frontu u místních kas. Lístek na vlak po Bombaji  stojí 10 rupií. Cestou jsme si se Sandy povídali. Říkala, že se narodila v Británii, ale když byla malá, matka ji vzala zpět do Indie. Bylo vidět, že tady není spokojená. Vypravovala o Německu, že se jí tam hrozně líbilo a že teď bohužel musí žít v tomhle. Šla s námi do vlaku a poprosila nějaké lidi, aby nám řekli, až bude naše stanice. Nic za to nechtěla. Škoda, že nám o sobě neřekla víc, v budoucnu bychom jí rádi pozvali do Čech.

I Indík v bombajském vlaku byl v pohodě. Pořád nám vysvětloval, jak tam dojít. Ptal se nás, odkud jsme, a když jsme řekli, že z Čech, tak se usmál a řekl, že jeho syn studuje taky v San Franciscu 🙂

Lidé v Bombaji jsou, až na výjimky (obchodníčky, kteří chtějí turisty oškubat), milí. Kdykoliv nás někdo viděl bezradné s mapou, hned se nás ptal, kam máme namířeno a chtěl nám radit. Když jsme procházeli s bágly kolem jedné budovy, sekuriťák se s námi začal bavit odkud jsme a kam máme namířeno a když jsme řekli, že na jih, tak pookřál, protože odtamtud pocházel. Říkal, že je tam krásně, nádherné moře, hezké počasí a krásné pláže. Spousta lidí se s námi chtěla bavit jenom proto, že jsme bílí.

Došli jsme na nádraží Lokmany Atilak s dvou hodinovým předstihem a mohli vychutnávat atmosféru Bombaje. Tohle nádraží bylo relativně bez odpadků na nástupištích (všechny odpadky totiž patří do kolejiště), ale byla tam spousta žebrajících indických matek s dětmi. Jsou hodně neodbytné. Nechápeme, proč si ty děti dělají, když se o ně nedokáží postarat a připraví jim ještě horší život, než mají ony sami. Konečně přijel vlak. Naše rezervace byla platná, takže nám spadl kámen ze srdce. Našli jsme svá lůžka a uvelebili se. Jeli jsme třídou Sleeper, to znamená přes noc, bez klimatizacea druhou třídou s ostatními indíky. Naproti nám seděl indický pár s mladičkou sestrou nevěsty. Bohužel neuměli anglicky, jinak by se s námi určitě bavili. Pořád se na nás všichni tři usmívali, snažili se nám ukazovat při cestě zajímavé věci (třeba sochu Šivy v džungli, která byla vysoká asi jako panelák) a nabídli nám cukrovinky a pomáhali sklopit lehátka na noc.

Tímto byla za námi konečně Bombaj. Podle nás je Bombaj jeden velký slum. I když je někde hezká nová budova, kolem jsou odpadky a špína. Všude běhají krysy, krákají vrány, žebrají mrzáci, kteří dávají svá postižení na odiv. Na nádraží v Mumbai CST jsme po všechny dny viděli starce, který tam umíral. Byl jako kostra potažená kůží a ležel ve svých výkalech. Nebo přímo v nádražní hale ležela vychrtlá žena s polomrtvým dítětem v náručí. Všude tam jsou volně k vidění krávy, které žerou odpadky. Podél tratě, co jsme viděli, nebylo jediné místo bez kopců a hor odpadků, po kterých běhali děti, zubožení psi a vychrtlé kozy.  Na druhou stranu tam také všude létají vážky a motýli krásných barev a kvetou nádherné květy, které jsme nikdy neviděli. Z odpadků tam vyrůstají orchideje. Taková podívaná to byla, dokud jsme Bombaj neopustili. Pak už byla tma a my všichni se odebrali ke spánku.

6. 10.     Ve vlaku to byla pohoda. Vagón byl ošuntělý, ale relativně čistý, každou chvíli procházeli prodavači banánů, ČAJČAJ a kofíča, cukrovinek, nápojů, baleného jídla a cetek. Na každé zastávce se navalili žebráci a transvestiti. Transvestiti chodili a tleskali. Když jim někdo nedal peníze, vysmáli se mu. jsou označováni jako hidžrové – to je ale velice handlivé pojmenování. Jsou to lidé na okraji společnosti, tedy například transvestité nebo lidé, kteří doplatili na politiku snižování porodnosti. V té době někteří představitelé států násilně a samozřejmě ilegálně kastrovali obyvatele na vesnicích (a nejen tam), aby si mohli vykázat dobrá čísla a úspěšnost.

Ale ve vlaku se mi spalo hezky, připadala jsem si v bezpečí. Vikymu se tak dobře nespalo. Dával pozor, aby nás neokradli. Všichni nám říkali, že se ve vlacích této kategorie hodně krade a že prodavači dávají turistům zdrogovaný čaj. My se s ničím negativním nesetkali. Ráno mě Viky probudil a říkal, ať se podívám z okna. Projížděli jsme totiž opravdovou džunglí, deštným pralesem. Všude rostli vysoké banánovníky, kokosové palmy, liány se spouštěli ze stromů. Viděli jsme tam mnoho širokých řek, mokřadů, kde se pásli buvoly s dlouhými rohy a na nich se vozili volavky. Krajina byla kopcovitá a krásná. Je tu úplně jiné klima než v Bombaji. Zatímco v Bombaji se špatně dýchá a je tam pořád šedivý opar, tady se dýchá krásně a svítí slunce. Odpadky tu byli jen minimálně. Všechny byli od cestujících, kteří jsou zvyklí házet odpadky z okýnek vlaku. I naše milá rodinka takhle “uklízela”.

Cestou jsme viděli hliněné chatrče i cihlové vesničky, vodopády a peřeje řek. Krávy tady už jedli trávu a ne odpadky. Hlína a i řeky jsou tu zbarveny do červena. Ráno si k nám přisedla jiná rodinka. Byl to táta, máma, jejich syn a dcera s manželem a malým synkem. Starý pán byl bankéř a uměl dobře anglicky. Vlastně celá ta rodinka uměla anglicky. Řekli nám, kde jsou nejhezčí pláže a jak přesně se tam dostaneme. Paní nám to všechno i vypsala. Tito lidé byli velice hodní. Matka se moc hezky chovala ke svým dospělým dětem. O půl jedenácté jsme dorazili do Mangalore. Nejdřív to město vypadalo neandrtálsky a pořád nás otravovali rikšové. Potřebovali jsme najít hotel, kde se ubytujeme. Vešli jsme do prvních dvou, ale řekli nám tam vysokou cenu. Šli jsme do třetího při cestě a ten stál 600 rupek na noc. Ten jsme vzali hned na dvě noci, protože byl moc pěkný, velký pokoj se sprchou a evropským záchodem, křesla a stolek s televizí. Hned po zaplacení (cena za hotel je na 24 hodin, check out je tedy v čase check inu, což se nám zdá dobré) jsme se ubytovali, umyli, protože jsme byli z vlaku dost špinaví a vyprali jsme zpocené oblečení. Na chvíli jsme si lehli a pak se šli projít po městě a na večeři. Večeře tady nás stála 190 rupek a pak jsme objevili obchodní centrum, kde byl SPAR a spousta krámků s oblečením, krámek Bati, různé šperky a drogerie. Bylo tam i 3D kino. Připadali jsme si jako v civilizaci, i když je to město uprostřed džungle.

V centru byla velká spousta muslimů. Nakoupili jsme potraviny na snídani a hlavně vodu. Kilo banánů tady stojí 26 rupií. Večer jsme zjistili, že máme v pokoji mraky švábů. K večeru přišel monzun a začalo lít jako z konve, ale to už jsme byli doma, vykoupali se a šli spát. Náš hotel v Mangalore se jmenuje Hotel Hindoostan.

7. 10.     Po snídani na pokoji jsme si vyšli na výlet po městě. Místňáci říkali, že je tam pláž, která je rybářská a smrdí to tam rybinou. Vlak, kterým jsme sem z Bombaje dojeli, se jmenoval Matsya Agatsya, což znamená Rybí smrad.

Vydali jsme se tedy městem a došli jsme až k širokánské řece. Nikde v dohledu nebyl žádný most ani menší rybářská loďka, kterou bychom se přepravili na druhý břeh. Takže jsme zůstali na břehu řeky. Lidé do ní sypali všechen bordel, byla to skládka v řece po celé její délce. Na řece se plavili obrovské rybářské lodě. Nějakou dobu jsme tam strávili, místní kluci tam hráli kriket, oblíbený indický sport (v Bombaji ho hráli také a to třeba i na hlavní třídě mezi autama a rikšama). Byla tam také spousta vran, krásných velkých motýlů a orlů. Pak už jsme se vraceli do centra města. Minuli jsme několik mešit a hlavně hinduistických chrámků a chrámů. Všechny jsou barevně zdobené a hodně zajímavé. Udělali jsme spousty obrázků. Když jsme došli do centra, zašli jsme na oběd a pak i na nákup a domů odpočnout si. Pak opět přišel monzun. Když jsme si odpočali, šli jsme zase ven do města. Byli jsme se zeptat na nádraží, v kolik zítra odjíždí vlak do Kasaragodu a Bekalu. Vystáli jsme frontu přesto, že nás skoro všichni předbíhali, a když jsme mluvili s týpkem u okýnka, tak nás stejně přeřvali ostatní.

Cestou zpět jsme se stavili v místním kostele Our Miracle Lady, tedy kostele malabárských křesťanů zasvěceném Panně Marii. Stihli jsme bohužel akorát konec mše. Ale i tak to byl hezký zážitek. Kostel tady je umělecky trochu jinak udělaný než u nás. Je barevnější a vše je v pastelových světlých odstínech. Celkově jsou tu kostely vzdušnější a světlejší. Před spaním jsme se šli projít po bazarech a okouknout, co tu prodávají. Mají tu krásné šaty a sárí a je to vše za relativně dobré ceny. Sárí tu stojí 1000 rupií. Při obcházení obchodů na nás někdo začal volat. Protože si v Indii úspěšně pěstujeme umění ignorance, tak jsme se ani neohlídli a rychle šli dál. Týpek nás doběhl a přišli jsme na to, že je to kluk, kterého jsme se v Bombaji (která je 1200 Km vzdálená) ptali, do jakého vlaku máme nastoupit. Dali jsme se s ním do řeči, říkal, že podniká ve zdravotnictví a že je tu na služební cestě. Také říkal, že se Mangalore říká Dubaj Indie. Asi pro ten jeden obchoďák, co tu mají a tu spoustu muslimů. Také měl namířeno do Kasaragodu, tak říkal, ať mu druhý den zavoláme a on nám řekne tipy na levné ubytování. Všichni jsou celý pryč, když s námi mohou promluvit. Skoro každý se na nás na ulici usmívá a každý druhý se nás ptá, jak se máme, případně odkud jsme. Nebo jestli je všechno v pohodě a jestli něco nepotřebujeme. Taky nám každý dává telefonní číslo. Tady nás ani všichni nechtějí okrádat za nesmyslně vysoké ceny jako v Bombaji.

8. 10.    Ráno jsme vstali, sbalili si a pomalu vyrazili k vlaku. Vlak do Kasaragodu jel asi za hodinu, tak jsme tam tu chvilku počkali. Cestou ve vlaku (nejnižší třídou) jsme se skámošili s jedním klučinou, Sulfim, který tam jel také. Doslova za ruku nás vytáhl z vlaku (absolutně jsme nevěděli, kde vystoupit), doprovodil k budce pro Prepaid rikša (aby nás tuktukáři neobrali zbytečně o víc peněz) a přesně řekl, jak se dostaneme do Bekalu, kam jsme chtěli kvůli pláži. Tuk tuk nás vysadil na autobusovém nádraží, tam jsme se opět zeptali místních a zas nás jeden velice ochotný pán vzal za ruku a dotáhl přesně na místo, odkud měl jet autobus. Takže jsme si v Indii vyzkoušeli i jízdu místním autobusem. Je to ohromná tlačenice a lidé jsou nalepeni jeden na druhém. Vlastně, až na kvalitu autobusu je to stejné jako v Čechách.

Jeli jsme pralesem, mohli se dívat, jak rostou banány, mango, papája, kokosáky,… Silnice, po které jsme jeli, byla hliněná, místy byl i asfalt. Konečně jsme dojeli do Bekalu. Místní výrostci říkali, že v Bekalu žádný hotel na spaní není. To už nás trochu polil pot. Šli jsme do jednoho baráku, který měl na sobě nápis Hotel, ale tam nám řekli, že se tam nedá spát, že je to jen restaurace. V Bekalu je známá Fort, veliká pevnost na útesech. Je tam i krásná pláž. Ale o tom za chvíli. Tak jsme s krosnami šli a šli po „silnici“ (rozuměj rozblácené udusané hlíně) a asi jsme vypadali špatně, protože u nás zastavil týpek v autě a ptal se nás, co tam děláme. Byl moc fajn. Řekli jsme, že hledáme hotel a on sice o žádném nevěděl, ale pozval nás na svou svatbu (to tam už bohužel nebudeme, takže nebudem moct přijít) a svezl nás kousek dál. Na mapě vypadal Bekal jako velké město, ale fakt je, že to byla osada velká asi jako obydlená zatáčka. Pár domů okolo té bahnité cesty. Nakonec jsme našli jakési ubytování v Ktees Residency, jejímž manažerem byl úplný neandrtálec a místnost byla naprosto odporná. Bylo naprosto nemyslitelné se tam zout, natož jít na záchod. Prostě hrůza a děs. I na mě to bylo docela silné kafe, ale do pralesa jsme jít spát nemohli. Ještě odpoledne jsme se šli podívat na tu slavnou Bekal Fort Beach, kvůli které jsme do té zapomenuté džungle jeli. Pevnost je nádherná, pláž je také moc hezká s jemným pískem. Bohužel si někdo řekl, že za vstup na pláž se bude platit, tak jsme zaplatili 35 rupií jenom za to, že jsme se tam prošli. U tohoto vchodu (průlezu) na pláž bylo asi 5 výběrčích vstupného. Přitom ta pláž nebyla ničím zajímavá. Dokonce tam byli i slumy rybářů, kteří si tam pokuřovali cigárka po šichtě. Rozhodli jsme se, že odtud musíme pryč. Jelikož každý Ind nám říká něco jiného, rozhodli jsme se, že nebudeme riskovat a nepojedeme na jih do Kéraly, ale na sever do Goa.

9. 10.     Dnes byl den Božích zázraků. Den, kdy se nám začalo v Indii líbit a kdy se náš odpor vůči této zemi zlomil.

Ráno, po tom, co jsme vstali, jsme šli asi 2 km na vlak na zastávku Bekal Fort. Mladík, který byl u okýnka nebyl moc obdařen inteligencí. Ptali jsme se ho, jak se dostat z Bekal Fort do Goa. Dokonce jsme mu to i kreslili. Vůbec nic nechápal a pořád na nás chrlil nějaká data a časy. Takže jsme se obrátili a řekli si, že když jsme se dostali z Kasaragodu sem autobusem, tak se tak dostaneme i zpátky a z Kasaragodu snad do Goa pojede vlak. Šli jsme zpět na zastávku autobusu a hned jel autobus do Kasaragodu. V Kasaragodu jsme si z autobusáku vzali tuktuk na vlakáč a tam se dozvěděli, že vlak do Madgaon (hlavní stanice v Goa) odjíždí za 20 minut. Jen pro upřesnění – tenhle vlak jezdí jen jednou denně. Ihned jsme koupili lístky. V Goa jsme měli být v šest večer, což je nejvyšší čas na to, rychle nalézt ubytování. A tak jsme zase jeli a jeli, jenže vlak měl zpoždění a na Madgaon jsme dorazili okolo deváté večer.

Cestou jsem si říkala, ž teď se nedá dělat už nic jiného, než se svěřit Bohu do rukou a on se o nás postará. Přijeli jsme tedy do Madgaonu, vylezli z budovy a slétlo se kolem nás spousta taxikářů. Všichni nabízeli pokoj cca za 1500 rupií za noc, což pro nás byla hodně vysoká cena. Když jsme je odehnali, přišel tuktukář, který byl ochoten nás za 100 rupií hodit do města. Kývli jsme na to, protože jsme si říkali, že ve městě snáz seženeme ubytování. Při cestě nám říkal, že je to krásné na pláži a že tam má jeho známý hotel a že by to bylo za 800 rupek za noc. Při cestě jsme se tedy rozhodli, že zkusíme ten hotel na pláži. Když jsme dojeli, byli jsme nadšení. Hotel byl evidentně římských katolíků, protože místo Ganéši, Šivy a jiných božstev tam všude měli Pannu Marii, Ježíše atd. Navíc byl i s restaurací a posezením, pokoj byl krásný, prostorný a čistý, hezká koupelnička a co bylo asi nejlepší, hotel byl asi 2 minuty chůze od pláže. Vzali jsme si ho prozatím na 4 noci a zašli si na večeři k pláži. V plážové restauraci byl zrovna večer s živou hudbou, takže to bylo fajn. Celý den byl požehnaný. Byli jsme šťastní, že to tak dobře dopadlo. Po večeři jsme se šli projít po hlavní silnici. Byla tam spousta krámků s různými věcmi, hlavně oblečením a starožitnostmi a šperky a věcmi ze dřeva. Ceny zde byli mnohem lepší než kdekoliv, kde jsme předtím byli. Zatím jsme nic nekupovali, ale určitě si tam nakoupíme dárky k Vánocům. U jednoho krámku jsme potkali klučinu z Ladakhu. Dali jsme se s ním do řeči. Bylo to moc zajímavé. Přezval po otci rodinnou firmu na výrobu šperků a tak trávil vždycky sezónu v Goa, aby se staral o prodeje. Byl to muslim. Bavili jsme se o zajímavých tématech, které se týkají náboženství, Indie, islámu, křesťanství atd. Říkal, že by chtěl jednou Evropu navštívit, že je to jeho sen.

10. 10.     Ráno po snídani jsme se vydali obhlédnout pláž. Pláž je tu nádherná (jsme také na nejkrásnějším místě Indie) je hodně široká, lemovaná kokosovými palmami, s jemňoučkým pískem. Dokonce tu i sbírají odpadky, takže je i krásně čistá. Je tu spousta mušlí, které se z každou vlnou zavrtávají znovu do písku, spousta velkých krabů. Našli jsme i malého mrtvého štírka a několik svlečených hadích kůží v písku. I tady se s námi chtěli všichni fotit. Každou chvíli nás odchytávali usměvaví Indové buď ze severu nebo z vnitrozemí, kteří nikdy naživo neviděli bělocha a chtěli se s námi fotit, povídat. Jedni mladíci byli z Biháru, země krále Ašóky. S nimi jsme si hezky popovídali. Dokonce i rozuměli, když jsem jim hindsky říkala, jak se jmenuji. Moře je tu plné medúz. Zprvu se nám kvůli nim nechtělo jít do moře, báli jsme se jich. Ale pak jsme šli a přišli na to, že pokud na ně neútočíme a nehoníme je, tak se nám sami vyhýbají. A když se nás některá dotkla, byli jsme pro ni jen přirozenou překážkou, takže nás nepožahala. Moře tady je divoké, ale velice čisté a nezvykle teplé. Nikdy jsme nebyli u teplejšího moře.

Skotačili jsme a docela jsme se spálili. Když jsem byla ve vodě, za Vikym přišel jeden klučina a začali se spolu bavit. Jmenuje se Asif a je z Bombaje. Byl tady jenom na víkend. Je tu sám a tak jsme se začali bavit a trávit spolu volný čas. Jeho otec je doktor ajurvédy a mají na to i rodinnou firmu na léčivé produkty. Budeme u něho spát ze 7. na 8. listopadu, před naším odletem domů. Dozvěděli jsme se od něho spoustu zajímavých informací o tom, jak to v Indii chodí. Je to muslim a také dováží výrobky do Saudské Arábie bohatým šejkům (preparáty na erekci aby uspokojili všechny manželky). Byl velice otevřený se bavit o všem možném a čas, který jsme s ním strávili, utíkal velice rychle. On byl zase překvapen našimi znalostmi o islámu. Těšíme se, až nás zavede v Bombaji do svého obchůdku a my si od něj nakoupíme spoustu krásných věcí. Jinak jsme se ten den hodně koupali, sbírali mušličky a opalovali se. Pak jsme si zašli na večeři a pokoukat se po krámcích. Frčí tu hodně starožitnosti. Mají tu staré tibetské mísy, různé měděné nádoby, konvice, kompasy a drahé kameny, které lze najít hlavně v Himalájích. Koupili jsme i darjeelinský čaj jako dárečky a něco dobrého na zub. Než jsme nakoupili, čekali před obchůdkem asi 20 minut nějací mladíci, kteří se s námi opět chtěli vyfotit. Mezi jinými turisty Viky vyčnívá výškou a o mě zase říkají, že jsem very beautiful. Když jsme večer přišli na pokoj, zjistili jsme, že jsme se docela spálili.

11. 10.     Celý den jsme leželi na pláži pod kokosovými palmami na lehátku a lenošili a koupali se v moři. Byl odliv, takže moře ustoupilo a odkrylo hezké mušličky. Taky s námi byl celé dopoledne Asif. Domluvili jsme se s ním na konkrétním datu, kdy se v Bombaji setkáme. Moc se na to těšíme. Budeme spát u něho, a jelikož přijedeme v sobotu, tak budeme moct být celý víkend s ním.

12. 10.     Tento den jsme si koupili výlet autobusem do jižní Goy. Po deváté ráno nás vyzvedl autobus a jeli jsme nejdřív na útesy Dona Paula. Řidič vypadal jako kocour z Červeného trpaslíka. Byl takový dost neochotný. V Dona Paula je na útesu zbudovaná rozhlednička, takže je krásně vidět na útesy v okolí. Je to tam moc hezky upravené. Poprvé jsme v Indii ochutnali čerstvý kokosák. Nejdřív si ho vyberete, pak vám ho prodavač seřízne, aby se tam prostrčilo brčko, a když je ta voda vevnitř vypitá, dojdete zas za kokosářem a on ten kokos rozpůlí, takže jde vybrat bílá dužnina, která je naprosto vynikající. Po tomto místě jsme měli další zastávku v Old Goa, kde je kostel Bom Jesus. Je to největší kostel Indie (jak říkal průvodce) a je v něm mumie svatého Františka Xaverského. Kostel celý je zvenku z červeného kamene/cihel a uvnitř je to zlatě obarvené dřevo. Výzdoba je evropská, ale po indicku. Na kostel přiléhá klášter, který má svou vnitřní zahradu. Tadyta část Indie je nádherná. Před kostelem je široká silnice lemovaná hustě palmami, naproti kostelu je krásná budova, bílá a udržovaná, ve které je nějaké archeologické muzeum. Tam jsme ale už nešli.

Další zastávkou byl chrám Šivy. Měl to být nějaký velký chrám, ale teda nic moc. Je to velký dvůr, kam se jde po schodech, kde jsou buď žebráci, nebo ženy, co prodávají květiny na púdžu. U vchodu do dvora si musíte zout boty a nechat je tam (protože to je nečistá věc a nic nečistého do chrámu nesmí přijít). Pak se ještě musí umýt nohy. Chodit tam naboso je vzhledem k rozpálené dlažbě samo o sobě docela oběť. Pak se projde dvorem do centrální svatyně. Tam podle obětníků sídlí božstvo. Tato svatyně měla čtvercový tvar s jednou stěnou (hlavní) celou ze stříbra. Tam byla taky socha a dělali se tam obřady. Otravoval nás tam místní obětník, abychom mu dali tips, za to, že nám popřál šťastný a dlouhý život, tak jsme mu utekli pryč. Pak jsme jeli k jinému chrámu, Mahá Durgy, ženského indického božstva. Chrám byl skoro stejný jako ten Šivův, jen centrální budova se dala obcházet. V té chodbičce bylo několik kamenů, u kterých se věřící zastavovali a dotýkali se jich. Potom už jsme jeli domů na hotel. Zašli jsme si na večeři a zbytek dne spali, protože Vikymu bylo špatně a bolela ho hlava.

13. 10.     Dnes je den našeho přesunu do Calangute, asi 70 km severněji. Ráno jsme pobalili a informovali se na recepci na cestu. Musíme jet busem do Madgaa, pak busem do Paneji a z Paneji do Calangute. V Kolvě, hned na hlavní silničce jsme zamávali na autobus, který jel, a naskočili. V Madgau jsme ještě došli na vlakové nádraží, abychom koupili lístek z Goa do Bombaje. Jízdenky přes noc se musí rezervovat předem (pokud se jede po 20. hodině). Rezervovat se dají přes internet, ale to je docela složité a nepřehledné a je nutné k tomu mít indické tel. číslo. Nebo přijdete k Booking office na nádraží a tam je koupíte. Je nutné počítat s tím, že jsou dlouho dopředu vyprodané, proto to řešíme skoro měsíc dopředu. Měli jsme štěstí a tak jsme po 1, 5 hodině čekání ve frontách a vyplňování formulářů odešli s jízdenkou do Bombaje. Byrokracie v téhle zemi je opravdu neúnosná. Když si chcete koupit lístek na vlak, nemůžete jen tak přijít, musíte vyplňovat číslo ID (u nás pasu), jména, věk, národnost a spoustu dalších blbostí. Při čekání ve frontě jsem byla fakt hodně naštvaná. Hlavně Indové předbíhají, strkají se všude. Pověstný indický klid a vyrovnanost je jen taková laciná póza. Jsou klidní jen do té doby, dokud nepřijede vlak a oni se do něho prostě chtějí nacpat první, i když mají místenku a místo jim tudíž nikdo nevezme. Nebo dokud se někde nestojí fronta. To jde najednou všechen indický klid stranou. Tohle pro mě je docela překvapivé, v negativním smyslu.

Z Madgaa jsme jeli busem do hlavního města Goy, Paneji. I tam jsme našli rychle bus, cestou jsme na nádraží ještě koupili pár cukrátek z cukrové třtiny. Byli výborné!!!

Potom jsme už dorazili do Calangute. Je tu Baga beach, nejkrásnější pláž Indie. Jelikož jsme měli bágly, hned nás odchytil jeden místní stařík, tak jsme se ho zeptali, jestli neví o cheap room. Hned začal kývat jako že jo a ať jdeme za ním. Měli jsme pocit, že nás vede někam doprostřed slamů. Vypadalo to tam jako bychom chodili po české skládce. Šli jsme k jednomu domu, ale tam se omluvili, že mají jplno, stejně i u druhého, až ve třetím nám usměvavý majitel Johny řekl, že má pokoj do 22. října volný. Usmlouvali jsme cenu na 700 rupií za noc. Cena je to hodně dobrá. Pokoj je prostorný, s balkonem a lednicí a trezorem. Vše je to tu hezky čisté a uklizené. Dům se nachází přímo v džungli, je tu okolo pár jiných domečků, rostou tu všude palmy a z okna a balkonu je hezký výhled na místní život. Jsme opět u křesťanů. Dali nám tak dobrou cenu, protože ještě nezačala úplně sezóna. Sezóna tu začíná cca za 14 dní, začátkem listopadu.

Odpoledne po ubytování jsme se šli projít na pláž. Pláž je opravdu nádherná. Je to tu uklizené, bez odpadků a s jemným pískem. Není raritou tu hned z kraje pláže vidět kraba velkého jako kokosový ořech. Musí tu být čisté vody, protože je tu i u pobřeží velká hojnost vodních živočichů. Jsou tu v hejnech i rybky, které mají bílo černé čáry a vypadají jako zebry. I tady se s námi chtějí všichni fotit. Je tu většina Indů. Také tu všichni nesnáší Rusy a nadávají na ně, že jsou arogantní a škrti. Pláže jsou hodně široké a moře tu dělá takové plážové říčky, ve kterých jsou teplé tůňky, takže se tam člověk může válet celý den jako ve vaně. V moři jsou zase velké vlny, což je zábava na skotačení. Také jsme se seznámili s místním prodejcem dárkového zboží a ten nám poradil, ať tu nevycházíme po 22. hodině ven, že to tu není moc bezpečné. Také jsem ochutnala jídlo z ulice a nic mi po něm nebylo. Pak už jsme šli na hotel, protože už byla tma. Usnuli jsme a asi v 11 v noci nás probudila hádka pod oknem. Zuřivě se tam hádala tlupa lidí a prali se. Mohlo to trvat asi hodinu. To už jsme se začali trochu bát, protože jsme slyšeli rány přímo pod námi, dupot lidí a to, jak se dobývají do dveří pod námi a lomcují s nimi. Opravdu hodně jsme se báli a chtěli volat policii. Připadalo nám to jako nějaký zuřící zfanatizovaný dav. Dřív jsme zavolali majiteli Johnymu, co se děje a on nato, že to nic není a za chvilku byl klid.

14. 10.     Ráno jsme šli za Johnym mu zaplatit celý týden a zeptat se na ten incident a on to vysvětlil. Říkal, že tu bydlí 2 kluci, kteří se moc nemají rádi. No a v noci se jeden z nich asi trochu opil a chtěl se s tím druhým prát. Tak se prali, bylo u toho víc lidí, a asi ten jeden pak utekl. A ten druhej jak byl ožralej, tak šel bouchat a dobývat se mu do baráku. Jenže si spletl dveře a dobýval se do domu Johnyho. Johny má ložnici na druhé straně domu, takže to neslyšel a probudili jsme ho až my, když jsme mu volali. Potom jim šel dát na prdel a byl pokoj. Když nám to vysvětloval, tak se hodně omlouval a přivedl i jednoho z mladíků, kteří se tam prali a udělali ten vyrvál. Mladíkovi to bylo evidentně dost trapné a červenal se. Řekla jsem mu, že jsme na ně chtěli zavolat policii a ať se ještě jednou opováží dělat takovej rámus v noci. Zatím musíme zaťukat, ale už je pokoj. Tento den jsme si také udělali výlet na Baga beach. Je to asi 2 km po pobřeží. Na  této pláži je to také krásné a je tam spousta jakuzzi, ve  kterých jsem ležela a louhovala se ve slané vodě. Chvíli jsme seděli pod slunečníky a hodně jsme se koupali. Večer jsme si zašli na večeři a pak vybrat nějaké peníze z bankomatu, nakoupit na snídani banány a papáju a pak jsme koupili i nějaké dárečky domů.

15. 10.     Tenhle den jsme zase strávili jako obvykle lenošením a odpoledne jsme šli na pláž, hloubit vlastní jakuzzi, ve které jsme se pak koupali a přivábili tak bohužel spousty zvědavých a fotkychtivých Indů.

16. 10.     Udělali jsme si již od rána výlet na 7 km vzdálenou pevnost Aquada. Je to vlastně komplex 3 obrovských kulovitých věží postavených v moři a propojených cestami. Na první z nich bylo mraky turistů. Tady jsme viděli naživo dvoumetrového mečouna. Byl krásně barevný, tyrkysový a úplně zářil. Pak se šlo k další věži. Tam už nešel nikdo, protože na cestě byly záterasy. Ale my jsme je obešli. Druhá věž byla už zanedbaná, ale otevírala pohled na černé útesy plné krabů. Dlouho jsme tam seděli a koukali na ně. Pak kolem prošli dva místňáci a šli dál pralesní uličkou k třetí věži, kam jsme chtěli i my. Sledovali jsme je, a když poodešli, vydali se tou cestou taky. Bylo tam velké množství různých motýlů, nejvíc se mi líbil jeden, který byl černo modrý a velký jako ruka. Jak jsme tak šli tou pralesní uličkou a byli skoro u třetí věže, kousek od nás se z houští vynořil velký černý ještěr. Je to asi trochu divné, ale vypadal jako varan komodský, jen byl celý černý. Byl velký asi 1,5 metru. Toho jsme se fakt trochu lekli, otočili se a cupitali zpátky. Pak nás čekala cesta zpět po pláži, což bylo dost úmorné, ale zvládli jsme to. Doma byla krásná ještěřička. Ještěrky jsou tady bílé, noční a roztomilé. Dělají lidem velkou službu, protože jedí komáry a další obtížný hmyz.

17. 10.     Odpoledne jsme šli zase na pláž a udělali velkou jakuzzi. Všichni se u nás zastavovali a podivovali se, co to děláme. Tak jsme jim začali říkat, že děláme púdžu. Bohužel nám do jakuzzi nenatekla voda. Za chvilku přišlo stádo býků a všechno nám to rozbořili. Krávy tady jsou fakt nesnesitelné. Všude nakadí, mají velké rohy a jsou nebezpečné. Respektive krávy jsou v pohodě, ale ti býci, kteří nechápeme, proč jsou posvátní, když nedávají telata ani mlíko, ti býci jsou fakt hrozní. Navečer, když už u pláže není tak horko, celá stáda vylezou z džungle a pláž pokadí, lehnou si na ni a čumí. Ještě taky chodí a převracejí popelnice. Viděli jsme spostykrát, jak útočí na potulné psy.

18. 10.     Ráno jsme brzo vstali a šli na mši. Majitel domu, kde bydlíme, Johny, nám řekl, že to není daleko a že anglická mše je v 8:15. Kostel jsme našli brzo, jsou to asi 2 km. Je to veliký kostel. Tady jsou kostely koncipované jinak než u nás. Je to velký komplex, kde na kostel přiléhá náměstíčko se hřbitovem, a z druhé strany jsou budovy s dvorem, kam si lidé o mši také mohou sedat. V budově sídlí kněz, je tam farní úřad, třídy pro vyučování dětí, toalety, kuchyň. Lidí na mši bylo velice mnoho. Celý kostel byl zaplněný, lidé stáli i okolo kostela na náměstíčku a plné bylo i atrium. V kostelech mají ventilátory, ale i přesto je při mši hodně teplo a vydýchaný vzduch. Nedělní bohoslužba je pro místní křesťany velkou událostí, protože všichni jsou oblečeni velmi slavnostně. Ženy jsou načesané a namalované, mají vysoké podpatky (což se v Indii běžně nenosí). Křesťané a muslimové se od „hinduistů“ odlišují na první pohled.

Snažíme se na věci tady dívat z odstupu a pokud možno objektivně, ale na mnoha příkladech jsme si všimli, že křesťané (téměř každý křesťan tady nosí křížek nebo má kříž vytetovaný na pravé ruce, u domů křesťanů jsou bílé kříže s květinami) a muslimové jsou mnohem vzdělanější, pořádnější a celkově prostě vychovanější. Asi tím spoustu lidí urazíme a při svých studiích jsem se snažila dokázat opak, ale je to tak.

Většina lidí, tedy Indů se nechovají zrovna moc společensky odpovědně. Odpadky vyhazují, kam se jim zachce, i když mají 10 cm od sebe popelnici, chrchlají a pak ten chrchel až z paty vyplivnou na pláž, kudy chodí ostatní naboso. Každý den vidíme u moře spoustu lidí, kteří si vezmou šampon a mýdlo jdou se pěkně vymydlit do moře. Ženy v restauracích zase typicky z ostrého jídla začnou posmrkávat a natahovat nudle z nosu zpátky, a když už je to fakt hodně, tak se prostě vysmrkají do sárí (pruh látky, který mají okolo sebe omotaný jako šaty). Jako kdybychom si v hospodě nasmrkali do košile. Také tady začínáme chápat význam pornografie. V Indii nic takového neexistuje, a pokud chlapci neschválí rodiče nějakou dívku (případ tzv. arrange marrigies), což je většinou až po tom, co je finančně soběstačný – cca po 30. roce života, tak žádnou ženu mít nesmí. Setkali jsme se s mnoha mladými muži, kteří nám to popisovali stejně. Třídy a veškerý společenský život tu je oddělen – dívky od chlapců. Takže muži nemají žádnou holku třeba do 35 let i déle. To se hoooodně projevuje tím, že na každou holku čumí. Fakt čumí, zírají, doslova svlíkají očima. Polovina z nich přijde a chce si holku v plavkách vyfotit. Denně jich ke mně přijde opravdu hodně a prostě jenom chtějí moji fotku v plavkách. Nejdřív jsme se s pár lidma takhle fotili, ale teď už je posíláme do háje. Nechci si ani představovat, co u té fotky dělají…  Včera se na mě vrhnul jeden chlap a chtěl ode mě pusu. Je jim to prostě úplně jedno.

19. 10.     Pohoda na pláži

20. 10.     Dnes jsme brzo ráno vstali a jeli autobusy na Sahakari Spice Plantation. Je to u městečka Ponda, asi 70 km. Za cestu busem tam i zpět jsme celkem zaplatili 200 rupií. Kdybychom si vzali taxík, tak nás to bude stát 2 500 rupií a tuk tuk by stál asi 1500 rupií. Když jsme tam dojeli, bylo asi půl desáté dopoledne. Sahakari je spíš rodinná farma. Čekali jsme, že to bude nějaké pole s řádky pepřovníku a vanilky, ale vypadalo to úplně jinak. Je to vlastně obrovská oplocená džungle, kde je areál pro turisty (restaurace, toalety) a dům majitelů a občas někde nějaké zařízení na úpravu plodů. Jinak samotné rostliny, nejen koření, tu rostou přirozeně, volně. Když jsme přišli, zaplatili vstupné 400 rupií za osobu (to je ale včetně oběda formou bufetu a banánů) a šli. Přivítali nás místní průvodci s welcome drinkem, což byl horký zázvorovo-limetkovo-kardamonový čaj. Pak jsme šli s průvodcem na prohlídku po džungli. Ukazoval nám jednotlivé rostliny a popisoval, na co jsou dobré. Viděli jsme takhle třeba betelovou palmu, muškátový oříšek, kávovníky (těch tam bylo opravdu hodně), kakaovník, pepřovník, vanilkovník, kardamonovník, strom vavřínu, skořicovník, strom s kešu oříšky. Průvodce říkal, že banánovník je z čeledi travin a že jedna rostlina má banány jako plody jen jednou za život – pak ji pokácí a dají do kompostu nebo sníst slonům. Procházeli se tam i sloni, uprostřed džungle tekl potok, kam se chodili osvěžovat. Byla to nádhera. Pak jsme si šli dát vydatný oběd a šli za slony. Ty jsme si museli zaplatit zvlášť. Jízda na slonu byla zpoplatněna 700 rupií za osobu, což je dost, ale chtěli jsme mít ten zážitek. Jízda jako taková trvala asi 10-15 minut a bohužel nás vezl takový malý indický spratek, který nás celou cestu otravoval ještě s tím, že od nás chce dýško. Je škoda, že Indové nedokáží dělat dobře atrakce, aby si návštěvník opravdu užil to, za co si zaplatil. A ještě chtějí za nekvalitní služby dýška a pořád s tím otravují. Zrovna projížďka na slonovi mohla být fakt paráda, ale spratek to docela zazdil. Pak jsme se ještě byli projít v džungli, kde to bylo úplně okouzlující.

21. 10.     Pohoda na pláži a pomalá příprava na odjezd do Arambolu, našeho dalšího cíle.

22. 10.     Ráno jsme sbalili našich pár švestek a šli na autobus. Museli jsme z Calangute do městečka Mapusa a odtamtud do Arambolu. Opět nám všichni rádi poradili, kdy vystoupit a kde přesednout, takže jsme se neztratili, ani nenasedli do špatného autobusu. Místní dopravou jsme jeli těch 20 km zhruba 2,5 hodiny. Ale cesta za oba stála 100 rupií. Když nás autobus vyhodil v Arambolu v nějaké zatáčce, museli jsme se dostat a k pláži a sehnat ubytování. Den předem na netu jsme se přibližně koukli na cenovou relaci a jeden guest house se nám líbil. Šli jsme tedy a hledali ho. Místní nás zastavovali a říkali rum rum, což byla nabídka na ubytování 🙂 Nakonec jsme k němu v pořádku došli a ubytovali se. Jelikož tu sezóna začíná až 1. listopadu, je hotel relativně prázdný. Pořád se tu připravuje na sezónu, natírá, opravuje. Je to pro nás docela výhra, protože tu je klid a navíc nám majitel nabídl krásný pokoj s kuchyňkou a lednicí za předsezónní cenu 500 rupií za noc a to až do 1. 11., kdy sezóna začne. Takže tu budeme déle, až do začátku listopadu. Restaurace a obchody a bary na pláži už otevřeno mají, takže to je paráda. Arambol beach je nádherná klidná pláž. Je široká a je tu snad ten nejjemnější písek, co jsme viděli. Do moře se jde opravdu horně pozvolna, 50 metrů od břehu je člověk ve vodě po kolena. Je tu spousta života. V palmách a stromech na pláži žijí krásní zelení papoušci a viděli jsme tu i hejno orlů s bílou náprsenkou. Na břehu číhají kraby na to, až přijde vlna a odkryje písek z takových malých blech, korýšků, co jsou zavrtaní v písku. Člověk taky může pozorovat rybky, kterých je moře plné. Koupili jsme si k jídlu melouna, ananas a avokádo o něco málo menší než ragbyový míč. Tady je to nejhezčí, co jsme zatím navštívili. Máme krásné bydlení v úchvatné přírodě. Co víc si přát…

23. 10.    Dnes jsme se vypravili na jednu stranu pláže, kde byli útesy. Bylo to asi 2,5 km po pláži. Útesy byli nádherné, byla v nich spousta průzračných prohlubní a zátočin, kde si plavali rybky podobní šimšákům a i jiné barevné a všude byli kraby různých druhů a barev, od maličkých po veliké. Dali jsme si oběd a přez polední žár leželi pod stříškou a odpočívali. V noci jsme se šli projít na pláž.

Každou noc to na pláži žije. Schází se tu hudebníci a jiní umělci a jen tak pro radost si tu hrají a ostatní je pozorují a případně se přidávají. Někdy je na pláži i noční ohňostroj. Do toho tu chodí prodavači kukuřice se solí a limetkou, která je úplně vynikající.

24. 10. – 1. 11.      Dělali jsme si výlety do okolí, viděli jsme tlupu pralesních opic, našli si krásnou jakuzzi u útesu, kam jsme chodili pravidelně. Viděli jsme hodně drsných psích rvaček. Ty jsou tady poměrně běžné a není to nic příjemného. Každý večer tu vodí bejky po pláži na procházku. Jinak většinu hostů tu tvoří Rusové. Ale ti tady jsou moc fajn. A taky nám bylo blbě po tom avokádu, protože nebylo asi úplně zralé. Chodili jsme si kupovat melouna a banány ke snídani a sušenky, takže nás už v obchodech znali. Chodili jsme také do dvou restaurací – k Titovi hned za ubytováním a k jednomu Rusovi opodál, protože to byla snad jediná restaurace, kde dělali Veg Thali, což je skvělé indické jídlo, takové meníčko. Je to tác s rýží, dvěma róti a pakorou a k tomu je čočkový daal (taková polívka), většinou dvě mističky s omáčkou, miska s jogurtem, čerstvá zelenina a nakládané mango. Jeho cena je velice příznivá, stojí většinou do 100 rupií a je to přitom docela vydatné jídlo. Večer jsme vždycky chodili na pláž vychutnávat tu příjemnou atmosféru hudebníků a různých žonglérů a tanečníků.

2. 11.     Odjeli jsme z Arambolu do Agondy. Chtěli jsme vidět Palolem, o které tu všichni říkají, že je moc hezká. Je to na jihu Goa, takže pro nás přes celou Goa. Vyšli jsme na autobus po deváté a cestou jsme jeden potkali a tak jsme si ho stopli. Neexistují tu žádné jízdní řády. Když se potřebujete někam dostat, tak prostě jdete tam, kde je hodně lidí a až uvidíte autobus, tak zařvete město, kam potřebujete. Když tam bus jede nebo je to při cestě, tak si za jízdy naskočíte. Po chvíli k vám přijde výběrčí a vybere si peníze. Taktéž na začátečních zastávkách ve městech busy nejezdí podle řádu. Vyjedou tehdy, když jsou naplněny a to tak, že už si není kam stoupnout. Autobusák taky zastaví, kde chcete.

Po pětihodinové jízdě busem s pěti přestupy (Arambol – Mapusa – Panjim – Madgao – Canacona – Agonda) jsme se octli u pláže v Agondě, kam jsme měli namířeno. Předem jsme se podívali na internet na ubytování v tom místě a našli jeden guest house za přijatelnou cenu. Dvakrát jsme se zeptali místních a už jsme byli tam. Je to hned u krásné, čisté a klidné pláže. Co se týče ubytování, je asi nejlepší si vytipovat nějaké místo a dojet tam a hned na místě se zeptat místních, zda o něčem neví. Většinou pak sami nabídnou a ohledně cen se dá dobře smlouvat.

3. 11.     Šli jsme se projít na útesy. Cestou se jde rybářskou osadou, kde je spousta krabích mrtvol. Je tu i několik chuchvalců starých sítí, vytažených z moře, ve kterých je tisíce mrtvol krabů rozmanitých druhů a mořských ježků. Je tam také místo uctívání kamene. Vypadá to tak, že je takový polorozpadlý domeček, ve kterém je větší kámen, na kameni jsou věnce z oranžových kytek a okolo jsou zapíchané vonné tyčinky. Před vchodem je zavěšeno několik zvonů, od malých po velké. Také je ten kámen politý něčím dříve bílým (asi ghee nebo mlíko). Takových svatyň je na každém rohu několik. Stačí třeba strom nebo studánka nebo kámen a už je to svaté. Za rybářskou osadou je cesta přes útesy. Útesy jsou naprosto dechberoucí. Jsou to obrovské kameny tyčící se z vody, které mají často zajímavé obrysy. Jeden veliký nám připadal jako myš na míči. Mezi kameny jsou hluboké tůně, kam je vidět až na dno, jak je tam křišťálové čistá voda. Přejít přes útesy je ale obtížné. My jsme došli cca do čtvrtiny a pak jsme to vzdali kvůli přílivu a taky proto, že se nám cesta zdála dost nebezpečná. Ale dlouho jsme tam seděli a kochali se tím úžasným pohledem. Vrátili jsme se a zeptali se místního rybáře, který tam náhodou byl, jestli je nějaká cesta džunglí na Butterfly beach, která je hned za útesy (podle mapy). Ukázal do džungle a řekl, že to tam je. A tak jsme šli.

Opravdu to byla džungle. Okolo se plazili liány ze stromů, kolem lítali motýli, na stromech byli ještěrky a cesta byla sotva znatelná. V džunglích tu hodně kvetou ibišky. Vypadají jako od nejlepšího pěstitele. Dali jsme se jednou cestou a došli na přenádherné místo. Z džungle se před námi vynořila kamenná pláň z výhledem na moře do všech stran. Na druhou stranu byli vidět kopce pokryté pralesem. Na jednom z kopců se tyčili kameny, jeden vypadal jako obrovská slza obrácená špičkou dolů a přiléhal tou špičkou na veliký kamenný stůl. Byl to obrázek jako ze Lvího krále. Na tom kamenném stole se proháněli opice. Zůstali jsme tam docela dlouho a užívali si tu krásu. Pak jsme se rozhodli jít dál a dojít na tu Butterfly beach. Šli jsme pralesem, ale ta cesta se nám moc nezamlouvala. Krásné to tam bylo, ale museli jsme se brodit vysokou trávou a měli jsme na sobě jen plavky. Taky to kolem nás všude praskalo a lítal hmyz a tak. Když jsme se probrodili k dalšímu útesu, začalo mrholit. Vzhledem k tomu, že tady přívalové monzunové deště fakt nejsou legrace, tak jsme se otočili a šli zpět. Jen, co jsme vylezli z pralesa, mrholit přestalo a vysvitlo slunce.

4. 11.     Tento den jsme se vypravili na pláž Palolem. Všichni o ní básní, že je to nádherné místo. Tak jsme tam taky museli 🙂  Jeli jsme autobusem, je to asi 8 km od Agondy. Je fajn, že se tady postavíte k silnici, a když jede bus, tak vám zastaví na mávnutí. Stejně tak když potřebujete někde zastavit, tak si řeknete a řidič zastaví. Palolem je menší pláž posetá tzv. huts a tree houses. Tedy plážovými domečky a domečky v korunách stromů. Bydlení je tam nádherné, přímo u moře v korunách palem. Dali jsme si tam oběd, naše oblíbené Veg thaali, obešli pár obchůdků, nakoupili a šli se koupat. Vybrali jsme si místo na jednom konci, kde byla menší krytá pláž s velkými kameny. Voda všude tady je hodně čistá a vstup do moře pozvolný. Můžete jít 30 metrů do moře a voda vám je max. po prsa. A pořád vidíte na dno, vidíte každé větší zrnko písku. Strávili jsme tam celý den, užívali jsme si to tam. A pak, před setměním, zase domů. Není dobré tady chodit po tmě. Jak je tu hodně volně pobíhajících zvířat, tak to není zrovna dvakrát bezpečné. Třeba ti toulavý psi jsou ve dne v pohodě, ale v noci si hlídají svá teritoria a štěkají na lidi. Nebo se někde vedle vás vynoří stádo krav s dlouhými rohy. Sami o sobě nejsou krávy nebezpečné, k lidem se chovají hezky, problém může nastat, když je tma a ony se něčeho leknou. Pak se třeba i oženou po člověku.

5. 11.     Válečka na pláži za hotelem a pomalé balení.

6. 11.     Odjezd do Madgaa, večer v 18:00 vlak do Bombaje.

7. 11.     V sedm ráno jsme dojeli do Bombaje. Protože byla ještě tma a jízda po Bombaji je nebezpečná, počkali jsme na nádraží do rozbřesku. Lidé tu žijí na nástupištích, spí tu. Potkali jsme tam naši starou známou Sandy. Odvedla nás ke správnému vlaku na zastávku, kterou nám napsal Asif a počkala s námi na nástupišti. Hodně na Indii nadávala, protože se narodila v Anglii, ale její matka s ní odjela zpět do Indie. Procestovala Německo a taky Kanadu. Hrozně to v Indii nenáviděla a již několikrát se odtud snažila dostat, bohužel ale s rodinou nikdy nedali dohromady dost peněz, aby utekli. Vyprávěla nám při čekání taky o tom, že den předtím viděla na vlastní oči sebevraždu nějaké ženy, říkala, že skočila ze stropu dolů nástupiště (strop byl cca 10 m vysoko) a že se Sandy zrovna podívala nahoru a viděla, jak jí vytekli střeva a všechny vnitřnosti, protože si žena přivázala v pase nějaké lano, které jí přeřízlo vejpůl. Taky nám ukazovala, kde se v roce 2009 odehrál atentát pakistánců. Přesně  tam jsme čekali. Desítky lidí tam byly zastřeleny a teroristé ženy přede všemi znásilnili a zastřelili. Na tom místě bylo asi deset vojáků s kalachy a kulometné hnízdo s těžkým kulometem.

Potom jsme jeli přes město. Je tam neuvěřitelný zápach. Všude jsou výkaly a odpadky. Vlak z jihu Bombaje na sever jede přes známý slum Dharaví, který je největším slumem v Indii a prý druhým největším na světě. Je to kontinuální skládka, ve které nějakým způsobem existuje 25 milionů lidí. Život se tomu rozhodně říkat nedá. V osm hodin jsme byli na zastávce Malad a volali Asifovi, protože nás měl vyzvednout. Bohužel nezvedal telefon. Snažili jsme se mu stále dovolat, ale pořád nic. Připojili jsme se tedy na internet a hledali alternativní ubytování na noc, než odjedeme na letiště. Rozhodli jsme se, že dáme Asifovi ještě šanci a počkáme do deseti, kdyby se náhodou ozval. A opravdu, pár minut před desátou se ozval a navedl rikšu tam, kde bydlí.

Bylo to asi půl hodiny jízdy od zastávky. Když jsme ho tam viděli čekat, tak nám spadl kámen ze srdce. Odvedl nás do bytu, kde jsme měli spát a protože měl ještě hodně práce u svého táty v krámě, tak nás nechal odpočnout si. Hodně jsme to uvítali, protože jsme byli nevyspalí z vlaku. Jinak byt byl vlastně jedna místnost s koupelnou a kobercem místo postele v dvou poschoďovém domě. Dům byl ale celý nově zrekonstruovaný. Až na tu absenci postele se nám tam moc líbilo. Ještě je potřeba dodat, že celá čtvrť, kde Asif bydlí, je čtvrť pákistánských muslimů. Všude byl samý muslim, pákistánské restaurace, muslimské obchody. Domluvili jsme se, že si odpočinem, občerstvíme a Asif se pro nás po práci staví a půjdeme k jeho rodině domů na večeři. Musela jsem tam chodit celá zahalená včetně úplně zakryté hlavy. Dovedl nás ještě do jeho oblíbené pákistánské restaurace, abychom se občerstvili. Byla hodně levná. Chana Masala tam stála 55 rupií, což byla opravdu nejnižší cena, co jsme zažili. Dobře jsme se tedy najedli, koupili jídlo na ráno a ještě bonboniéru pro Asifovu maminku, se kterou jsme se měli setkat večer. Umyli jsme se a na dlouho usnuli. Pak přišel Asif a odvedl nás k sobě domů. Setkali jsme se s jeho maminkou, švagrovými a bratry. Kromě jedné jeho švagrové byli všichni uneducated, tzn. že neměli žádný typ vzdělání. Bylo hodně zajímavé s nimi strávit večer v jejich přirozeném prostředí. Jen tak mimochodem nám řekl, že kousek dál v jiné čtvrti minulý týden hinduisté vyvraždili celou muslimskou rodinu proto, že si mysleli, že chtějí zabít býčka. Život pro hinduisty tady nemá hodnotu. K večeři jsme měli daal, Asifovo oblíbené jídlo. Daal je červená čočka s chilli. V noci jsme šli spát. Moc jsme se nevyspali, protože hned u domu byla mešita a pouštěli tam z rádia každou hodinu modlitby. Taky to nebylo na té zemi úplně pohodlné.

8. 11.     Probudili jsme se a najedli a čekali na Asifa. Měl přijít kolem deváté ráno, ale přišel až v jednu. Jeho neteř musela být odvezena v noci do nemocnice, protože měla nějaký dávivý kašel. Když jsme na něj čekali, pořád tam chodili nějací kluci se na nás dívat. Vždycky zabouchali, přišli, hindsky řekli, že jsou od Asifa, vyfotili si nás, sedli si na židli a pozorovali nás a pak odešli. Připadali jsme si trochu jako zvířátka v ZOO. Nejhorší, že neuměli anglicky, takže se s nimi nedalo ani mluvit. Bylo to strašně trapné. Pak konečně Asif přišel a jeli jsme autem na Aksa beach. Má to být nejluxusnější místo v Bombaji, kam chodí smetánka a celebrity pařit. Bylo to tam jako všude plné odpadků, Indové se tam koupali v oblečení a opodál seškrabávali mušle z útesů – jinak řečeno, mohlo to být krásné místo, nebýt lidské hlouposti. Chtěli jsme jet pryč, bylo to tam plné odpadků. Jeli jsme na oběd, pozvali jsme Asifa i jeho kámoše, jehož autem jsme jeli. Cestou jsme se také stavili u Asifa ve skladu a nakoupili nějaké ajurvédské produkty. Pak už jsme se rozloučili a rikšou odjeli na letiště.

Celkové náklady: cca 43 000 Kč včetně letenek, pojištění, ubytování a stravy pro 2 osoby

Zde přikládáme odkaz na náš indický dokument. Podívejte se jak zažívali Indii dva lidé, kteří v ní nikdy před tím nebyli a rozhodli se cestovat na vlastní pěst, tak jak cestují místní obyvatelé.